Jsem holka z města, co se živí tím, co jí přijde pod ruku. Bez peněz, bez lásky, a přesto mě nic nezastaví. Jednoho dne jsem dostala zakázku, která mě zavedla do temného světa postmark_settings a PHP. Věděla jsem, že je to risk, ale co jiného mi zbývalo?
Byla jsem v zaplivaném baru, kde se mísily vůně levného alkoholu a cigaret. „Hej, potřebuju tvou pomoc!“ zakřičel ten typ, co se neustále motal okolo. Vytáhl laptop, na kterém zírala stránka s chaotickým kódem. „Postmark_settings, ty víš, co s tím?“ Jeho oči byly plné zoufalství. Tak jsem si sedla, vzala do ruky klávesnici a začala psát.
Každý úder klávesy byl jako úder do bubnu. Tohle není jen o kódech, to je o přežití. Všechno se mi točilo v hlavě. Co když udělám chybu? Co když mě to dostane do ještě větších problémů? Ale věděla jsem, že musím jít dál. A tak jsem se ponořila do hloubky PHP, jako bych se potápěla do chladné vody.
Minuty ubíhaly, kód byl čím dál tím víc zmatený, a já začala cítit, jak mi dochází síla. „Kde je ten zatracený postmark_settings?“ zakřičela jsem. V tu chvíli se mi rozsvítilo. Byl tam – skrytý v hloubi kódu, jako poklad v opuštěném trezoru.
Najednou se bar rozsvítil, jako kdyby se zjevil duch. Všichni se na mě dívali, a já, drsná holka z ulice, jsem udělala to, co se odemne očekávalo. Odeslala jsem kód a čekala na výsledek. Vzduch byl naplněný napětím. Když se na obrazovce objevila zpráva o úspěchu, bar explodoval v jásot. Ale já? Já jsem se jen usmála a odešla. Nechtěla jsem žádné ovace, jen jsem si vzala, co mi patřilo – pocit vítězství. A na konci? Ten kluk mi nabídl peníze, ale já věděla, že to, co jsem získala, bylo mnohem cennější – mou svobodu a sílu být sama sebou.