Černovláska.cz

Život na hraně

Už jsem si na tenhle život zvykla. Bez peněz, bez lásky, ale s velkým apetitem. Dneska je to o dietě modelek, ale já na to seru. Mám v ruce plechovku piva a v kapse pár drobných na sladkosti. To je moje večeře. Kdo by potřeboval nějaké saláty, když si můžeš dát čokoládovou tyčinku, co voní jako dětství?

Pivní kuráž

Na ulici se rozléhá smích a já se směju s nimi. Pivo mi dodává kuráž, a tak se nenechám odradit. Zpívám si, i když nemám talent, a s každým douškem se mi zdá, že svět je jasnější. Všechno se zdá být v pořádku, dokud nepřijde ten okamžik, kdy si uvědomím, že moje diety jsou spíš vtip, než plán. Nechci být jako ty modelky, co se trápí kvůli číslům na váze.

Sladkosti jako terapie

Sladkosti jsou moje terapie. Rozbalím tu čokoládu, a když ji kousnu, cítím, jak se mi do žil vlévá radost. Je to jako malá exploze, která mi připomíná, že život může být sladký, ačkoliv jsem sama. S každým soustem zapomínám na svoje problémy a na to, co si o mně kdo myslí. Jsem tady, jsem živá a to je důležitý.

Setkání na rohu

Na rohu ulice potkávám starého kamaráda, který mi připomíná, že i když nemám peníze, mám něco cennějšího – svobodu. „Co děláš s tím pivem?“ ptá se. „Žiju!“ odpovídám. Chápeme se, a on mi nabídne cigaretu. Zasmějeme se a plánujeme, co budeme dělat dál. Možná půjdem na párty, kde se lidi snaží zapomenout na realitu tak, jako já.

Překvapení na konci noci

Jak noc pokračuje, dostáváme se do klubu, kde je spousta lidí, co se snaží být někým jiným. A já? Jsem tady, abych byla sama sebou. V tu chvíli vidím, jak se ke mně blíží kluk s úsměvem. „Máš něco na zub?“ zeptá se. A já mu ukážu svou čokoládu. Zasměje se a řekne: „To je nejlepší dieta vůbec!“ A tak se ukáže, že i bez peněz a bez lásky můžeš najít spojení. Na konci noci, místo prázdného srdce, si odnáším zážitek, který mě překvapil. A to je víc než cokoliv jiného!

Úvod do šílenství

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se nebe zahalilo do černé tmy a já se rozhodla, že mě odradit nic nemůže. V kapse jsem měla poslední drobáky, ale to mi nebránilo v plánu na 3477 horor party. Místo, kde se scházely duše bez lásky a peněz, ale s touhou po dobrodružství.

Vůně strachu a adrenalinu

Když jsem dorazila na místo, vzduch byl nabitý napětím. Slyšela jsem vzdálené hlasy a smích, který byl víc než jen zábavný – byl šílený. Vůně piva, cigaret a něčeho, co jsem nedokázala identifikovat, se mísily ve vzduchu. Otevřela jsem dveře a ocitla se v místnosti osvětlené pouze blikajícími světly, která připomínala scénu z hororu. Oči všech přítomných se na mě upřely, jako bych byla součástí jejich tajného rituálu.

Akce, která skryla tajemství

Někdo mě chytil za ruku a táhl mě do centra dění. „Pojď, musíme se připravit na hru!“ zvolal. Hra? Co to sakra mělo znamenat? Akce na příští dny se zdála být zcela jasná – přežít a najít cestu ven. Skupina se rozdělila do dvou týmů, já jsem se přidala k těm, kteří se zdáli být ještě víc šílení než já. Adrenalin mi bušil v uších, když jsme se připravovali na souboj.

Noc plná šílenství

Začalo to jako zábava, ale brzy se atmosféra změnila. Hráli jsme hru, která se zdála být nebezpečnější než cokoli, co jsem kdy zažila. Lidé začali zmizet v temných koutech, a já jsem cítila, jak se strach šíří místností. Bylo to jako sledovat horor, který se právě odehrával před mýma očima. Každý krok byl nebezpečný, a já jsem se snažila udržet klid, i když mi srdce bušilo jako zběsilé.

Nečekaný závěr

Když jsem se konečně dostala k poslednímu úkolu, uvědomila jsem si, že už to není jen hra. Všichni zmizeli, a já jsem zůstala sama v opuštěné místnosti. Na zemi ležela maska, která mi byla povědomá. Najednou jsem si uvědomila, že tahle horor party byla jen zástěrka pro něco mnohem temnějšího. Úsměv na mé tváři se změnil v šok, když jsem si uvědomila, že já jsem byla lovenou, ne lovcem.

Všechno začalo v jednom malém, špinavém klubu na okraji města. 2657 na plakátu za barem, kód, který mi vnukl myšlenku, že tohle je místo, kde se rodí legendy. Samer Issa, ten kluk s hromadou talentu a srdcem roztrženým na kusy. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by měl tak silnou touhu po hudbě, a přitom byl tak bez peněz. Ale co, já taky. Všichni jsme tu byli, abychom se dostali na vrchol, a tahle noc měla být začátkem něčeho velkého.

Atmosféra byla hustá, vzduch nasáklý potravinami z blízkého stánku s kebabem a potem z těl lidí, kteří se mačkali na malém prostoru. Zvuk kytary se houpal v rytmu, který mě nutil cítit každé bušení srdce. Samer stál na pódiu, jeho oči zářily jako dva modré drahokamy. Když začal zpívat, zdálo se mi, že jsem se ocitla v jiném světě. Hudba mi vnikala do žil jako droga.

Po koncertě jsem se ho snažila najít, abych mu řekla, jak moc jsem jeho hudbu cítila. Slyšela jsem, jak mluvil o druhé desce, která má vyjít brzy. „Ty jo, to bude pecka!“ pomyslela jsem si. Ale v jeho hlase jsem slyšela pochybnosti, které mě nedaly spát. „Co když to nebude stačit? Co když nás nikdo neslyší?“ Takové myšlenky mi byly blízké. Měla jsem srdce roztržené mezi touhou a realitou.

Den po koncertě jsem se rozhodla, že se pokusím Samera najít. Věděla jsem, že se často potuluje po starých garážích. Hned jsem se tam vypravila. Vzduch byl studený a zapáchal po starém oleji a dřevě. Když jsem konečně dorazila, našla jsem ho tam, sedícího mezi zaprášenými kytarami a nepořádkem. „Mám pro tebe nápad,“ vyhrkla jsem bez okolků. „Co kdybychom společně napsali pár skladeb?“

Jeho oči se rozzářily, pak se ale zatáhly. „Zní to skvěle, ale nemáme peníze na studio. Jak bychom mohli nahrát něco, co nikdo neuslyší?“ V tu chvíli jsem se rozhodla, že udělám něco šíleného. „Zajdu pro starou kytaru, zkusíme to tady. Slyšíme to jen my, ale to nám přece stačí!“ O několik hodin později jsme seděli na zemi, vyhráli jsme srdce a duše do tónů, které zněly jako modlitba. A pak, když jsme končili, uslyšeli jsme tleskání.

Před garáží stál dav lidí, kteří naslouchali našim tónům. Tohle bylo to překvapení, které jsem nečekala. 2657 se změnilo na místo, kde se rodí sny. Samer a já jsme se na sebe podívali, a já věděla, že naše hudba možná najde cestu ven. Možná, že i bez peněz a bez lásky, jsme měli něco, co nikdo nemohl vzít. A tak jsme začali psát naši druhou desku, ale tentokrát s lidmi, kteří nás slyšeli.

Byl večer a já jsem se procházela po temných ulicích města, kde se světla z neonů odrážela v kalužích jako ztracené sny. 3243</b byl adresou, kde se měl konat koncert Badly Drawn Boye, a já jsem měla pocit, že se tam musím dostat. Bez peněz a bez lásky, ale s touhou po hudbě, která mě nenechá chladnou.

Dostala jsem se k vchodu, kde stál typický bouncer. Z jeho pohledu jsem vyčetla, že mu je jedno, jestli jsi někdo nebo nikdo. „Nemám na lístek,“ řekla jsem bez obalu. Jeho úšklebek mi naznačil, že tohle nebude jednoduché. Ale já nejsem holka, co se vzdává. Chytla jsem se myšlenky na to, že zvuk kytar a melodie jsou silnější než jakékoli pravidlo. Nakonec jsem se zamíchala mezi kluky, co vypadali jako z ulice, a jak jsem se dostala dovnitř, bylo mi jasné, že tady začíná něco velkého.

Atmosféra byla nabitá. Slyšela jsem jak kytara hraje první akordy a na jevišti se objevil Badly Drawn Boy. Jeho tvář byla schovaná pod kloboukem, ale to, co se z něj linulo, bylo jako magie. Zpíval o lásce, zklamání a o tom, jak je život na houpačce. Všichni okolo zpívali s ním, ale já jsem se cítila jako v jiném světě. Jeho slova byla mým únikem.

Najednou jsem ucítila, jak mi někdo klepe na rameno. Otočila jsem se a spatřila kluka s piercingem v obočí a tattoo na krku. „Zdravím, jsi tady sama?“ zeptal se s úsměvem, který mi připomněl, že možná existuje i jiná láska než ta romantická. Zasmála jsem se, protože co jiného mi zbývalo? „Jasně, že jsem sama, ale teď mám koncert, tak se mi vyhni.“ Chlapec se zasmál a zmizel v davu.

Koncert skončil a já jsem se rozhodla, že neodejdu bez toho, abych se neproplétala mezi těmi, co tleskali a křičeli. Uviděla jsem ho znovu, jak se snaží dostat k pódiu. Na chvíli jsem zapomněla na všechny svoje starosti a byla jsem součástí něčeho většího. A pak to přišlo – překvapení. Na jeviště přišel další, úplně nečekaný host. Byl to místní DJ, kterého jsem znala jako „Král noci“ a začal hrát remix jedné z Badly Drawn Boyových písniček. Koncert se proměnil v party a já jsem se ocitla uprostřed víru.

Úvod do chaosu

Víte, jak to chodí, když se vám život otočí na ruby? Já jsem si myslela, že už nemůžu klesnout níž… a pak jsem potkala Vítka Havlíše. Chlápek, co mi přišel jako kombinace supermana a pojišťovacího agenta, ale já věděla, že pod tou maskou se skrývá něco jiného. Bude se mi hodit jeho šarm, když budu chtít vyhrát zpět své štěstí.

Bezděčná schůzka

Tak jsem se s ním domluvila na schůzce v jedné malé, zapadlé kavárně, která smrděla jako stará káva a cigaretový kouř. Vítkův úsměv byl jako slunce, které se snaží prodrat skrze šedé mraky. Místo, kde se scházeli lidé, co měli víc štěstí než já. Začali jsme se bavit, ale já věděla, že to není jen tak. Hlavně mě zajímalo, co mi může nabídnout. Nechtěla jsem jeho lásku, to už jsem dávno vzdala. Hledala jsem něco jiného, něco, co by mi vrátilo sílu.

Jasné cíle

„Budeš mi muset věřit,“ řekl, když mi vysvětloval, jak funguje pojištění štěstí. Zasmála jsem se. Pojištění štěstí? Co to jako je? Zní to jako blbost. Ale on měl v očích něco, co mě zaujalo. Možná to bylo to jiskření, nebo snad jeho schopnost mluvit o věcech, které nikdo jiný neviděl. Cítila jsem touhu, ale byla jsem ostražitá. Chtěla jsem ho vyzkoušet.

Akce na ulici

Už jsme se domluvili na podrobnostech, když jsme vyšli ven. Ulice voněla po dešti a já se rozhodla, že to nevzdám. Chytila jsem ho za ruku a vedla ho do temné uličky. „Co takhle malá sázka?“ zeptala jsem se s úsměvem. Věděla jsem, že bych mohla ztratit, ale to mě netrápilo. Cítila jsem se živá. Rychlý adrenalin, ať už to dopadne jakkoliv.

Překvapení na konci

Když jsem se vrátila domů, měla jsem v ruce kus papíru od něho. Bylo to pojištění štěstí. Nevěřila jsem vlastním očím. Možná jsem to vzala jako hru, ale on se mi snažil něco naznačit. A tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Na konci měsíce jsem našla v poštovní schránce šek. Bylo to jako zázrak. Vzpomněla jsem si na Vítka a na to, jak mi říkal, že štěstí je jen otázkou volby. A já si vybrala.

Takže, co teď? Možná už nemusím být bez peněz a bez lásky. Možná jsem jen potřebovala znovu zkusit věřit. Vítku, díky za pojištění štěstí, i když jsi mě s tím vlastně dostal do ještě většího chaosu!

Šaty, co měly změnit všechno

Je to tak, já, drsná holka z ulice, jsem se rozhodla, že chci svítící šaty. Ne, ne, nebudu se tady rozplývat nad tím, jaké mají vlastnosti. Mně jde o akci! Takže jsem se vypravila na trh, kde prodávají všechno možné, od starých krámů po nové zázraky. Vzduch byl prosycen vůní smažených klobás a levného parfému, který se snažil zakrýt smrad z vedlejšího stánku s rybami.

Na lovu

Procházela jsem mezi stánky, když jsem je uviděla. 3670 hitem sezony – šaty, co svítily jako světla na vánočním stromečku. Cítila jsem, jak mi srdce buší, ale peněženka byla prázdná. Většina z nich byla příliš drahá, ale já jsem se nenechala odradit. „Dám ti za ně dvacet korun a prodejci si mysleli, že jsem se zbláznila. Ale co? Mám talent na vyjednávání, a když jsem viděla, že se mu v očích zračí naděje na rychlý zisk, už jsem mu je strkala do ruky. Chvíli to vypadalo, že jsem na dně, ale já jsem byla na vrcholu. S šaty v ruce jsem se cítila jako královna.

Večerní akce

Doma jsem je na sobě hned vyzkoušela. Byly úžasné, ale něco mi chybělo. „Prodloužovačka!“ zakřičela jsem a vyhrabala starou prodlužovačku ze šuplíku. Když jsem ji zapojila, šaty se rozzářily jako hvězdy na noční obloze. Teď jsem byla připravená na večer. Vzala jsem si nějaký lesk na rty a vyrazila do ulic.

Oslava chaosu

Ulice byly plné lidí, kteří se smáli, tančili a užívali si. Všichni se na mě dívali, když jsem prošla kolem. Šaty dělaly své, ale já jsem věděla, že to je jen začátek. Pár kluků se mě snažilo oslovit, ale já jsem se jen smála. „Ne, chlapi, dneska chci jen tančit!“ A tak jsem tančila, dokud jsem nezapomněla na vše kolem. Šaty svítily, já jsem se smála, a vzduch byl plný energie.

Nečekaný zvrat

A pak to přišlo. Z ničeho nic se z davu vynořil kluk, který měl na sobě také svítící šaty. Bylo to jako z nějakého sci-fi filmu. „Kde jsi je sehnala?“ zeptal se a já jsem ucítila, jak mě přitahuje. Srdce mi bušilo, ale já jsem nechtěla, aby mě dostal. „Hned vedle, ale ty na ně nemáš!“ Věděla jsem, že jsem mu dala víc než jen odpověď. V ten moment jsme se rozesmáli a já jsem pochopila, že i bez peněz a lásky můžu mít dobrodružství, které mě vezme do neznáma. A možná, jen možná, jsem našla někoho, kdo rozumí mé drsné povaze.

Bylo to pozdní odpoledne, když jsem se potulovala po městě, bez peněz, bez lásky. V uších mi zněly Chemici, přišly mi na mysl jejich hity. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem se blížila k místu, kde se konal ten jejich undergroundový mejdan. 3565, to číslo mi stále hučelo v hlavě, jakoby to mělo znamenat něco víc.

Všude kolem mě se rozprostíraly vůně levných cigaret a potu. Světla blikala jako bláznivá, a já jsem si říkala, že tady se to určitě rozjede. Madonna byla pro mě minulostí, teď jsem chtěla jen cítit ten puls, ten rytmus, co mě vytrhne ze šedi.

Když jsem vkročila do klubu, atmosféra mě doslova pohltila. Lidi skákali, zvedali ruce k nebi, jakoby se snažili dotknout se hvězd. „Tohle je naše noc!“ křičela jsem, a nikdo mi nevěnoval pozornost. Ale to mi bylo fuk. Měla jsem plán a potřebovala jsem se dostat dovnitř.

Na scéně se objevili Chemici, jejich zvuk rezonoval v mých kostech. Byli jako přecitlivělý šílenství, a já jsem se rozhodla, že se připojím k tomu tanci. Nohama jsem vrážela do podlahy, a najednou jsem měla pocit, že jsem součástí něčeho většího. Můj život byl najednou barevnější.

Pak přišel zlom. Dveře klubu se otevřely a dovnitř vtrhla skupina lidí v černých oblecích. Všichni ztichli a já jsem cítila, jak se mi v hrudi rozbušilo srdce. „Kdo to je?“ ptala jsem se, ale nikdo neodpověděl. Ti lidé vypadali, jako by hledali něco nebo někoho. A já jsem měla pocit, že jsem to já. Zatímco se DJ snažil udržet atmosféru, já jsem se rozhodla utéct. Ale když jsem se otočila, viděla jsem, že ve dveřích stojí mladík, který mi připomínal, co bylo kdysi. Že by to byla láska, nebo něco jiného?

První pohled na svět

Život je jako smradlavý odpad, co se rozlévá po ulicích. Sníh se tavil na mých botách a já jsem se snažila ignorovat chlad, který mi pronikal kůží. S padesátikorunou v kapse jsem se rozhodla, že dneska něco změní.

Barvy a vůně

Procházela jsem se po městě, které vypadalo jako rozmazaný obraz. Stánky s jídlem voněly smaženými bramborami a kořením, co mi dráždilo nos. Zastavila jsem se u jedné z nich a objednala si. Věděla jsem, že za chvíli se setkám s někým, kdo mi může změnit život.

Náhodné setkání

Ten kluk, co stál na rohu, měl oči jako dva smaragdy a úsměv, co by mohl rozsvítit i ten nejtemnější kout. „Jsi ztracená, nebo jen hledáš dobrodružství?“ zeptal se mě. A já se jen zasmála. „Obojí,“ odpověděla jsem, a moje srdce bušilo jako zběsilé.

Akční plán

Rozhodli jsme se, že se vydáme na místo, kde se schází ti, co chtějí žít naplno. Bar s názvem 3426, co musíte vidět, abyste byli v obraze. Cestou jsem cítila, jak mně energie pulzuje v žilách. Všude kolem nás byly barvy, světla a smích. Bylo to jako v halucinaci z garáže.

Nečekaný závěr

Když jsme dorazili, zjistila jsem, že to místo není jen o zábavě. Bylo to plné lidí, kteří se snažili uniknout svým vlastním démonům. Kluk vedle mě se usmál, ale já jsem si uvědomila, že já jsem ta, kdo musí utéct. Utéct od pocitů, které mě svazovaly. V ten moment jsem se rozhodla. Otočila jsem se a zmizela ve tmě. Příběh končí, ale já teď vím, že musím bojovat sama za sebe.

Tak jo, poslouchejte. Šlo o to, že jsem neměla ani vindru, a přesto jsem se dostala do akce, která by mohla rozproudit krev v žilách i tomu největšímu strašpytlíkovi. Byla jsem uprostřed Prahy, v místech, kde se noci mění na barevné bludiště světel a zvuků. 3805 Floorfilla? To byl jen začátek.

Jednoho dne, zatímco jsem bloumala po městě, narazila jsem na partičku kluků, co se schovávali za rouškou tmy. Hráli nějakou hru, a já byla zvědavá. Vzduch voněl po cigaretách a levném alkoholu. Tak jsem se k nim přidala. Hráli jsme o peníze, ale pro mě to nebylo o výhře. Bylo to o adrenalinu, o tom vzrušení, když víte, že můžete vyhrát nebo prohrát všechno. A já jsem neměla co ztratit.

Všichni mluvili o volných sázkách a já měla pocit, že se mně to netýká. Ale pak jsem slyšela, jak jeden z kluků říká, že se blíží velký zápas. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se rozhodla, že to zkusím. Měla jsem plán, jak na to. Chtěla jsem vyhrát, abych si koupila alespoň jeden pořádný drink, nebo možná i něco víc.

Sázky rostly a já se dostávala do víru událostí. Barvy se spojovaly, hlasy se mísily, a já jsem se cítila jako v nějakém snu. Každý měl svůj příběh, ale já jsem se snažila najít ten nejlepší úhel, jak se dostat k vítězství. A pak to přišlo – ten okamžik, kdy jsem se rozhodla vsadit všechno, co jsem měla. Když jsem se podívala na kluka naproti, věděla jsem, že tohle je moje šance.

Všechno se zrychlilo. Když jsem vyhrála, bylo to jako výbuch barev a zvuků. Ale pak jsem se otočila a viděla jeho oči – a něco ve mně se změnilo. Byl to kluk, který mě mohl dostat do šílenství, nebo mě zničit. A já, drsná holka bez lásky, jsem se najednou ocitla v situaci, kdy jsem musela volit. Jaká ironie – vyhrála jsem, ale co s tím? S penězi v kapse, ale prázdným srdcem jsem se rozhodla, že si užiju ten poslední večer, než se zase vrátím do reality.

Takže, co se stalo s 3805 Floorfilla? Nechal mě na holičkách, ale já jsem si uvědomila, že v životě jde o víc než jen o peníze nebo lásku. Jde o to riskovat, žít naplno a občas se nechat unést proudem. Kdo ví, co příště přinese? Možná příště budu mít víc než jen vzpomínky na bláznivou noc.

Byla jsem venku, v šedivém městě, které se snažilo být barevné, ale nešlo mu to. Vzduch byl prosycen vůní starých aut a zkaženého jídla. 3232 – tenhle čas se mi vryje do paměti. Měla jsem plán, ale ten plán se rozpadl jako stará plechovka na ulici.

„Nezapomeň si změnit čas!“ upozornil mě ten otravný hlas v hlavě. Ale já? Já jsem na to kašlala. Čas byl pro mě jen další iluze, stejně jako láska. Zanedbávala jsem to, co mi nepatřilo.

Šla jsem na místo, kde se scházeli ti, kteří měli stejnou beznaděj jako já. Místo, kde se potkávaly duše, které přestaly doufat. Bar s neonovými světly, kde se mísila hudba s vůní levného alkoholu. Můj oblíbený kout, tam, kde jsem mohla být sama, ale zároveň mezi lidmi.

Najednou to přišlo. Ten moment, kdy se mi zjevil on. Měl oči jako hluboké propasti a úsměv, který by mohl rozsvítit i tu nejtemnější ulici. Ale já jsem věděla, že je to jen další iluze. Přesto jsem mu řekla, že jsem si změnila čas. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno okolo.

Pak se to stalo. „Chtěla jsi změnit čas?“ zeptal se s tajemným úsměvem. A já jsem se zamyslela. Měla jsem na výběr. Měla jsem změnit čas, nebo zůstat viset v tomhle bezčasí. „Nezapomeň si změnit čas!“ opakoval hlas v mé hlavě. A já? Já jsem se rozhodla.

V ten moment jsem si uvědomila, že čas není něco, co se mění. Je to něco, co tvoříme. Takže jsem se rozhodla, že si změníme čas spolu. A světlo v jeho očích mi ukázalo, že možná, jen možná, láska není tak daleko, jak jsem si myslela.