Černovláska.cz

Na začátku byl jen hluk

Všechno začalo v zaplivané garáži na okraji města, kde se z reproduktorů valila hudba Chemical Brothers. Měla jsem v kapse jen pár drobných, ale to mi nebránilo v tom, abych si užila ten pocit svobody. Jako bych se vznášela, zatímco 3530 mi bralo dech a rozproudilo krev v žilách.

Neznámý kluk s modrými očima

Uprostřed té divoké noci jsem narazila na kluka. Měl modré oči, které zářily jako neonové světlo nad barem. V ruce držel láhev vodky a smál se, jako by se nic nedělo. Přistoupila jsem k němu, vzala si od něj hlt a v tu chvíli jsem věděla, že tohle bude jedna z těch nocí, na které se nezapomíná.

Všechno šlo rychle

Začali jsme tancovat, zatímco bratři z Chemical Brothers spouštěli další pecku. Kluci okolo nás se rozprchli, jak jsme se dostávali do transu. Každý beat, každé zvukové vlnění nás spojovalo, vytvářelo magii, kterou jsem potřebovala. Atmosféra byla elektrizující, jako když se blesk zaryje do země.

Únik z reality

Pak přišel zlom. Kluk s modrýma očima mě vzal za ruku a táhl mě ven do noci. Město se rozprostíralo kolem nás, jako by bylo stvořeno z barevných snů. Náhle jsem se ocitla na střeše, kde jsme pozorovali hvězdy. Byla jsem ztracená v tom okamžiku, kdy všechno ostatní pominulo.

Nečekaný zvrat

Jenže pak se stalo něco, co jsem nečekala. Kluk se otočil a s úsměvem mi řekl, že je to poslední večer, co tu je. Zítra odchází, a já zůstávám sama. Srdce mi kleslo. Ten okamžik, kdy jsem cítila, že konečně někoho mám, se proměnil v prach. Takže jsem se za ním rozeběhla a křičela, ale on se jen otočil a zmizel v noci. A já? Zůstala jsem tam, na střeše, s melodií Chemical Brothers v uších a prázdnotou v srdci.

Byl to chladný večer v roce 2122, když jsem se rozhodla, že je čas vzít si zpět, co mi patří. Český slavík byl na dosah, a já jsem se chystala ukázat, že i bez peněz a lásky se dá něco dokázat. Na ulici jsem potkala kluka s bílou kšiltovkou, co se mi snažil vnutit nějaké nesmysly o Gottovi. Všechny ty historky o úspěchu a slávě mi byly ukradené. Můj cíl byl jasný: dostat se na pódium.

Nasadila jsem si černé brýle a vyrazila do víru noci. Vzduch byl cítit po cigaretovém kouři a levném alkoholu. Všude kolem mě se hemžili lidé v extravagantních kostýmech, jako by přišli z jiného světa. Měla jsem v kapse jen pár drobných a hrdost, která mě hřála víc než jakýkoli kabát. Přímo naproti mně stálo Slavíkovo pódium, ozářené světly, a já jsem bych to měla být já, kdo na něm zazáří.

Vešla jsem do backstage, kde se to hemžilo lidmi, kteří si snažili vybojovat své místo na slunci. Každý z nich měl svůj příběh, ale já jsem se nezastavovala. Přišla jsem sem s cílem, a ten se nedá zmařit. Na stěnách visely plakáty s podobiznami Gotta a jeho odkaz byl všude. Ale já chtěla víc. Chtěla jsem, aby mě lidé znali, abych se stala legendou, i když jsem neměla peníze, které by mi to usnadnily.

Jak jsem se blížila k pódiu, pocítila jsem nával adrenalinu. Všechno kolem mě se rozmazalo. Hudba duněla jako srdce, které bije pro svobodu. Když jsem vkročila na pódium, světla osvětlila mé tvář a já jsem se cítila jako královna. Všichni ztichli a já jsem zpívala, jako bych měla v sobě oheň. Každé slovo, které jsem vykřikla, bylo jako výstřel z revolveru – přesné a mocné.

Na konci mého vystoupení se ozval potlesk, který se rozlehl jako hrom. Cítila jsem, jak mi srdce buší, a najednou se mi všechny starosti zdály daleko. Když jsem sestupovala z pódia, všichni na mě zírali. Myslela jsem, že jsem udělala něco velkého. A pak jsem si uvědomila, že Gottova éra skončila, a já jsem se stala novou vládnoucí silou na scéně. Vysoké ambice, žádné peníze, ale srdce, které bije pro hudbu. To byl můj triumf.

Tehdy jsem si uvědomila, že lásku a peníze nepotřebuji. Mám to, co mě dělá šťastnou – svoji vášeň. A tak skončila jedna éra a začala jiná, plná barev, vůní a pocitů. A kdo ví, co přinese zítřek, ale jedno je jisté: já jsem na správné cestě.

Na začátku byla tabule

Už jsem si říkala, že s těmi tabulemi toho moc nenadělám. Bylo jich 3869 a každá z nich byla pokryta křídou, co vypadala, jako by ji někdo včera v noci ukradl z nějakýho zaplivanýho krámu. Ale co, já jsem se do toho musela pustit. Bez peněz a bez lásky – to je moje motto.

Stíny a kouř

Ve vzduchu se vznášel pach cigaret, smíšený s dusivým odérem levného vína. Snažila jsem se soustředit na ty blbý tabule, ale ten idiot, co se mi pletl pod nohy, mi to moc neusnadnil. „Co ty tady děláš?“ zeptal se mě. „Snažím se zachránit svět, nebo aspoň ten svůj,“ odpověděla jsem mu a vrazila do něj. Nic jiného mi nezbývalo.

Internetový Oskar

Pak přišla ta myšlenka – co kdybych z toho udělala hru? Internetový Oskar, to zní jako něco, co by mohlo zařvat v temném koutě internetu. Rychle jsem začala skládat pravidla. Odhodila jsem křídy na zem, smíchala barvy ze starých plechovek a začala skládat. V tu chvíli se na mě usmál osud. Ale co byl ten osud? Jaké tajemství skrýval?

Spojení s realitou

Ve chvíli, kdy jsem se dostala do varu, ozval se zvonění mobilu. Bylo to jako rána z kanónu. Vytáhla jsem telefon a na displeji se objevilo číslo, které jsem znala. Byla to má stará známá, co mi vždycky dělala potíže. „Zavolej mi, až uděláš ten Oskar!“ zasmála se. V tu chvíli jsem věděla, že to, co dělám, není jen hra. Bylo to něco víc. Příběh byl rozehrán.

Nečekaný zvrat

Když jsem konečně dodělala hru a vystavila ji na internetu, přišel šok. Oskar si mě našel. Všichni se divili, jaký to má úspěch, ale já jsem měla pocit, že mi něco uteklo. A pak jsem dostala zprávu od cizince – „Právě jsi vyhrála!“ Co to mělo znamenat? Odpověděla jsem mu, že nemám zájem o žádný ceny. Místo toho jsem se rozhodla, že to, co jsem vytvořila, má mnohem větší hodnotu než jakákoli cena. Nečekala jsem, že najdu své místo v chaosu, ale nakonec jsem to udělala – já, drsná holka bez peněz a lásky, jsem se stala vítězkou.

Jsem drsňačka v akci

Moje jméno je Veronika, ale tady mi říkají Černovláska. Mám pořádnou porci adrenalinu v krvi, a i když nemám peníze ani lásku, to mě nezastaví. V roce 2007 se mi dostal do rukou 3591, a to byla akce, na kterou nezapomenu.

Bylo to v noci, kdy město pulzovalo jako srdce rozjeté motorky. Cítila jsem vůni benzínu a potu, vibrace hudby mě táhly k neónovým světlům, která zvaly na nezapomenutelnou jízdu. Na akci jsem potkala muže, který byl vyhlášen jako muz roku 2007. Byl to přesně ten typ, co se mi líbí – s drsným vzhledem a úsměvem, který by rozesmál i mrtvého. Ale já jsem ho nechtěla, chtěla jsem akci.

Spousta lidí, spousta barev, spousta smíchu. S kamarádkami jsme se proplétaly davem, každá s drinkem v ruce, každá s touhou po dobrodružství. Hlava mi třeštila, ale to mi bylo jedno. Dokonce jsem potkala i pár lidí, kteří znali 3591 osobně. Vyprávěli mi příběhy, které mě chytly za srdce, ale já jsem si uvědomovala, že tohle není o romantice. To je o životě, o akci, o tom, co se děje teď a tady.

Uprostřed toho chaosu se z ničeho nic rozsvítila světla a na pódium nastoupil muz roku 2007. Všichni zmlkli. Jeho charisma mělo sílu, která mě strhla jako vichřice. Slyšela jsem jeho hlas, jak rezonuje vzduchem, a já jsem cítila, jak se mi zrychluje tep. Byla jsem tam, tancovala jsem, smála jsem se, a najednou jsem se ocitla v jeho blízkosti. Srdce mi bušilo jako zběsilé.

A pak to přišlo. Nečekané. Zatímco ostatní křičeli a tleskali, on se na mě podíval a usmál se. Jen tak. Mě to dostalo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že láska není jen o penězích nebo o tom, co máš, ale o okamžicích. A i když to byl jen úsměv, cítila jsem se jako královna noci. Když akce skončila, zůstalo mi v srdci něco víc než jen vzpomínka. Zůstala mi naděje. A to byl ten nejpřekvapivější závěr, který jsem si mohla přát.

Na okraji města

Byl jsem v té špinavé díře, kde se stíny večera mísily s pachy benzínu a levného alkoholu. Kdo by si pomyslel, že tady, v té zaplivané garáži, se bude odvíjet můj příběh? Město spalo, ale já jsem byla v plném proudu. Bez peněz, bez lásky, ale s chutí žít.

Nečekaná nabídka

Jednou v noci, když jsem se potloukala po ulicích, narazila jsem na chlapa jménem Samer. Byl to podivín, co měl na sobě koženou bundu a v očích mu svítily tajemství. „Mám pro tebe nabídku, drsňačko,“ řekl. Na to jsem se na něj podívala jako na blázna. Ale srdce mi bušilo. Co horšího by se mohlo stát?

Aktuální akce

Sam mi nabídl, že mě vezme na výlet k Brzobohaté. „Tam se dějou věci, které ti změní život,“ dodal s úsměvem, který jsem nevěřila. Naivní holka, co touží po dobrodružství, souhlasila. Vzali jsme auto a jeli. Cestou jsme zpívali, smáli se a cítila jsem, jak se mi rozvazuje jazyk.

Brzobohatá – místo zázraků

Jakmile jsme dorazili, atmosféra se změnila. Město bylo pokryté neonovými světly, které osvětlovaly každou skvrnu na zemi. Cítila jsem vůni jídla, které se mísilo s chladným nočním vzduchem. Sam mě vedl do klubu, kde se tančilo, pili jsme a já jsem na chvíli zapomněla na všechny starosti.

Nečekaný zvrat

Ale pak to přišlo. Sam mi ukázal, co to znamená žít na okraji zákona. Zpětně jsem si uvědomila, že i ten nejkrásnější večer může skončit špatně. V klubu se zjevil jeho starý známý, což vedlo k potyčce, která mě málem stála svobodu. Jak jsem se snažila utéct, uvědomila jsem si, že ačkoliv jsem neměla peníze nebo lásku, měla jsem svobodu. A ta byla cennější než všechno ostatní.

Generování obsahu bylo přerušeno kvůli omezení počtu tokenů. Prosím zkuste zkrátit požadavek nebo zvýšit limit tokenů.

Bylo to v roce 1979, kdy se stíny minulosti začaly stahovat nad mou duší. Město bylo zahaleno do šedé mlhy, zatímco já jsem se procházela uličkami, kde se mi ztrácela naděje, ale ne chuť do boje. Samer Issa? Kdo to proboha je? Pro mě to byl jen další jméno, které jsem slyšela ve zprávách. Ale teď, když jsem slyšela o jeho útěku, něco ve mně se pohnulo. Možná to byla touha po svobodě, nebo spíš touha uniknout z toho zatraceného místa, kde jsem se cítila jako v kleci.

Na ulici smrdělo spáleným olejem a z koutku se ozýval křik dětí, které si hrály s odpadky. Nejenže jsem byla bez peněz, ale láska mi byla cizí slovo. Život je svině, říkala jsem si, a přesto jsem se rozhodla vzít věci do svých rukou. Věděla jsem, že musím najít Samera, abych zjistila, co ho donutilo opustit svou zemi. Možná měl v plánu něco velkého. Možná bych se mohla přidat.

Proplétala jsem se mezi lidmi, jejichž tváře byly zamyšlené a prázdné. Kde bych ho mohla najít? Možná mi pomůže starý známý z krčmy, kde jsem často trávila noci, když jsem se snažila zapomenout na své starosti. Cítila jsem pach piva a cigaret, když jsem vešla dovnitř. „Samer!“ křičela jsem na svého kamaráda, který seděl v rohu. Jeho oči se rozzářily, když jsem mu vyprávěla o svém záměru.

„Myslíš, že ho najdeš?“ zeptal se, zatímco si naléval další sklenici. Jistě, že ho najdu. Samer měl plán, a já ho chci být součástí. Dny plynuly, a já jsem se dozvídala více o jeho útěku. Slyšela jsem, že se dostal na Západ. „Mohla bych to udělat taky,“ pomyslela jsem si, zatímco jsem sledovala, jak se lidé v krčmě smějí a užívají si života, zatímco já jsem si připadala jako stín.

Po týdnu hledání jsem se konečně dozvěděla, že Samer je v Berlině. Město plné možností, svobody a nových začátků. Našla jsem starou fotku jeho obličeje a srdce mi bušilo. „Teď nebo nikdy,“ řekla jsem si, a vyrazila na cestu. Když jsem dorazila, čekal mě šok. Samer byl v luxusu, o jakém jsem jen snila. Všechno, co jsem si přála, jsem viděla v jeho očích. A pak jsem se dozvěděla, že jsem byla jen součástí jeho plánu, že jsem byla jeho záznamem, nikoli jeho láskou.

V ten moment jsem si uvědomila, že láska, kterou jsem hledala, byla jen chiméra. Nikdy jsem ji neměla, a možná ani nepotřebovala. Otočila jsem se a odešla. Opustila jsem Berlín, místo, které bylo tak blízko svobodě, ale tak daleko od mého srdce. 1979 mi ukázal, že existují cesty, které vedou pryč, ale ne vždy vedou tam, kam bych chtěla jít.

Všechno to začalo v noci

Byla to jedna z těch nocí, kdy se město zdálo být prázdné, zahalené do temnoty. Svítilo pouze pár neonových reklam, které se odrážely v kalužích. Takhle jsem se procházela ulicemi, v kapse jen pár drobných a v srdci prázdnota. Černé tváře kolem mě, každý z nich měl svůj příběh, ale já jsem se soustředila jen na ten svůj.

3872 – číslo, které mi změnilo život

Když jsem se dostala k tomu baráku, věděla jsem, že tu bude něco jiného. 3872 bylo jako tajemná adresa, která mě přitahovala. Zastavila jsem se před dveřmi, zhluboka se nadechla a otevřela. Vzduch uvnitř byl těžký, smrděl po starém dřevu a něčem, co jsem nedokázala identifikovat. Byla jsem připravená na cokoliv.

Setkání s temnotou

V místnosti stál chlapík, jehož pohled byl tvrdý jako beton. „Co chceš?“ zeptal se, a já věděla, že tu není místo na kecy. „Pravdu,“ odpověděla jsem. Cítila jsem, jak mi srdce buší, a vzrušení se mísilo s nervozitou. Vzduch byl prosycen adrenalinem. On se usmál, ale ten úsměv mi naháněl hrůzu.

Hra s ohněm

Začal mi vyprávět příběhy o lidech, kteří přišli hledat pravdu a odcházeli s prázdnýma rukama. Všichni se snažili najít něco, co vlastně neexistovalo. „Ty seš ale jiná, viď? Ty se nebojíš,“ řekl a já se neubránila úsměvu. „Bojím se jen o to, co za tím je,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi v žilách koluje vzrušení. Možná jsem se dostala blíž, než jsem chtěla.

Překvapivý závěr

Vtom se zpoza rohu vynořil další chlapík, jehož tvář jsem znala. Byl to můj bývalý, ten, co mě nechal na holičkách. „Ty jsi tady? Proč?“ zeptala jsem se, ale on se jen zasmál. „Hledal jsem tě, abych ti řekl pravdu.“ A pak mi došlo, že ta pravda, kterou jsem tak usilovně hledala, byla vždycky přímo přede mnou – nikdy jsi nebyla sama.

Tohle léto bylo jiné. 3602 se mi vryl do paměti jako hit roku 2007. Každou noc jsem se procházela pod hvězdami, s tou písní v uších, ale bez jediného haléře v kapsách. Město vonělo po čerstvě upečených koblihách a já měla jen prázdný žaludek. Kde je láska? Všichni okolo se smáli, tancovali a já? Já jsem se jen ploužila jako ztracený duch.

Jednoho večera, když se slunce schovávalo za obzor, jsem narazila na skupinku kluků. Byli hluční a nespoutaní, s očima plnýma jiskřiček. „Hej, holka! Přidej se k nám!“ zvolal jeden z nich. Měla jsem chuť jim říct, co si o jejich „zábavě“ myslím, ale místo toho jsem se usmála a přidala se k nim. Vzduch byl prosycený cigaretovým kouřem a smíchem, a já se najednou cítila jako součást něčeho většího.

Tančili jsme na ulici, kde se 3602 rozléhalo z repráků. Každý pohyb byl jako výbuch energie, a já zapomněla na všechny starosti, které mě trápily. Oči kluků mě sledovaly, a bylo mi jasné, že se mi líbí. Ale pak, jak už to bývá, přišla realita. Chyběla mi ta pravá láska, ta, která by mi dala důvod se usmívat každý den.

Jedna z holek z party se na mě podívala a řekla: „Proč se tak mračíš? Žiješ jen jednou, tak si to užívej!“ Odpověděla jsem, že to bych chtěla, ale peníze na zábavu mi chybí. V tu chvíli se k nám přidali dva kluci s flaškami v ruce. „Tak pojď, koupíme ti drink!“ Vzala jsem si to, co mi nabízeli, ale stále jsem cítila prázdnotu.

Večer skončil a já se proplétala domů, s písní 3602 stále v uších. Když jsem dorazila, tvářila jsem se jako královna, ale uvnitř jsem věděla, že mě čeká další den plný boje. Pak mi došlo, že láska není jen o pocitech, ale i o přátelství a zábavě. A v tom okamžiku jsem si uvědomila, že ta pravá láska byla vlastně celou dobu kolem mě – v těch momentech smíchu a svobody, kdy jsem se cítila živá. Na konci toho léta jsem si slíbila, že se nenechám svázat jen touhou po něčem, co nemusím mít.

Na začátku byl chaos

Všechno to začalo jedné chladné noci, kdy jsem se toulala po městě. Měla jsem na sobě staré, roztrhané džíny a černou koženou bundu, která páchla jako zapomenutý hřích. Ulice byly prázdné, jen občas jsem zaslechla vzdálenou hudbu z nějakého baru. Byla jsem bez peněz, bez lásky, ale měla jsem něco, co většina lidí neměla – odhodlání. Chtěla jsem něco změnit.

Hlava plná nápadů

V tom okamžiku mě napadla šílená myšlenka. Co kdybych si vytvořila svého vlastního klona? Někoho, kdo by byl mým dvojníkem, abych mohla vniknout do světa, který zatím zůstal zavřený. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem do garáže, kde jsem si připravila své „nástroje“. Měla jsem pár starých součástek a dávno zapomenutý projektor. Všechno, co jsem potřebovala, teď bylo na dosah.

Falešný obraz

Po několika hodinách marného snažení se mi podařilo vytvořit něco, co vypadalo jako já. Byl to jen odraz, ale v tu chvíli jsem to brala jako vítězství. Klon byl bez emocí, bez pocitů, jen prázdná schránka. Vyrazila jsem na ulici, abych ho „ukázala světu“. Oblekla jsem ho do svých starých hadrů a vyrazila. Byl to adrenalinový výlet, který sliboval dobrodružství.

Na cestě za vzrušením

Na ulici jsem potkala partu kámošů, kteří mě znali. Klon byl dokonalý, nikdo si ničeho nevšiml. Společně jsme vyrazili do klubu, kde se z šedého světa stávalo barevné bludiště. Barvy, světla, hudba a vůně – všechno bylo intenzivní. Klon se choval jako já, ale já jsem si uvědomila, že je to jen maska. Zatímco já se snažila vypadat jako drsňačka, on byl jen bezduchý stín. Připadala jsem si jako ve snu, ale to, co přišlo, bylo mnohem víc.

Šokující odhalení

Když jsme se dostali na parket, začala jsem tančit. Klon se hýbal jako já, ale najednou jsem si uvědomila, že se mi to vymklo z rukou. Lidé kolem nás začali vnímat, že něco není v pořádku. Klon se začal chovat chaoticky, jako by měl vlastní mysl. A pak se to stalo – zíral na mě, jeho oči byly prázdné a najednou jsem cítila, že mě opouští. V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala chybu. Klon nebyl jen odrazem, byl mým nejhorším nepřítelem. Zmizel v davu a já zůstala sama, bez něj, ale s vědomím, že jsem se stala obětí své vlastní touhy po dobrodružství.