Černovláska.cz

Bylo to jedno z těch večerů, kdy smog z města pálil do nosu jako levná cigareta. Vzduch byl tak těžký, že jsem si musela přitáhnout kapuci hlouběji k obličeji, abych se nenechala pohltit tímhle zmatkem. Ve vzduchu visela vůně smaženého jídla, ale moje žaludek byl prázdný a neměl čas na takové blbosti. Dneska jsem měla jiný cíl – soutěž o vstupenky na Galavečer.

Na rohu ulice se shromáždila skupina lidí, každý z nich měl v očích jiskru naděje, ale já jsem věděla, že musím být rychlá. Můj plán byl jednoduchý – dostat se dovnitř, vyhrát a pak se postavit na pódium. Cítila jsem, jak mi adrenalin koluje v žilách, zatímco jsem se probíjela davem. Žádné kecy, žádné zdržování.

Vstupenka stála víc, než jsem si mohla dovolit, ale co na tom záleželo? Zjistila jsem, že soutěžící měly předvést nějaký talent. Představa, že bych tam šla a ukázala, co umím, byla lákavá. Vytáhla jsem z kapsy kousek papíru s rychlým skicováním toho, co bych mohla udělat. Rychlá akce – zpěv, ať už to zní jakkoliv.

V ten moment se najednou otevřely dveře, a já jsem se dostala dovnitř. Místnost byla osvětlená neonovými světly, vzduch byl cítit po parfému a potu. Na pódiu stála holka s kytarou, a zatímco zpívala, já jsem se připravovala na svůj okamžik. Když jsem konečně přišla na řadu, stoupla jsem si na prkna a vychrlila z sebe všechno, co jsem měla. Lidé se začali smát, někteří tleskali, a já jsem se cítila jako královna.

A pak přišel šok. Zrovna když jsem skončila, vyšel na pódium moderátor. „A vítězem se stává…“ a ukázal na mě. Nechápala jsem. Tohle byla ta změna, kterou jsem potřebovala. Vzala jsem si vstupenky a s pocitem vítězství jsem se otočila. Ale co když tohle byla jen iluze? Co když jsem jen hrála hru, kde jsem sama sobě nepřítelem? Tak či onak, já jsem dneska vyhrála a to bylo to, co se počítalo.

Byla jsem na dně. Peníze mi chyběly, láska byla jen prázdným pojmem, a tak jsem se rozhodla vyrazit na místo, kde se setkávají ciganski diabli a vyzývavé melodie Lucie Bílé. Noc byla teplá a vzduch voněl po opuštěné dálnici, zatímco já jsem šla do akce.

Na zaprášeném parkovišti se shromáždila skupina lidí. Jejich tváře byly osvětleny barevnými světly, která blikala jako mé myšlenky. Vzduch byl prosycen vůní grilovaného masa a koření. Na scéně se zjevil muž, jehož pohled byl tak intenzivní, že jsem se na chvíli zastavila. Dlouhé vlasy, fialové tričko, a na krku měl řetěz s nějakým podivným amuletem. Věděl, co dělá, a já jsem cítila, že se blíží akce.

Nebyla jsem sama. Vedle mě stála holka s černými vlasy, která se zdála být stejně drsná jako já. Naše pohledy se protnuly a bez jediného slova jsme si rozuměly. Jakmile hudba začala hrát, atmosféra se změnila. Všichni se rozprchli do tance, jako by nás něco spojovalo. Já jsem se ale nechtěla jen bavit; chtěla jsem vědět, co se skrývá za tímto podivným setkáním.

Po chvíli jsem se rozhodla prozkoumat. Dovedla mě to k malému stánku, kde se prodávaly podivné amulety a talismany. Prodejce, starý chlapík s šedými vlasy, na mě mrkl jako by věděl, co chci. „Hledáš něco víc než jen zábavu?“ zeptal se mě. „Jasně, co bys mi mohl nabídnout?“ odsekla jsem. Ukázal na amulet, který byl vyrobený z jakéhosi neznámého materiálu. „Tenhle ti přinese nejen štěstí, ale i lásku,“ řekl, a já jsem se zasmála. Láska? V tu chvíli jsem neměla čas na takové blbosti.

Když jsem se vrátila k tanci, obklopila mě euforie. Ale něco bylo jinak. Muž, který mě zaujal, se ke mně přiblížil a vzal mě za ruku. „Pojď, ukážu ti něco, co změní tvůj pohled na svět,“ zašeptal. Věděla jsem, že tohle je teď nebo nikdy. A tak jsem šla. Jak se ukázalo, ten amulet měl moc. Po několika minutách jsme se ocitli na opuštěné pláži, kde se zjevil úžasný pohled na město pod námi. Cítila jsem vítr ve vlasech a na tváři, jako by mi někdo dal novou šanci. Ale co se stalo dál? To, co následovalo, bylo mnohem víc než jen zábava. Bylo to dobrodružství, které mi ukázalo, že láska a štěstí nejsou jen prázdné pojmy. Ale o tom už jindy.

Jsem na kraji města, u staré, opuštěné budovy, kde se povídá, že se schovává poklad. Poklad? Ne, spíš poklad v podobě filmových podvratáků. Moje peněženka je prázdná, ale to mě nezastaví. Zrovna jsem si koupila starý CD s názvem Filmovi podvrataci. Zní to jako cenný úlovek. Vydávám se na lov.

Vcházím dovnitř. Cítím vlhkost a zkažené dřevo. Zdi jsou pokryté graffiti, které mluví o svobodě a rebelii. Můj břich mě varuje, že by to tu mohlo být nebezpečné, ale adrenalin mě žene vpřed. Filmovi podvrataci – co to vlastně znamená? Zřejmě něco, co by normální lidi odradilo. Ale já nejsem normální, jsem drsná holka, co ví, co chce.

V srdci budovy je malý sál, osvětlený slabým světlem. Na podlaze leží hromada CD, všechny pokryté prachem. Zvedám první a zjišťuji, že je prasklé. Naštvaně je odhodím a hledám dál. Vzduch je cítit starým papírem a něčím spáleným. Vzpomínám na příběhy o tom, jak se tu natáčela podvratná díla, co šokovala publikum.

Najednou uslyším zvuk. Otočím se a vidím siluetu. Kdo to sakra je? Než se stihnu pohnout, vidím, že má v ruce Filmovi podvrataci. „Hledáš tohle?“ směje se. Jsem překvapená, nečekala jsem, že tu potkám někoho. Rychle se snažím udržet klid, ale uvnitř mě to vře. „Jo, a co s tím uděláš?“ ptám se sarkasticky. Jeho úsměv se rozšiřuje, a já cítím, že tohle bude zajímavé.

Než se naděju, jsme v diskuzi o tom, co film představuje. On je fanoušek podvratné kultury, já jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, ale s vášní pro dobrodružství. Zjistíme, že máme společné zájmy, a v ten moment se mi zdá, že se možná nemám tak špatně. Ale jak se rozproudí debata, najednou se zjeví další postava, která vypadá jako zloděj. A než se naději, ocitáme se ve víru akce, která mění všechno.

Na konci, když se prach usadí a já se snažím zorientovat, uvědomuji si, že jsem nejen našla CD, ale i něco mnohem cennějšího – příběh, který mě posunul dál, a možná i novou přátelství. A kdo ví, co ještě na mě čeká?

Bylo chladné odpoledne, když jsem se ocitla na rohu ulice v Českých Budějovicích. Město, které zná každé špinavé zákoutí a každou zapadlou hospodu. Když se na mě v ulicích podívaly kolemjdoucí tváře, věděla jsem, že dneska to bude jízda. Americký rap zněl z jednoho z těch malých barů, kde se normálně scházejí lidé bez peněz, ale s velkými sny.

Vstoupila jsem dovnitř a vzduch byl prosycen pachem cigaret a levného alkoholu. Na pódiu stál kluk s kšiltovkou, co měl v očích plameny. Rappoval o životě, o ulicích, o tom, co znamená přežít. V tu chvíli jsem věděla, že se musím dostat na jeho radaru. Hudba mě přitahovala jako magnet a já se rozhodla, že nenechám nic náhodě.

Vytáhla jsem ze svého batohu starý blok a propisku. Zapsala jsem pár veršů, co mi běžely hlavou. Měla jsem na to cit, i když jsem nikdy nepsala pro nikoho jiného než sebe. Každé slovo bylo jako střela, která se vrhla do vzduchu. Oči všech v pokoji se obrátily k mně, když jsem se nakonec postavila na barovou stoličku a začala rapovat. Cítila jsem, jak mě to pohlcuje, jak mi adrenalin pumpuje do žil.

To, co následovalo, bylo jako film. Z lidí se stali fanoušci, z fanoušků spojenci. Každý verš, který jsem spustila, byl jako kouzlo. Rozpoutala jsem bouři, která byla tak silná, že i starý barman se usmál. Nešlo o peníze ani o lásku, šlo o tu energii, co šíleně vibrovala vzduchem. Cítila jsem se živa, konečně jsem našla místo, kde patřím.

A když jsem skončila, aplaus byl hlasitější než kdy jindy. Ale pak se to stalo. Kluk z pódia, co mě předtím neznal, přišel blíž. „Ty, holka, máš talent. Chceš se přidat k naší crew?“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Život bez peněz a bez lásky mi najednou nabízel něco, co jsem nikdy nečekala. A takhle jsem se dostala do víru hip-hopu, kde jsem našla nejen své místo, ale i něco víc, než jsem kdy hledala.

Vstup do hry

Přijela jsem do Českých Budějovic a první, co mě zasáhlo, byla vůně smažených langošů a zvuk rapových beatů, které se linuly z klubu na rohu. Ulice byly plné lidí, ale já jsem šla jen za jedním cílem. Neměla jsem peníze, ani lásku, ale měla jsem hrdost a chuť ukázat, že jsem tu já, drsná holka z ulice.

Na scéně

Vstoupila jsem do klubu, kde se konal rapový battle. Místnost byla naplněná kouřem a smíchem, ale já jsem cítila jen adrenalin. Pod pódiem stál typ, který vypadal jako král, s velkým zlatým řetězem na krku. Ten kluk mě zaujal natolik, že jsem se rozhodla, že se mu ukážu. Bez rozmýšlení jsem se postavila do fronty pro ringu. Lidi okolo mě šuškali, ale já jsem je ignorovala. Chtěla jsem, aby mě slyšeli.

První kolo

Když došlo na mě, vyrazila jsem vpřed. Beat se rozjel a já jsem začala. Můj hlas byl silný, jako když se rozléhá hrom. Slova se sypala jako z praku a já jsem cítila, jak mě energie naplňuje. Mluvila jsem o tom, jak je život těžký, jak se snažím přežít v městě, kde láska je jen pro ty, co si ji mohou koupit. Lidi začali tleskat a já v tom okamžiku věděla, že tohle je moje chvíle.

Nečekaná rivalita

V druhém kole se proti mně postavil kluk s neuvěřitelně rychlým jazykem. Jeho slova byla jako kulky, ale já jsem se nenechala zastrašit. Odpověděla jsem mu, že jeho rap je jako prázdná láhev – hezky vypadající, ale uvnitř nic. Publikum šílelo, a já jsem pocítila, jak se mi srdce rozbušilo. Ale najednou se něco stalo. Z davu se ozval smích, a já jsem se otočila. Byl to ten kluk s řetězem, s kterým jsem počítala jako s protivníkem.

Nečekaný zvrat

Když battle skončil, kluk s řetězem přistoupil blíž. „Ty máš koule, holka,“ řekl a já jsem nevěděla, co na to říct. Očekávala jsem, že mi vychválí výkon, ale on místo toho vytáhl z kapsy peněženku a podal mi ji. „Tady, na pivo. Jsem rád, že jsem tě potkal.“ V ten moment jsem pochopila, že v životě nejsou jen peníze nebo láska, ale i překvapení, která ti změní život. S úsměvem jsem mu poděkovala a vyrazila s ním do noci, kde mě čekal nový příběh, který se teprve měl začít.

Když jsem se ocitla na ulicích Českých Budějovic, byla jsem bez peněz a bez lásky. Vzduch byl nasáklý pachy z fast foodů, nočního života a levného piva. Kolem mě se hemžili lidé, kteří si užívali večer jako by to byl jejich poslední. A já? Já jsem byla drsná holka, která nešla pro slovo daleko.

Na rohu ulice, kde se mísily zvuky rapové hudby s křikem opilců, jsem se rozhodla, že tohle je můj večer. Zpoza rohu vyšel kluk v kšiltovce, jehož styl mi okamžitě padl do oka. Přišel blíž, jeho oči mi říkaly, že má něco na srdci. Ale já jsem neměla zájem o nic jiného, než o akci.

Slyšela jsem, jak z nedalekého klubu vychází beat tak silný, že jsem ho cítila v břiše. „Pojď, jdeme to rozjet!“ křikla jsem, aniž bych věděla, co přesně mě čeká. Kluk se zasmál a šel za mnou. Nechal mě vést, a já jsem si užívala pocit, že mám kontrolu.

Uvnitř klubu to bylo šílenství. Americký rap burácel ze všech stran. Lidé tančili, smáli se a pili, jako by zítra mělo být po všem. Já jsem se připojila do víru, hodila jsem na sebe všechno, co jsem měla, a rozjela to naplno. Každý beat mě hnala kupředu, každý verš mě povzbuzoval, abych byla víc drsná.

Najednou se stalo něco nečekaného. Z davu se vynořil DJ, který se na mě podíval a usmál se. „Ty jsi ta, co umí žít, co? Pojď na pódium!“ Bez přemýšlení jsem se vydala k němu, ale místo toho, abych se stala hvězdou večera, stalo se něco nečekaného. Kluk, co mě sledoval, se postavil vedle mě a řekl: „Mám pro tebe nabídku – pojď se mnou na turné.“

Než jsem stihla zareagovat, DJ mě vyzval, abych improvizovala. A tak jsem udělala to, co umím nejlíp – nechala jsem se unést rytmem a dala mu vše, co jsem měla. A co se stalo? Publikum mě milovalo. Večer skončil, ale já jsem si uvědomila, že láska, po které jsem toužila, nebyla to, co jsem potřebovala. Nešlo o peníze nebo romantiku, šlo o ten pocit – být na vrcholu a být sama sebou.

Úvod do chaosu

Život na okraji města, tam kde smrad z odpadků a prach z ulice splývá s rytmem amerického rapu. V Českých Budějovicích je to tak, že když nemáš prachy, nemáš ani lásku. A tak se toulám, bez cíle, s ušmudlaným notýskem v ruce, přičemž každé slovo je jako rána pěstí.

Srdce města

Procházím kolem starého nádraží. Vzduch je tady nasáklý příběhy, které nikdo nevypráví. Když slyším beaty, všechno ostatní mizí. Rap je moje mantra, moje zbraň. Přímo uprostřed jedné z těch špinavých uliček potkávám partu kluků, co se snaží prorazit. Každý z nich má svůj sen, ale já? Já jsem jen tady, abych se ujistila, že nezapadnu.

Nečekaná šance

Kluci mě vidí, když vcházím do jejich světa. „Co máš?“ ptá se jeden z nich, zatímco si hraje s tlustým řetězem kolem krku. Odpovídám, že nemám nic, ale moje slova mají váhu. Začínám rapovat. Až do teď jsem byla jen pozorovatelka, ale teď? Teď jsem středem pozornosti. Všichni se dívají, a já cítím, jak se mi zrychluje tep.

Bitva na mikrofonech

O pár minut později se to změní v bitvu na mikrofonech. Kluci se smějí, když vidí, jak bojuju, ale já vím, že mám co nabídnout. Každé slovo je jako výstřel, každý verš je další šrám na duši. Vzduch je naplněný energií, která mě pohání. Zatímco rapuji, zapomínám na prázdno kolem mě, na bolest, co mě svírá. Jsem královna ulice, i když bez trůnu.

Nečekaný konec

Po skončení bitvy se ozve potlesk. Kluci mě berou mezi sebe, ale já vím, že tohle je jen iluze. Žádná láska, žádné peníze, jen další kolo. Ale pak, najednou, jeden z nich mi podává ruku a říká: „Ty jsi naše budoucnost.“ A v tu chvíli, mezi špinavými zdmi, cítím, že i když nemám nic, mám sílu. A to je víc než jakákoli láska nebo peníze.

Temné ulice a neonové světlo

Bylo to pár týdnů, co jsem naposledy viděla slunce. Ulice města se zdály být mým útočištěm a zároveň vězením. S každým krokem jsem cítila, jak mi pod nohama praskají zbytky naděje. Měla jsem pár drobných, ale na kafe v místním bistru mi to stačilo, a to už byl úspěch. Vzduch voněl po pálených gumách a levném alkoholu, když jsem se rozhodla, že si udělám výlet do míst, kde se scházejí ti, kteří nemají co ztratit.

Chinaski a jeho svět

Vešel jsem do baru, kde se zdálo, že čas přestal existovat. Chinaski se zrovna hrál na pódiu, jeho hlas se rozléhal jako hrom. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. S každou notou jsem se propadala hlouběji do jeho textů, které vystihovaly všechno, co jsem kdy cítila. To byl ten moment, kdy jsem zapomněla na všechno ostatní.

Nečekaná setkání

Po koncertu jsem se potloukala po baru, když jsem narazila na kluka s tetováním, které se vinulo kolem jeho předloktí jako had. Oči mu žhnuly, když mi nabídl drink. „Jsem tady, abych se bavil, ne abych šetřil,“ řekl a já se usmála. S ním jsem cítila, že se svět kolem mě rozjasňuje. V tom okamžiku jsem zapomněla na prázdnotu, kterou jsem s sebou nosila.

Riziko a akce

Rozhodli jsme se, že si uděláme noční dobrodružství. Vyrazili jsme do uliček, které byly pokryté graffiti, a já jsem se cítila jako královna. Zastavili jsme se na rohu, kde se prodávaly drogy a sny. Cítila jsem vzrušení, ale také strach. Když jsem na něj pohlédla, věděla jsem, že jsme na tenkém ledu.

Šokující odhalení

Najednou se ozval křik a já spatřila, jak kluk s tetováním zmizel do tmy. Srdce mi bušilo. Byl to jenom kluk z baru, nebo jsem se dostala do nebezpečné hry, kterou jsem nechtěla hrát? Když jsem ho konečně našla, stál nad někým, kdo ležel na zemi. „Ne, to není možné,“ zašeptala jsem. Otočil se ke mně, oči mu plály. „Tohle je svět, ve kterém žijeme. Tady se rozhoduje vteřinou.“

Jsem drsná holka, co nemá ani zlámanou korunu, ale to mi nebrání v tom, abych se dostala na Galavečer. Všichni kolem mě se rozplývají nad luxusem a šampaňským, ale já mám jiné plány. Chci vyhrát vstupenky!

Tak jsem se přihlásila do soutěže o vstupenky na Galavečer. Ulice voní po dešti, a já si v hlavě přehrávám, co všechno bych tam mohla zažít. V hlavě mi hučí, jak se mi na té červené koberce bude třpytit moje černé šaty. Mám v sobě touhu po vzrušení, a tohle je moje šance.

Den D je tady. Město je rozjasněné světly a já se snažím zapadnout mezi ty, kteří mají peníze a úsměvy. Moje srdce buší jako blázen. Jak se mám dostat mezi ty VIP? Ale pak mě napadne geniální plán. Najdu si někoho, kdo mě tam vezme. Hledám v davu, a najednou ho vidím – kluka s charismatickým úsměvem a drahým oblekem.

„Ahoj, potřebuješ doprovod?“ zeptám se, když jsem si jistá, že mě nevytlačí. On se zasměje a souhlasí. Vklouznu do jeho světa jako stín, a najednou jsem obklopena luxusem. Všude jsou šampaňské a vůně parfémů, které se mísí s mým levným deodorantem. Ale to mi nevadí. Jsem tady, a to se počítá.

Večer se rozjíždí, já se bavím, ale pak se stane něco nečekaného. Kluk, se kterým jsem přišla, má tajemství. Při jednom z našich rozhovorů se přizná, že je součástí podvodu, který má za cíl okrást všechny VIP hosty. Moje srdce se zastaví. Mám se zapojit, nebo to udělat po svém? Překvapivě volím druhou možnost. Vytáhnu svůj mobil a zavolám policii. Ten večer skončí v chaosu, ale já vyjdu jako hrdinka. Galavečer se promění v zábavnou historku, kterou budu vyprávět ještě dlouho. A já? Já budu mít na paměti, že drsné holky se nikdy nevzdávají.

Byla jsem na dně, bez peněz a lásky. Město kolem mě hučelo, ale já jsem byla jak v bublině. Všude kolem mě se mísily vůně levných kebabů a zápachu z kanalizace. Ulice smrděly smutkem a já jsem v tom smutku tančila. Vzpomínám na ten večer, kdy jsem poprvé slyšela Sinead O’Connor. Její hlas jako by ze mě sundal tu špinavou slupku. „Nothing Compares 2 U“ se mi vryl do paměti jako tetování, které jsem si nikdy nechtěla nechat udělat.

Seděla jsem na schodech před rozpadlou budovou, s cigaretou v ruce. Když jsem slyšela tu píseň, něco se ve mně zlomilo. Cítila jsem, jak se mi v žilách rozlévá síla. Zvedla jsem hlavu a podívala se na hvězdy, které se snažily prosvítit skrz znečištěnou oblohu. Tehdy jsem si uvědomila, že i v téhle šedi může být něco krásného.

Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po změně. Vzala jsem si poslední drobáky a vyrazila do klubu, kde hráli živě. Měla jsem pocit, že mě Sinead volá. Když jsem dorazila, slyšela jsem její písničky znít z reproduktorů tak nahlas, že to v mé hrudi vyvolávalo bouřlivé emoce. „Tohle je moje chvíle!“ říkala jsem si, když jsem se dostala na parket.

Když jsem tancovala, cítila jsem, jak se mi z vedlejšího stolu někdo dívá. Byl to kluk s modrými vlasy a piercingy. V jeho očích byla touha, ale já jsem se nebála. Vzala jsem si ho, jako bych si brala poslední kousek čokolády. Hráli jsme hru, v níž jsme se navzájem testovali, a já jsem si uvědomila, že to, co jsem hledala, nebyla láska, ale svoboda.

Noc pokročila, a já jsem se cítila jako královna, i když jsem měla v kapse jen pár drobných. Kluk zmizel, ale já jsem se smála, protože jsem teď měla v sobě sílu, kterou mi dala Sinead. A pak, když jsem šla domů, slyšela jsem její hlas v uších. „Není to o tom, co máš, ale co cítíš.“

A v tu chvíli, když jsem vyšla na ulici, jsem si uvědomila, že ten kluk byl jen přeludem, ale já jsem byla skutečná. Sinead mě naučila, že i bez lásky a peněz můžu být silná. Ale co mě dostalo, bylo, když jsem si večer vrátila domů, a našla jsem v poštovní schránce dopis s pozváním na její koncert. V tu chvíli jsem si uvědomila, že někdy osud přichází ve formě překvapení, a já jsem byla připravená ho chytit za pačesy.