Černovláska.cz

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, ale to mě nezastaví. Právě jsem dostala tip na soutěž, která se koná u nás na sídlišti. Vstupy na Code Red s hitem Kanikuly! Měla jsem v plánu se tam dostat, i kdyby to mělo stát všechny mé úspory — a že jich moc nebylo.

Ulice voněly po jídle z místní bufetu, když jsem se proplétala mezi lidmi. Každý z nich měl svůj příběh, ale já jsem se soustředila na ten svůj. Zjistila jsem, že soutěž spočívá v tom, kdo dokáže vymyslet nejlepší taneční choreografii na Kanikuly. Tak jsem si řekla, proč ne? Vždyť tanec je moje vášeň, i když na to nemám školu ani trenéra.

Sraz byl na betonovém plácku za starou školou. Když jsem dorazila, viděla jsem, jak ostatní už trénují. Pár kluků se snažilo vyvést nějaké klučičí pohyby, zatímco holky se předváděly v barevných legínách. Cítila jsem se jako černá ovce. Ale to mi bylo jedno. Zatlačila jsem na svoje obavy a začala jsem točit. V rytmu Kanikuly jsem se odpoutala od reality.

Tanec mě pohltil. Každý skok a otočka byly jako únik. Okolo mě se začali sdružovat další soutěžící. Postupně jsme vytvořili malou partu, cizince, kteří se spojili v tanci. Když jsme skončili, lidé kolem nás tleskali, a já jsem cítila, jak se mi zvedá hladina adrenalinu. Jenomže tohle nebylo všechno. Zjistila jsem, že soutěž má ještě jedno překvapení — vítěz bude mít možnost zazpívat na pódiu během koncertu!

A teď přichází ta největší bomba. Jak jsme se připravovali na finální vystoupení, dozvěděla jsem se, že vítězství v soutěži znamená víc než jen lístky na koncert. Měla jsem možnost se s někým setkat, kdo mi může pomoci s mými tanečními sny. A kdo to byl? Vlastně můj dávný soused, kterého jsem považovala za loser. Doteď jsem nevěděla, že je tanečník na volné noze. Všechno se změnilo.

Takže, když se mi dostalo té příležitosti, neváhala jsem. Bez peněz a bez lásky, ale s tancem v srdci. Teď jsem stála na prahu něčeho velkého, a to všechno díky jedné soutěži, která na první pohled vypadala jako banalita. Kdo by si pomyslel, že mi taková drobnost změní život?

Začátek konce

Jsem drsná holka, co se nebojí ničeho. Nemám peníze, nemám lásku, ale mám chuť žít na hraně. Někde v zapadlé garáži, kde se vzduch mísí s výpary a odpadky, jsem našla lahvičku. Vypadala jako starý alkohol, ale já jsem věděla, že je to metanol. Kdo by to tušil? Všichni okolo mě si myslí, že je to jenom hrozba, ale já jsem zvědavá. Můj adrenalin stoupá.

Pach smrti

Otevřela jsem tu lahvičku. Hlava mi obalila ta silná vůně, která připomínala něco jako zkažené jablko smíchané s acetonem. Tohle je nebezpečné, říkala jsem si, zatímco moje srdce bušilo jako o závod. Dala jsem si trochu na jazyk. Chutnalo jako smrt. Ale já jsem se usmála. Kdo potřebuje lásku, když má takovou sílu?

Hra s ohněm

Další den jsem se rozhodla, že to zkusím znovu. Tentokrát jsem pozvala kámoše. Všichni se smáli a já jsem byla královna noci. „Zkus to, je to jako vodka!“ křičela jsem. A tak jsme pili, smáli se, a já jsem se cítila, jako bych měla v rukou moc. Jenže, jak jsem se snažila udržet krok, něco se začalo dít. Oči mých kamarádů se zakalily, jejich úsměvy zmizely.

Útěk z realit

Všude kolem mě se začaly objevovat halucinace. Barevné stíny tančily na zdech garáže, smíšené s jakýmsi šíleným smíchem, který jsem nemohla ovládnout. Byla to svoboda a vězení v jednom. Srdce mi bušilo, ale já jsem se smála. A pak jsem si uvědomila, že tohle není jen nějaký trapný večírek. Je to smrtelná hra, kterou jsem začala.

Nečekaný konec

Když jsem se probudila, ležela jsem na studené zemi. Kolem mě leželi mí kamarádi, ale jejich obličeje byly bledé. Je to toxické, uvědomila jsem si. Cítila jsem strach, ale pak mě napadlo: „Jaké by to bylo, kdybych to přežila? Co kdybych byla ta jediná?“ A v tu chvíli jsem se rozhodla. Nechtěla jsem, aby to skončilo. Ale věděla jsem, že teď už není cesty zpět. Moje touha po adrenalinových zážitcích mě dovedla až sem. A teď jsem stála na prahu smrti. Dala jsem si poslední lok a s úsměvem na rtech jsem se rozhodla se postavit tomuto démonovi tváří v tvář.

Čau, holky. Tak si představte, že jsem se rozhodla, že vyrazím na Chorvatskou pláž. Mám v kapse pár drobných, ale to mě nezastaví. Vždycky jsem byla drsná holka, co jde po akci a nenechá se odradit. A co byste řekli? Na pláži mě zaujala nahrávka, co se hraje na každém rohu – 3584 chorvatský hit. Všichni kolem tancují, smíchem se nesou vlny, ale já mám na to jiný úhel pohledu.

V tom okamžiku se mi rozsvítilo. Co to máš, prý urazí české turisty? No jasně, že se urazí! Tohle je Chorvatsko, kde si každý dělá, co chce. Tak jsem se rozhodla, že to vyzkouším. Vzala jsem si kytaru, co jsem si půjčila od jednoho místního kluka, a šla se postavit na pláž. Vzduch voněl mořem, a já jsem cítila, jak mi to proudí v žilách.

Začala jsem hrát, první akordy se nesly nad šuměním vln. Nejdřív se lidi jen otáčeli, ale pak, jak jsem se do toho dostávala, začali se přidávat. I ti čeští turisté, co se dřív tvářili jako že nechtějí slyšet nic jiného než „Pojď, Jani, půjdem na pivo“. Najednou se z nich stali tanečníci, smáli se, plácali se po ramenech a já jsem byla středem dění. Bylo to jako když se na mě usmívá celý svět.

Ale pak se stalo něco, co bych nečekala. Z davu se vynořil chlapec s modrýma očima a úsměvem, co by rozesmál i tu nejchmurnější duši. „Hej, ty jsi dobrá! Co takhle zkusit zahrát něco pro mě?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem na tom víc než dobře. Tady jsem, bez peněz, bez lásky, ale s hudbou. A ten kluk? Ten mě úplně dostal.

Jak jsem hrála, vlny se zpěčily a přišlo bouřkové počasí. Ale já jsem nehodlala přestat. Spontánně jsem pozvala všechny, aby se mi přidali. A víte co? Zpívali jsme, tančili, a bouřka se stala naší pozadím. Když se vlny rozburácely a déšť začal, já jsem se postavila do čela a zakřičela: „To je to pravé Chorvatsko!“ Všichni kolem mě, bez ohledu na národnost, jsme se spojili. A v ten moment jsem si uvědomila, že láska, i když bez peněz, se dá najít všude kolem.

Rychlý únik do digitálního světa

Jsem drsná holka, co nemá peníze a lásku. Na ulici, kde se potkávají snové halucinace s realitou, jsem vyrazila na lov. Ne pro lásku, ale pro aplikace, které mi pomůžou přežít. Život je boj, a já se nebojím.

Opuštěná garáž a tajemství

Našla jsem starou garáž, kde se schovává spousta zapomenutých věcí. Vzduch tam smrdí olejem a prachem, ale já vím, že tam je něco víc. Srdce mi buší jako splašené, když prohrabuju krabice. Jedna aplikace za druhou, ale žádná není to, co hledám.

Digitální poklad

Pak jsem narazila na starý telefon. Zmačknu tlačítko a obrazovka se rozsvítí. Hlava mi třeští a já cítím, jak se mi zrychluje tep. Na displeji se objevuje aplikace, kterou nikdo nezná. “Kdo ví, co to umí,” pomyslím si. V mých rukou je to, co mi může změnit život.

Nečekané důsledky

Instaluju ji a okamžitě se něco změní. Ulice kolem mě ožívají, barvy jsou intenzivnější, zvuky hlasitější. Nejsem sama. Cítím, jak mě okolí objímá, a já se stávám součástí něčeho většího. Ale co to vlastně znamená? Může mě aplikace osvobodit od mé osamělosti?

Šokující odhalení

Pak to přišlo. Na obrazovce se objevila zpráva: “Nezůstávej sama, jdi ven.” Dělá si ze mě legraci? Ale já vím, že tohle je moje šance. Vyrážím ven, a co se nestane? Potkávám skupinu lidí, kteří se smějí a tančí. Možná nejsou peníze nebo láska to, co potřebuju, ale spojení. A tohle spojení je silnější než jakákoliv aplikace. Se smíchem a hudbou v uších odcházím do noci, připravená na další dobrodružství.

Pavel Novak opět v Nymburce

Bylo to tak, seděla jsem na staré, rozvrzané židli v zaplivané kavárně, když jsem uslyšela jméno, které mi vrátilo vzpomínky. Pavel Novak. Ten chlapík, co má takový skvělý hlas, že z něj mrazí. Rozhodla jsem se, že si nenechám ujít jeho další vystoupení, které se mělo konat v Nymburce. Ne, že bych měla nějaké peníze, ale na tohle jsem si prostě musela sehnat pár korun.

Vůně města a ztracené iluze

Když jsem dorazila do Nymburka, vzduch byl prosycen vůní čerstvě upečeného chleba a levných cigaret. Ulice byly plné lidí, kteří se smáli a užívali si života, zatímco já jsem se snažila prosadit se mezi nimi. V kapse jsem měla pár drobných, ale na lístek jsem si musela vydělat. Zamířila jsem do nedalekého obchodu s potravinami, kde jsem se nabídla, že pomohu s vybalováním zboží. Třeba něco málo dostanu jako odměnu.

Magie na jevišti

Po hodině dřiny jsem měla konečně v kapse dostatek peněz na lístek. Když jsem dorazila k místu konání, srdce mi bušilo jako blázen. Pavel stál na jevišti, světlo se odráželo od jeho kytary a já jsem byla hypnotizovaná jeho výstupem. Každý tón, každé slovo mi procházelo tělem a já jsem zapomněla na všechny problémy. Byl to okamžik, kdy jsem se cítila živá.

Nečekané setkání

Po koncertě jsem se rozhodla, že se pokusím dostat na backstage. Věděla jsem, že to bude těžké, ale já nikdy nebyla typ, který by se vzdal. Skrz dav jsem se proplétala jako kočka, až jsem se dostala k vchodu. A co se nestalo? Narazila jsem na něj! Pavel, ten sametový hlas, stál přede mnou. Na moment jsem ztratila řeč, pak jsem si uvědomila, že nemám co ztratit.

Nečekaný zvrat

Místo toho, abych si vychutnala chvilku slávy, jsem mu řekla, co si o jeho hudbě myslím. Byl překvapený. A já? Já jsem byla šokovaná, když mě pozval na drink. Zjistila jsem, že za tou maskou hvězdy se skrývá obyčejný kluk, který se také snaží najít své místo. A tak jsme si povídali až do rána, zatímco svět kolem nás se zdál být na chvíli zapomenut. Život je plný překvapení, někdy stačí jen na chvíli přestat myslet na to, co člověk nemá, a užít si okamžik.

Takže, Benátská noc. Všichni o tom mluvili, ale já? Neměla jsem ani floka. Město bylo jako obrovský kolotoč barev, světel a zvuků, ale já stála na okraji, bez peněz a bez lásky. Jen jsem se dívala na lidi, co se smějí, tančí a užívají si večer. V tom mi došlo, že musím něco udělat.

Pohled na vstupenky v ruce toho frajera, co se mi zrovna smál, mě nenechal chladnou. Byla jsem drsná holka. Tak jsem mu dala šanci, abych mu ukázala, že umím být i vtipná. První pokus? „Hele, ty máš ty vstupenky, co? Nechceš je vyměnit za něco, co se ti bude líbit?“ Odmítl mě. Kdo si myslí, že je? Ale já jsem se jen usmála a šla dál.

U jednoho stánku s jídlem jsem potkala holku, co prodávala grilované klobásy. Ta vůně! Bylo to jako by mě někdo vzal za nos a táhl mě k ní. Vybírala jsem si klobásu, když jsem zaslechla, jak se baví o tom, jak se dá vyhrát na Benátské noci vstupenka. Její slova jako by mě bodla do srdce. „Musíš mít odvahu,“ říkala. „A být připravená riskovat!“ To mi znělo jako výzva.

Na chvíli jsem se zastavila. Přemýšlela jsem, co všechno bych mohla udělat. Došlo mi, že nejtěžší je obvykle udělat ten první krok. Zhluboka jsem se nadechla a šla k pódiu. Byl tam soutěžící, co vyvolával lidi, a já se rozhodla, že se přihlásím. Ať se děje, co se děje! Moje srdce bušilo jako blázen, ale já jsem se smála. Jakmile jsem byla na scéně, v tu chvíli jsem zapomněla na všechno.

Všechno bylo jako ve snu. Když jsem se dostala na řadu, vyzvala jsem publikum, aby mi pomohlo. „Pojďte, lidi! Kdo chce vyhrát vstupenku?“ A pak jsem začala tančit. Lidi začali šílet, tleskali a smáli se. Bylo mi jedno, že nemám peníze. Měla jsem energii, a to bylo víc než dost. A najednou, uprostřed tance, jsem slyšela, jak někdo volá mé jméno. Bylo to jako by mě někdo vyměnil. Zvuk se rozléhal, a když jsem se otočila, byla to ta holka s klobásami. Přinesla mi vstupenku! „Tady, to je pro tebe, drsňačko!“

A tak jsem se ocitla na Benátské noci, s úsměvem na tváři a vůní klobás v nose. Ta holka mi ukázala, že i bez peněz, bez lásky, můžete vyhrát. A když jsem se podívala na ten lístek, uvědomila jsem si, že někdy stačí jen odvaha a trocha šílenství, abychom dostali, co chceme. Zbytek noci byl jako sen, a já se rozhodla, že tohle si nenechám ujít.

Je to tady. 3776</b. Je mi to jedno, co si kdo myslí. Dneska jsem v tom. Jsem na Trnkobrani, festivalu, kde se víno lije proudem a lidi se tu chovají, jako by zítra mělo nastat konečné soužení. Mě to nijak netrápí, protože už jsem v tomhle kolotoči příliš dlouho. Před výstupní branou se válí slupky od trnek, jakési zbytky večeru, a já se prodírám davem, jako bych byla stín. Jsem drsná holka, nemám ani korunu v kapse, ale to mě nezastaví.

Všude kolem mě je hluk, smích, a vzduch voní po ovocných destilátech a prachu. Dívám se na pódium, kde má za chvíli vystoupit Aneta Langerová. Její hlas je jako magnet, který mě táhne blíž. Vím, že se tam dostanu, i kdybych měla proskočit přes všechny. Když slyším první akordy, cítím v sobě nával adrenalinu. Tenhle moment je jenom můj.

Průchod davem je jako tanec v boji. Některé pohledy mě znejišťují, ale já se nedám. Vybíhám na malou vyvýšeninu, abych měla lepší výhled. Lidi kolem mě skandují, a já se cítím jako královna. Na chvíli zapomínám na to, co mě trápí. Moje srdce bije v rytmu hudby, a já se ztrácím v jejích textařských obratích, které mi připadají jako moje vlastní příběhy.

Jakmile Aneta začne zpívat „Na Trnkobrani“, svět se mi rozjasní. Její hlasy se prolínají s mým vnitřním monologem a stávají se jedním. Všechny ty bolesti a strasti mizí. Vtom někdo za mnou zakřičí, a já se otáčím. Vidím kluka, který se na mě usmívá. Jeho oči září, jako by mi nabízel víc než jen úsměv. Je to moment, kdy si říkám, že možná existuje něco víc než jen přežívání.

Na konci koncertu, kdy Aneta zvedá ruce do vzduchu, se kolem mě dav roztahuje. A já v tomhle chaosu dostávám nápad. Místo toho, abych šla domů, vezmu nohy na ramena a zaběhnu s tím klukem. Před námi je světlo reflektorů a já cítím, že tentokrát mě nic nezastaví. Kdo ví, co nás čeká? Možná konečně najdu tu lásku, po které jsem tak toužila, nebo se naopak ztratím ještě víc. Ale tohle dobrodružství, to je teď to, co chci. A tak se nechávám unést.