Černovláska.cz

Na začátku byl chaos

Všechno to začalo jedné chladné noci, kdy jsem se toulala po městě. Měla jsem na sobě staré, roztrhané džíny a černou koženou bundu, která páchla jako zapomenutý hřích. Ulice byly prázdné, jen občas jsem zaslechla vzdálenou hudbu z nějakého baru. Byla jsem bez peněz, bez lásky, ale měla jsem něco, co většina lidí neměla – odhodlání. Chtěla jsem něco změnit.

Hlava plná nápadů

V tom okamžiku mě napadla šílená myšlenka. Co kdybych si vytvořila svého vlastního klona? Někoho, kdo by byl mým dvojníkem, abych mohla vniknout do světa, který zatím zůstal zavřený. Zhluboka jsem se nadechla a vyrazila jsem do garáže, kde jsem si připravila své „nástroje“. Měla jsem pár starých součástek a dávno zapomenutý projektor. Všechno, co jsem potřebovala, teď bylo na dosah.

Falešný obraz

Po několika hodinách marného snažení se mi podařilo vytvořit něco, co vypadalo jako já. Byl to jen odraz, ale v tu chvíli jsem to brala jako vítězství. Klon byl bez emocí, bez pocitů, jen prázdná schránka. Vyrazila jsem na ulici, abych ho „ukázala světu“. Oblekla jsem ho do svých starých hadrů a vyrazila. Byl to adrenalinový výlet, který sliboval dobrodružství.

Na cestě za vzrušením

Na ulici jsem potkala partu kámošů, kteří mě znali. Klon byl dokonalý, nikdo si ničeho nevšiml. Společně jsme vyrazili do klubu, kde se z šedého světa stávalo barevné bludiště. Barvy, světla, hudba a vůně – všechno bylo intenzivní. Klon se choval jako já, ale já jsem si uvědomila, že je to jen maska. Zatímco já se snažila vypadat jako drsňačka, on byl jen bezduchý stín. Připadala jsem si jako ve snu, ale to, co přišlo, bylo mnohem víc.

Šokující odhalení

Když jsme se dostali na parket, začala jsem tančit. Klon se hýbal jako já, ale najednou jsem si uvědomila, že se mi to vymklo z rukou. Lidé kolem nás začali vnímat, že něco není v pořádku. Klon se začal chovat chaoticky, jako by měl vlastní mysl. A pak se to stalo – zíral na mě, jeho oči byly prázdné a najednou jsem cítila, že mě opouští. V tu chvíli jsem věděla, že jsem udělala chybu. Klon nebyl jen odrazem, byl mým nejhorším nepřítelem. Zmizel v davu a já zůstala sama, bez něj, ale s vědomím, že jsem se stala obětí své vlastní touhy po dobrodružství.

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy se slunce snažilo proniknout skrz špinavá okna mé garáže. Zrovna jsem se snažila najít nějaké levné jídlo, když mi do ucha vpadla melodie z rádia. 3437 celebrity foto – to bylo heslo, které mi znělo v hlavě jako záznamová smyčka. Nemohla jsem odolat.

Vyběhla jsem ven, s cílem najít ten podivný svět, který se skrýval za zdi mé špinavé garáže. Ulice byly plné barev, hluku a pachů. Vůně čerstvých pečiv, míchající se s pachem benzínu, byly jako magnet pro mou unavenou duši. Vzala jsem si pár drobných a vyrazila na lov.

Každý krok mě přibližoval k místu, kde jsem slyšela, že se scházejí celebrity. Foto 4 dil – to byl klíč, který jsem potřebovala. Davy lidí, křik a smích. Cítila jsem na sobě pohledy, ale to mi bylo fuk. Byla jsem drsná holka, a v tomhle světě jsem se chtěla ukázat.

Pak jsem to uviděla. Byla to ona – celebrita, kterou jsem znala jen z obrazovky. Zrovna se chystala na focení. Kolem ní byli fotografové, jako supi kolem čerstvého masa. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep, adrenalin mi tekl v žilách. Nebyla jsem tu pro lásku, ale pro akci.

V mžiku jsem popadla telefon a začala fotit. Každý záběr byl jako výstřel z pistole. Najednou se otočila, a naše pohledy se setkaly. 3437 celebrity foto – tohle byla moje šance. Usmála se, ale já věděla, že tady o úsměvy nejde. V tom okamžiku jsem pocítila, že mě něco táhne blíž. Pustila jsem se do davu, ale co se stalo dál? Když jsem se dostala k ní, zjistila jsem, že je to jen maska. Ta nádhernost skrývala temnou pravdu.

Na konci se ukázalo, že celebrita nebyla tak dokonalá, jak se zdálo. Všechno to byla jen hra světel a stínů. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem byla ta, kdo jí to ukázal. Odnesla jsem si víc než jen pár fotek – odnesla jsem si pravdu o slávě. A to je něco, co se nedá koupit.

Čau, tady drsná holka, co má tak akorát na to, aby přežila. Peněz mám jako šafrán, ale to mi nebrání v tom, abych si užívala každý den naplno. Dneska jsem se rozhodla prozkoumat, co se skrývá za jménem Samer Issa. Kdo to sakra je? Co tady proboha dělá?

Od rána jsem bloudila po městě, zatímco se kolem mě vznášel smrad z popelnic a špinavých ulic. Světla se odrážela od mokrého asfaltu, a já cítila, jak mi v žilách koluje adrenalin. O Samerovi jsem slyšela, že je to chlapík bez konkurence, a já mu chtěla ukázat, že drsná holka jako já se ho nebojí.

Procházela jsem se po zaplivané čtvrti, kde se scházeli ti, co mají něco za lubem. Vzduch byl prosycený vůní cigaretového kouře a rozpadlých snů. Odtud to vypadalo, že se blíží něco velkého. Pár kluků na rohu ulice si mě mělo všimnout, ale já jsem jim nevěnovala pozornost. Můj cíl byl jasný: najít Samera.

Po několika neúspěšných pokusech a pár drsných slovech jsem narazila na jeho lidi. „Samer je na místě,“ řekl jeden z nich s úsměvem, který měl v sobě víc lží než pravdy. Když jsem se dostala do jeho doupěte, místo abych se bála, cítila jsem se jako královna. Samer Issa seděl na židli s nohama na stole, jeho pohled byl jako oheň, co spaluje všechno kolem.

„Kdo jsi, že se tu pleteš?“ zeptal se sarkasticky. Odpověděla jsem mu tím, co mi leželo na jazyku. Mluvila jsem jako drak, žádné okořeňování. Moje slova ho zaujala, a najednou jsme se ocitli v rozmáchlé diskusi o tom, co znamená být bez peněz a bez lásky. Když jsem odcházela, Samerova tvář se rozjasnila, a já měla pocit, že jsem mu ukázala, co to znamená být drsná.

Na odchodu jsem se otočila. „Samer, jsi dobrý chlapec, ale nikdy nezapomeň, že já jsem ta, co nemá co ztratit.“ Vzduch byl nabitý napětím, a já se smála, když jsem viděla, jak se mění jeho výraz. V ten moment jsem si uvědomila, že i když nemám peníze ani lásku, mám něco, co ostatní nemají – odvahu. A to mi stačí. A kdo ví? Možná na mě ještě někdo čeká, kdo bude mít aspoň kus mého štěstí.

Bez peněz, bez lásky, ale s odhodláním

Včera jsem seděla na starém, rozvrzaném křesle v garáži, kde zdi dýchaly nostalgií a vzduch byl prosycen vůní oleje a prachu. Můj život byl jako z filmu – bez peněz, bez lásky, ale s duší bojovnice. A dnes? Dnes jsem se rozhodla, že se zúčastním soutěže, kde každý vyhrává. Jenže to nebyla obyčejná soutěž. Bylo to o kontaktních čočkách a já věděla, že musím uspět.

Ten správný adrenalin

Podívala jsem se na plakát, který visel na zdi garáže. 3714 soutěž o kontaktní čočky. Znělo to jako šílenství, ale já jsem byla připravená na všechno. Oblečená v černém, s drsným pohledem a odhodláním, jsem vyrazila do boje. Měla jsem v plánu vyhrát, ať to stojí, co to stojí. Když jsem dorazila na místo, viděla jsem davy lidí, kteří byli stejně nadšení jako já. Adrenalin v krvi, a já jsem cítila, že je to moje chvíle.

Všechno nebo nic

První úkol byl jasný – musela jsem projít bludištěm plným překážek. Smíchem a jekotem se ozývaly hlasy soutěžících, ale já jsem se jen soustředila. Každá překážka byla jako výzva, a já jsem je překonávala jako blesk. Cítila jsem, jak se mi rozproudila krev v žilách, jak se moje srdce rozbušilo. Všechno bylo najednou jasné – tady se rozhoduje. Tady se ukáže, kdo je kdo.

Nečekaný zvrat

Když jsem se dostala na poslední úsek, stálo tam jen pár lidí. Všichni se tvářili jako poražení, ale já jsem věděla, že to ještě není konec. Vzala jsem si poslední úkol – vyplnit otázku o tom, proč jsou kontaktní čočky lepší než brýle. Moje odpověď byla jednoduchá: „Protože s nimi vidíte svět jasněji, a ne jako skrze sklo.“ Publikum vybuchlo smíchem a já se usmála. Bylo to právě to, co jsem potřebovala.

Každý vyhrává – a já jdu dál

Na závěr jsem dostala odměnu – balení kontaktních čoček. Nečekaná výhra, ale co na tom záleží? Důležité je, že jsem si dokázala, že můžu vyhrát i bez peněz a bez lásky. A tak jsem vyšla ven, s úsměvem na rtech a s novým pohledem na svět. Ať už se děje cokoliv, já jsem drsná holka, která nikdy nevzdává. Život je jedna velká soutěž a já jsem vítěz!

Jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, ale s nezměrným odhodláním. Včera jsem narazila na nový videoklip od Korn. 3522 – číslo, které se mi vrylo do paměti. Dala jsem si to na sluchátka a pustila se do akce. Je to dost šílené, ale jak jinak se dostat z tohohle marasmu?

Včera, když jsem potkala tu partu kluků, co se scházejí v opuštěném skladu, něco mi říkalo, že bych měla jít dál. Vzduch byl cítit jako starý benzin a kouř. Kluci se smáli, pili levné pivo a já? Já jsem byla tam, abych jim ukázala, co znamená pořádný život. „Dneska večer to rozjedeme!“ prohlásila jsem.

Kluci se dívali, jako že jsem šílená, ale to mi bylo jedno. 3522 se mi v hlavě stále opakovalo, jako bych měla potřebu rozkrýt tajemství, které se ukrývalo v tom videoklipu. Hledala jsem inspiraci, a tak jsem vzala kluka jménem Marek a vyrazili jsme na výlet. Cílem bylo najít tenhle mystický kód, který sliboval dobrodružství.

Naše cesta nás zavedla do zapadlého klubu, kde se míchaly vůně potu a cigaretového kouře. Hudba duněla a já jsem se cítila jako v tranzu. „Tady to je!“ zvolala jsem, když jsme objevili malou místnost s neonovými nápisy a graffiti na zdech. Marek mě chytil za ruku, a já jsem v tu chvíli věděla, že tohle je ta pravá akce.

Jakmile jsme se dostali do centra dění, začalo se to nečekaně zvrhávat. Kluci vytáhli kytary a začali hrát jako o život. 3522 se stalo naším mantrou. Ale co to? Najednou se na podiu objevil zpěvák Korn, a já jsem myslela, že se mi to jenom zdá! Realita se rozpadla a já se ocitla uprostřed živého koncertu. V ten moment jsem si uvědomila, že jsem nebyla bez lásky – měla jsem lásku k hudbě a k téhle šílené partě, co mě přijala. Když se koncert blížil ke konci, Marek mi dal pusu a já jsem se usmála. Život je nevyzpytatelný, ale právě v tom je ta krása.

Všichni víme, že život není procházka růžovým sadem. Sedím v posledním baru na kraji města, kde jsem přežila tisíce rozbitých slibů a zklamaných snů. Kolem mě se ozývá smích a klapání skleniček, ale já vím, že do rána odtud neodejdu s prázdnou. Noc je mladá a já jsem připravená na akci.

„3499 buhvi pokrti hodiny,“ říkám barmanovi, když mi nalévá další sklenici. Je to moje tajná formule pro přežití. Vím, že vše, co potřebuji, je jít za tím, co mě žene vpřed. Představuju si, jak se čísla na hodinách mění, stejně jako já. Všechno se točí kolem momentů, které nás formují. A já chci mít kontrolu nad tím, co se děje.

Dnes večer se mi do cesty postavila skupina kluků, co se snaží vypadat drsně, ale já vím, že jsou to jen malí kluci v maskách. Jejich smích je povrchní, a já cítím vůni jejich levného kolínského. Hrají si na hrdiny, ale já mám jiný plán. Chci, aby se mnou hráli hru, kterou si sami neuvědomují.

Začíná to nevinně, když si jeden z nich sedne vedle mě. Jeho pohled je vyzývavý, ale já se usmívám, jako bych byla na všechno připravená. „Co děláš tady, holka?“ ptá se. „Co asi, čekám, až někdo konečně vezme vážně moji hru.“ Řeknu mu to přímo, bez obalu. Cítím, jak se atmosféra mění, jak se kluci začínají bát. Vím, že mají strach, a to mě baví.

V tu chvíli, když se mi podařilo zvrátit jejich hru, se bar naplnil napětím. Zatímco se kluci snaží přetvořit situaci, já se usmívám. „Hodiny tikají, pánové,“ říkám. „A já jsem ta, která určuje čas.“ Dívám se na jejich tváře, jak se střídají barvy, když si uvědomují, že to, co jsem řekla, je pravda. Není to jen hra, ale moje realita.

A pak, jak už to v takových chvílích bývá, se stane něco nečekaného. Dveře se otevřou a do baru vstoupí postava, kterou jsem nečekala. Můj minulý život v podobě dávného kamaráda, který mi připomíná, jak daleko jsem se dostala. „Co tady děláš?“ ptám se a cítím, jak se mi zrychluje tep. On se usmívá a já vím, že tohle je začátek něčeho nového. „Jsem tady, abych ti ukázal, že existuje víc než jen hrdinové ve tvé hře.“ A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, se znovu ocitám na křižovatce. Co si vyberu teď?

Jsem drsná holka z ulice, která nemá ani vindru. Všichni ti šéfové a lásky, co je má většina, mě nechávají chladnou. Můj život je jako rozbité sklo – ostré, nebezpečné, ale zároveň fascinující. A teď, teď se mi naskytla šance, která mi mohla změnit život. Psychoporadna s Kudlakovou. Všichni o ní mluvili, ale nikdo neřekl, co se vlastně stane.

Našla jsem si starou, opuštěnou budovu, která voněla zatuchlinou a kouřem. Po schodech jsem kráčela jako v nějakém hororovém filmu. Vzduch byl těžký a já si musela připadat jako v pasti. Ale co, já se nebojím. Kudlaková seděla za stolem, černé vlasy jí spadaly do tváře. Když jsem ji uviděla, dostala jsem pocit, že mě vidí skrz na skrz, jako by byla nějaká čarodějnice. Dala mi jasně najevo, že tohle nebude žádná procházka růžovým sadem.

Přišla jsem tam s myšlenkou, že mi možná pomůže. Ale co si budeme povídat, já nepotřebuju pomoc, potřebuju adrenalin. Kudlaková začala mluvit, ale já jsem ji nevnímala. Všechny její řeči o pocitech a emocích se mi zdály jako šum. Zaměřila jsem se na obrazovku, kde běželo video, jak v jiném světě lidé vyprávějí o svých problémech. Bylo to komické, a já jsem se začala smát. Když jsem se smála, smála se i Kudlaková. To mě překvapilo.

Najednou se to otočilo. Na videu se objevily moje příběhy, moje slova. Jak jsem se potýkala s neúspěchy a zklamáním. A pak ten moment. Když jsem si uvědomila, že to, co bych normálně skryla, mě vlastně dělá silnější. Kudlaková se na mě podívala a já najednou cítila, že mě chápe. Vzduch byl nyní naplněný něčím jiným – porozuměním.

Když jsem odcházela, měla jsem pocit, že jsem se změnila. Ale jak? Srdce mi bušilo, ale ne strachem, spíš vzrušením. Možná jsem našla něco cenného, i když jsem si myslela, že peníze a láska jsou to jediné, co v životě potřebuju. Stoupala jsem po schodech nahoru a zanechávala za sebou všechno, co mi bránilo jít dál. A pak jsem si uvědomila, že Kudlaková měla pravdu. Největší síla je v tom, přijmout sama sebe.

Jsem černovláska, co se vydala na drsnou cestu. Bez peněz a bez lásky, ale s kouskem papíru v kapse. Dopis, který jsem napsala, měl vyřešit všechny moje problémy. Kdo by to ale řekl? Dělo se to takhle…

Tehdy jsem seděla na špinavém rohu ulice, s očima upřenýma na šedé mraky nad hlavou. Vzduch byl nasáklý smutkem, zatímco jsem se snažila vymyslet, co napsat. Problémový zákazník – to jsem si říkala, když jsem si uvědomila, že ten dopis bude muset být drsný, bez zbytečných keců.

Odešla jsem do místního internetového kafé, kde nabízel Wi-Fi i kafe, co chutnalo jako zředěný benzin. Každý úder na klávesnici byl jako výstřel do prázdna. 3439 – to číslo jsem opakovala, jak mantra. Bylo to číslo mého účtu, ale v ten moment to pro mě znamenalo víc. Bylo to číslo, které mě drželo na uzdě.

Pak se to stalo. Telefon zazvonil – starý, zrezivělý model, co jsem si koupila na bleším trhu. Na druhém konci se ozval chlapík s hrubým hlasem. „Tvoje zpráva, holka. Je to vážný. Přijď za mnou.“ Zkrátka, v ten moment jsem věděla, že musím riskovat. Vstala jsem, vrazila si do kapsy ten dopis a vyrazila do noci.

Na místě jsem našla opuštěnou budovu, co vypadala jako z hororu. Všude kolem mě byla černá tma a hnilobné pachy. Když jsem vešla dovnitř, stalo se něco nečekaného. Zase se ozval telefon a já zvedla sluchátko. „Dopis, co jsi napsala? Je to víc, než jen slova.“ Zmrazilo mě. Co to znamená? Zatímco jsem se snažila zorientovat, viděla jsem siluetu. A pak mi došlo, že ten dopis nebyl jen pro zákazníka. Byl to vzkaz pro mě samotnou. Moje rozhodnutí, moje budoucnost.

Na konci té noci jsem se rozhodla. Ten dopis změnil všechno. Moje problémy se nevyřešily, ale já jsem se rozhodla bojovat. Dopis nebyl jen o penězích nebo lásce. Byl to můj začátek. A tak jsem se postavila na nohy, připravená čelit světu. Kdo ví, co mě čeká?

Život na hraně

Slyšíte to? Ten zvuk, co se dere z repráků, šíleně zběsilý, jako by se snažil vzít mi poslední kousek rozumu. 2160. To číslo mi zní jako kód pro únik, ale já nejsem žádný bezdomovec. Jsem drsná holka, co se nenechá zlomit. Bez peněz, bez lásky, ale s nevyčerpatelnou chutí po akci.

Playback a já

Na tom pódiu, to je má scéna. Vím, že Samer Issa zpívá na playback, ale koho to zajímá? Hlavně, že je tam spousta lidí, co chtějí zapomenout. Cítím ten tlak, jak se na mě dívají, a já se usmívám. Všechno je to o představení. Černé šaty, co se mi lepí na kůži, a vůně cigaretového kouře, to je můj styl.

Ve víru tance

Skočím do davu, cítím, jak mě vlny tance unášejí. Každé pohybování, každé zakroucení boků je jako výstřel do tmy. Záblesky světel a hromada emocí, co se valí jako lavina. V tom momentě jsem královna, nikdo mi nemůže stát v cestě. Neřeším, co bylo nebo co bude, teď je čas žít naplno.

Nečekaná setkání

A pak ho spatřím. Postava, co se vymyká, dívá se na mě s ironickým úsměvem. Můj vnitřní alarm se rozsvítí. Je to on, ten kluk, co nosil zlaté řetězy a bezstarostnost. Přistoupí blíž, a já vím, že tahle noc se ještě neudělala. Jeho slova jsou jako jed, který mi zamořuje žíly. Playback se mění v realitu.

Odhalení

Najednou to všechno dává smysl. Ten kluk, co mi točil hlavu, se mi snaží říct, že za tím vším je pravda. Pravda, že jsme oba uvězněni v jakémsi bludném kruhu. Ale já? Já se nenechám chytit. Využiji tu chvíli k útěše. Všechno, co jsem dělala, mě dovedlo sem. A tak, s posledním úderem hudby, se rozhodnu nechat minulost za sebou. Život je o akci, a já mám v plánu napsat svůj vlastní příběh.

Všichni kolem mě se honí za svými snovými knihami. Kdo by to nechtěl? Ale já? Já mám jiný cíl. 3783 a já se na to dívám z pohledu drsné holky, co nemá ani pětník. Zatímco ostatní se snaží zaujmout, já se soustředím na to, co je podstatné – vítězství.

Na ulici je chladno, vzduch voní po sněhu a benzínu. Srdce mi buší, když se blížím k místu, kde se má konat soutěž. Magická padesátka – zní to jako něco, co bych chtěla mít. Ne, potřebuju to. Vzít si to, co mi patří. Když jsem tam dorazila, viděla jsem, jak se shromažďují lidé. Čím víc jich bylo, tím víc jsem cítila tu elektrizující atmosféru.

„Ty jsi ta drsná holka, že jo?“ zeptal se mě jeden kluk s vytetovaným drakem na paži. „Něco jako Batman, ale v sukních?“ Já se mu jen zasmála. „Nech si ty hloupé narážky. Jsem tady, abych vyhrála, ne abych se bavila.“ Když jsem se dostala do fronty, cítila jsem, jak mě ostatní sledují. Tlak byl obrovský, ale já jsem si nenechala nic líbit. Naopak, to mě hnalo dopředu.

Soutěž začala a já se soustředila. Když jsem se dostala k otázce, kterou jsem měla zodpovědět, nejprve jsem se zarazila. Co je to magická padesátka? Ale pak jsem si vzpomněla na knížky, které mám schované v garáži. „To je přece…“ Nahlas jsem to vyřkla a slyšela, jak se ostatní zasmáli. Jenže já jsem nedala na jejich posměch. Věděla jsem, že to zvládnu, a tak jsem se rozhodla risknout.

Když jsem vypadala jako královna, najednou se to celé změnilo. Na scénu přišla další soutěžící, která mi doslova vyrazila dech. Její úsměv a sebevědomí byly nezapomenutelné. „Tohle je moje soutěž,“ říkala, a já jsem se musela smát. Zjistila jsem, že v tomhle boji o knihu nejde jen o odpovědi, ale o to, jak moc si věříš. A nakonec jsem si uvědomila, že ta kniha není to, co mě žene kupředu. Je to touha po vítězství.

Když jsem vyhrála, vůbec jsem se necítila jako vítěz. Ale to, co se stalo potom, mě dostalo. Kluk s drakem mi přišel pogratulovat a řekl: „Myslel jsem, že jsi drsná holka, ale ty jsi ještě víc.“ A v tom okamžiku jsem si uvědomila – nemám peníze, nemám lásku, ale mám něco víc. Mám sílu a odhodlání, a to je to nejcennější, co si můžu vzít.