Černovláska.cz

Tak jo, poslouchej. Život mi už dávno dal na frak. Bez peněz, bez lásky, ale s obrovským odhodláním. Představ si, že jsem se rozhodla podpořit projekt, co vymyslel ten týpek Zdeněk Troska. Zdravý život? Vypadá to jako pohádka, ale já jsem tady, abych se do toho pustila.

Když jsem poprvé slyšela o jeho nápadu na zdravý život, přemýšlela jsem, co to vlastně obnáší. Bylo to jako šílený sen, který jsem neměla šanci uskutečnit. Ale pak jsem si řekla, proč ne? Co mám ztratit? Tak jsem se přihlásila. Všechno kolem mne vonělo jako čerstvě upečené chleby, zatímco já jsem se s pocitem prázdné peněženky a prázdného srdce vrhla do akce.

Na první schůzce jsem seděla mezi lidmi, kteří vypadali jako by měli všechno. Zdravé smoothie, jasné úsměvy a nadšení. A já? Já jsem tam seděla v roztrhaných džínách, s rukama od barvy a vlasy jako hnízdo. Ale vnitřně jsem byla neohrožená. Když Zdeněk promluvil, jeho slova mě nakopla. „Musíme bojovat za zdraví!“ řekl s vášní, která se dala krájet. Tak jsem se postavila a řekla: „Já se nebojím!“

Na trénink jsem začala chodit pravidelně, ale ne jako ostatní. Já jsem se vrhla do toho po hlavě. Místo klidných cvičení jsem si dala pořádný výběh po okolí, s větrem ve vlasech a pocitem svobody. Každý krok mě dostával blíž k mému cíli, ale čím víc jsem se snažila, tím víc jsem cítila, že mi něco chybí. Možná láska, nebo jenom přátelství? Ale já jsem to nevzdala.

A teď, po několika týdnech, jsem zjistila, že jsme se s ostatními stali partou. Všichni jsme se navzájem podporovali, smáli se a sdíleli radosti i pády. Ale pořád mi to nestačilo. Až jednou, když jsem se vrátila domů, našla jsem na stole dopis. Byl od Zdeňka, s pozváním na speciální akci. Ale co mě šokovalo, byla poslední věta: „Zdravý život může začít láskou, a já tě chci poznat blíž.“

Takže, co se stalo? Zdravý život, láska, nová parta? Možná se to zdá jako pohádka, ale já jsem se rozhodla jít za tím, co cítím. A teď, s novým odhodláním a možná i kouskem naděje, jsem připravená na další krok. Zdravý život je teď víc než jen projekt – je to nový začátek.

Jsem drsná holka, co se nebojí jít za svým. Včera, když jsem se procházela po městě, zavadila jsem o plakát na zdi, který hlásal 3701 soutěž o 10 volných vstupů na akci s DJ Jay Frog. Hned mi zaplály oči. Jay Frog? Ten chlápek má talent poslat lidi do transu! Ačkoliv jsem byla bez peněz a bez lásky, věděla jsem, že tuhle šanci prostě nemůžu propásnout.

Takže jsem se rozhodla, že se zúčastním. Stáhla jsem se do útulného baru na rohu, který voněl po levném pivu a cigaretách. Pár místních flákačů se smálo, ale já jsem měla plán. Musím se dostat na tu akci! Chytila jsem první stříbrnou minci, co jsem našla, a zahnula k baru. „Pojďme na to!“ pomyslela jsem si a objednala si drink, který mi sice zruinoval kapesné, ale co na tom záleží?

Slíbený večer se blížil a já jsem si řekla, že musím být v tom správném módu. Oblékla jsem si své nejlepší džíny, které pamět chrání jen hrstka skvrn, a k tomu černé tričko, co mi dodávalo trochu síly. Když jsem vyšla na ulici, město se rozsvítilo jako obří vánoční stromeček. Barvy, zvuky, vůně jídla a křik lidí mě vtáhly do víru, ze kterého jsem se nechtěla dostat ven.

Když jsem dorazila na místo, davy už tančily a DJ Jay Frog začal mixovat. Vzduch byl plný energie a já jsem cítila, jak mi srdce buší v rytmu hudby. Tak jsem se rozhodla, že si najdu způsob, jak se dostat na pódium. Našla jsem partičku lidí, co vypadali jako správní rebelové, a pustila se s nimi do řeči. „Chci vyhrát ty volné vstupy!“ řekla jsem a ukázala na jejich trička, která měla stejný motiv.

Ve vzduchu se vznášela očekávání. A pak to přišlo. Jeden z kluků mě vzal za ruku a táhl mě k DJ pultu. „Pokud chceš, můžeme to zkusit!“ Všichni jsme se smáli a já jsem si uvědomila, že v tomhle okamžiku nezáleží na penězích ani na lásce. Cítila jsem se svobodná a šťastná. Nakonec jsme soutěžili v tanci a já jsem díky energii a odhodlání vyhrála volné vstupy!

Na konci večera, zatímco jsem skákala mezi lidmi a užívala si ten pocit vítězství, jsem si uvědomila, že vlastně není důležité, co mám nebo nemám. Jsou okamžiky, které se nedají koupit za peníze. Vítězství přišlo nečekaně, a tak jsem si řekla, že si to užiju naplno. Kdo by to byl čekal, že drsná holka bez peněz a bez lásky může vyhrát něco takového?

Začalo to jednou nocí

Seděla jsem na okraji silnice, její tlumené světlo mě osvětlovalo jako neonová reklama v opuštěném městě. Vzduch voněl benzínem a adrenalin se mi míchal s pocitem beznaděje. Kdo by si pomyslel, že právě tady, v zapadlé uličce, potkám budoucího muže roku? Toho, kdo měl být mým lístkem pryč.

Bugatti a jeho síla

A pak to přišlo. Tmavé Bugatti, které vypadalo jako z jiného světa, se zastavilo vedle mě. Vzduch kolem nás vibroval, jako by se s každým jeho nádechem zrychloval čas. Otevřely se dveře a on vystoupil. Vypadal jako bůh, ale jeho oči měly něco hříšného, něco, co mi říkalo, že to nebude jen tak.

Riziko a vzrušení

„Co tu děláš?“ zeptal se s úsměvem, který mi připomněl blesk. Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo utéct. Ale místo toho jsem skočila do auta a cítila, jak mě jeho přítomnost strhává do víru. Každá zatáčka, každý zrychlený dech mě uváděl do stavu naprosté extáze. Vzduch v Bugatti byl naplněný vůní jeho parfému a mým strachem.

Hra o všechno

Riziko, které jsme hráli, nebylo jen o rychlosti. Potkali jsme se na okraji města, kde každý z nás měl něco ztratit. Zatímco jsme se snažili uniknout od svých problémů, moje srdce bilo rychleji. Cítila jsem, jak se mezi námi vytváří napětí, které by mohlo zapálit celý svět. A pak mi řekl, že má plán.

Nečekaný zvrat

Když jsme dorazili na místo, kde měl být jeho plán realizován, zjistila jsem, že to je jen klam. Místo budoucího muže roku stál před námi podvodník. Všechny sny o útěše a lásce se rozplynuly jako mlha. Ale já jsem se nevzdala. S úsměvem na tváři jsem se rozhodla, že si vezmu to, co jsem chtěla. A tak jsem mu ukázala, že drsné holky se nikdy nevzdávají.

Jsem holka, co se nenechá zastavit. Ulice Zakovské knížky? Tady se děje spousta šíleností. Včera jsem narazila na starou knihovnu, která vypadala, jako by ji zapomněl čas. Prach, pavučiny a vůně starého papíru. To je přesně to, co hledám – zapomenuté příběhy a tragédie, které nikdo nepřečte. Ale já? Já si je přečtu a udělám z nich svůj vlastní příběh.

Pohled na regály, které se pod tíhou knih prohýbají, mi vzal dech. 3661 tragédie. Co to kurva znamená? Otočila jsem první stránku a vtáhla mě do světa, kde se všechno zdálo být jinak. Hrdinové, co nevěděli, co je láska, a zločinci, kteří si užívali chaos. Vzrušení mi proudilo v žilách, jak jsem procházela dalšími knihami. Každá stránka byla jak rána do břicha – bolestivá, ale zároveň tak přitažlivá.

Začala jsem se nořit hlouběji, když jsem zaslechla šramot. Otočila jsem se a tam stál on. Chlápek s očima jako z ledového králu, který mě okamžitě zaujal. „Co tu děláš?“ zeptal se. Neměla jsem čas na kecy. „Hledám příběhy, které nikdo nezná,“ odsekla jsem. Nevěděla jsem, co od něj chci, ale jeho přítomnost mě dráždila. Kdo ví, co by se mohlo stát, kdybych se rozhodla mu věřit.

Všechno se zvrhlo, když jsme se rozhodli přečíst jednu z těch zapomenutých tragédií nahlas. Každé slovo nás pohlcovalo, jako by se stalo skutečností. 3661 tragédie se stala naším osudem. Zápletka začala ožívat a já cítila, jak mě něco táhne k tomu chlápkovi. Bylo to jako magnet. Nepřestávala jsem se divit, co se stane dál. Na konci každé kapitoly jsme se smáli, pláč a vztek se mísily s našimi emocemi.

A pak to přišlo. Zvrat, na který jsme nebyli připraveni. Knihovna se začala hýbat, regály se otáčely a my se ocitli v příběhu, který jsme právě četli. „Co to kurva děláš?“ zakřičela jsem. Cítila jsem strach, ale zároveň vzrušení. „Nesnaž se utéct. Tohle je náš příběh,“ řekl, a já věděla, že se ocitáme v nebezpečí, které jsme nečekali. Museli jsme bojovat, abychom se vrátili do reality. Až nakonec, když jsme se dostali ven, zjistila jsem, že tenhle příběh není jen o tragédiích – je to o mně a o něm.

Takže co teď? 3661 tragédie nás spojila, ale otazník visel nad námi. Kdo ví, co nás čeká dál. Vím jen, že když otevřu další knihu, nikdy už to nebude jako dřív. Možná, že tentokrát, na stránkách, najdu lásku, kterou jsem nikdy nehledala. A nebo zůstaneme navždy uvězněni v příbězích bez konce.

Blondýny? Ne, díky!

Jsem tady, na tomhle hnusném místě, s kapsami prázdnýma a srdcem plným rozčarování. Zrovna jsem se snažila proklouznout kolem skupinky namyšlených blondýn, které se snaží ulovit každého muže v dosahu. Nechápu, co na nich vidí. Jejich smích zní jako křupavé brambůrky, což mě nutí přemýšlet, jestli je to opravdu taková zábava, nebo jen prázdné echo.

Jak se to všechno stalo?

Bylo to včera, když jsem narazila na tenhle bar. Vůně levného parfému se mísila s cigaretovým kouřem a já si říkala, proč vlastně sem jdu. Před barem stál kluk s bledou pletí a modrými očima, které vypadaly jako dva kusy skla. Hned jsem věděla, že tady se nic nezmění. Vzala jsem si drink a sledovala, jak se dívky snaží vypadat co nejlépe, zatímco já jsem se bavila s lidmi, kteří měli aspoň nějaký příběh.

Snídaně na kanapi

Pořád jsem si vybavovala, jak jsem seděla na tom starém kanapi v rohu, kde se mísily zápachy piva a levného jídla. Najednou jsem zaslechla smích a otočila jsem se. Byla to ta skupinka blondýn, které se snažily vychytat nějakého bohatého frajera. Když jsem je slyšela, jak se smíchem přetahují o nějakého kluka, zvedla jsem obočí. Cožpak je tohle všechno? Co je na tom tak úžasného? Chvíli jsem je pozorovala a pak jsem se rozhodla, že na to kašlu. Vzala jsem svoje věci a vyrazila ven.

Pravá akce

Venku se mi naskytl pohled na opuštěné ulice, které mě volaly jako siréna. Srdce mi bušilo a já jsem se cítila svobodná. V tu chvíli mi došlo, že peníze a láska mě nikdy nezachrání. Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní show. Vzala jsem si cigaretu, zapálila ji a vyrazila do noci. Teď jsem byla ta, kdo si vybírá. Našla jsem malou partu kluků, kteří si užívali na pláži a připojila se k nim. Smích, hudba a spousta adrenalinu. To bylo to, co jsem potřebovala.

Nečekaný zvrat

Po nějaké době, když už jsem si myslela, že jsem na vrcholu, se objevil on. Kluk s bledou pletí, ten, kterého jsem potkala v baru. Tentokrát měl v očích něco jiného – odhodlání. „Hele, co děláš tady?“ zeptal se a já cítila, jak mě jeho pohled pálí. „Úplně to samé, co ty – užívám si svoji svobodu!“ odpověděla jsem a najednou jsem se cítila silná. Měli jsme stejnou touhu, stejnou energii. Možná, že blondýny jsou prd, ale občas stačí najít někoho, kdo se nebojí jít na dno. A tohle byl ten moment, kdy jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu mít všechno, co chci – svobodu a zážitky, které nikdo jiný nemá.

Tak jo, sedím na lavičce před hradem Houska. Zase prší, ale to mi nevadí. Mám na sobě starou, roztrhanou bundu a v kapse poslední drobáky, co mi zbyly po posledním nákupu. Ale dneska mám plán. Vím, že Ondřej Ruml z X Factoru vystoupí právě tady. A já ho musím vidět.

Hrad je obklopen hustými lesy, vůně mokré půdy a rozmarýnu se mísí s chladem vzduchu. Když se blížím k hlavnímu vchodu, cítím, jak mi buší srdce. Ten kluk má hlas jako zvon. A já? Já jsem tady, abych mu ukázala, že i drsné holky mají svůj styl.

Uvnitř je to jako v pohádce. Světla, hudba, a na pódiu se objevuje Ondřej. Jeho hlas mě okamžitě chytne, jako by mě někdo vzal za srdce a začal mačkat. Lidi kolem mě tančí, smějí se, ale já jsem jenom tam. Vnímám každé slovo, každý tón, jako by to bylo přímo pro mě.

Po koncertě se snažím vypadat nenápadně, ale můj instinkt mi říká, že zrovna teď je čas na akci. Přistupuji k němu, srdce mi tluče jako o závod. „Ondřeji!“ volám. A on se na mě otočí. Je zaskočený, ale pak se usměje. „Ahoj, co děláš tady?“ zeptá se. V tu chvíli se cítím jako královna, i když mám v kapse jen pár korun.

Na chvíli zapomínám na všechny starosti. Povídáme si o muzice, o snech, a já mu vyprávím o svých bláznivých nápadech. Jeho oči září, když se bavíme. A já vím, že tohle je moment, který si zapamatuji. Ale pak, jako by se rozplynul sen, se zjeví jeho manažerka. „Musíš jít, Ondřeji,“ říká. A já? Zůstávám stát jako solný sloup, zatímco on odchází. Ale pak se otočí, usměje se a řekne: „Někdy se ještě potkáme.“

Takže jo, odcházím s prázdnýma rukama, ale s plným srdcem. Nikdy bych si nemyslela, že potkám někoho tak inspirativního na místě, kde se cítím jako bezdomovec. Ale víte co? Třeba to nebylo naposledy. A příště, kdo ví, možná už nebudu sama.

Takže, víte co? Zrovna jsem se vrátila z festivalu, kde se odehrával 3873 duel dvou super DJů na letosní Semtex Stage. O tomhle jsem slyšela, ale to, co jsem zažila, to je jiná liga. Na začátku to vypadalo jako každá jiná akce. Davy lidí, spousta barevných světel, a já, bez peněz, ale s touhou po dobrodružství.

Atmosféra byla elektrizující. Vzduch byl prosycen vůní potu, alkoholu a té podivné směsi, co dělá festival festivalem. Všude kolem mě tancovali lidé, jejichž tváře byly pokryté třpytkami a barvami. Já jsem stála na okraji, snažila se najít svoje místo v tom chaosu, když najednou DJ Maxx vtrhl na scénu jako bouře. Jeho beaty rozproudily davy a já jsem cítila, jak mě jeho hudba táhne dopředu.

Moje srdce bušilo jako o závod. Při pohledu na Maxxe jsem si uvědomila, že tohle je přesně to, co mi chybělo. Ale pak se na scéně objevil DJ Blaze. Dva titáni, kteří se chystali změřit síly. Každý měl svůj styl, každý jinou energii. Maxx byl jako drak, který oheň vychrlil do davu, zatímco Blaze byl spíš jako blesk, co šlehal z nebe. Všichni jsme v tom byli jako v transu, a já jsem si říkala: „Tady je to, co potřebuju!“

Bitva byla epická. Každý DJ se snažil překonat toho druhého, a já jsem se ocitla v prostředku toho všeho. Tancovala jsem jako šílená, zapomněla jsem na všechno – na peníze, na lásku, na starosti. Jen já a ta hudba, co nás spojovala. Na chvíli jsem si připadala jako královna, i když jsem v kapse měla nula korun.

Na konci večera, když už to vypadalo, že Maxx vyhrává, něco se stalo. Blaze vystřelil poslední beat, a najednou, jako by se zastavil čas. Všichni jsme byli ohromeni, včetně Maxxe. A já? Já jsem se smála, protože jsem věděla, že jsem nebyla jen svědkem, ale součástí něčeho mnohem většího. A tak jsem se otočila a odešla, s úsměvem na tváři a bez peněz, ale s pocitem, že jsem to všechno vyhrála. Kdo potřebuje lásku, když má takovou hudbu?

Hlava v oblacích, nohy na zemi

Byla jsem na pokraji sil, když jsem se rozhodla, že se mi nelíbí, jak mi život utíká mezi prsty. Stála jsem na rohu ulice, v jedné ruce cigaretu, v druhé prázdnou peněženkou. Svět kolem mě byl jako z pohádky, barevný, živý, ale já jsem se v něm cítila jako duch, který nemá co ztratit.

Pohádka na dosah

Pár kroků od mě, v černobílém stínu, stála skupina čtenářek. V jejich rukou svítily knihy, obálky zdobené hvězdami a kouzly. „Co tady děláte, princezny?“ zeptala jsem se, když jsem se k nim přiblížila. „Čteme pohádky, které nám dávají naději,“ řekla jedna z nich, zjevně přesvědčená, že mi to něco přinese.

Život je jiná pohádka

Ale já jsem měla jiný plán. „Pohádky jsou pro slabochy,“ pomyslela jsem si. Vytáhla jsem z kapsy papír a tužku. „Co kdybych napsala vlastní?“ Vzala jsem si od nich knihu a začala ji používat jako plátno pro svou vlastní realitu. Příběh o holce, co se nebála říct pravdu.

Akce!

Když jsem psala, okolí se rozjasnilo jako podzimní slunce. Lidé kolem mě se zastavili a dívali se, jak se příběh zhmotňuje na stránkách. „Zavřete oči, holky!“ zakřičela jsem. A pak jsem začala vyprávět. Můj příběh byl o boji, o lásce, kterou jsem nikdy nezažila, ale toužila po ní. O tom, jak se člověk může postavit proti světu a vyhrát.

Nečekaný zvrat

Když jsem domluvila, zjistila jsem, že se na mě dívá jiný svět. Čtenářky mi tleskaly, ale já jsem se smála. „A teď, co s tím uděláme?“ zeptala jsem se. A právě v ten okamžik, jakoby z pohádky, se jeden z kluků z davu postavil. „Dáme ti šanci napsat náš příběh,“ řekl. To byla ta pohádka, kterou jsem nikdy nečekala. Možná, že i já můžu být hrdinkou, ačkoli bez peněz a bez lásky.

Jsem holka, co se nebojí říct, co si myslí. Když máte prázdný kapsy a srdce bez lásky, tak vás to naučí žít rychle. A já jsem rychlá. Včera jsem se procházela po městě s touhou najít něco, co by mi vrátilo úsměv na tvář. Vzduch byl nasycený vůní pečených klobás a levného piva. Kde se vzal, tu se vzal, na rohu ulice stál ten chlápek s neonově zeleným kloboukem. Očima jsem ho sledovala, jak se snaží prodávat své zboží.

„Koupíš?“ zeptal se, když si všiml mého pohledu. V tu chvíli jsem neměla ani korunu. Ale co, my drsné holky si umíme poradit. „Ne, ale můžu ti nabídnout něco lepšího…“ vyhrkla jsem. Chlápek se zasmál, ale já jsem věděla, že tohle je moje šance. Vytáhla jsem z kapsy starou vizitku a napsala mu číslo. „Zavolej mi, pokud chceš vidět, co je skutečná zábava.“

Večer jsem se sešla s partou, co si říkala „3865 cok vyda“. Byli to blázni, kteří věděli, jak si užít život. Smály jsme se, tančily a pily, až jsme ztratily pojem o čase. Všechny jsme měly velké sny a malá břicha. Ale to nám nevadilo. Očima jsem hledala něco jiného, něco, co by mě dostalo ještě dál. V tom momentě jsem si uvědomila, že já sama jsem svým vlastním snem.

Když jsem se nakonec dostala domů, byla jsem vyčerpaná, ale šťastná. Přesně tohle jsem potřebovala – chaos a akci. Ale ráno mi přišlo zpráva od toho chlapíka s kloboukem. „Mám něco pro tebe, pojď ven.“ Znovu jsem se ocitla na ulici, tentokrát s adrenalinovým nábojem. Co mi asi chce? Když jsem ho našla, v ruce držel malou krabičku. „Otevři to!“ přikázal mi. Zvědavost zvítězila, a když jsem ji otevřela, spatřila jsem zlatý řetízek. „Dostaneš to, pokud uděláš to, co říkám.“

V ten okamžik jsem pochopila, že tohle je začátek něčeho, co jsem nečekala. Ten chlápek, ten klobouk, ten řetízek – všechno to vedlo k překvapení, které mi změnilo život. „Takže, co mám udělat?“ zeptala jsem se. „Zabav se, ale nezapomeň, že na konci dne musíš být ty sama. Jinak ti ten řetízek k ničemu nebude,“ řekl mi. A já se usmála, protože jsem věděla, že takový život, jaký jsem žila, se měnit nemůže. Ale mohla jsem ho žít naplno.

Odcházím z TV Nova

Je brzké ráno a já stojím na křižovatce, kde se pletou vůně čerstvě upečeného chleba s výpary z benzínových pump. 3664 – to je číslo, které mi zní v hlavě, jako kdyby mi ho někdo vtloukal do mozku kladivem. Dneska to končím. Odcházím z TV Nova a jediné, co mi zůstává, je ta hromada dluhů a vzpomínek na bezbarvé dny. Na to, jak mi smíchem zkroucené tváře kolegů zničily poslední zbytky optimismu.

Život na dně

Nemám peníze, nemám lásku, a co je nejhorší – nemám ani pořádný plán. Místo toho se vrhám do chaosu pražských ulic, které se mi zdají teď jako labyrint. Všechno je tak jasné: musím najít způsob, jak se dostat zpět do hry. Cítím, jak mi adrenalin koluje v žilách, zatímco se prodírám davy. Každý krok je jako pohlazení dlaní za krkem, cítím, jak se mi v břiše roztančila zvědavost.

Setkání na okraji

Na rohu ulice potkávám starého známého, jehož obličej je pokrytý jizvami, které vyprávějí příběhy z minulosti. „Radko, co tu děláš?“ ptá se mě, jako bych měla odpovědět na nějakou trapnou otázku z kvízu. Nemám odpověď. Jen pokrčím rameny a sleduji, jak se mu v očích zračí soucit. „Chceš to změnit?“ dodává. Jeho slova mi zní jako výstřel do tmy. Proč ne? V tomhle městě se přece dá všechno.

Nová šance

S ním se vrhám do podsvětí, kde je každé setkání s cizím člověkem jako zátah na drogy. Všude kolem je cítit pot, cigaretový kouř a touha po úniku. Naše plány se mění každou minutou, a já se cítím jako královna. S každým drinkem se ztrácím v rytmu hudby, která mě objímá jako milenec, kterého jsem nikdy neměla. Je to život, jaký jsem si nikdy nechtěla přiznat, ale teď mi dává energii.

Překvapení na obzoru

Po hodinách bloudění se dostáváme k místu, kde se scházejí podivné existence. Všichni tančí, zpívají a smějí se, jako by zapomněli, co to je být normální. Pak se to stane. Z davu vystupuje někdo, koho jsem znala. Bývalý kolega. „Ty tady?“ zní mu z úst. Cítím, jak mi ztuhla krev. To, co mělo být útěchou, se rázem mění v noční můru. Jak se z toho dostanu? Ale pak se usmívám. Protože teď jsem tady, a to je všechno, co potřebuju.