Černovláska.cz

Byla jsem bez peněz a bez lásky. Všechno, co jsem měla, byly mé drsné názory a chuť na adrenalin. Když jsem slyšela o soutěži 3334 vyhrajte dárek, nezaváhala jsem. Byla to šance, jak se dostat z nudy a možná si i něco užít.

Všechno se točilo kolem malého, zapadákovského městečka, kde se soutěž konala. Všude kolem mě visely barevné plakáty, které slibovaly vzrušení a překvapení. Cítila jsem vůni popcornu a cukrové vaty, to mě vzbudilo. Oči mi zářily, když jsem se blížila ke scéně, kde se přehlídka konala.

Když jsem dorazila, byla tam spousta fracků a jejich rozmazlených ksichtů. Ale já? Já jsem si šla za svým cílem. Kolem mě se snášely výkřiky a smích, zatímco já jsem se drala vpřed. Soutěžní úkoly byly šílené, ale já jsem byla připravená. Skákat do bazénu se studenou vodou? Žádný problém. Vybírat z deseti hádanek? Tak to je moje parketa.

V průběhu soutěže jsem si začínala uvědomovat, že to není jen o výhře. Bylo to o adrenalinu, o té šílené energii, co se kolem mě točila. Každé kolo přinášelo nové a nové výzvy. Potila jsem se, smála se, a občas i nadávala, když jsem se dostala do úzkých. Ale to všechno mě hnalo vpřed.

Na konci dne, když už mi docházely síly a v očích mi tancovaly jiskřící hvězdy, přišlo finále. Byla jsem ve finálové dvojici, tváří v tvář soupeři, který se zdál být jako chlapec z pohádky. Já, drsná holka bez lásky, proti němu. Ale jakmile zazněl startovní signál, vše se rozplynulo. Vyhrála jsem! A co víc, dárek, který jsem dostala, byl víc než jen nějaká cetka – byl to voucher na víkendový pobyt v horské chatě. Kdo by to byl řekl?!

Když jsem se rozhodla, že vyrazím na Ukrajinu, nikdo mi nevěřil. „Děvče, to není místo pro drsné holky,“ říkali, ale já byla odhodlaná. Čekaly mě tam neobyčejné zážitky, které si žádaly odvahu. A tak jsem sbalila pár věcí do batohu a vyrazila.

Hned po příjezdu jsem se ocitla v chaosu. Ulice byly plné lidí, kteří se snažili prodávat vše možné, a vzduch voněl po smažených bramborách a koření. Měla jsem hlad, ale peněženka se mi jen smutně usmívala. Jídlo za pár hřiven se mi zdálo jako zázrak, ale nic takového jsem nenašla. Až pak jsem narazila na malý stánek, kde prodávali nepodstatné jídlo – a také něco, co vypadalo jako rakve.

„Co to má být?“ zeptala jsem se prodavače, který se na mě podíval s úsměvem. „To jsou rakve, ale vnitřek je plný lahodného jídla. Poobědváte v rakvi!“ Zasmála jsem se, ale pak jsem si to uvědomila. Proč ne? Vzala jsem si místo na jedné z těch rakví, uvnitř byla naskládaná jídla, která voněla jako domov.

Jak jsem tam seděla, kolem mě se shromáždil dav. Lidé se smáli a fotili si mě. „Dívka v rakvi!“ volali. Cítila jsem se jako celebrita, i když jsem neměla ani halíř. Bylo to osvobozující. Začala jsem jíst a lidé mi tleskali, jako bych byla na jevišti. Ten pocit byl k nezaplacení.

Po obědě mě prodavač pozval na skleničku vodky. „Jsi první, kdo tohle udělal!“ řekl. Když jsem se napila, začala jsem si uvědomovat, že v téhle zemi je všechno možné. Možná jsem byla bez peněz a bez lásky, ale v tu chvíli jsem měla něco mnohem cennějšího – svobodu a dobrodružství. A tak jsem si odnesla nejen skvělý zážitek, ale i nečekané přátelství. Ať už jde o život, nebo o jídlo, vždycky najdete způsob, jak se pobavit, i když sedíte v rakvi.

Jsem tady, na okraji města, s peněženkou prázdnou jako moje srdce. Dneska se to ale musí změnit. Město je rozsvícené neonovými barvami, vzduch je cítit po smaženém jídle a levném alkoholu. Mám v plánu najít Karla, kluka, co má něco, co chci. A to není láska, ale peníze.

Ubíhám ulicemi, v hlavě mi šrotují myšlenky. Kde jen toho Karla najdu? Slyšela jsem, že se pohybuje kolem 3877, nějakého podivného místa, kde se scházejí ztracenci. Tedy, já nejsem ztracená, já jsem drsná holka. A drsné holky mají plán.

Přicházím k místu, které se mi zdá jako střed vesmíru pro všechny, kdo se snaží utéct před realitou. Bary pulzují, lidé se smějí, ale já se nesměju. Mám v hlavě jen Karla. „Dohodli jsme se, že mi pomůžeš,“ vzpomínám si, jak mi to řekl. Jenže slova nic neznamenají, pokud za nimi nestojí skutky.

Vrazím do klubu, kde se hraje hudba tak hlasitě, že mi buší srdce. Rozhlížím se a náhle ho vidím – Karla, jak sedí v koutě s lahví piva v ruce. Jeho oči jsou jak dva plameny, co mi propalují duši. „Hej, Karle!“ volám a vím, že tu není prostor pro milosrdenství. Otočí se a v jeho pohledu je něco, co mě nutí jít blíž. „Mám pro tebe nabídku,“ říkám a cítím ten adrenalin, jak mi prolétá žilami.

Naše dohoda je jasná a jednoduchá. Karla potřebuji, ale on potřebuje mě. Rozjíždíme se na malou misi, kde se musí vyřešit pár starých účtů. Vzduch je prosycen napětím a já vím, že tohle bude jízda. A jak to už bývá, věci se zvrhnou, když se objeví někdo ze starého života. Všechno, co jsem budovala, se hroutí jako domeček z karet.

Na konci cesty, když se prach usadí, zjišťuji, že jsem se dostala na úplně jinou stranu, než jsem plánovala. Kde je ten Karel, co mi měl pomoci? A co já teď? Všechno je jinak, než jsem si myslela. Na stole leží peníze, ale já cítím jen prázdno. Když jsem chtěla získat svět, dostala jsem jen svoji vlastní halucinaci.

Drsné rozhodnutí

Jsem tady, v té špinavé hospodě v Topolné, s prázdnýma kapsama a nedostatkem lásky. Na stole před sebou mám jen zmačkaný papír a sklenici s levným pivem. Zrovna jsem se dozvěděla, že se koná soutěž o volňásky na Code Red, a jsem si jistá, že je musím mít. Představte si ten dav, tu energii, ten zvuk, jak se mi rozlévá v žilách. Chci to!

Vůně adrenalinu

Venku prší a já cítím jak mi kapky stékají po zádech. Dávám si poslední lok a odhodlaně se vydávám ven. Ulice jsou rozblácené, ale moje mysl je jasná. Všude kolem mě je cítit vůně mokré země a spálených pneumatik. Zároveň mi tu a tam prolétne hlavou vzpomínka na lásku, co jsem nikdy neměla, ale teď na to nemám čas. Musím vyhrát!

Hra na schovávanou

Při příchodu na místo konání soutěže mě zasáhne moře barev. Lidé se smějí, tančí a já se cítím jako outsider, který se snaží proniknout do jejich světa. Ale já nejsem z těch, co se vzdávají. Rozhlížím se a zjišťuji, že soutěžící hledají klíč k vítězství. Jenže já mám jiný plán. Musím se dostat na pódium, ať se děje, co se děje.

Útok na pódium

Srdce mi buší, když se dostávám k pódiu. Všichni se soustředí na soutěžící, ale já se nenechám odradit. Vybíhám dopředu a začínám vymýšlet strategii. Čím víc chaosu, tím líp! Mám v ruce banner s nápisem „3908 vyhrajte volňásky!“ a začínám skákat. Lidé se otáčejí a já cítím, jak mě energie davu pohání dál.

Překvapivý závěr

Když už to vypadá, že mě vyhodí, zaslechnu, jak někdo volá moje jméno. Vítěz je vyhlášen, ale já jsem se stala hvězdou večera. Cože? Já? Není to možné! Nejenže jsem se dostala na pódium, ale vyhrála jsem lístky na Code Red! S úsměvem na tváři se obracím k davu a křičím: „Děkuju, ale na lásku teď nemám čas!“ A tak odcházím, s volňáskama v kapse, bez lásky, ale s pocitem vítězství.

Tak co, máte odvahu jít za svým snem?

Byla jsem na dně. Žádné peníze, žádná láska, a přesto jsem se rozhodla, že se do toho pustím. Po ulicích jsem bloudila jako stín, s myšlenkami na to, jak se dostat na akci s Shaunem Bakerem. 3814 volných vstupů se mi zdálo jako záchranný kruh v moři zklamání.

Procházela jsem kolem neonových světel a pestrobarevných plakátů, které lákaly na party. Vůně cigaret, potu a alkoholu mě omamovala. Vždycky jsem měla ráda hudbu, která mi rozbušila srdce, a tentokrát jsem se rozhodla, že si to užiju, i když to znamenalo riskovat.

Našla jsem si místo, kde se scházeli ti, co chtěli vyhrát vstupy. Lidi mluvili o soutěži, a já jsem se přidala do davu. Adrenalin mi pumpoval v žilách. Každý z nás měl za úkol napsat báseň o svých nejtěžších chvílích. To se mi hodilo.

Moje slova byla jako ostré nože, ve kterých jsem sdílela všechny své pocity. Když jsem skončila, dav byl potichu. Pak se ozval potlesk. Byla jsem šokovaná. Možná jsem měla šanci. Přišlo mi, že jsem se konečně dostala na chvíli z toho šedého světa ven.

Až najednou, v tom vzrušení, jsem si všimla, že se ke mně blíží jeden z porotců. Jeho úsměv byl jako slunce, které procházelo mraky. Ale pak mi řekl, že vyhrává někdo jiný. Vztek mi vřel v žilách, ale místo toho, abych se vzdala, zakřičela jsem: „Ne!“ a rozhodla se, že se dostanu na tu akci, ať se děje cokoliv.

Hned poté, co jsem vyšla ven, uviděla jsem, jak se k mému stánku blíží Shaun Baker s úsměvem na rtech. Rozhodla jsem se riskovat a oslovila ho. „Mám pro tebe báseň!“ řekla jsem. A co se stalo? Získala jsem nejen volný vstup, ale i šanci na něco víc, než jsem kdy očekávala. Život je plný překvapení, stačí jen vyrazit do akce!

Tak jo, poslouchej. Život mi už dávno dal na frak. Bez peněz, bez lásky, ale s obrovským odhodláním. Představ si, že jsem se rozhodla podpořit projekt, co vymyslel ten týpek Zdeněk Troska. Zdravý život? Vypadá to jako pohádka, ale já jsem tady, abych se do toho pustila.

Když jsem poprvé slyšela o jeho nápadu na zdravý život, přemýšlela jsem, co to vlastně obnáší. Bylo to jako šílený sen, který jsem neměla šanci uskutečnit. Ale pak jsem si řekla, proč ne? Co mám ztratit? Tak jsem se přihlásila. Všechno kolem mne vonělo jako čerstvě upečené chleby, zatímco já jsem se s pocitem prázdné peněženky a prázdného srdce vrhla do akce.

Na první schůzce jsem seděla mezi lidmi, kteří vypadali jako by měli všechno. Zdravé smoothie, jasné úsměvy a nadšení. A já? Já jsem tam seděla v roztrhaných džínách, s rukama od barvy a vlasy jako hnízdo. Ale vnitřně jsem byla neohrožená. Když Zdeněk promluvil, jeho slova mě nakopla. „Musíme bojovat za zdraví!“ řekl s vášní, která se dala krájet. Tak jsem se postavila a řekla: „Já se nebojím!“

Na trénink jsem začala chodit pravidelně, ale ne jako ostatní. Já jsem se vrhla do toho po hlavě. Místo klidných cvičení jsem si dala pořádný výběh po okolí, s větrem ve vlasech a pocitem svobody. Každý krok mě dostával blíž k mému cíli, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, že mi něco chybí. Možná láska, nebo jenom přátelství? Ale já jsem to nevzdala.

A teď, po několika týdnech, jsem zjistila, že jsme se s ostatními stali partou. Všichni jsme se navzájem podporovali, smáli se a sdíleli radosti i pády. Ale pořád mi to nestačilo. Až jednou, když jsem se vrátila domů, našla jsem na stole dopis. Byl od Zdeňka, s pozváním na speciální akci. Ale co mě šokovalo, byla poslední věta: „Zdravý život může začít láskou, a já tě chci poznat blíž.“

Takže, co se stalo? Zdravý život, láska, nová parta? Možná se to zdá jako pohádka, ale já jsem se rozhodla jít za tím, co cítím. A teď, s novým odhodláním a možná i kouskem naděje, jsem připravená na další krok. Zdravý život je teď víc než jen projekt – je to nový začátek.

Jsem drsná holka, co se nebojí jít za svým. Včera, když jsem se procházela po městě, zavadila jsem o plakát na zdi, který hlásal 3701 soutěž o 10 volných vstupů na akci s DJ Jay Frog. Hned mi zaplály oči. Jay Frog? Ten chlápek má talent poslat lidi do transu! Ačkoliv jsem byla bez peněz a bez lásky, věděla jsem, že tuhle šanci prostě nemůžu propásnout.

Takže jsem se rozhodla, že se zúčastním. Stáhla jsem se do útulného baru na rohu, který voněl po levném pivu a cigaretách. Pár místních flákačů se smálo, ale já jsem měla plán. Musím se dostat na tu akci! Chytila jsem první stříbrnou minci, co jsem našla, a zahnula k baru. „Pojďme na to!“ pomyslela jsem si a objednala si drink, který mi sice zruinoval kapesné, ale co na tom záleží?

Slíbený večer se blížil a já jsem si řekla, že musím být v tom správném módu. Oblékla jsem si své nejlepší džíny, které pamět chrání jen hrstka skvrn, a k tomu černé tričko, co mi dodávalo trochu síly. Když jsem vyšla na ulici, město se rozsvítilo jako obří vánoční stromeček. Barvy, zvuky, vůně jídla a křik lidí mě vtáhly do víru, ze kterého jsem se nechtěla dostat ven.

Když jsem dorazila na místo, davy už tančily a DJ Jay Frog začal mixovat. Vzduch byl plný energie a já jsem cítila, jak mi srdce buší v rytmu hudby. Tak jsem se rozhodla, že si najdu způsob, jak se dostat na pódium. Našla jsem partičku lidí, co vypadali jako správní rebelové, a pustila se s nimi do řeči. „Chci vyhrát ty volné vstupy!“ řekla jsem a ukázala na jejich trička, která měla stejný motiv.

Ve vzduchu se vznášela očekávání. A pak to přišlo. Jeden z kluků mě vzal za ruku a táhl mě k DJ pultu. „Pokud chceš, můžeme to zkusit!“ Všichni jsme se smáli a já jsem si uvědomila, že v tomhle okamžiku nezáleží na penězích ani na lásce. Cítila jsem se svobodná a šťastná. Nakonec jsme soutěžili v tanci a já jsem díky energii a odhodlání vyhrála volné vstupy!

Na konci večera, zatímco jsem skákala mezi lidmi a užívala si ten pocit vítězství, jsem si uvědomila, že vlastně není důležité, co mám nebo nemám. Jsou okamžiky, které se nedají koupit za peníze. Vítězství přišlo nečekaně, a tak jsem si řekla, že si to užiju naplno. Kdo by to byl čekal, že drsná holka bez peněz a bez lásky může vyhrát něco takového?

Začalo to jednou nocí

Seděla jsem na okraji silnice, její tlumené světlo mě osvětlovalo jako neonová reklama v opuštěném městě. Vzduch voněl benzínem a adrenalin se mi míchal s pocitem beznaděje. Kdo by si pomyslel, že právě tady, v zapadlé uličce, potkám budoucího muže roku? Toho, kdo měl být mým lístkem pryč.

Bugatti a jeho síla

A pak to přišlo. Tmavé Bugatti, které vypadalo jako z jiného světa, se zastavilo vedle mě. Vzduch kolem nás vibroval, jako by se s každým jeho nádechem zrychloval čas. Otevřely se dveře a on vystoupil. Vypadal jako bůh, ale jeho oči měly něco hříšného, něco, co mi říkalo, že to nebude jen tak.

Riziko a vzrušení

„Co tu děláš?“ zeptal se s úsměvem, který mi připomněl blesk. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo utéct. Ale místo toho jsem skočila do auta a cítila, jak mě jeho přítomnost strhává do víru. Každá zatáčka, každý zrychlený dech mě uváděl do stavu naprosté extáze. Vzduch v Bugatti byl naplněný vůní jeho parfému a mým strachem.

Hra o všechno

Riziko, které jsme hráli, nebylo jen o rychlosti. Potkali jsme se na okraji města, kde každý z nás měl něco ztratit. Zatímco jsme se snažili uniknout od svých problémů, moje srdce bilo rychleji. Cítila jsem, jak se mezi námi vytváří napětí, které by mohlo zapálit celý svět. A pak mi řekl, že má plán.

Nečekaný zvrat

Když jsme dorazili na místo, kde měl být jeho plán realizován, zjistila jsem, že to je jen klam. Místo budoucího muže roku stál před námi podvodník. Všechny sny o útěše a lásce se rozplynuly jako mlha. Ale já jsem se nevzdala. S úsměvem na tváři jsem se rozhodla, že si vezmu to, co jsem chtěla. A tak jsem mu ukázala, že drsné holky se nikdy nevzdávají.

Jsem holka, co se nenechá zastavit. Ulice Zakovské knížky? Tady se děje spousta šíleností. Včera jsem narazila na starou knihovnu, která vypadala, jako by ji zapomněl čas. Prach, pavučiny a vůně starého papíru. To je přesně to, co hledám – zapomenuté příběhy a tragédie, které nikdo nepřečte. Ale já? Já si je přečtu a udělám z nich svůj vlastní příběh.

Pohled na regály, které se pod tíhou knih prohýbají, mi vzal dech. 3661 tragédie. Co to kurva znamená? Otočila jsem první stránku a vtáhla mě do světa, kde se všechno zdálo být jinak. Hrdinové, co nevěděli, co je láska, a zločinci, kteří si užívali chaos. Vzrušení mi proudilo v žilách, jak jsem procházela dalšími knihami. Každá stránka byla jak rána do břicha – bolestivá, ale zároveň tak přitažlivá.

Začala jsem se nořit hlouběji, když jsem zaslechla šramot. Otočila jsem se a tam stál on. Chlápek s očima jako z ledového králu, který mě okamžitě zaujal. „Co tu děláš?“ zeptal se. Neměla jsem čas na kecy. „Hledám příběhy, které nikdo nezná,“ odsekla jsem. Nevěděla jsem, co od něj chci, ale jeho přítomnost mě dráždila. Kdo ví, co by se mohlo stát, kdybych se rozhodla mu věřit.

Všechno se zvrhlo, když jsme se rozhodli přečíst jednu z těch zapomenutých tragédií nahlas. Každé slovo nás pohlcovalo, jako by se stalo skutečností. 3661 tragédie se stala naším osudem. Zápletka začala ožívat a já cítila, jak mě něco táhne k tomu chlápkovi. Bylo to jako magnet. Nepřestávala jsem se divit, co se stane dál. Na konci každé kapitoly jsme se smáli, pláč a vztek se mísily s našimi emocemi.

A pak to přišlo. Zvrat, na který jsme nebyli připraveni. Knihovna se začala hýbat, regály se otáčely a my se ocitli v příběhu, který jsme právě četli. „Co to kurva děláš?“ zakřičela jsem. Cítila jsem strach, ale zároveň vzrušení. „Nesnaž se utéct. Tohle je náš příběh,“ řekl, a já věděla, že se ocitáme v nebezpečí, které jsme nečekali. Museli jsme bojovat, abychom se vrátili do reality. Až nakonec, když jsme se dostali ven, zjistila jsem, že tenhle příběh není jen o tragédiích – je to o mně a o něm.

Takže co teď? 3661 tragédie nás spojila, ale otazník visel nad námi. Kdo ví, co nás čeká dál. Vím jen, že když otevřu další knihu, nikdy už to nebude jako dřív. Možná, že tentokrát, na stránkách, najdu lásku, kterou jsem nikdy nehledala. A nebo zůstaneme navždy uvězněni v příbězích bez konce.

Blondýny? Ne, díky!

Jsem tady, na tomhle hnusném místě, s kapsami prázdnýma a srdcem plným rozčarování. Zrovna jsem se snažila proklouznout kolem skupinky namyšlených blondýn, které se snaží ulovit každého muže v dosahu. Nechápu, co na nich vidí. Jejich smích zní jako křupavé brambůrky, což mě nutí přemýšlet, jestli je to opravdu taková zábava, nebo jen prázdné echo.

Jak se to všechno stalo?

Bylo to včera, když jsem narazila na tenhle bar. Vůně levného parfému se mísila s cigaretovým kouřem a já si říkala, proč vlastně sem jdu. Před barem stál kluk s bledou pletí a modrými očima, které vypadaly jako dva kusy skla. Hned jsem věděla, že tady se nic nezmění. Vzala jsem si drink a sledovala, jak se dívky snaží vypadat co nejlépe, zatímco já jsem se bavila s lidmi, kteří měli aspoň nějaký příběh.

Snídaně na kanapi

Pořád jsem si vybavovala, jak jsem seděla na tom starém kanapi v rohu, kde se mísily zápachy piva a levného jídla. Najednou jsem zaslechla smích a otočila jsem se. Byla to ta skupinka blondýn, které se snažily vychytat nějakého bohatého frajera. Když jsem je slyšela, jak se smíchem přetahují o nějakého kluka, zvedla jsem obočí. Cožpak je tohle všechno? Co je na tom tak úžasného? Chvíli jsem je pozorovala a pak jsem se rozhodla, že na to kašlu. Vzala jsem svoje věci a vyrazila ven.

Pravá akce

Venku se mi naskytl pohled na opuštěné ulice, které mě volaly jako siréna. Srdce mi bušilo a já jsem se cítila svobodná. V tu chvíli mi došlo, že peníze a láska mě nikdy nezachrání. Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní show. Vzala jsem si cigaretu, zapálila ji a vyrazila do noci. Teď jsem byla ta, kdo si vybírá. Našla jsem malou partu kluků, kteří si užívali na pláži a připojila se k nim. Smích, hudba a spousta adrenalinu. To bylo to, co jsem potřebovala.

Nečekaný zvrat

Po nějaké době, když už jsem si myslela, že jsem na vrcholu, se objevil on. Kluk s bledou pletí, ten, kterého jsem potkala v baru. Tentokrát měl v očích něco jiného – odhodlání. „Hele, co děláš tady?“ zeptal se a já cítila, jak mě jeho pohled pálí. „Úplně to samé, co ty – užívám si svoji svobodu!“ odpověděla jsem a najednou jsem se cítila silná. Měli jsme stejnou touhu, stejnou energii. Možná, že blondýny jsou prd, ale občas stačí najít někoho, kdo se nebojí jít na dno. A tohle byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu mít všechno, co chci – svobodu a zážitky, které nikdo jiný nemá.