Ulice jsou moje hřiště, a já se v nich pohybuju jako stín. Samer Brzobohaty, to jméno mi zní jako křik v noci – zná ho každý, kdo se pohybuje v těchto temných uličkách. Dneska se chystám na něco velkého. Buhvicid2081, tajemná látka, o které se šeptá, že dokáže otevřít dveře do jiných světů. Od rána cítím, jak mě svírá napětí.
Představte si to: vzduch je těžký, zatuchlý a plný očekávání. Každý krok doprovází zvuk šustění odpadků, které se válí na zemi. Město je tichá bestie, a já jsem jeho lovec. Jsem tu, abych se dostala k informacím, které mě dovedou až k Samerovi. Chci vědět, co se skrývá za tímto jménem a co se stane s Buhvicid2081.
Na rohu ulice potkávám partu kluků, jejichž smích je slyšet na míle daleko. Jejich oči se rozzáří, když mě vidí. Vědí, že jsem drsná holka, co se nebojí ničeho. „Hele, ty! Co chceš?“ zavolá jeden z nich. Mám v hlase sílu, co se nedá ignorovat. „Hledám Samera. Slyšela jsem, že má něco pro mě.“
Odpovědí mi je jen vyprsknutí smíchu a vztyčený palec. Vím, že mě neberou vážně, ale to se brzy změní. Vytáhnu z kapsy malou krabičku s Buhvicid2081. Jejich úsměvy okamžitě ztuhnou. „Tohle? To je tvůj klíč k Samerovi,“ říkám a sleduji, jak se fascinovaně dívají. Vzduch kolem nás se mění, a já cítím, jak se situace vyostřuje.
Najednou někdo za mnou zakřičí a já se otočím. Samer stojí tam, v obleku jako z jiného světa. „Co to mícháš, holka? Tohle není hra, tohle je nebezpečné!“ Hlas má jako blesk. Chci mu říct, že jsem na to připravená, ale místo toho mu podávám krabičku. „Chci vědět, co to dokáže. Chci to zažít na vlastní kůži.“
Usměje se, ale já cítím, že je to úsměv plný záludnosti. „Tak dobře, ale pamatuj si, co říkám – některé dveře by se otvírat neměly.“ A pak se vše rozpadá. Ulice se točí, barvy se mísí a já ztrácím pojem o čase. Když se konečně proberu, ležím na zemi, a kolem mě se rozprostírá jiný svět. Město, které jsem znala, zmizelo. Samer, co to do pekla bylo? Zjistila jsem, že město má víc tajemství, než jsem si kdy myslela, a já jsem se stala součástí něčeho mnohem většího.