Černovláska.cz

V zapadlé uličce, kde se mísily vůně smažených klobás a levného piva, stála Samer Issa. Její černé vlasy se leskly v odrazech neonových světel. Neměla ani haléř, a přesto se zdála být hvězdou v temnotě. To ona, drsná holka z ulice, která si nikdy nehrála na někoho jiného než sama sebe.

Jednoho večera, kdy se podzimní vítr proháněl městem, narazila na skupinu lidí obklopujících malou scénu. „Co to tu je?“ pomyslela si. Zvědavost ji dohnala, a když se dostala blíž, spatřila mladíka s kytarou, jak se snaží zaujmout publikum. Byl to Samer, kluk, který se snažil prorazit. Jeho hlas byl jako hřejivý dotek slunce v chladném dni. Samer se začal snažit, ale nikdo mu nevěnoval pozornost. Samer Issa, bez peněz, bez lásky, se rozhodla, že ho nenechá na holičkách.

Akce začíná

Bez okolků se postavila na pódium a začala tleskat. „Hele, tohle je skvělý! Nezůstávej tu sám!“ Její hlas se nesl vzduchem jako blesk. Lidé se začali otáčet. Samerova tvář se rozjasnila, když uviděl, že jeho kytara dostává nové impulsy. Společně začali zpívat, a ulice ožila. Byla to symfonie chaosu a vášně, která spojila dva lidi na okraji společnosti.

Jak se večer blížil k závěru, Samer si uvědomil, že Samer Issa není jen náhodným kolemjdoucím. Byla to drsňačka, která viděla potenciál tam, kde jiní viděli ztrátu času. „Ty jsi fakt talent!“ vyhrkla, když se jejich vystoupení dostalo k závěru. Vzájemná energie mezi nimi byla elektrizující a ona věděla, že tohle je začátek něčeho velkého.

Překvapení na konci

Když se rozloučili, Samer ji pozval na další vystoupení. „Jestli chceš, můžeme to spolu vzít na další úroveň,“ dodal. Samer Issa se usmála, ale pak se zamyslela. Bez peněz, bez domova, co by jí to vlastně přineslo? Ale pak ji napadlo: „Co když je to cesta, jak najít sama sebe?“ A tak se s ním domluvila. Kdo by tušil, že z ulice povstane nový duet, který změní osudy obou?

Ulice jako aréna

V srdci města, kde se ztrácí naděje a sny se mísí s realitou, se procházela drsná holka jménem Klára. Černé vlasy jí padaly do očí, ale ona se tím nenechala zmást. Žila v garáži, kde každé ráno slyšela zvuk motorů a vůni benzínu. Představovala si, jak by to vypadalo, kdyby měla život, o kterém snila, místo toho byla odkázaná na ulici a její vlastní sílu.

Bitva s osudem

Jednoho dne, když se slunce schovalo za mraky, Klára zahlédla skupinu mladíků, kteří se kolem ní shromáždili. „Máš něco?“ zeptal se jeden z nich, s pohledem plným výsměchu. „Mám víc než ty,“ odsekla, přičemž se postavila s hrdou pýchou. Vzduch byl naplněný napětím. Klára věděla, že tentokrát musí ukázat, co v ní je.

RAP´n´ROLL

Srdce jí bušilo jako divé, když začala improvizovat rap. Slova vycházela z ní jako proud, každý verš byl jako ránou do tváře. Mladíci se zastavili a poslouchali. Klára nešetřila ani sarkasmem, ani odvahou, a její příběh o životě na ulici, o ztrátách a touze po svobodě, rezonoval s každým, kdo ji slyšel.

Vůně svobody

Jak se její slova odrážela od stěn okolních budov, Klára cítila, jak se kolem ní vytváří nová energie. Lidé se začali shromažďovat, nasávali tu vůni svobody, která se vznášela ve vzduchu. Každý beat ji posouval dál a dál, jako by z ulice vyzařovala novou sílu. Byla to její chvíle.

Překvapivý závěr

Na konci jejího vystoupení se mladíci usmáli. „Nejsi jen tak někdo, holka,“ řekl jeden z nich a podal jí bankovku. Klára se zasmála, vzala je a otočila se k davu. „Myslíte, že mě tohle změní?“ zeptala se. A v tu chvíli věděla, že nic na světě nemůže změnit její drsnost, její odhodlání a touhu být sama sebou.

Na ulicích města, kde se šedé zdi snoubily s neonovými světly, se proplétala Michaela Štoudková. S tmavými vlasy spadanými do očí, v odrbané bundě a teniskách, které pamatují lepší časy, byla jako stín mezi lidmi, kteří se jí pokoušeli ignorovat. Každý den byl pro ni boj, a to nejen s osudem, ale i s vlastními démony.

Včera večer, pod klenbou hvězd, se rozhodla, že se nenechá dál tlačit do kouta. Před sebou měla cíle – dostat se k neonovému baru na rohu, kde se scházeli lidé, co žili na hraně. Vzduch byl prosycen aromatem levného alkoholu a cigaret, ale ona to milovala. Cítila se tam jako doma, mezi svými.

Jakmile vstoupila dovnitř, oči všech se na ni obrátily. Měla v sobě sílu, která přitahovala pozornost. Nechtěla se bavit o slabostech, chtěla akci. U baru si objednala whiskey, a když jí barman podal sklenku, věděla, že tenhle večer bude jiný. Kolem tancovali lidé, smáli se, a ona se snažila najít svůj vlastní rytmus.

Nečekaně se k ní přitočil kluk s rozcuchanými vlasy a vytetovanými pažemi. Jeho úsměv byl okouzlující, ale v jeho očích byla temnota, kterou Michaela dokonale rozpoznala. „Co hledáš, drsňáčku?“ zeptal se. Michaela se usmála a odpověděla: „Svobodu.“ V tu chvíli se spojili, jako by na sebe čekali celé roky.

Noc pokračovala, a ona se ocitla v adrenalinovém víru – tancovala, smála se, a zapomněla na všechno, co ji trápilo. Ale když se ráno rozednilo, zjistila, že ten kluk zmizel, a s ním i její iluze o svobodě. Na stole ležela jediná poznámka, kde stálo: „Někdy je lepší zůstat sama.“ Michaela se zhluboka nadechla a s novým odhodláním se vydala zpět do drsných ulic, kde ji čekaly další výzvy.

Bylo to dusno. Vzduch v malém městě se zdál být tak hustý, že by se dal krájet. Černovláska seděla na obrubníku, nohy zavěšené na krajíčku asfaltu, a v ruce svírala plechovku PopStars Cola. Její oči, tmavé jako noc, zkoumaly ulice. Každý den stejný, ale dneska… dneska to bude jinak.

Začala se odrážet od země, zatímco z plechovky stoupal sladký zápach syceného nápoje. Vzpomněla si na dávné časy, kdy se smáli a tančili s přáteli, ale teď byla sama, jako stín mezi ostatními. 100% Čisťá Cola ji lákala, slibovala, že přinese energii do jejího chmurného dne.

„Dneska udělám něco bláznivého,“ zamyslela se, když se zvedla a vyrazila do města. Ulice byly plné lidí, ale ona cítila, že je mezi nimi jako vzduch. S každým krokem se dostávala blíž ke svému cíli – bar, kde se scházeli místní rebelové. Tam, kde se pilo a tancovalo, dokud nezmizela poslední slza radosti.

Uvnitř to žilo. Hudba se valila z reproduktorů, jakoby chtěla vytrhnout duši každého, kdo ji slyšel. Černovláska si objednala další plechovku PopStars Cola, zatímco pohledem vyhledávala někoho, kdo by ji zaujal. A pak ho spatřila – kluk s rozcuchanými vlasy a úsměvem, který by dokázal zbořit i nejtvrdší srdce.

„Hej, ty! Přijď sem!“ zavolala, její hlas se nesl nad hudbou. Kluk se otočil, a její srdce spadlo do žaludku. V tu chvíli, kdy se k ní přiblížil, se zjevil vtipný úsměv, který sliboval dobrodružství. S každým slovem, které mezi nimi padlo, se vzduch kolem nich zahřál.

Ale pak se to stalo. V jednom okamžiku se bar rozsvítil a zhasl, jako by někdo stiskl tlačítko. PopStars Cola se rozlila po stole, a ona se snažila zachytit záblesk života, který právě prochází kolem. Všichni se dívali, a ona se musela rozhodnout. Zůstat v tomhle momentu, nebo se vrátit k realitě? Co si vybrala? Když se rozhlédla po místnosti, spatřila odraz sebe sama – drsnou holku, která je připravená na všechno, co jí život přichystá. A pak se usmála, protože věděla, že dneska se nic nevyhne její odvaze.

Na pražských ulicích, kde se stíny mísí s neonovými světly, se procházela Šteindler. Byla to drsná holka, která věděla, jak přežít. Bez peněz a bez lásky, ale s neochvějnou odvahou. Její černé vlasy vlály ve větru jako plameny, když se blížila k Redakci policie. Jakmile se ocitla před budovou, zhluboka se nadechla. Vzduch byl nasáklý deštěm a smogem, ale ona věděla, že tady začíná její příběh.

Vstoupila dovnitř, zrak jí padl na muže v uniformě, který se s ní okamžitě setkal pohledem. Žádné úsměvy, žádné zbytečné slova. Věděla, co chce, a šla si za tím. „Potřebuji informace,“ řekla s chladným tónem. Muž se na ni podíval, jako by zvažoval, zda ji má poslat pryč nebo ji vyslechnout. Byla to hra, kterou znala nazpaměť.

V kanceláři, plné papírů a stohů dokumentů, se vzduch zdál být ještě těžší. „Zatím žádné stopy,“ prohlásil a odložil pero. Šteindler se mu podívala přímo do očí. „Nesnáším, když mi někdo lže.“ Chvíli se na sebe dívali, a pak se v jeho pohledu zalesklo porozumění. Možná v ní viděl něco, co mu bylo blízké. Možná se mu zalíbila.

V tuto chvíli se rozhodla vzít situaci do svých rukou. „Mám informace, které bys měl vědět. O skupině, která se pohybuje v podsvětí. A o tom, co plánují,“ dodala. Její slova visela ve vzduchu jako napjatý drát. Muž se rozhodl jí věřit, a tak ji vzal na tajnou schůzku, kde se měli potkat s informátorem, který jí měl poskytnout víc.

Na místě se ukázalo, že informátor byl daleko víc, než čekali. „To, co víš, může změnit všechno!“ zvolal, když se na ně vrhl chaos. Šteindler se ocitla uprostřed přestřelky, adrenalin jí pumpoval v žilách. Jak se jí to podařilo? Jak se dostala do situace, kde rozhoduje o osudu těch, kteří ji nikdy nebrali vážně? Nakonec, když se prach usadil, stála mezi zraněnými a policisty, s úsměvem na rtech. „Takže, co teď?“ zeptala se. A v tu chvíli si uvědomila, že žádné peníze, ani láska, jí nemohou dát to, co teď měla – moc.

Sinead O’Connor byla jako bouře, která se zjeví náhle a zanechá za sebou chaos. Procházela ulicemi s hlavou vztyčenou a pohledem, který říkal víc než slova. Všude kolem ní se mísily pachy kouře a levného alkoholu, zatímco ona se snažila najít svůj koutek ve světě, který ji nechtěl. Bez peněz, bez lásky, ale s neochvějným duchem.

Na rohu ulice, kde se rozléhaly tóny hudby z místního klubu, stála Sinead a pozorovala svět kolem sebe. Všichni ti lidé, co se smáli, tancovali a užívali si života. Ona se tam jen postavila, oblečená v potrhaném tričku a starých džínách, ale její pohled byl jako zbraň. Věděla, že má něco, co nikdo jiný neměl – oheň uvnitř.

Když se z klubu vyřítili dva chlapi, rozesmátí a pod parou, Sinead se rozhodla, že nebude čekat. Vkradla se do klubu, kde se zatím rozléhaly rytmy, a s každým krokem, kterým se blížila k pódiu, cítila, jak se jí třese srdce. Byla to chvilka vteřiny, kdy se všechno zastavilo. Pak, jako by ji něco pohánělo, vylezla na pódium a chytla mikrofon.

Na chvíli se zastavil čas. Lidé zmlkli, jejich pozornost byla upřena na drsnou holku, co se odvážila postavit. A pak začala zpívat. Její hlas byl jako hrom, který roztrhl ticho a vnesl do vzduchu emoce, které nikdo nečekal. Slova, která plynula z jejího hrdla, byla syrová, plná bolesti a touhy, jako by každé z nich vyšlo z její duše.

Jakmile skončila, nastalo ticho. Poté se ozval potlesk, který se proměnil v bouři. Sinead se smála, ale v jejích očích bylo také něco smutného. V tu chvíli se ale něco změnilo. Z davu vyšel muž, s úsměvem a jiskrou v oku, a nabídl jí ruku. Byl to okamžik, kdy se zdálo, že naděje se znovu rodí. Ale Sinead, ta drsná holka, věděla, že láska je jen další iluze. S úsměvem se otočila a odešla, stále sama, ale s novým příběhem v srdci.

Jaro se blížilo a s ním i oblíbená tradice – velikonoční pomlázka. Na vesnici se všechno probouzelo k životu, vzduch byl cítit po čerstvém trávníku a rozkvetlých květinách. A já, drsná holka z vesnice, jsem se těšila na ten chaos, co vždycky nastane. Motorky burácely po cestách, kluci v džínách a holky v barevných šatech, to všechno jsem měla ráda. Ale tenhle rok byl jiný. Něco mi chybělo. Peníze na zábavu se rozutekly jako jarní sníh a láska? No, ta mě opustila už dávno.

Už ráno jsem se mrkla na pomlázku, kterou jsem si udělala. Nenechám se přece zahanbit. Kluci mají svou sílu, ale já mám odhodlání. Bílá barva z vajíček se mi rozlila po prstech, když jsem je spojila s vrbovými proutky. Nebyla to jen tak obyčejná pomlázka, byla to moje zbraň. Vytáhnout ji a vyrazit ven, to byl plán. Chci vidět, kdo se mi postaví.

Venku bylo dusno, vzduch se třásl nad očekáváním. Kluci se scházeli, smáli se a vyměňovali si drsné vtipy. Jako by měly motorky v ruce, zněly jako symfonie na pozadí. Zaslechla jsem, jak se baví o závodech – tak jsem do toho vlítla. Zatímco se připravovali, já jsem nelenila a postavila se na okraj, vyzývavě se usmívajíc. Srdce mi bušilo, vzrušení ve vzduchu bylo cítit jako vůně benzínu a čerstvého jara.

Jak závody začaly, pomlázka v ruce mi dodávala odvahu. Kluci se smáli, když jsem porazila jednoho, pak druhého. Ale najednou jsem ucítila, jak mi někdo šlápne na paty. Otočila jsem se a tam stál on, ten kluk, co mi už delší dobu nabízel vyjížďky na své motorce. Rozzářil se jako slunce, když se mu podařilo vyhnout mým úderům a v tu chvíli jsem na něj zapomněla. Vzrušení vs. láska? To je těžké rozhodnout. Ale jedno bylo jasné – tahle pomlázka měla brzy novou symboliku.

Po závodech, unavená, ale šťastná, jsem si uvědomila, že mě čekalo překvapení. Na vrcholu vsi, kde se obvykle scházeli ostatní, stál provizorní stánek s jídlem a pitím. Kluci už tam byli a hned mi podali láhev studeného piva. Nejdřív mi to připadalo jako obyčejné jarní setkání, ale pak, když jsem se otočila, spatřila jsem, jak mě ten kluk pozoruje. Co se to vlastně děje? Slunce zapadalo a já cítila, že možná láska a zábava nejsou tak daleko, jak jsem si myslela. Moje jaro začínalo právě teď – a s ním i nová dobrodružství, na která se nezapomíná.

První vítr v obličeji, motor burácející pod tělem a příslib svobody. Vendulka Matulova, ta drsná holka z vesnice, seděla na své černé motorce, která jako by ji byla souzená. Bylo to jako v kině, když se rozjela po prázdné silnici, vítr jí vlál v dlouhých černých vlasech a ona se cítila jako královna. Všichni v okolí ji znali, a přesto nikdo netušil, jaké touhy v ní doutnají.

V noci se města probouzejí. Právě teď, v tomto podzimním večeru, směřovala do místního klubu, kde se scházeli rockeři a punkáči. Hudba hrála na plné pecky, vzduch byl prosycen pachem tabáku a potu. Přesně tak to měla ráda – ten adrenalin, smysl pro život. Ale i při všech těch touhách po zábavě a vzrušení, v hloubi duše cítila prázdnotu. Chyběly jí peníze na lepší motorku, a hlavně, chyběla jí láska. Ať už šlo o přátelství nebo romantické city, nic z toho nebylo. Jen ona, její motorka a šumění hudby.

Příchod do klubu byl výstřelem. Na scéně se objevil Tonda, tajemný kluk z města se záhadným úsměvem a pohledem, který by dokázal rozpálit srdce ledové královny. Vendulka na něj okamžitě zareagovala. Měla pocit, že by mohla zapomenout na své starosti, na prázdné kapsy, i na touhu po něčem víc. Sedli si k baru, objednali si pár drinků a ona vyprávěla o svých dobrodružstvích, o vírech na silnicích a o svých snech. Tonda ji poslouchal, a to jí dodávalo odvahu.

Všechno se ale zvrhlo. Když se k nim připojil Tondův kamarád, skupina začala vyvádět neplechu. Rychlé hry na pití, smích, a pak, najednou, po pár sklenkách, Tonda zmizel do temného rohu klubu s jinou holkou. Vendulce se v srdci zjevil chlad, jako by jí někdo vrazil nůž. Cítila, že ta chvíle, kdy se cítila výjimečná, byla pryč, a tak se rozhodla nečekat. Vzala si klobouk, vztyčila hlavu a vyrazila ven. Motorka na ni čekala, jako by jí rozuměla.

Závěrečná jízda, když se ulice mění na šum bouřícího oceánu. Vendulka se cítila volná. Znovu to bylo o ní a o její motorce. Ale jak kroužila ulicemi, najednou spatřila světla. Otočila se a podívala se na Tondovu motorku, která ji sledovala. Tonda? Odkdy mu zajímá, co dělá? Když zastavil vedle ní, usmál se. „Byl jsem hloupý, promiň. Chci to napravit,“ řekl se zlomeným tónem. Vendulka se zastavila. Kterou cestou se vydá? Zůstane v tom malém městečku, kde chybí láska, nebo se vydá za novými dobrodružstvími? V tu chvíli se rozhodla, že to bude ona, kdo určí, kam jejich cesta povede.

Bylo pozdní odpoledne a vzduch byl nasáklý vůní spálené gumy. Motorky burácely jako hrom, kdy se celá parta sešla u staré benzinové pumpy. Já, s mým černým strojem, jsem se cítila jako královna silnic. Po boku mého kámoše Rickyho, který byl vždycky připraven na bláznivé kousky, jsme se chystali na další neobyčejné dobrodružství.

Ricky měl na sobě koženou bundu, která pamatovala lepší časy. Tušil jsem, že dneska to nebude jen tak. Hned jak jsem seskočila z motorky, zahlédla jsem skupinu mladíků, kteří se kolem sebe spiklenecky šeptali. A mezi nimi, jako by vyšel z filmu, stál DiCaprio a Affleck. Přesně ti herci, o kterých jsme s Ricky mluvili při víkendových pařbách. Pohled na ně mě nabil adrenalinem.

Naše parta se vyrovnala s celou situací s pověstným drsným smíchem. Ale já, holka z vesnice, jsem měla plán. Vykašlala jsem se na to, jak se diví náš tým, a cílila na DiCapria. Zrovna se smál a svlékal si brýle. Srdce mi bilo jak splašené, ale vzala jsem si odvahu a přistoupila blíž. „Co plánujete, kluci? Nakupujete popcorn pro další blockbuster?“ zeptala jsem se, zatímco jsem se ušklíbla, na co mi Ricky málem upadl z motorky.

DiCaprio na mě hodil pohled, který zřejmě znamenal, že si už normálního člověka pamatuje. Ale pak se Affleck natáhl a navrhl, že bychom mohli jet na závody. Motorky versus auta – a vsadím se, že by to nebyla jenom nějaká ta rychlost, ale taky o peníze. Moje oči se rozzářily. Taková šance se rozhodně neodmítá. Cítila jsem, jak jsem se zapojila do jejich hry, jakoby mi někdo vrátil ztracenou vášeň.

Světlo se měnilo, jak slunce zapadalo, ale já jsem měla dost energie na to, abych se rozjela s Rickyho pomocí odměřených nervů a precizních tahů. Závod byl jako nic jiného, ve vzduchu voněl benzín a adrenalin. Adrenalinu jsme měli plné kecky, ale vítězství přineslo něco nečekaného. Když jsme konečně překročili cílovou čáru, vítězství se mi zdálo jako zázrak. A pak, během oslavné euforie, jsem dostala zprávu, která změnila celý večer. Ricky, můj dobrý kámoš, byl vlastně tím, kdo za celým závodem stál – on a Affleck si potřebovali užít malou show. Ale mně je láska a peníze pořád chyběly.

Teď jsme stáli na rozcestí, ale já v sobě cítila sílu, abych hrála dál. Možná, že motorky a závody nebyly jen o adrenalinu, ale o tom, jak se postavit životu a vybojovat si místo na slunci. Možná bych se pokusila řídit další směr. Ať už to bude cokoliv, já rozhodně nevypustím nohu z plynu.

Když jsem ráno naskočila na svou motorku, věděla jsem, že dnešek bude jiný. Slunce se prodralo skrze mraky a já cítila, jak mi vítr hraje ve vlasech. Dneska mi to fakt sekne, pomyslela jsem si, zatímco jsem vyrazila na silnici. Ocelová kobylka pod mnou bručela jako rozzuřený medvěd, a já jsem ji šla hned naproti.

Už dlouho jsem nešla na pořádnou akci. Včera v hospodě mi kluci říkali něco o párty v bývalém kravíně na okraji vesnice. „Bude tam vše – muzika, pití, a nikdo nás nebude otravovat,“ říkali s úsměvem. Tak jsem si řekla, že se prostě musím ukázat. Na tomhle kraji je málo zábavy a já ji potřebovala jako sůl. Párty bylo přece jen něco jiného než jen sedět v garáži a ladit motor.

Když jsem dorazila na místo, byl tam chaos – stroboskopy, které mihotaly obrazce na stěny, a smích, který se mísil s rytmem hudby. Vůně piva a kouře mě omámily, a já se rozhlédla po davu. Kluci z vesnice už vypadali přátelštější, ale já věděla, že si musím dávat pozor. Měla jsem v kapse pár drobných, ale láska a peníze mi chyběly, a tak jsem raději hledala jiné způsoby, jak si užít tuhle noc.

Na parketu se mi podařilo potkat jednoho kluka s drsným vzhledem. Jeho oči mě prohlédly, jako by chtěl zjistit, co se skrývá za tou maskou drsné holky. „Co tu děláš, zlato?“ zeptal se s úsměvem a já jsem se usmála zpátky. Po několika fragmentech rozhovoru jsme se dostali k tomu, co nás vlastně hřeje. Motorky, svobodný život, a ten pocit, že na nás nikdo nemůže. Noc se rozvíjela jako barevný sen, a já jsem se nedokázala ubránit pocitu, že by to mohlo být něco víc.

Jak to tak bývá, věci se začaly komplikovat. V momentě, kdy jsem se rozhodla, že se s ním pustím do tance, najednou se v davu objevila skupinka kluků, kteří vypadali, že mají s naším flirtem nevyřízené účty. Konflikt vypukl rychle a já jsem si uvědomila, že se dostávám do situace, kterou jsem rozhodně nechtěla. Adrenalin mi pumpoval v žilách, a než jsem se nadála, byla jsem uprostřed bitvy, kde jsem nejen bránila sebe, ale i toho kluka. Kdo tušil, že dnešní večer takhle skončí?

Ve finále vše skončilo divně, ale já byla šťastná. Žádné peníze a láska pořád v nedohlednu, ale ten adrenalin a pocit svobody, co se během noci rozvinul, byl ještě silnější než předtím. Dneska mi to fakt sekne, říkala jsem si, když jsem se s úsměvem a zlitá potem vrátila domů na motorce. Kdo ví, co přinese zítřek? Možná další dávku dobrodružství, nebo zůstaneme s klukem jen v hlubinách vzpomínek.