Černovláska.cz

Na začátku byla tma

Skoro se mi zdá, že slunce nikdy nevyšlo. Ulice byly pokryté šedým prachem a smogem, který se vznášel nad městem jako bezútěšná deka. Zas jsem se ocitla v zaplivané hospodě, kde se smíchnutí a pláč mísily v jeden šílený orchestr. Hlava mi třeštila a peněženka byla prázdná, ale to mě nezastavilo. Chyběla mi láska? Možná. Ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet.

Akce, akce, akce

V rohu místnosti seděla parta chlapců, kteří se neustále smáli. Na stole měli rozložené karty a jeden z nich, ten s modrýma očima, mi gestikuloval, abych se přidala. Vzduch byl cítit po cigaretách a levném alkoholu. Dostala jsem nápad. Místo toho, abych si s nimi hrála na karty, zahodila jsem svou hrdost a přisedla si k nim. „Dáte mi nějaké peníze, nebo se mi budete smát?“ Proč bych se měla bát? Vždyť to byla jen hra.

Všechno nebo nic

Jednoho z nich jsem přesvědčila, že mu ukážu, jak se to dělá. Vstala jsem a tančila – ne, spíš se svíjela – na stole. Lidi kolem mě šíleli. „3356! Srandicky, opět na scéně!“ křičeli. A já? Já se cítila jako královna, i když jsem měla v kapse jen pár drobných. Když jsem se konečně vrátila k nim, měli na tvářích úsměvy a v rukou bankovky. V tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála.

Překvapení na obzoru

Jako bych se vznášela. Ale jak jsem si užívala chvíli slávy, najednou přišel na scénu někdo jiný. Byl to starý známý, který měl oči jako oheň a úsměv, co by rozpálil led. „Co tu děláš, holka?“ zeptal se s úšklebkem. Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo plakat. „Co asi? Hraju hru, co ty?“ Můj tón byl víc než provokativní. On se na mě zadíval a já cítila, jak se mi zrychluje tep.

Nový začátek

Najednou jsem si uvědomila, že ta prázdnota, co mě svírala, se rozplývala. Možná to nebylo o penězích nebo o lásce, ale o tom, že jsem konečně našla svůj cíl. „Tak co, zkusíme to spolu?“ řekl, a já už věděla, že ta noc bude nezapomenutelná. Všechno, co přišlo, bylo překvapení a já byla na to připravená. Byla jsem drsná holka bez peněz, ale s nekonečnými možnostmi.

Všechno začalo ve tmě

Byla noc, když jsem se procházela po opuštěné ulici, kde se smrk a staré lampy snažily poskytnout mladé holce jako já nějaké světlo. Zatímco jsem šlapala po popraskaném chodníku, myšlenky mi běžely jako kluci s kytarami z Tublatanky – divoké, svobodné, bez pravidel. Zatímco jsem se snažila zapomenout na své starosti, zpod prahu mého života vylezla jedna otázka: Kde je ta láska, co slibují všichni ti tátové, co utíkají od svých dcer?

Chycená v pasti

Na konci ulice stála stará garáž. Byla to má svatyně, místo, kde jsem mohla být sama se svými myšlenkami. Vzduch byl nasáklý olejem a zbytkem benzínu, smíchaným s vůní starých plechovek. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. V rohu ležel starý Turbocid, zrezivělý a zapomenutý, ale já jsem věděla, co s ním udělám. Odpálím své démony, jako když Tublatanka vyhazuje na pódium.

Oheň a kouř

Oheň vzplanul rychle a já jsem se ocitla v plamenech emocí. Nešlo jen o světlo – šlo o energii, která se vznášela kolem mě. Každý skok plamene byl jako rytmus kytary, který mě nutil tancovat. Dýchala jsem kouř a cítila jsem, jak se moje srdce rozbušilo. V tu chvíli jsem věděla, že musím utéct od všeho, co mě svazovalo.

Únik do noci

Vyběhla jsem ven, zgaráž se za mnou zavřela s hromovým prásknutím. Ulice mě znovu přivítala, tentokrát však s pocitem svobody. Každý krok byl plný adrenalinu, jako když se posadíš na motorku a cítíš vítr ve vlasech. Zahnula jsem do boční ulice, kde jsem potkala skupinu kluků s kytarami. Jejich smích a hudba mě vtáhly do nového světa. Konečně jsem našla něco, co mi chybělo.

Překvapení na konci

Ve chvíli, kdy jsem si myslela, že mám všechno pod kontrolou, se ozvalo praskání. Otočila jsem se a spatřila, jak garáž explodovala jako ohňostroj. Zatímco jsem stála s otevřenými ústy, uvědomila jsem si, že jsem vlastně nic neujela. Tenhle výbuch mě osvobodil, ale také mě přivedl k myšlence, že všechno, co jsem si myslela, že mám, jsem vlastně nikdy neměla. A tak jsem stála před novým začátkem, znovu bez peněz a bez lásky, ale s plameny v srdci a odhodláním žít naplno.

Včera večer na ulici

Na ulici voněl grilovaný kebab a já jsem měla v kapse přesně nula korun. Ne že bych si na to nepotřebovala udělat chuť, ale až moc dobře jsem věděla, že dnešní večeře bude pravděpodobně o vzduchu. Včera večer jsem se flákala po městě a snažila se najít nějakou zábavu, když jsem narazila na ten podivný bar. Nápis „3257 piv“ mě přitáhl jako magnet. Co by to mohlo znamenat?

V barovém světě

Otevřela jsem dveře a uvnitř to vonělo po pivu, cigaretovém kouři a levném parfému. Zasedla jsem k baru a objednala si sklenici levného piva. Všichni okolo se smáli a já jsem se cítila jako outsider. Ale to mi nevadilo. Chtěla jsem být drsná holka, ne nějaká zakřiknutá slečinka. „Dáš si pivo za pivo, nebo to zaplatíš?“ zeptal se mě barman s úsměvem.

Peníze? Co to je?

„Peníze? Co to je?“ odpověděla jsem mu a smála se. Pivo bylo tak dobré, že jsem si nevšimla, jak mi smíchnutí odhaluje zuby. V tomhle baru jsem potkala pár dalších drsných typů, co se taky snažili vyhrabat z bídy. Pocity, které se mi mísily s chutí piva, byly jako ohňostroj. Každé pivo mi dodávalo odvahu.

Nečekané setkání

Po několika sklenicích jsem si všimla chlapa v rohu, který měl na sobě pullitr s nápisem „Bohatství v pullitru“. Připadal mi legrační, tak jsem se k němu přiblížila. „Co to má znamenat?“ zeptala jsem se. On se zasmál a povídal: „Že peníze nejsou všechno, ale pivo… to je jiná věc!“ V tom jsem si uvědomila, že je to vlastně pravda.

Překvapivý závěr

Když jsem se s ním začala bavit, zjistila jsem, že je to podnikatel, co zrovna prochází těžkým obdobím. „Chceš se mnou pít pivo a zapomenout na svět?“ zeptal se mě. A tak jsme zůstali v tom baru, pili jsme, smáli se a zapomněli na naše starosti. Možná, že bohatství v pullitru není o penězích, ale o tom, mít někoho, kdo tě chápe. Když jsem se ráno probudila vedle něj, uvědomila jsem si, že láska a peníze jsou dvě strany té samé mince, a já jsem si vybrala tu správnou.

Probudila jsem se v krabici

Ráno, když se slunce snažilo prosadit mezi špinavými okny, jsem se vzbudila v krabici. Kdo by to byl řekl? Dva dny zpátky jsem ležela na zemi v opuštěném skladu, teď jsem v krabici plné starých novin a prázdných plechovek. Děsně to páchlo, ale já jsem si zvykla. Ostatně, co jiného mi zbývá?

Jídlo? Kdepak, jen vzpomínky

Jídlo bylo luxus. Snídala jsem vzpomínky na čokoládovou tyčinku, kterou jsem snědla před týdnem. Čím víc jsem hladověla, tím víc mi hlavou vířily myšlenky na to, jak by bylo skvělé mít alespoň pár korun na něco dobrého. Když kolem mě prošel chlapík v drahém obleku, koukla jsem na něj se vztekem. Nechápu, jak někdo může mít takový život, zatímco já se tu krčím v krabici jako nějaký odpad.

Na ulici je to jiná liga

Venku to žilo. Ulice byly plné lidí, kteří spěchali za svými plány, a já? Já jsem seděla na okraji a pozorovala je. Každý měl svůj příběh. Mohla jsem slyšet, jak se smějí, jak se hádají. Rozhodla jsem se, že to nevzdám. Musím se dostat ven z této krabice a ukázat světu, že i bez peněz se dá žít.

Akce je život

Vybavila jsem se svojí starou kšiltovkou a roztrhanými džínami. Srdce mi bušilo, když jsem se vydala na lov. Odhodila jsem krabici a vyrazila do víru města. Na rohu ulice jsem potkala partu kluků, kteří se smáli a popíjeli. Přidala jsem se k nim, s úsměvem na tváři a bez peněz v kapse. Byla jsem drsná holka, která se nebojí riskovat.

Poslední zvrat

Večer se to všechno změnilo. Kluci mě pozvali na večírek. Když jsem dorazila, zjistila jsem, že tam je i ten chlapík z drahého obleku. Rozhodla jsem se, že ho zkusím oslovit. A víte co? Vydělal víc než dost, aby zaplatil za všechny. Nakonec jsem se s ním svezla domů, ale místo luxusu mě pozval do svého malého bytu plného knih a umění. Možná, že láska a peníze nejsou to jediné, co nás spojí. Možná je to o tom, jak moc jsme ochotni riskovat. A já? Už jsem se nebála riskovat vůbec nic.

Úvod do chaosu

Představ si, že se ocitáš v místě, kde se všechno točí kolem dětí. Je to barevné, šílené a plné smíchu. Ale já? Já jsem tady jen jako pozorovatel. Bez peněz, bez lásky, srdce mi buší jako šílené, ale já se nesmím nechat strhnout.

Oskar a jeho parta

Děti si vybírají své „detske oskary“. Oskar, ten malý kluk s brýlemi a rozcuchanými vlasy, se snaží vyhrát v každé kategorii. „Nejlepší skákající kocour“ nebo „nejveselejší úsměv“ – pro něj je to všechno soutěž. Všichni ho milují, a já? Já sleduji, jak se snaží být hrdina.

Překvapená odhalení

Když se děti shromáždily, aby vyhlásily vítěze, vzduch byl plný napětí. Všichni ti malí snílci se snažili přitáhnout pozornost, a já se snažila najít klid v chaosu. Najednou se Oskar postavil na stoličku a řekl: „Nejde o to, kdo vyhraje, ale o to, že se bavíme!“

Pravda se ukazuje

V tu chvíli jsem si uvědomila, jak moc jsou děti nevinné. Jejich svět je plný barev a radosti, zatímco já se topím v šedé realitě. Co bych dala za to, abych se na chvíli vrátila do doby, kdy mi nic nebylo těžké. Ale pak jsem si řekla, že tahle vzpomínka má cenu.

Závěr s twistem

Když se Oskarovi podařilo vyhrát „Nejlepšího kamaráda“, vesele se rozběhl ke mně a objal mě. „Ty jsi můj největší fanoušek!“ A já? Šokovaně jsem se usmála. Možná, že i já můžu mít kousek té radosti v sobě. Kdo by to byl řekl? Děti mě naučily, že i bez peněz a lásky lze najít štěstí tam, kde bych to nikdy nečekala.

Představte si to: jedu v rozpadlé dodávce, která dělá zvuky, jako by se chystala explodovat. Moje peněženka je prázdná, ale v hlavě mám plán. Houska celebrity, to je moje šance. Mám na sobě staré džíny a roztrhanou bundu, ale to mě nezastaví. Dneska se chci dostat na Show CID3065 a ukázat jim, co ve mně je.

Na ulici se to hemží lidmi, co se snaží dostat dovnitř. Všichni se tváří jako hvězdy, ale já vím, že v jejich očích je strach. Strach ze ztráty. Jako bych cítila tu vůni strachu ve vzduchu, smíchanou s levným parfémem a potravinami z fast foodu. Před vchodem se formuje fronta, ale mě to nezastaví. Nadhodím úsměv a proklouznu se mezi nimi jako stín.

Uvnitř je to jako v jednom z těch snů, kde se všechno leskne. Houska na stole, slavní lidé ve svých drahých oblecích, ale já se nedám. Zvednu ruku a zakřičím: „Hele, někdo mi tu dluží!” Všichni se otočí. Kdo je ta holka? Nezajímá mě, jestli mě vyhodí. Vím, že něco takového udělat musím, abych se dostala do jejich světa. Dneska chci být vidět.

Začíná chaos. Houska, co byla na stole, se kutálí po podlaze a já se k ní vrhám. Je to absurdní, ale já se tím bavím. Všichni se smějí, někteří tleskají, a já se cítím jako královna večera. Z ničeho nic se objeví celebrita, co se mě snaží zastavit. Její drahé šaty se třpytí, ale já se nenechám odradit. „Co je? Máš strach, že tě trumfnu?” Vzduch je naplněn napětím a já vím, že dneska se něco stane.

Vtom se objeví kameraman a zaměří na nás. „To chceš? Jako na reálné show?” ptá se a já se usmívám. Odpovídám: „Jasně, že chci! Tak co, jsi v tom se mnou?” Celý sál se najednou otřásá smíchem a já cítím, jak mi do žil pumpuje adrenalin. Je to jako jízda na horské dráze. Takže nakonec, co se stane? Nečekala jsem překvapení, ale najednou mi někdo podává mikrofon. Jsem na scéně, a tohle je můj moment. Neznámá holka, co přišla z ulice, se stává hvězdou show. Kdo by to byl řekl?

Benátská noc, scorpioni a já

Pohled na Benátky z kanálu ve mně vzbudil vzrušení a touhu. Bylo to jako kdyby mě město volalo, abych se do něj ponořila. Měkké světlo pouličních lamp se odráželo na vodní hladině, zatímco já, s prázdnými kapsami a srdcem plným touhy, jsem bloudila po úzkých uličkách. Scorpioni – tajemní a nebezpeční, jako já.

Nečekané setkání

V jedné z uliček jsem narazila na malý bar, kde se mísily vůně rumu a cigaret. Vzduch byl těžký, ale já se nezalekla. Měla jsem na sobě černou koženou bundu a vlasy jsem si spoutala do drdolu. Když jsem si objednala drink, na stole přistál papírek. Srdce mi poskočilo. Byla na něm adresa a jméno: Scorpioni.

Ve víru noci

Noci, kdy se město probouzelo, jsem se rozhodla, že to zkusím. Srdce mi bušilo, když jsem se blížila k místu, které slibovalo dobrodružství. Uličky byly temné a tiché, ale vzrušení bylo cítit ve vzduchu. Zastavila jsem se před starým skladištěm, kde se ozývaly hlasy.

Adrenalin a překvapení

Dveře se otevřely a já vstoupila do místnosti plné lidí. Byli to scorpioni, jak jsem je znala z příběhů. Rychle jsem se zapojila do jejich hry. Adrenalin mi koloval v žilách, když jsem se ocitla uprostřed napínavého turnaje v karet. Všichni se smáli a já cítila, že tady konečně patřím.

Nečekaný zvrat

Když se turnaj blížil ke konci, zjistila jsem, že jsem vyhrála veškeré sázky. Zatímco jsem si užívala vítězství, ve dveřích se objevil chlapík s ledovým pohledem, který mi dal najevo, že tohle není jen hra. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem se dostala do nebezpečné situace, z níž bych se mohla dostat jen jedním způsobem. Benátky v noci ukrývají víc, než jsem si kdy dokázala představit. Naštěstí, já jsem drsňačka a nehodlám se vzdát bez boje.

Jsem drsná holka z paneláku, co si na nic nehraje. Dneska jsem dostala šanci, která se neodmítá – vyhrát dovolenou s Madonnou. Zní to jako bláznivý sen, ale v životě už jsem zažila horší věci.

Začalo to jednou nudnou středeční odpolední. Když jsem se vracela z práce, ucítila jsem ve vzduchu kouř ze zahradního grilu, který se mísil s vůní levandule. Přesně v tom momentě mi došlo, že musím změnit svůj stereotypní život. Otevřela jsem mobil a zkontrolovala, jestli se na internetu náhodou neobjevila nějaká soutěž.

Našla jsem to. „3931 vyhrajte dovolenou s Madonnou“. Znělo to jako vtip, ale já jsem nečekala a hned se přihlásila. Soutěž probíhala na Instagramu a já, zvyklá na drsné akce, jsem se rozhodla, že se zúčastním s plnou parádou. Dala jsem na svůj profil fotku, kde vypadám jako královna drsňáka, a přidala jsem k tomu jednu krátkou, ale výstižnou větu: „Jsem ta, co se nebojí.“

O pár dní později mi přišla zpráva. „Gratulujeme! Jste finalistka.“ Měla jsem chuť vyskočit z okna radostí. Závěrečný víkend se konal v klubu, který jsem znala jako své boty. Atmosféra byla elektrizující, všichni kolem mě tleskali, smáli se a pili. Cítila jsem, jak mi buší srdce, když jsem se představila porotě, která vypadala jako banda rockových hvězd.

Jak soutěž probíhala? Bylo to jako na horské dráze. Musela jsem předvést, co ve mně je, a tak jsem se rozjela naplno. Zpívala jsem, tancovala a vyprávěla příběhy o svém životě. Lidé kolem mě byli v extázi, hurónský smích se nesl vzduchem. A pak, v tom nejlepším, mi padlo do oka jedno zvláštní jméno na seznamu účastníků. Madonna. Měla jsem se s ní setkat. O tom jsem snila, ale nikdy jsem nevěřila, že se to skutečně stane.

Na závěr večera jsem stála tváří v tvář Madonně. Její úsměv mě oslnil. „Ty jsi ta drsná holka, co se nebojí, co?“ řekla. A já, místo abych se rozplakala, jsem se jen zasmála a ukázala na svůj tričko: „A ty jsi ta královna, co to ví!“ A tak jsem vyhrála dovolenou, ale co bylo překvapující? Madonna mi nabídla, abych s ní jela na turné. Představte si, že moje drsná holka se stane součástí jejího světa. To je teprve začátek!

Jsem drsná holka. Bez peněz, bez lásky, ale s hlavou plnou bláznivých nápadů. Když jsem na ulici zahlédla 3610 Scott E. Fahlman, vzpomněla jsem si, jak tenhle chlápek vymyslel smajlíky. Možná to zní jako pitomost, ale pro mě to byl začátek.

Jednoho večera jsem se toulala po městě, hlava plná starostí. Všude okolo mě se rozprostíraly barvy neonových světel, pach špinavého asfaltu a zaprášených snů. Hlava mě bolela, ale já jsem neměla na výběr. Musela jsem udělat něco bláznivého.

Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní smajlíky. Ne ty, co se používají na internetu, ale ty, co vyjadřují opravdové emoce. Srdce, které bije pod kůží, jsem namalovala na zeď u starého skladiště. Každý úsměv, každé oko mělo svůj příběh.

Už jsem se těšila na reakce kolemjdoucích. Jak se na mě budou dívat, když uvidí, že i drsné holky umí malovat úsměvy. Když jsem viděla, jak lidé zpomalují, jak se usmívají, dostala jsem pocit, že jsem něco změnila. Nešlo o peníze, šlo o ten pocit, že mohu dělat něco víc.

A pak to přišlo. Uprostřed toho chaosu se objevil chlápek, se kterým jsem se nikdy nesetkala. Měl v očích jiskru, která mě dostala. Podíval se na moje úsměvy a řekl: „To je skvělý! Měli bychom to rozšířit po celém městě!“ A já, drsná holka bez peněz, jsem najednou měla plán. Nečekaně jsem našla lásku ve světě, který mě vytlačoval. Takže ano, i bez peněz a lásky, lze něco změnit. A kdo ví, co dalšího mi tenhle bláznivý svět přichystá?

První setkání s citovými upíry

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce vrhalo zlaté paprsky na opuštěné ulice. Já, drsňák z okraje společnosti, jsem se procházela s pocitem, že dneska bude jiný den. Jenže to jsem ještě nevěděla, že narazím na citového upíra. Vzduch voněl po spálené gumě a já cítila, jak se mi v břiše něco svírá.

První útok

Z ničeho nic se objevil. Byl to chlap, co měl charisma jako magnet, ale já už jsem na takové triky naletěla. „Co děláš sama, krásko?“ zeptal se mě a já se cítila, jako bych spadla do pasti. Srdce mi bušilo, ale ne z lásky, spíš z instinktu. Věděla jsem, že se mnou chce manipulovat. Tak jsem mu dala najevo, že si se mnou nezahrává.

Vypořádání s jeho hrami

Jak mi začal vyprávět o svých „problémech“, já jsem vnímala jeho slova jako jed. Každé slovo, které vycházelo z jeho úst, bylo jako dusivý smog. Cítila jsem, jak mi z něj ubývá energie, a rozhodla jsem se zasáhnout. „Nehraju tvoje hry, kámo!“ vyhrkla jsem a jeho úsměv se na okamžik ztratil.

Odhodlání zničit citového upíra

Jak jsem se mu postavila, vzduch kolem mě zhoustl. Vzpomněla jsem si na všechny tyhle citové upíry, co se snažili vysát moje emoce. Představila jsem si, jak mu beru sílu a vracím mu ji zpátky. „Nejsem tvoje oběť!“ zakřičela jsem a najednou jsem se cítila silnější než kdy předtím.

Překvapivé rozuzlení

Když jsem se na něj podívala znovu, najednou jsem ho viděla v jiném světle. Nebyl to jen citový upír. Byl to člověk, co sám trpěl, ale já mu nehodlala být obětí. Otočila jsem se a šla dál, jako by mi v srdci explodovalo slunce. V ten moment jsem si uvědomila, že já sama mám sílu, kterou mi nikdo nemůže vzít. Nikdy víc!