Včera večer jsem stála na rohu ulice, v ruce cigaretu, v hlavě chaos. Všude kolem mě se hemžili lidi, smích a hluk, ale já se cítila, jako bych byla ve skleněné bublině. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po akci. Moje srdce bušilo jako o závod.
Našla jsem se v kavárně, kde se scházeli místní drsňáci. Vzduch byl prosycen vůní kávy a tabáku. Všechno to bylo tak živé, tak realistické. Potkala jsem kluka, který měl na sobě černou koženou bundu a oči jako oheň. Jmenoval se Stepancid2261 a byl to chlapec z mých snů, ale já věděla, že tohle je jen další iluze v mém životě.
Věděla jsem, že musím něco udělat. Nemohla jsem jen tak sedět a přihlížet, jak mi život utíká mezi prsty. Zvedla jsem se a vyrazila ven. Ulice byly osvětlené neonovými světly, které se odrážely na mokrém asfaltu. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. Co mám sakra v plánu? napadlo mě, ale to mi bylo jedno. Musela jsem to cítit.
O pár bloků dál jsem narazila na partu kluků, kteří se chystali na strike. Co to má být? pomyslela jsem si a přidala se k nim. Všechno se točilo kolem rychlosti a vzrušení. Když jsem stála na okraji, viděla jsem, jak se situace vyhrocuje. Všechno mi připadalo jako film, a já byla hlavní hrdinkou. Ale pak se to zvrhlo. Hlasité výkřiky a zmatek, všechno se rozpadlo na kusy.
Najednou jsem se ocitla v centru pozornosti. Všichni se dívali na mě, a já věděla, že teď nebo nikdy. Srdce mi bušilo, když jsem se postavila na čelo a zakřičela: „Jdeme do toho!“ Zbytek už byl jen rozmazaný film, údery, smích, a pak… tma. Když jsem se probrala, ležela jsem v posteli, a vedle mě se usmíval Stepancid2261. „Ty jsi to zvládla,“ řekl. Cože? To nemohlo být pravda. Moje srdce se zastavilo. Vyhrála jsem, ale za jakou cenu?