Černovláska.cz

První pohled na svět

Život je jako smradlavý odpad, co se rozlévá po ulicích. Sníh se tavil na mých botách a já jsem se snažila ignorovat chlad, který mi pronikal kůží. S padesátikorunou v kapse jsem se rozhodla, že dneska něco změní.

Barvy a vůně

Procházela jsem se po městě, které vypadalo jako rozmazaný obraz. Stánky s jídlem voněly smaženými bramborami a kořením, co mi dráždilo nos. Zastavila jsem se u jedné z nich a objednala si. Věděla jsem, že za chvíli se setkám s někým, kdo mi může změnit život.

Náhodné setkání

Ten kluk, co stál na rohu, měl oči jako dva smaragdy a úsměv, co by mohl rozsvítit i ten nejtemnější kout. „Jsi ztracená, nebo jen hledáš dobrodružství?“ zeptal se mě. A já se jen zasmála. „Obojí,“ odpověděla jsem, a moje srdce bušilo jako zběsilé.

Akční plán

Rozhodli jsme se, že se vydáme na místo, kde se schází ti, co chtějí žít naplno. Bar s názvem 3426, co musíte vidět, abyste byli v obraze. Cestou jsem cítila, jak mně energie pulzuje v žilách. Všude kolem nás byly barvy, světla a smích. Bylo to jako v halucinaci z garáže.

Nečekaný závěr

Když jsme dorazili, zjistila jsem, že to místo není jen o zábavě. Bylo to plné lidí, kteří se snažili uniknout svým vlastním démonům. Kluk vedle mě se usmál, ale já jsem si uvědomila, že já jsem ta, kdo musí utéct. Utéct od pocitů, které mě svazovaly. V ten moment jsem se rozhodla. Otočila jsem se a zmizela ve tmě. Příběh končí, ale já teď vím, že musím bojovat sama za sebe.

Tak jo, poslouchejte. Šlo o to, že jsem neměla ani vindru, a přesto jsem se dostala do akce, která by mohla rozproudit krev v žilách i tomu největšímu strašpytlíkovi. Byla jsem uprostřed Prahy, v místech, kde se noci mění na barevné bludiště světel a zvuků. 3805 Floorfilla? To byl jen začátek.

Jednoho dne, zatímco jsem bloumala po městě, narazila jsem na partičku kluků, co se schovávali za rouškou tmy. Hráli nějakou hru, a já byla zvědavá. Vzduch voněl po cigaretách a levném alkoholu. Tak jsem se k nim přidala. Hráli jsme o peníze, ale pro mě to nebylo o výhře. Bylo to o adrenalinu, o tom vzrušení, když víte, že můžete vyhrát nebo prohrát všechno. A já jsem neměla co ztratit.

Všichni mluvili o volných sázkách a já měla pocit, že se mně to netýká. Ale pak jsem slyšela, jak jeden z kluků říká, že se blíží velký zápas. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem se rozhodla, že to zkusím. Měla jsem plán, jak na to. Chtěla jsem vyhrát, abych si koupila alespoň jeden pořádný drink, nebo možná i něco víc.

Sázky rostly a já se dostávala do víru událostí. Barvy se spojovaly, hlasy se mísily, a já jsem se cítila jako v nějakém snu. Každý měl svůj příběh, ale já jsem se snažila najít ten nejlepší úhel, jak se dostat k vítězství. A pak to přišlo – ten okamžik, kdy jsem se rozhodla vsadit všechno, co jsem měla. Když jsem se podívala na kluka naproti, věděla jsem, že tohle je moje šance.

Všechno se zrychlilo. Když jsem vyhrála, bylo to jako výbuch barev a zvuků. Ale pak jsem se otočila a viděla jeho oči – a něco ve mně se změnilo. Byl to kluk, který mě mohl dostat do šílenství, nebo mě zničit. A já, drsná holka bez lásky, jsem se najednou ocitla v situaci, kdy jsem musela volit. Jaká ironie – vyhrála jsem, ale co s tím? S penězi v kapse, ale prázdným srdcem jsem se rozhodla, že si užiju ten poslední večer, než se zase vrátím do reality.

Takže, co se stalo s 3805 Floorfilla? Nechal mě na holičkách, ale já jsem si uvědomila, že v životě jde o víc než jen o peníze nebo lásku. Jde o to riskovat, žít naplno a občas se nechat unést proudem. Kdo ví, co příště přinese? Možná příště budu mít víc než jen vzpomínky na bláznivou noc.

Byla jsem venku, v šedivém městě, které se snažilo být barevné, ale nešlo mu to. Vzduch byl prosycen vůní starých aut a zkaženého jídla. 3232 – tenhle čas se mi vryje do paměti. Měla jsem plán, ale ten plán se rozpadl jako stará plechovka na ulici.

„Nezapomeň si změnit čas!“ upozornil mě ten otravný hlas v hlavě. Ale já? Já jsem na to kašlala. Čas byl pro mě jen další iluze, stejně jako láska. Zanedbávala jsem to, co mi nepatřilo.

Šla jsem na místo, kde se scházeli ti, kteří měli stejnou beznaděj jako já. Místo, kde se potkávaly duše, které přestaly doufat. Bar s neonovými světly, kde se mísila hudba s vůní levného alkoholu. Můj oblíbený kout, tam, kde jsem mohla být sama, ale zároveň mezi lidmi.

Najednou to přišlo. Ten moment, kdy se mi zjevil on. Měl oči jako hluboké propasti a úsměv, který by mohl rozsvítit i tu nejtemnější ulici. Ale já jsem věděla, že je to jen další iluze. Přesto jsem mu řekla, že jsem si změnila čas. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno okolo.

Pak se to stalo. „Chtěla jsi změnit čas?“ zeptal se s tajemným úsměvem. A já jsem se zamyslela. Měla jsem na výběr. Měla jsem změnit čas, nebo zůstat viset v tomhle bezčasí. „Nezapomeň si změnit čas!“ opakoval hlas v mé hlavě. A já? Já jsem se rozhodla.

V ten moment jsem si uvědomila, že čas není něco, co se mění. Je to něco, co tvoříme. Takže jsem se rozhodla, že si změníme čas spolu. A světlo v jeho očích mi ukázalo, že možná, jen možná, láska není tak daleko, jak jsem si myslela.

Po Vánocích to bývá drsné. Lidi se snaží vymanit ze svých okovů, ale já? Já jsem na tom hůř, než většina. Zimní sluníčko svítí na sníh, ale já vidím jen šedou. Bez peněz a bez lásky.

Včera jsem se procházela po městě a cítila ten zápach. Vůně mraženého masa z tržnice se mísila s vodou ze sněhu, co se tlačila do kanálů. Měla jsem hlad, ale co s tím? Pár drobných, co mi zbylo, jsem si schovala na cigarety. Kdo by se staral o jídlo, když se můžeš dostat do nového dne s pořádnou dávkou nikotinu?

Jela jsem na kole kolem náměstí, s vlasy rozpuštěnými ve větru. Všichni byli zalezlí ve svých teplých kabátech, ale já? Já jsem nechtěla být jako oni. Žádný stín, žádná rutina. Jen já a mé kolo, které mě vezlo do neznáma, do míst, kde se dalo ještě něco zažít.

Život je o překvapeních. Když jsem se dostala k malému baru na rohu, slyšela jsem smích. Lidi se smáli, jako by se nic nedělo. Otevřela jsem dveře a šla dovnitř. Všichni se na mě podívali, ale já jsem se nedala. Snažila jsem se být součástí té jejich bubliny. Vzala jsem si drink a užila si tu chvíli, i když jsem věděla, že zítra budu zase sama.

Při odchodu jsem potkala kluka, co měl na sobě koženou bundu. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem kdysi milovala drsné kluky. Měl v očích jiskru, ale já jsem byla příliš rozhozená, abych se s ním dala do řeči. Jen jsem se usmála a šla dál. Až teď, když se dívám zpátky, uvědomuji si, že jsem mohla změnit svůj příběh. Ale já jsem si zvolila svůj vlastní směr. Bez peněz, bez lásky, ale s kuráží!

Na konci dne, když jsem se vrátila domů, jsem si uvědomila, že i když mám prázdné kapsy, moje srdce je plné vzpomínek. A ten kluk? Možná mě to mrzí, ale život jde dál. A kdo ví, co se stane příště?

Začátek bez lásky

Bylo to v roce 1940, kdy jsem seděla na starém, rozvrzaném schodišti vedle zaplivané hospody. Vůně piva a cigaret se mísila se zápachem ulice, kde se zrovna proháněly rozbitá kola a spousta lidí, co neměli co na práci. Všichni kolem mě byli pohrouženi ve svých problémech, ale já? Já byla bez peněz a bez lásky. Zamilovala jsem se do myšlenky na velký únik, ale realita mě vždycky srazila zpátky do přízemní šedi.

Smer na hvězdné nebe

Jednoho dne, když jsem se snažila ušetřit na poslední cigaretu, zaslechla jsem jméno: Samer Issa. Superstar, říkali mu. Zpíval v klubech, kam jsem nikdy nevstoupila, a jeho hlas zněl jako med. Ten den jsem se rozhodla, že ho musím potkat. Možná mi ukáže, jak se dostat z této šedé reality. Vydala jsem se do klubu, kde měl mít vystoupení. Pochybnosti mě však nenechávaly na pokoji.

Fandi a Aneta

Klub byl plný, lidé se tlačili a třásli se rytmem hudby. Když jsem viděla Fandi a Anetu – dva známé tváře z mé minulosti – jak se smějí a užívají si, něco ve mně se zlomilo. Oni měli všechno, co já neměla. Na chvíli jsem se cítila jako outsider, ale rychle jsem se vzchopila. Šla jsem přímo na pódium, kde Samer zpíval. Jeho hlas mě okouzlil, ale nebyla jsem tu kvůli romantice. Chtěla jsem se dostat do jeho světa.

Vstupenka do neznáma

Po jeho vystoupení jsem se rozhodla, že udělám něco šíleného. Šla jsem za ním do zákulisí a bez váhání jsem mu řekla, co si myslím. „Hele, Samere, já nemám peníze, ale mám něco jiného – odvahu a chuť se dostat ven!“ Po chvíli tápání mi zázračně kývl. Měla jsem pocit, že jsem na správné cestě. Byla jsem vtažena do jeho světa, plného slávy, ale i temnoty.

Překvapení na konci cesty

Jak jsem se s ním sžívala, začala jsem chápat, že být hvězdou má svou cenu. Po několika týdnech vzrušení a adrenalinu jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala – ale ne do jeho osoby, ale do jeho stylu života. Když jsem se konečně dostala na výsluní, zjistila jsem, že všechno, co jsem chtěla, byla iluze. Samer se ztratil v záři reflektorů, zatímco já jsem zůstala sama, s prázdnýma rukama. A tak jsem se vrátila na schodiště, kde všechno začalo, ale s vědomím, že i bez lásky a peněz mám svůj příběh. A ten příběh byl můj, bez ohledu na to, jak byl šílený.

Došlo k chybě při komunikaci s OpenAI API.cURL error 28: Operation timed out after 30001 milliseconds with 0 bytes received

Jak jsem se dostala na turné

Kámo, to bylo takhle: stála jsem na rohu ulice, v kapse prázdno, v srdci vítr. 3819 cesti mě nadchlo, když jsem slyšela, že mají koncert 2. listopadu v USA. Vzduch byl prosycený vůní spáleného oleje a levného piva. Zvedla jsem hlavu, zafoukal vítr a já si řekla, že to musím zkusit.

Na cestě k dobrodružství

Sníh mi padal na ramena, když jsem se snažila sehnat pár drobných. Zase jsem narazila na bandu, co se chystala na road trip. Zasněně jsem poslouchala jejich plány a pak jsem se rozhodla – připojím se! Žádná láska, žádné peníze, ale spousta adrenalinu.

Na turné, které se vymklo kontrole

Cesta byla šílená. Po pár hodinách jsem se ocitla v autě, kde smrdělo po cigaretách a levném jídle. 3819 cesti hráli v klubech, kde se pilo jako o závod. Každý koncert byl jako výbuch barev: červené neony a modré světla tančily na stěnách.

Život bez pravidel

O víkendech jsem se proplétala mezi lidmi, co měli víc peněz než já. Ale nevadilo mi to. Všechny ty úsměvy a smích, vůně potu a alkoholu, to bylo moje hřiště. Byla jsem drsná holka, která se nenechá v ničem omezovat.

Nečekaný zvrat

A pak to přišlo. Na koncertě jsem potkala člověka, který mi nabídl víc než jen peníze. Měl v očích jiskru a já se nadchla. Bez lásky, bez peněz, ale s možností, co se mi nikdy nezdála. Možná se mi to všechno vyplatilo. 3819 cesti mi změnilo život, a já jsem si uvědomila, že tohle je teprve začátek.

Jsem tady, v srdci města, a slunce se právě začíná schovávat za obzor. Benátská noc se blíží, a já se snažím najít způsob, jak se dostat na tenhle fesťák. V kapse prázdno, jediné, co cítím, je vůně opojného alkoholu z blízkého baru. „Soutěž o vstupenky,“ slyším z rádia, a moje srdce poskočí. Může to být moje šance. Všechno nebo nic.

Včera jsem se potkala s místními punkáči. Cítila jsem jejich energii, jak se mísí s mým drsným stylem. „Chceš jít na festák?“ zeptal se jeden z nich. „Jo, ale nemám na to prachy!“ Odpověděla jsem a oni se jen zasmáli. „Tak si je vyhraj!“ Nechci být ta, co fňuká. Tak proč ne? Okamžitě jsem se ponořila do online soutěže, s prsty tančícími po klávesnici.

V noci, obklopena špatně osvětlenou garáží, jsem se zúčastnila. Bylo to jako skákat do neznáma. Otázka za otázkou, odpovědi v mé hlavě skáčou jako moje srdce. „Jaký byl první ročník Benátské noci?“ Zafungovalo to. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Tma kolem mě byla cítit, ale já jsem byla naživu. Vzduch byl nasáklý adrenalinem, a já jsem to chtěla víc.

Na poslední otázku jsem měla jen pár sekund. „Za kolik se prodávají lístky na Benátskou noc?“ „Přesně!“ zakřičela jsem, když se mi na obrazovce objevila zpráva o vítězství. „Jsem na tobě, svět!“ Jako bych vyhrála jackpot. Konečně nějaká radost v mém životě.

V den festivalu jsem se oblékla do svého nejlepšího hábitu, vdechla jsem vzduch plný očekávání a vyrazila. Když jsem dorazila, viděla jsem davy lidí, jejich smích a hudbu, která se nesla vzduchem. „Jsem tady!“ zakřičela jsem. Ale pak, uprostřed toho všeho, mě zastavil kluk s očima jako jiskřící hvězdy. „Odkud jsi?“ zeptal se. „Z garáže, kde se halucinuje!“ Na jeho tváři se objevil úsměv a já jsem si uvědomila, že jsem možná našla něco víc než jen lístek na festák.

Ten večer skončil nečekaně. Na konci festáku jsem se ocitla v náruči neznámého, smíchem a tancem v srdci. Proč jsem se bála? Nešlo jen o peníze nebo lásku, ale o okamžiky, které si pamatuji. A tak jsem s klukem odešla do noci, s písní na rtech a pocitem, že život je víc než jen o přežití.

Začátek šílenství

Byl to rok 2008, kdy jsem se rozhodla, že mám dost prázdných slibů a zklamání. Na ulici mě provázel pach spáleného oleje a laciného vína, zatímco mi vítr cuchal vlasy. Jsem drsná holka, žádné kecy, jdu rovnou do akce.

Špinavé peníze a levné triky

Všechno začalo v jedné zaplivané hospodě na okraji města. Hrála tam živá hudba, která mi drásala uši. Sledovala jsem, jak se lidi snaží zapomenout na realitu, zatímco já jsem si v duchu plánovala, jak vydělat nějaké prachy. Sázky, karty, a pak jsem se dostala k jedné staré známé – podvodnické hře. Všichni byli tak naivní, že mě to rozesmálo.

Úspěch a pád

První večer mi přinesl pár stovek. Cítila jsem se jako královna, ale věděla jsem, že tohle nemůže trvat věčně. Třetí večer jsem potkala jeho – charismatického frajera, který měl oči jako dva ledovce a úsměv, co by rozmrzl i ten nejtvrdší led. Nechtěla jsem lásku, ale ten kluk měl něco, co mě fascinovalo. Pořád jsem si říkala, že láska je jen další trik.

Odhalení

Pak přišlo to, co jsem nečekala. Zjistila jsem, že mě využil – hrál se mnou jako s figurkou na šachovnici. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje hněv a zklamání. Všichni muži jsou stejní, říkala jsem si. A tak jsem se rozhodla, že se mu pomstím. Než jsem odešla, vzala jsem si zpět, co mi patřilo – jeho peníze a malou krabičku s tajemstvím.

Nečekaný zvrat

Jak jsem utíkala zpět do noci, srdce mi bušilo jako o závod. Když jsem otevřela krabičku, našla jsem v ní recept na hezky rok. Bylo tam napsané, že láska a peníze nejsou všechno, ale odvaha a svoboda ano. Ten kluk mi dal víc, než jsem si myslela – učil mě, že být drsnou holkou není o penězích, ale o svobodě rozhodnutí. A tak jsem s úsměvem v srdci šla dál, připravená na další šílenství.

Všechno to začalo jednou zasněženou nocí, kdy jsem se potulovala po městě a snažila se zahnat zimu. Všude kolem mě byly světla vánočních ozdob a vůně svařeného vína se linula ze stánků. Já? Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po dobrodružství. Zkrátka drsná holka, co se nebojí vzít si, co chce.

Náhodou jsem narazila na malou hospodu, která vypadala jako z jiného světa. Vstoupila jsem dovnitř a hned mě přivítal teplý vzduch a zvuk smíchu. Nešlo se nezasmát, když se vedle mě rozproudila debata o novoročním projevu prezidenta. Kdo by to byl čekal? Město plné lidí, a oni se baví o něčem tak nudném. Ale já jsem měla jiný plán.

Po chvíli jsem se rozhodla, že si udělám vlastní show. Předstírala jsem, že jsem reportérka, která má exkluzivní informace. Zvedla jsem sklenici a zvolala: „Tak co, pánové, jaké jsou vaše předpovědi na nový rok?“ Všichni se na mě otočili, a já jsem se cítila jako superstar. Smích a potlesk mi dodaly odvahu. Cítila jsem se jako královna večera, i když to bylo jen na krátkou chvíli.

V tu chvíli mi do ruky vpadla pohádka o 3813 videu, která se prý ukrývala někde v městských archivech. Znělo to jako zábava, a tak jsem se rozhodla, že se na tohle video podívám. Vytáhla jsem telefon a začala googlit. Co jsem ale našla, mi vzalo dech. Bylo to video novoročního projevu prezidenta z roku 2014, které mělo takovou odezvu, že se o něm mluvilo ještě dnes.

Když jsem se dostala domů, pustila jsem si to video a snažila se pochopit, proč to lidé tak fascinovalo. Možná to byla nečekaná upřímnost prezidenta, nebo jeho slova o naději a budoucnosti. Ale já jsem v tom viděla něco jiného. Bylo to jako zrcadlo mého vlastního života. Jak jsem se snažila dostat se z temnoty, zatímco jsem kolem sebe viděla lidi, co se snaží o to samé. A pak mi to došlo. Možná, že láska a peníze nejsou všechno. Možná, že je to o tom, najít sílu v sobě a žít naplno, i když nemáš nic.