Černovláska.cz

Jsem drsná holka z paneláku, co si na nic nehraje. Dneska jsem dostala šanci, která se neodmítá – vyhrát dovolenou s Madonnou. Zní to jako bláznivý sen, ale v životě už jsem zažila horší věci.

Začalo to jednou nudnou středeční odpolední. Když jsem se vracela z práce, ucítila jsem ve vzduchu kouř ze zahradního grilu, který se mísil s vůní levandule. Přesně v tom momentě mi došlo, že musím změnit svůj stereotypní život. Otevřela jsem mobil a zkontrolovala, jestli se na internetu náhodou neobjevila nějaká soutěž.

Našla jsem to. „3931 vyhrajte dovolenou s Madonnou“. Znělo to jako vtip, ale já jsem nečekala a hned se přihlásila. Soutěž probíhala na Instagramu a já, zvyklá na drsné akce, jsem se rozhodla, že se zúčastním s plnou parádou. Dala jsem na svůj profil fotku, kde vypadám jako královna drsňáka, a přidala jsem k tomu jednu krátkou, ale výstižnou větu: „Jsem ta, co se nebojí.“

O pár dní později mi přišla zpráva. „Gratulujeme! Jste finalistka.“ Měla jsem chuť vyskočit z okna radostí. Závěrečný víkend se konal v klubu, který jsem znala jako své boty. Atmosféra byla elektrizující, všichni kolem mě tleskali, smáli se a pili. Cítila jsem, jak mi buší srdce, když jsem se představila porotě, která vypadala jako banda rockových hvězd.

Jak soutěž probíhala? Bylo to jako na horské dráze. Musela jsem předvést, co ve mně je, a tak jsem se rozjela naplno. Zpívala jsem, tancovala a vyprávěla příběhy o svém životě. Lidé kolem mě byli v extázi, hurónský smích se nesl vzduchem. A pak, v tom nejlepším, mi padlo do oka jedno zvláštní jméno na seznamu účastníků. Madonna. Měla jsem se s ní setkat. O tom jsem snila, ale nikdy jsem nevěřila, že se to skutečně stane.

Na závěr večera jsem stála tváří v tvář Madonně. Její úsměv mě oslnil. „Ty jsi ta drsná holka, co se nebojí, co?“ řekla. A já, místo abych se rozplakala, jsem se jen zasmála a ukázala na svůj tričko: „A ty jsi ta královna, co to ví!“ A tak jsem vyhrála dovolenou, ale co bylo překvapující? Madonna mi nabídla, abych s ní jela na turné. Představte si, že moje drsná holka se stane součástí jejího světa. To je teprve začátek!

Jsem drsná holka. Bez peněz, bez lásky, ale s hlavou plnou bláznivých nápadů. Když jsem na ulici zahlédla 3610 Scott E. Fahlman, vzpomněla jsem si, jak tenhle chlápek vymyslel smajlíky. Možná to zní jako pitomost, ale pro mě to byl začátek.

Jednoho večera jsem se toulala po městě, hlava plná starostí. Všude okolo mě se rozprostíraly barvy neonových světel, pach špinavého asfaltu a zaprášených snů. Hlava mě bolela, ale já jsem neměla na výběr. Musela jsem udělat něco bláznivého.

Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní smajlíky. Ne ty, co se používají na internetu, ale ty, co vyjadřují opravdové emoce. Srdce, které bije pod kůží, jsem namalovala na zeď u starého skladiště. Každý úsměv, každé oko mělo svůj příběh.

Už jsem se těšila na reakce kolemjdoucích. Jak se na mě budou dívat, když uvidí, že i drsné holky umí malovat úsměvy. Když jsem viděla, jak lidé zpomalují, jak se usmívají, dostala jsem pocit, že jsem něco změnila. Nešlo o peníze, šlo o ten pocit, že mohu dělat něco víc.

A pak to přišlo. Uprostřed toho chaosu se objevil chlápek, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Měl v očích jiskru, která mě dostala. Podíval se na moje úsměvy a řekl: „To je skvělý! Měli bychom to rozšířit po celém městě!“ A já, drsná holka bez peněz, jsem najednou měla plán. Nečekaně jsem našla lásku ve světě, který mě vytlačoval. Takže ano, i bez peněz a lásky, lze něco změnit. A kdo ví, co dalšího mi tenhle bláznivý svět přichystá?

První setkání s citovými upíry

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce vrhalo zlaté paprsky na opuštěné ulice. Já, drsňák z okraje společnosti, jsem se procházela s pocitem, že dneska bude jiný den. Jenže to jsem ještě nevěděla, že narazím na citového upíra. Vzduch voněl po spálené gumě a já cítila, jak se mi v břiše něco svírá.

První útok

Z ničeho nic se objevil. Byl to chlap, co měl charisma jako magnet, ale já už jsem na takové triky naletěla. „Co děláš sama, krásko?“ zeptal se mě a já se cítila, jako bych spadla do pasti. Srdce mi bušilo, ale ne z lásky, spíš z instinktu. Věděla jsem, že se mnou chce manipulovat. Tak jsem mu dala najevo, že si se mnou nezahrává.

Vypořádání s jeho hrami

Jak mi začal vyprávět o svých „problémech“, já jsem vnímala jeho slova jako jed. Každé slovo, které vycházelo z jeho úst, bylo jako dusivý smog. Cítila jsem, jak mi z něj ubývá energie, a rozhodla jsem se zasáhnout. „Nehraju tvoje hry, kámo!“ vyhrkla jsem a jeho úsměv se na okamžik ztratil.

Odhodlání zničit citového upíra

Jak jsem se mu postavila, vzduch kolem mě zhoustl. Vzpomněla jsem si na všechny tyhle citové upíry, co se snažili vysát moje emoce. Představila jsem si, jak mu beru sílu a vracím mu ji zpátky. „Nejsem tvoje oběť!“ zakřičela jsem a najednou jsem se cítila silnější než kdy předtím.

Překvapivé rozuzlení

Když jsem se na něj podívala znovu, najednou jsem ho viděla v jiném světle. Nebyl to jen citový upír. Byl to člověk, co sám trpěl, ale já mu nehodlala být obětí. Otočila jsem se a šla dál, jako by mi v srdci explodovalo slunce. V ten moment jsem si uvědomila, že já sama mám sílu, kterou mi nikdo nemůže vzít. Nikdy víc!

Všechno to začalo v garáži

Byla jsem tam, v té mé garáži, plné starých traktorů a zaprášených nástrojů. Vůně benzínu a koroze se mísila s pachy z odpadků. Měla jsem co do činění s černou realitou, a to mi dodávalo sílu. Osud mě postavil před nejednu výzvu. Někdo by v takovém místě ztratil naději, ale já se rozhodla, že to nebude můj případ. Měla jsem sen – stát se mistrem republiky v závodech.

První závod

První závod, to byla adrenalinová smršť. Křik motorů a hučení pneumatik naplnilo vzduch. Já, holka bez peněz a bez lásky, jsem stála na startu s pocitem, že tohle je můj okamžik. Všichni kolem mě byli profíci, ale já se nedala zastrašit. Na startu jsem si uvědomila, že mám v sobě něco, co ostatní neměli – touhu zvítězit. A tak jsem šlápla na plyn, až mi motor zakřičel.

Na vrcholu

Každý další závod byl jako droga. Vítězství mi dodávalo sílu. Lidi mě začali znát, říkali mi „drsná holka na dráze“. A já si užívala ten pocit. Černé džíny, kožená bunda a rozcuchané vlasy – byla jsem v tom jako ryba ve vodě. Když jsem projížděla cílovou čárou, cítila jsem, jak mi srdce buší jako o závod. Ale nebylo to jen o vítězství. Bylo to o tom, jak jsem se cítila – silná, nezávislá, neporazitelná.

Osudová chyba

Pak přišel ten závod, co změnil všechno. Adrenalin v krvi, ale tentokrát jsem udělala chybu. Jeden špatný manévr a já skončila na zemi, s motorem, který zmlkl. Když jsem se zvedla, cítila jsem bolest, ale to nebylo to nejhorší. Všichni se na mě dívali, a já věděla, že jsem zklamala. Kde je ta drsná holka, co se nikdy nevzdává? V tu chvíli jsem si uvědomila, že tohle je víc než jen závody. Bylo to o mně.

Nový začátek

Po tom závodu jsem se rozhodla. Nezůstanu v šedi, nezapomenu na svůj sen. Začala jsem znovu, s novým motorem a novými cíli. Všechno, co se stalo, mě posílilo. A tak, když jsem se postavila na startovní čáru znovu, už jsem nebyla jen drsná holka. Byla jsem mistrem republiky, připravená na všechno. A víte co? Všechno, co jsem potřebovala, jsem měla v sobě. Žádné peníze, žádná láska, ale srdce, které bije pro závody.

Ostré rohy a syrové nervy

Na ulici to vřelo. Vzduch byl prosycen pachem spálených pneumatik a levného alkoholu. Když jsem šla kolem, cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin. 3369 – to byl číslo, které se mi vrylo do paměti, když jsem dostala tip na místo, kde se něco děje. Měla jsem hlad a prachy na dně kapsy.

Kde najít akci

Zavolala jsem na hotline, co jsem našla na zaprášeném papíře v garáži. Odpověděl mi chlap s hlubokým hlasem, který zněl jako motor starého auta. „Práce na nervy, holka. Chceš zažít adrenalin?“ Tak jsem se sbalila a vyrazila. Věděla jsem, že mi nic jiného nezbývá. Všechno bylo lepší než ležet doma a brečet nad prázdnou peněženkou.

Nečekaný zvrat

Když jsem dorazila na místo, roztáhla jsem oči. Místo bylo plné lidí, kteří vypadali jako z jiného světa. Každý měl nějaký vlastní příběh. Vonělo to tu po cigaretách a levném parfému. Rozhodla jsem se nečekat a naskočila do akce. Zjistila jsem, že mě potřebují jako posilu na hazardní hru, která se tu chystala.

Adrenalinový vír

Srdce mi bušilo jako splašené, když jsem se posadila ke stolu. Hráli jsme poker a já se cítila jako šelma na lovu. Každá karta, která přišla, mi zvedala náladu. Ale pak, když jsem začala vyhrávat, začalo se to komplikovat. Jeden chlapík, co se zdál podezřelý, mě začal sledovat s těma svýma temnýma očima.

Závěr, který nikdo nečekal

Když jsem vyhrála všechny žetony a chystala se odejít, chlapík mě chytil za ruku. „Hele, ty jsi moje štěstí, nechoď pryč!“ Opřela jsem se o stůl a usmála se. „Ty nejsi moje štěstí, jsi jen další blb, co si myslí, že mě má v hrsti.“ Vysmekla jsem se mu a zmizela do noci s penězi a pocitem vítězství. Život je hra, a já jsem ten, kdo určuje pravidla.

Jednoho dne, kdy jsem se toulala pražskými ulicemi, jsem zaslechla David Guetta hrající na nějaké party. Taky jsem neměla co ztratit, tak jsem se rozhodla, že se tam dostanu. Všude kolem mě byly barevné světla, zvuky, které mi bušily do uší, a všichni se tvářili, jako by měli život na talíři.

Když jsem se dostala blíž, uvědomila jsem si, že jsem jako duch. Bez peněz, bez lásky a bez zázemí. Byl to popový život, jaký jsem vždycky viděla v televizi. Ale já jsem nebyla žádná hvězda, jen drsná holka, co se snaží přežít. Všichni okolo tančili, smáli se, zatímco já jsem stála na okraji a pozorovala.

Najednou mě někdo chytil za ruku. Byla to holka s fialovými vlasy a piercingem v nose. „Hej, pojď si zatančit!“. Nejdřív jsem váhala, ale její energie mě vtáhla. Tancovali jsme, aspoň jsem na chvíli zapomněla na svou situaci. Třpytila se mi v očích všechna ta barevná světla a já jsem se cítila jako královna.

Pak jsem zjistila, že David Guetta je na stagi a připravuje se na svůj set. V tu chvíli jsem dostala šílený nápad. „Co kdybych se tam dostala?“. Vyhrnula jsem si rukávy a vyrazila směrem k pódiu. Všechno kolem mě se rozmazalo, jen jsem cítila, jak mi buší srdce.

V posledním okamžiku jsem se dostala na pódium, a co se nestalo? David mě uviděl a usmál se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky můžu zažít moment, na který nikdy nezapomenu. Život je o těchto okamžicích, a já jsem byla v tom správném místě ve správný čas. A tak jsem tancovala s Davidem Guettou na velkém pódiu, jako bych byla součástí jeho světa. Ale když jsem se podívala dolů, uvědomila jsem si, že na tomhle světě to není jen o tanci a hudbě. Zjistila jsem, že když se vymknu ze zajetých kolejí, mohu najít i něco víc – odvahu, sílu a touhu žít. A to je možná víc, než co jsem kdy měla.

Byla jsem na dně. Peněz jako šafránu a láska? To je pro slabochy. V ulicích města, kde neonové světla blikaly jako moje myšlenky, jsem se potulovala, když jsem potkala Machace. Machac Boy George, jak mu říkali, byl záhadný typ, jehož styl mě fascinoval. V jeho očích se skrývalo něco, co mě přitahovalo jako magnet.

Jednoho večera jsem se rozhodla, že to zkusím. Stála jsem u vchodu do klubu, kde se scházeli lidé z mojí ulice. Cítila jsem vůni cigaret a levného alkoholu, míchaného s potem a touhou. Machac tam byl, oblečený v kůži, s náušnicemi, které se třpytily ve slabém světle. Když jsem ho oslovila, jeho úsměv byl jako blesk v bouřlivé noci.

„Co tu děláš, holka?“ zeptal se, a já viděla, jak mu z koutku úst vychází dým z cigarety. „Hledám něco, co nemám,“ odpověděla jsem, a v tu chvíli jsem věděla, že to může být klíč k tomu, co mi chybí. Když mě vzal za ruku, cítila jsem, jak mě táhne do víru, kde se zdály být všechny starosti pryč.

V klubu jsme se tancovali tak, jako bychom měli křídla. Světla se měnila, hudba pulzovala v mých žilách a já zapomněla na to, že nemám ani korunu v kapse. Noc se proměnila na surrealistický sen, ale pak – bum! – realita mě praštila do obličeje. Machac zmizel. Zbyly jen vzpomínky na jeho dotyk, na energii, která mezi námi byla.

Vydala jsem se na jeho stopu. Ulice, které jsem znala, se zdály být cizí. Nakonec jsem ho našla u garáže, kde se schovával před světem. Když mě viděl, jeho úsměv se rozšířil. Myslela jsem, že mě zachrání, ale pak mi došlo, že Machac Boy George je jen iluze, podobně jako všechny naše sny. Když jsem se otočila, abych odešla, slyšela jsem za sebou jeho hlas: „Někdy je lepší zůstat bez lásky, než se zklamat.“

Mejdan, který jsem neplánovala

Včera večer jsem se ocitla na Václaváku, v srdci Prahy. Světla blikající jako neonová malba na asfaltu a vzduch prosycený vůní kebabů a cigaret. Moje kapsy byly prázdné, ale já měla v sobě sílu a odvahu. Není třeba peněz, když máš energii, která dokáže rozproudit dav.

Vyhazovač a odvážný plán

„Tady je to zavřené, holka!“ zavrčel vyhazovač s drsným výrazem, když jsem se pokusila dostat dovnitř. Ale já se nepoddala. Otočila jsem se, nahlédla do davu a spatřila kluka s kytarou, hrajícího akustické skladby. Přišla mi na mysl myšlenka – udělám z něj hvězdu večera. „Hej, co takhle zahrát něco na večírek? Mám plán!“ zakřičela jsem přes hluk.

Bar i sklenice

Když jsme se dostali dovnitř, bar byl plný. Sklenice se cloumaly, jak se lidé snažili prosadit. Ale já jsem se nenechala odradit. „Jeden drink, prosím!“ zavolala jsem na barmana, i když jsem věděla, že mě za to okrade. Chytla jsem sklenici a zamířila k podiu. Bylo to jako vznášet se nad městem, svoboda, která mě pohlcovala.

Hudba a tanec

Jakmile jsme začali hrát, dav se rozproudil. Tóny kytary se mísily s mým hlasem, a já se snažila zapomenout na to, co mi chybí. Lidé tančili, smáli se, a já cítila, jak se mi zvedá adrenalin. Byla jsem středem pozornosti, drsná holka, která si nebrala servítky. Všichni zapomněli na to, že jsem bez peněz a bez lásky – teď jsem byla na vrcholu.

Nečekané rozuzlení

Když jsme dohráli, kluk s kytarou se mi podíval do očí. „Díky, bez tebe bych to nezvládl,“ řekl. Ale pak se něco stalo. Najednou se z davu vynořil kluk, který mi dlužil peníze. Otočila jsem se na něj a usmála se. „Díky, že jsi přišel, mám pro tebe pár otázek!“ Byl to krásný závěr. Nejenže jsem si užila mejdan, ale také jsem měla šanci si vyřídit účty. Všechno se točilo, a já už věděla, že i bez peněz a lásky můžu mít svůj večer jako královna!

Všechno začalo na ulici 3524

Bylo to jedno z těch sychravých odpolední, kdy se mi zdálo, že svět je prostě u konce. S peněženkou prázdnou jako můj žaludek jsem se procházela kolem opuštěných barů a zaprášených obchodů. Až jsem narazila na to číslo – 3524. Vzpomněla jsem si, že právě tam jsem slyšela o tom, jak George Michael zklamal fanoušky.

Vůně nostalgie a cigaretového kouře

Všude kolem mě se mísila vůně starého dřeva a cigaretového kouře, jak jsem vstoupila do zapadlého klubu. Byl to podivný svět, plný zklamání a nadějí. Každý stín měl svůj příběh, a já jsem se rozhodla, že se jich pár pokusím zjistit. Zřejmě jsem byla příliš zvědavá, ale co jiného mi zbývalo?

Příběhy zklamaných srdcí

U baru seděla holka s rozcuchanými vlasy a neónovým make-upem. Dívala se na mě, jakoby věděla, že jsem přišla hledat něco víc než jen pití. „Ty jsi slyšela o Georgovi, co? Tak moc zklamal!“ povídá mi. Její hlas byl plný ironie, ale já se nedala. Zajímalo mě, co se stalo.

Nečekané setkání

Jak jsme si povídaly, znenadání se otevřely dveře a vešel chlapík, co měl na sobě koženou bundu a široký úsměv. Připomínal mi George z jeho mladších let. „Kdo tady zklamal?“ zeptal se s pobavením v očích. V tu chvíli jsem si uvědomila, že možná zklamání není to jediné, co mě tady čeká.

Překvapivý závěr

Když jsem opustila klub, srdce mi bušilo v rytmu nového příběhu. George Michael, nebo ne, nezklamal mě. Na ulici 3524 jsem našla víc, než jsem hledala. Objevila jsem, že zklamání často otevírá dveře k něčemu nečekanému. Ať už je to nový přítel, nebo příběh, který čeká na to, aby byl napsán.

Tak jo, jdu na to. Evropa čeká, ale nečeká na mě. Rozhodla jsem se, že si obuju svoje nejstarší tenisky, vezmu do ruky jen prázdný batoh a vyrazím. Bez plánů, bez peněz, bez lásky. Takže co, mám aspoň odvahu.

Když jsem dorazila na nádraží, vzduch byl prosycený aromatem čerstvě uvařeného kafe a špinavých podlah. Lidi kolem mě se tvářili jako by měli všechno. Já? Já mám jen svůj sen. A tak jsem se tam postavila, jako drsná holka, co nemá co ztratit. Rozhodla jsem se, že vezmu první vlak, který mě odveze k něčemu novému. Kdo ví, co mě čeká?

Vystoupila jsem v Bratislavě, město plné historie a barev. Hlavní ulice byla jako paleta. Všude kolem mě byly stánky s trdelníky, jejichž vůně se mísila s vůní svařeného vína. Lidi se smáli, zatímco já jsem si říkala, že si nic nekoupím. Všechno, co potřebuji, je ta atmosféra. A tak jsem se potulovala, hledala jsem inspiraci, a přitom jsem se snažila vyhnout pohledům cizích lidí.

Jednoho dne jsem narazila na malou galerii. Vstoupila jsem dovnitř a okamžitě mě ohromilo umění na stěnách. Každý obraz měl svůj příběh, jako já. Měla jsem pocit, že se na mě dívají, že mě hodnotí. Rychle jsem se rozhodla, že nejsem dost dobrá. Ale pak jsem si vzpomněla na svůj plán. Tak jsem vzala štětec z jedné z výstav a začala jsem malovat na zeď. Bez povolení, bez ostychu.

A teď, tady stojím. Zatímco obrazy kolem mě ožívají, slyším, jak se venku zvedá vítr. Zima mi leze pod kůži, ale já se usmívám. Dívám se na svou práci, na něco, co je jen moje. A pak, v tom momentě, k mému úžasu, se otevřou dveře a dovnitř vtrhne mladý chlapík s úsměvem. „Co tady děláš?“ zeptá se. A já vím, že jsem udělala něco nečekaného. Možná, že láska a peníze nemusí být všechno, co v životě potřebujeme.