Černovláska.cz

Takže, co se vlastně stalo? Pár dnů zpátky jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na Galavečer. Jasně, já nemám prachy na luxusní akce, ale co na tom záleží? Kdo by potřeboval peníze, když má drzost?

Všechno začalo na tom zapadlém rohu, kde se potkávaly všechny ty podivné existence. Vzduch byl nasáklý vůní kouře a levného alkoholu. Já jsem stála opřená o zeď, černé vlasy mi vlály ve větru jako černý mrak. A v tu chvíli, když jsem slyšela o soutěži, se mi rozsvítilo. Musím se tam dostat!

Podmínky soutěže byly jednoduché: napsat příběh, který zaujme. Tak jsem vzala tužku a papír. Začala jsem psát o svém životě, o tom, jak jsem se snažila přežít v tomhle městě plném zklamání. Popisovala jsem nudné dny a beznadějné noci, ale s každým slovem jsem v sobě vnímala ten adrenalin. Jakmile jsem příběh dopsala, věděla jsem, že to bude něco speciálního.

Vyrazila jsem do centra, kde se soutěž konala. Na ulicích to žilo, lidé se smáli, hrají na kytary, hromady jídla a vůně, co se mísily jako barevný koktejl. Přesně to jsem potřebovala. Vstoupila jsem do sály a okamžitě mě obklopila atmosféra očekávání. Na pódiu stála porota, tváře plné zlatých šperků a úsměvů, ale já se na ně dívala jako na loutky. Měla jsem svůj cíl.

Když přišel můj čas, vyšplhala jsem se na pódium, mé srdce bušilo jako šílené. Příběh jsem vyprávěla s vášní, každé slovo v sobě neslo energii mého zklamání a touhy. A pak, když jsem skončila, nastalo ticho. Až po pár vteřinách se ozval potlesk. Věděla jsem, že jsem je dostala. Ale pak se stalo něco, co jsem nečekala – porota mě vyhlásila vítězkou a já dostala vstupenky na Galavečer. Srdce mi poskočilo a já jsem se nemohla dočkat noci plné lesku a tance.

Na Galavečeru to byla jiná liga. Světla, hudba, a já, holka bez peněz, jsem se ocitla mezi lidmi, kteří měli vše. Ale víte co? Já jsem si to užila naplno. A když jsem se vrátila domů, s úsměvem na tváři, uvědomila jsem si, že ten pravý galavečer se odehrává vždycky uvnitř nás. A já jsem byla ta, kdo rozhodl, že se na něj dostane. Kdo potřebuje peníze na štěstí, když máš vlastní příběh?

Život na okraji

Když se dívám do zrcadla, vidím odraz, co se mi nelíbí. Černé vlasy jak uhel, tupý pohled a make-up rozmazaný jako moje sny. Nikoho nezajímá, že mi chybí peníze. Jsem drsná holka, která se nebojí ukázat pravou tvář. Život je boj, a já jsem v něm v první linii. Hledám něco víc než prázdné sliby a falešné úsměvy. Jsem tady, abych žila, ne abych přežívala.

Rande s osudem

Jednoho večera, když jsem se potulovala po temných uličkách města, potkala jsem ho. Byl to kluk, co měl ve tváři něco, co se mi líbilo. Možná to byla ta jiskra, nebo jeho pohled, který říkal: „Neptej se, prostě jdi se mnou.“ Bez váhání jsem mu následovala. Vůně cigaret a starého asfaltu se mísila s adrenalinem, co mi proudil v žilách.

Odvážné rozhodnutí

Zavřel mě do opuštěné budovy, která byla plná graffiti a vzpomínek. Když jsme tam seděli, cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo. Mluvil o svých snech, o tom, jak chce změnit svět. Já jsem ho poslouchala, ale v hlavě mi kroužila myšlenka na to, jak moc mi chybí láska. Chci víc než tohle, říkala jsem si. Ale pak jsem se rozhodla. Co kdybych na chvíli zapomněla na minulost a prostě si užila přítomnost?

V srdci bouře

Jak jsme tam seděli, náhle se rozpršelo. Kapky deště tancovaly na plechové střeše a vytvářely melodií, kterou jsem znala. Cítila jsem, jak se mé srdce uvolňuje, jak se mění vzduch kolem mě. Byla jsem svobodná, alespoň na moment. Ale pak se něco změnilo. Kluk se najednou postavil a řekl, že musí jít. Opět mě opouštěl, jako všichni ostatní. Život je svinstvo, pomyslela jsem si.

Překvapení na konci

Když jsem se chystala odejít, něco se ve mně zlomilo. Rozběhla jsem se za ním. „Počkej!“ křičela jsem. Jakmile jsem ho dostihla, otočil se a usmál se. „Neodcházej, nechci tě ztratit.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že láska může být blízko, i když se zdá, že je všechno ztracené. Ale pak jsem si vzpomněla na to, co jsem byla. A tak jsem mu řekla: „Ale já jsem drsná holka. A srdce, které se neumí otevřít, není pro mě.“

Byl večer, kdy se na mě usmívaly neonové světla a vzduch byl nasáklý vůní piva a cigaret. Galavečer se blížil a já neměla ani na jízdenku. Kdo by se ale staral o takové detaily? Já jsem drsná holka a problémy se řídím podle svých vlastních pravidel.

Rozevřela jsem džíny a vyrazila do města, kde jsem včera slyšela o soutěži o vstupenky. Měla jsem v plánu dostat se na ten večírek za každou cenu. Na ulicích pobíhaly davy a já se cítila jako vlčice mezi ovcemi. Budeme hrát hru, kluci! pomyslela jsem si, když jsem viděla partičku mladíků s úsměvem od ucha k uchu.

Nebyla jsem žádná princezna v šatech, ale spíš generál v kožené bundě. Přišla jsem k nim a s úsměvem, který by mohl rozbít sklo, jsem se zeptala: „Kdo z vás je dostatečně bláznivý, aby mi dal vstupenky?“ Smáli se, ale já jsem věděla, že je to jen začátek. Vytáhla jsem z kapsy poslední cigaretu a zapálila si. V tom jsem si uvědomila, že tohle je moje šance.

Vybrala jsem si jednoho z nich, který se jmenoval Tomáš. Byl to kluk, co měl v očích jiskru dobrodružství. „Vsadíme se, že si na večírku zatancuju lépe než ty!“ řekla jsem mu a hned jsem viděla, jak mu tvář ztvrdla do výrazu, který říkal: výzva přijatá! Zasmál se a kývl na své kamarády. “Tak jo, ať ti to jde!”

Skončili jsme na ulici, kde jsme se snažili zaujmout kolemjdoucí. Tancovali jsme jako blázni a já se smála, i když jsem věděla, že tohle je myšleno vážně. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno. Na peníze, na lásku, na všechno. Jen já, Tomáš a ta úžasná energie kolem nás.

Na konci večera se ukázalo, že jsme se opravdu dostali na Galavečer. Tomáš mi podal lístek a já jsem se na něj podívala s úžasem. „A ty? Co děláš?“ zeptala jsem se. „Jdu si koupit pivo,“ řekl a zmizel v davu. Zůstal mi jen lístek a smích, který zněl v uších. Jsem drsná holka a dneska jsem vyhrála. Ale láska? Ta si počká. Kdo potřebuje peníze, když máte dobrodružství?

Byla jsem na dně. Peněz jako šafránu, láska se mi obloukem vyhnula, a tak jsem se rozhodla, že se prostě vezmu s větrem. Galavečer – fajn akce, ale kdo má na vstupenku? Všude kolem mě se hemžily blýskavé šaty a jemné vůně parfémů, zatímco já stála na rohu ulice, v černém tričku a roztrhaných džínách. Až do chvíle, kdy mi zafoukal vítr a přivedl mi do cesty tenhle kluk s úsměvem jako slunce.

„Co takhle to zkusit bez vstupenky?“ zamrkal na mě. Zavrtěla jsem hlavou, ale on už měl plán. Vytáhl z kapsy pár lístků, které prý vyhrál v soutěži. Mělo to být jednoduché – dostat se dovnitř, a pak se uvidí. Vzala jsem si jeho ruku a vyrazili jsme. Skoro jsem zapomněla na to, že nemám peníze. Jeho neznámý svět byl plný barev, zvuků, a já se cítila jako královna. Alespoň na chvíli.

Vstoupili jsme do haly, kde se to hemžilo lidmi v oblecích. Na pódiu se rozsvítily reflektory a hudba mě vtáhla do víru. Všichni tancovali, smáli se a já se v tom ztratila. Poslední zbytky stydlivosti zmizely, když jsem se s klukem vrhla na parket. Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo, a adrenalin mi nahradil chybějící peníze. Byla jsem tam, v tom okamžiku, s ním, a to bylo všechno, co jsem potřebovala.

Pak přišel zlom. Kluk zmizel, a já zůstala sama u barového pultu, kde jsem si objednala vodku. „Kde jsi?“ zašeptala jsem do prázdného prostoru. Zmateně jsem se rozhlédla a mé myšlenky se začaly toulat. Zatímco jsem se snažila najít jeho ztracený úsměv, všimla jsem si, že se v davu objevila postava. Byla to ona, ta jedna holka, která měla vše, co já neměla – peníze, lásku, všechno. Mělo to být snadné. Měla jsem ji prostě oslovit.

„Hej, ty! Co máš, co já nemám?“ zařvala jsem, ačkoli jsem vůbec nevěděla, co chci slyšet. Ona se zasmála a otočila se na mě. „Vstupenky, zlato. A když se k tomu přidá trocha charismatu, můžeš mít všechno.“ A v tu chvíli, v tom bláznivém Galavečeru, jsem pochopila. Nešlo o peníze, ale o odvahu a chuť žít. Odmítla jsem se vrátit zpět k tomu, kým jsem byla. Galavečer byl pro mě teď jen začátek nové cesty. A překvapení? Kluk se vrátil s úsměvem a do ruky mi strčil další lístek – tentokrát pro nás oba.

Jsem na dně. Bez peněz a bez lásky, ale to mě nikdy nezastavilo. Když jsem zaslechla o soutěži o vstupenky na Galavečer, něco ve mně se probudilo. Nejde o nějakou nudnou akci, tohle je příležitost, jak se dostat na vrchol. Srdce mi buší jako divé, když se podívám na plakát, co visí na rohu ulice. Zářící barvy, hudba, tanec… všechno, co mi chybí.

Už mám plán. Neztrácím čas. Chci ty vstupenky a udělám cokoliv, abych je získala. Na ulici potkávám starého známého, co se vždycky motá kolem podobných akcí. Je to chlap, co zná lidi a já potřebuju nějakej kontakt. Snažím se vypadat neodolatelně, i když vím, že moje oblečení je spíš z druhé ruky. „Hele, kámo, kde se dají sehnat ty lístky?“ ptám se přímo, bez obalu.

On se jen usměje a pokrčí rameny. „Třeba v nějakém klubu, kde se dělají soutěže,“ říká. No jasně, to je moje šance. Vyrazím tam hned. Cítím, jak mi adrenalin koluje v žilách. Klub je plný lidí, tleskají, křičí, skáčou. Vzduch je nasáklý vůní potu a alkoholu, ale já se nenechám odradit. „Musím se dostat na pódium!“ pomyslím si.

Všichni se baví, ale já mám cíl. Vím, že soutěže jsou o dovednostech, a já jsem se rozhodla, že ukážu, co ve mně je. Přihlásím se na karaoke. Moje hlasové výkony bývají brutální, ale teď je to o přežití. Vystoupím na pódium, mikrofon v ruce, a začnu zpívat. Publikum reaguje, směje se, ale já to beru jako výzvu. Začínám se rozjíždět a najednou jsem v tom. Všechno kolem mizí, zůstává jen můj hlas a rytmus.

Jak se to blíží ke konci, cítím, jak se na mně dívají. Chci to vyhrát. Když skončím, publikum a porota reagují. „To bylo skvělý!“ křičí někdo. A pak, když už jsem na vrcholu, slyším, jak vyhlašují vítěze. „A lístky patří… někomu jinému?“ Zmateně se dívám. „Co to má znamenat?“ V tom se na mě usměje kluk, co byl přede mnou. A já si uvědomím, že láska a peníze nejsou všechno. Úsměv a naděje, to je to, co mi chybělo. A tak odejdu s prázdnou, ale s novým cílem. Místo vstupenek mám něco víc – příběh, který mě posune dál.

Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, na srdci tíha. Včera jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na Galavečer. Galavečer! To slovo ve mně vzbuzovalo touhu, ale v realitě jsem měla na víc než na instantní nudle. Musela jsem se do toho vrhnout.

Ulice voněly po dešti, vzduch byl osvěžující, ale já jsem se cítila jako odpad. Zastavila jsem se na rohu u stánku s novinami a listovala jsem jako šílená, hledajíc cokoliv, co by mi dalo šanci. Vytáhla jsem z kapsy poslední drobné, abych si koupila místní plátek, který inzeroval soutěž. Hlava mi šrotovala.

Všude kolem mě se to hemžilo lidmi, kteří si užívali život. Ale já? Já jsem měla plán. Našla jsem na konci ulice malou kavárnu, kde se scházeli lidé z okolí. Co kdybych se tam dostala? Měla jsem v kapse pár vizitek a přemýšlela, jak bych je mohla využít. Obešla jsem několik stolů, a nakonec jsem zabrousila k jednomu stolu, kde seděli kluci, co vypadali jako, že mají známosti.

„Hele, kluci, co kdybyste mi pomohli se soutěží?“ zahulákala jsem. Jejich oči se rozšířily, a já věděla, že jsem je zaujala. Přestože jsem neměla co nabídnout, byla jsem drsná holka, co se nebojí říct, co chce. Začali jsme se bavit, a během pár minut jsem z nich dostala informace, které jsem potřebovala. Zjistila jsem, kde se koná finále soutěže a kdo je porota. Odhodlaná jsem se vypravila.

Na místě to vypadalo jako z jiného světa. Všude samé lustry, vůně drahého parfému a šum smíchu. Srdce mi bušilo, ale já jsem se nevzdávala. Musím to zvládnout! Zajímala jsem se o každou maličkost, protože jsem věděla, že právě tady se rozhodne můj osud. Ale najednou se objevila ona – dívka v nádherných šatech, se kterou jsem se neustále srovnávala. Byla to moje rivalka.

Když soutěž začala, nervozita ve mně vřela. Byla jsem připravená na všechno. V posledním kole jsem se ocitla na pódiu. Publikum bylo na nohou a já… já jsem byla na vrcholu. Když mě vyhlásili jako vítězku, nevěřila jsem vlastním uším. V ten moment jsem si uvědomila, že lásku, kterou jsem hledala, jsem našla v sobě. Na Galavečer jsem šla jako drsná holka bez peněz, ale odcházela jsem jako hvězda.

Procházela jsem ztemnělými uličkami města, když jsem uslyšela šumění crowds a povyk. Galavečer, akce, kde se točí peníze, sláva a někdo s velkým talentem, co bych já mohla mít. Ale co? Nevadí mi, že nemám prachy, ani lásku. Jsem drsná holka, která si nenechá nic líbit.

Na rohu jsem zahlédla plakát s nápisem Soutěž o vstupenky na Galavečer. Nevěřila jsem svým očím. Všichni ti snobi v oblecích, co se snaží zapůsobit, by se mohli zbláznit. Já? Já jsem měla plán. Zvedla jsem hlavu a vyrazila směrem k místu konání.

V srdci města se to hemžilo lidmi. Vzduch voněl po popcornu a levné parfémové směsi. Když jsem se dostala blíž, uviděla jsem, jak se skupina lidí hádá o poslední vstupenku. Adrenalin mi pumpoval v žilách. Musela jsem se dostat dovnitř, jinak bych to neustála.

Ohnala jsem se po jedné holce, co držela lístek v ruce. „Hele, co kdybychom si zahrály? Vítěz bere, prohrávající se vrací domů,“ řekla jsem, a srdce mi bušilo jako šílené. Odpověděla mi jen pohledem, který říkal, že jsem blázen. A já? Já jsem byla blázen.

Rvačka byla krutá. Hlava mi třeštila, ale v tu chvíli jsem necítila bolest. Jen touhu po vítězství. Po chvíli se mi podařilo vytrhnout jí lístek z ruky. S úsměvem jsem se otáčela a vyrazila k vchodu. Ale pak jsem uslyšela: „Kde je ten lístek?“ A já se otočila s úsměvem, abych zjistila, že ten, kdo mě sledoval, byl někdo z mé minulosti. Cizí tvář, ale známá bolest. Nečekala jsem to. Co teď?

Hele, jmenuju se Kira a mám pro vás příběh, co vás dostane. Sedím na lavičce v parku, kousek od místa, kde se koná ten galavečer. Ne, že bych měla prachy na vstupenku, ale kdo by se tím měl zabývat, že? Na stole vedle mě leží letáček s nápisem Soutěž o vstupenky na galavečer. Vodní kapky na trávě se třpytí, jako by se smály mému osudu. Vzduch je prosycen pachy jara, ale já cítím jen touhu po akci.

Když jsem si přečetla, že se soutěž koná dnes večer, došlo mi, že tohle je má šance. Místo abych se válela v depresi, rozhodla jsem se zkusit štěstí. Kdo by si pomyslel, že drsná holka jako já se zapojí do něčeho takového? Ale co, nemám co ztratit. Rychle jsem se vypravila, ať stihnu ten magický okamžik.

Na místě už bylo plno lidí. Vzduchem voněl popcorn a cukrová vata, zatímco v pozadí hrála hudba, která rozproudila davy. Já jsem se proplétala mezi lidmi, dokud jsem se nedostala k obrovské plakátové zdi s pravidly soutěže. Zjistila jsem, že abych vyhrála, musím napsat něco kreativního a originálního. Jako by to bylo pro mě! Vrzala jsem si na jazyk a pustila se do psaní.

Čím víc jsem psala, tím víc jsem cítila, jak mi proudí adrenalin. Každé slovo bylo jako výstřel z pistole, který se ozýval v mé hlavě. Popisovala jsem, jak se cítím jako outsider, jak je mi jedno, co si ostatní myslí. Když jsem konečně odevzdala svou práci, cítila jsem se jako vítěz.

Hlasování bylo napínavé. Lidé na mě koukali, jako bych byla z Marsu. Ale já se nedala. V okamžiku, kdy vyhlásili vítěze, moje srdce bušilo. A pak to přišlo: „Kira, jsi vítězka vstupenek na galavečer!“ Nechápala jsem. Kdo by si pomyslel, že drsná holka bez peněz a bez lásky by mohla vyhrát? Rozhodla jsem se, že si ten večer nenechám ujít. Ale co se stalo při návštěvě galavečera, to už je jiný příběh.

Bylo mi sedmnáct, a když říkám, že jsem měla v kapse prázdno, myslím jako fakt prázdno. Srdce mi bušilo jako šílené, když jsem se procházela po ulicích, kde se mi svět zdál jako nekonečná šedá pláň. Ale to já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se nikdy nevzdávala. Vždycky jsem věděla, že se musím postavit na nohy a říct světu, co si o něm myslím.

Jednoho večera, zatímco jsem se potloukala kolem starého nádraží, ucítila jsem podivnou vůni. Směs benzínu a vyhořelého oleje, co se mísila s vlhkým vzduchem. Přivřela jsem oči a snažila se najít zdroj. A tam, mezi troskami, jsem uviděla skupinku lidí s přehnanými úsměvy. Byli to ti, co se považovali za krále ulice. Přišla jsem blíž, zvědavá, co se děje.

„Hele, holka! Chceš vidět, jak se to dělá?“ zavolal na mě jeden z nich, jehož jméno mi uniklo, ale jeho oči se leskly jako zlaté mince. Moje srdce zrychlilo. Věděla jsem, že se dostanu do špatné společnosti, ale to mi nevadilo. To bylo to, co jsem chtěla. Adrenalin mi pumpoval do žil, když jsem se k nim připojila. Hráli nějakou hru, která vypadala jako riskantní, ale já neměla co ztratit.

Brzy jsem se ocitla uprostřed akce. Sázeli jsme na cokoli, co nám přišlo pod ruku. Vzduch byl plný napětí a vzrušení. Každý pokus, každý neúspěch, to všechno mně dodávalo sílu. Tohle byla má šance, má příležitost. Všichni kolem mě byli jako herci v nějakém bláznivém filmu, a já byla hlavní postavou, která se rozhodla vzít svůj osud do vlastních rukou.

Ale pak se stalo něco nečekaného. Během jedné z her, když jsem se chystala vsadit všechno, co jsem měla, se do místnosti vtrhla policie. Všichni začali utíkat, ale já jsem se postavila. Byla jsem připravená bojovat za to, co jsem vybudovala. Ale než jsem se stihla pohnout, zavalila mě vlněná hromada. V ten moment jsem si uvědomila, že není důležité, co mám na svém účtu. Důležité je, co mám v srdci. A to mě přivedlo k překvapivému rozhodnutí.

Namísto útěku jsem se postavila proti nim. „Nechci utíkat. Chci se postavit!“ zakřičela jsem. A víte co? Policie se na mě podívala a místo zatýkání se začali smát. V ten okamžik jsem si uvědomila, že jestliže chci něco změnit, musím být tou změnou. Tak jsem si řekla, že odteď budu místo útěky čelit všem problémům a vybuduju si svůj vlastní svět. Takže, ať už jsi drsná holka nebo král ulice, pamatuj, že někdy stačí jen postavit se na nohy a jít dál. A tohle byl teprve začátek mého příběhu.

Stála jsem na okraji města, procházela jsem se po zaprášené ulici, kde se z každého rohu linuly vůně koření a smažených dobrot. Měla jsem prázdný žaludek a v kapse jen pár drobných. Ale to mi nebránilo cítit se jako královna noci. Bez peněz a bez lásky, to byl můj život a já s tím uměla žít.

Na rohu jsem spatřila starý obchod se smíšeným zbožím. „Co kdybych si koupila něco sladkého?“ pomyslela jsem si. Z jedné poličky se ke mně vábivě smála čokoláda. Otočila jsem se a spatřila muže s šedivým plnovousem, který na mě zíral jako na zjevení.

„Co chceš, holka?“ zeptal se, jeho hlas byl hrubý jako drsný asfalt. Nevěděla jsem, co říct, ale v tu chvíli jsem se cítila jako v pohádce. Odpověděla jsem mu, že chci jít dál, ne se zastavovat. A tak jsem se vymotala z jeho pohledu a vyrazila do noci, kde mě čekaly další dobrodružství.

Za rohem jsem narazila na skupinku lidí, kteří se schovávali pod lampou, jakoby tam čekali na něco velkého. Vzduch byl naplněný napětím. Když jsem se k nim přiblížila, zaslechla jsem slova o kódech a snippetech, o nějakém tajném skriptu, který mohl všechno změnit. „Takhle se dostanu k penězům!“ prolétlo mi hlavou.

„Chcete se podílet na něčem velkém?“ zeptala jsem se, když jsem se k nim přidala. Oči se mi rozjasnily, když mi pověděli o Code Snippets, pluginu, který by mohl otevřít dveře k mým snům. Vzrušení ve mně rostlo, ale přesto jsem věděla, že musím být opatrná.

Jak jsem se ponořila do kódu, cítila jsem, jak mě noční vzduch obklopuje. Každé kliknutí na klávesnici mě přibližovalo k cíli. Ale pak jsem udělala chybu. Obrazovka zčernala a já jsem si uvědomila, že jsem se dostala do nebezpečné situace. Všechny sny mohou být najednou roztrženy na kusy. Ale když jsem se podívala na skupinu, viděla jsem v jejich očích odhodlání. Někdy je třeba riskovat. A tak jsem se s nimi spojila, abych zjistila, co se stane dál. Možná, že bez peněz a bez lásky, můžeme přesto najít něco cenného.