Černovláska.cz

Bylo mi třiadvacet a už jsem měla dost. Děvčata z naší čtvrti se už dávno vdala nebo na něčem šikovném vydělala. Já? Stála jsem na rohu ulice s cigaretou v jedné ruce a prázdnou peněženkou v druhé. Žádná láska, žádný prachy, jen neony a vřelý vítr, co mi cuchal vlasy. Všichni říkali, že je to jen fáze. Ale já? Já jsem věděla, že to je můj život.

Jednoho večera, když jsem se s partou zvedla z barové židle, zaslechla jsem tu melodii. Vzduch se naplnil hlasy. „Alicia Keys se vrací!“ křičely noviny. A já, jako by mi někdo vrazil do srdce nůž, jsem si vzpomněla na dávné časy. Kdy jsem seděla na posteli, poslouchala její písničky a snila o útěše, která nikdy nepřišla. Pustila jsem si její hit Fallin‘, a v tu chvíli mi bylo jasné, že se musím dostat na její koncert. Bylo mi jedno, kolik to bude stát. Musela jsem ji vidět!

Vydala jsem se do ulic, plných smíchu a barev. Každý krok byl jako výstřel. Můj plán? Získat peníze jakýmkoli způsobem. Zastavila jsem se u stánku s hot-dogy, a zatímco jsem rozmlouvala s prodavačem, ukradla jsem mu pár drobáků. Rychle jsem se přemístila na další místo. Hlavně žádné stopy. Všechny ty výmluvy, že se to nedělá, mi byly šumafuk. Chtěla jsem tu hudbu, tu energii, ten okamžik.

Když jsem se konečně dostala k místu, kde se koncert konal, viděla jsem davy lidí. Vzduch byl prosycený potahem a emocemi. Zjistila jsem, že jsem zapomněla na své malé krádeže, na to, kolik jsem musela obětovat pro chvíli štěstí. Ale pak… co to? Na scéně stála Alicia, její hlas jako siréna. Všechno kolem mě zmizelo. Bylo to, jako bych se vznášela. Zatímco zpívala, všechno kolem mě se stalo bezvýznamným. Jen ona, já a ten moment.

Ale pak, uprostřed písničky, se stalo něco nečekaného. Z pódia se rozletěly konfety, a já, v tom nejlepším, jsem dostala zásah do hlavy. Doslova. Kdosi z davu mě zasáhl láhví. Když jsem se vzpamatovala, ležela jsem na zemi, obklopená lidmi, kteří se smáli. „To je život, kočko!“ zasmál se jeden kluk. A v tom jsem pochopila – život není o tom, co máš nebo koho znáš. Je to o tom, jak se postavíš na nohy, i když ti dají ránu.

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, ale to mě nezastaví. Když mi kamarádka poslala zprávu, že David Guetta bude hrát na Sensation White, myslela jsem, že se mi to zdá. Kdo si ještě pamatuje, co je to bezstarostná zábava? Ale moje srdce začalo bušit jako šílené. Měla jsem jen pár korun, ale to mě neodradilo.

Připravila jsem se na to jako na vojenskou misi. Černé šaty, které jsem si našla na dně skříně, a boty, které pamatují poslední pořádnou párty. Cítila jsem se jako královna, i když jsem neměla co jíst. Vzala jsem si taxi, které mě zanechalo na náměstí plném lidí. Všude bílé oblečení a třpytivé masky. Sensation White bylo v plném proudu.

Davida Guettu jsem viděla v dáli. Stál tam, obklopený světly a kouřem, jako pravý bůh. Každý beat, co vyrazil z jeho mixu, mi vibroval v žilách. Skákala jsem s ostatními, cítila jsem se živá, jako bych létala. A pak jsem ho spatřila. Malá postava v bílém, která držela v ruce láhev šampaňského. Cítila jsem, jak mi srdce buší ještě víc.

Přistoupila jsem k němu, ten moment, kdy se naše pohledy střetly, byl jako jiskra. “Kde máš tu flašku?” zeptal se, smál se a já jsem věděla, že jsem se dostala do hry. “Nehledáš ji, ale mě,” odvětila jsem a zakrývala jsem nervozitu. Odpověděl mi úsměvem, který rozsvítil celou místnost.

Najednou nás obklopila parta lidí. Všichni chtěli tančit, zpívat, být součástí té eufórie. David Guetta nás hnal kupředu, beaty se mísily s našimi emocemi, a já jsem se cítila jako hvězda. Ale pak, uprostřed toho všeho, jsem se otočila a on byl pryč. Jako by se rozplynul ve vzduchu. Zůstala jsem stát, s pocitem, že jsem se dostala na vrchol, ale teď stojím na okraji propasti. Bez něj, bez peněz, ale s nezapomenutelným zážitkem.

Bylo to jedno z těch večerů, kdy jsem si sedla na starou, rozvrzanou židli u okna a koukala na ulici. Všude kolem mě se motaly postavy, které vypadaly jako z jiného světa. Ulice voněla po zkažených krabicích s pizzou a levným alkoholem, a já jsem si říkala, že to je moje realita. Měla jsem na sobě vybledlé tričko Depeche Mode, které jsem ukradla z obchodu, a právě jsem se chystala na další dobrodružství.

V tu chvíli mi zazvonil mobil. Na displeji se objevilo číslo, které jsem neznala. „Ahoj, tady je Darek. Slyšela jsi, že Depeche Mode chystají něco velkého?“ Zasmála jsem se. Vždycky, když někdo mluvil o velkých plánech, bylo to jako mlátit do prázdného plechovky. „Jestli je to pravda, tak to chci vidět na vlastní oči,“ odpověděla jsem. Darek mi řekl, že se něco chystá na 3192. Místo, o kterém jsem nikdy neslyšela, ale to mě nezastavilo.

Vyběhla jsem z bytu, rozčepýřená a bez peněz. Chtěla jsem pocítit adrenalin a svobodu. Ulice byly plné neonových světel a já se snažila chytit nějakou dodávku, která by mě odvezla na to tajemné místo. Když jsem dorazila, bylo to jako vstoupit do jiného dimenze. Lidi skákali, smáli se a viseli na každém slově, které vycházelo z reproduktorů. Vzduch byl těžký a plný očekávání.

Postavila jsem se do první řady a čekala na to, co přijde. Když se rozsvítily světla a na pódium vystoupili kluci z Depeche Mode, vzduch se naplnil neuvěřitelnou energií. Každá nota, každý hit, to byla exploze emocí. Všichni jsme byli spojeni jedním rytmem. Naprosto bez peněz, bez lásky, ale s touhou po svobodě. A najednou, uprostřed koncertu, se stalo něco nečekaného; Darek, ten kluk, co mi zavolal, vylezl na pódium.

Představil mě jako svou „múzu“, což mě rozesmálo. Ale pak se to zvrhlo. Darek mě poprosil, abych s ním zpívala. Nevěřícně jsem na něj koukala, ale v tom okamžiku jsem se rozhodla. Vyskočila jsem na pódium jako drsná holka, co se nebojí ničeho. Davy šílely. A tak jsme zpívali, my dva, v rytmu Depeche Mode, a já zapomněla na všechny starosti. Až do posledního tónu, kdy jsem si uvědomila, že na světě nemusí být láska, ale ta chvíle byla moje. Byla jsem na vrcholu světa, přesně tam, kde jsem chtěla být, a když koncert skončil, měla jsem pocit, že jsem konečně našla své místo.

Všechno začalo na ulicích Prahy

Byla noc, kdy se město zahalilo do tajemného šera. Slyšela jsem, jak 30 Seconds to Mars hrají někde daleko, ale já neměla ani haléř na to, abych se tam dostala. A tak jsem se rozhodla, že nebudu sedět na zadku a pustím se do akce. Vzala jsem si starou kšiltovku, který jsem našla na dně šuplíku, a vyrazila do ulic jako drsná holka bez peněz a bez lásky.

Hlava plná melodií

Když jsem se blížila k 3514, místu, kde se měl konat koncert, vzduch byl naplněn napětím. Cítila jsem vůni potu, alkoholu a něčeho, co by se dalo nazvat touhou. Lidi se tlačili ke vchodu, ale já nebyla zvyklá na porážky. Moje srdce bušilo jako šílené, když jsem se snažila proplést mezi těmi, kdo už měli lístky.

Nečekaná šance

Najednou jsem si všimla, že někdo zapomněl svůj lístek na zemi. Tohle je moje šance! Pomalu jsem se sklonila, vzala lístek a s úsměvem na tváři jsem se prodrala dovnitř. Všude kolem mě byli lidé s neonovými barvami, jejichž energie mě okamžitě pohltila. Srdce mi bušilo v rytmu hudby, která se linula z pódia. 30 Seconds to Mars právě začínali hrát a já se cítila jako v transu.

Na vlně hudby

Jakmile jsem se dostala do davu, všichni jsme byli spojeni tou samou vášní. Skákali jsme, zpívali, a já jsem se cítila jako královna noci. Zapomněla jsem na to, že nemám peníze, na to, že jsem sama. Byla jsem svobodná. Kolem mě se točilo množství barev, hlasy se spojovaly v jeden obrovský výkřik radosti. Všechny starosti se na chvíli ztratily ve tmě.

Nečekaný zvrat

Ale když koncert skončil, vrátila se mi realita s plnou silou. Lidi se začali rozcházet, a já zůstala stát na místě, jako bych ztratila směr. Najednou jsem uslyšela šepoty. „Co teď?“ V tu chvíli se za mnou objevil kluk s modrými vlasy a neonovými brýlemi. „Máš lístek, ale co s ním teď uděláš?“ Pohrávala jsem si s myšlenkou, co udělám. Bude to začátek něčeho nového? Na to, co přijde, jsem nebyla připravená. Byla jsem bez peněz, ale s velkým příběhem, který teprve začal.

Jsem tady, na okraji města, s prázdnými kapsami a srdcem, které jen tak buší. 3817 kluci z The Offspring se vrací. Cítím ten adrenalin, vibrující vzduch, jak se blíží koncert. Všechny ty zvuky, vůně potu, cigaret a piva. Davy, které se tlačí, všichni si to užívají. A já? Já jsem tady sama s prázdnou náručí.

Jasně, mám na sobě roztrhané džíny a tričko s logem kapely. Dívám se na lidi, co se smějí, jak si užívají život. Ale já se musím dostat dovnitř. Chci zažít tu energii. Kdo potřebuje peníze, když máš srdce? Přehodím si kšiltovku a jdu na to.

Na místě, kde se koná koncert, je spousta lidí. Tlačím se mezi nimi, cítím jejich vzrušení. Najednou se mě dotkne ruka – kluk s rozcuchanými vlasy a piercingem v obočí. „Ty chceš dovnitř?“ zeptá se. Usměju se. „Jasně, ale nemám na lístek.“

On se zasměje a pokrčí rameny. „Tak pojď se mnou. Mám plán.“ A tak jdu, ani nevím proč. Cítím se jako na hraně propasti, ale ten pocit je osvobozující. Proplétáme se mezi lidmi, dokud se nedostaneme k zadnímu vchodu. Kluk na mě mrkne a já srdce v krku.

Vyrazíme. A najednou jsme uvnitř, v srdci akce. 3817 kluci z The Offspring začínají hrát, a já se cítím živější než kdy jindy. Ale pak, v tom šílenství, se znenadání stane něco nečekaného. Kluk, se kterým jsem šla dovnitř, zmizí v davu. A já? Jsem tady, s tou energií a naplněným srdcem, ale i s vědomím, že jsem sama. A tak si říkám, že láska a peníze jsou k ničemu, když je tu hudba a svoboda.

Každý den je boj

Když ráno otevřu oči, cítím, jak mi do plic vniká pach levného piva a kouře. Můj zrezivělý byt je plný hluku města. Život bez peněz je jako jízda na kole bez kol – prostě to nefunguje. Ale dneska je jiný den. Mám plán.

Všechno nebo nic

Na ulici už čeká parta lidí, kteří se snaží vyhrát lupeny na tu skvělou párty, o které všichni mluví. 3419 soutěž o lupeny na skvělou party. Hlasitě křičím, abych se dostala do popředí. Zatímco ostatní se snaží být slušní, já se do toho vrhám po hlavě. Mám v sobě adrenalin, který mě žene vpřed. Tohle je moje šance.

Hra o život

Soutěžící se rozdělují do týmů. Já? Jsem sama. Ale to mi nevadí. Vzduch je naplněný napětím a očekáváním. Můžeme si zahrát různé hry, a já vím, že musím být rychlá a bezohledná. Jako by mi někdo říkal, že tohle je můj moment. Uskakuji před klukem, který se snaží chytit míč dřív než já. Adrenalin mi zrychluje tep, a já se cítím živá.

Vůně vítězství

Konečně, po nekonečném boji, se dostávám k finále. Když vyhlásí vítěze, cítím, jak mi srdce buší jako o závod. „Jsem to já!“ křičím, a lidé se kolem mě rozprchnou. Vítězství je sladké, ale mně to nestačí. Nebudu slavit sama.

Nečekaná zrada

Ale pak se objeví on – kluk, kterého jsem znala z dřívějška. Vypadá, jako by mu na mě záleželo, ale já vím, že to tak není. „Něco mi slib,“ říká s úsměvem. Moje nadšení rychle vyprchává. V tu chvíli si uvědomuji, že někdy je lepší být sama s lupeny než s někým, kdo se jen snaží využít můj úspěch. Otočím se na patě a odcházím z davu, s lupeny v kapsách a s pocitem, že jsem to zvládla sama. Někdy je nejlepší oslava ta, na které jsi sám.

Všechno začalo v zapadlé uličce

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce svítilo jako blázen a vzduch voněl po levanduli a levných parfémech. Já, drsná holka bez peněz, jsem se potulovala po městě s prázdnými kapsami a plnou hlavou bláznivých nápadů. Najednou jsem narazila na velký plakát: „3402 lístků na akci se celebritami!“. Moje srdce se rozbušilo a já jsem věděla, že tohle je má šance.

Než jsem se nadála, byla jsem v tom

Bez rozmýšlení jsem se vrhla do akce. Zjistila jsem, že se koná v luxusním klubu s neonovými světly a spoustou lidí, kteří se tvářili, jako by právě vyšli z nějakého časopisu. Ale já jsem neměla čas se tím zabývat. Musela jsem se dostat dovnitř. Našla jsem pár lístků, které někdo zahodil, a v tu chvíli se zrodil plán. Oblečení na poslední chvíli, rychlý make-up a hurá!

Klub byl jako jiná dimenze

Když jsem vešla do klubu, ocitla jsem se v jiném světě. Všude kolem mne tancovali lidé oblečení v překrásných šatech, v ruce skleničky se šampaňským, které už měly svoje příběhy. A já? Já jsem byla jako pěst na oko. Šla jsem rovnou k baru, abych si objednala něco, co by aspoň trochu zakrylo můj hlad. „Dám si vodu…“ usmála jsem se na barmana, přičemž jsem si myslela, že to je asi nejlevnější drink, co může být.

Setkání s celebritou

Jak jsem se snažila zapadnout do té nahuštěné atmosféry, najednou jsem se ocitla tváří v tvář celebritě. Byla to herečka, kterou jsem milovala! Nenechala jsem si ujít příležitost a začala jsem s ní konverzaci. Zjistila jsem, že je stejně bláznivá jako já. Takhle jsme si povídaly, smály se a ona mi nakonec nabídla, abych jí ukázala město. Moje srdce poskočilo radostí, ale v zápětí mě zaplavily obavy. Co si o mně asi pomyslí, když budu muset přiznat, že nemám na pití?

Nečekaný zvrat

Jak tak sedíme, proklouzla jsem jí do ucha, že jsem zrovna bez peněz a ona se zasmála. „To vůbec nevadí! Získala jsem pro tebe lístek na můj příští film. A víš co? Pojď se mnou, po akci tě pozvu na jídlo.“ A tak, zatímco jsem se snažila vyrovnat s tím, co se právě stalo, uvědomila jsem si, že i bez peněz a bez lásky, život umí být bláznivě úžasný.

Jsem tady, v tomhle zapadákově, kde se asfalt rozpouští v horkém vzduchu a vzduch má příchuť benzínu a zmaru. Slunce svítí tak silně, až se mi zdá, že mi pálí po kůži, a to mi vůbec nevadí. Mám tu svou partu, co se toulá po městě a vyhledává dobrodružství. Ale teď? Teď mi došla hotovost, a to není zrovna nejlepší situace.

Jednoho dne, zatímco jsem se procházela po zaprášené ulici, upoutala mě stará garáž. Byla tam taková ta atmosféra tajemství. Neváhala jsem ani vteřinu a vklouzla dovnitř. Uvnitř to vypadalo jako ve snu, nebo spíš noční můře. Všude byly staré plechovky, zrezivělé nářadí a na stěnách visely fotky lidí, kteří tady zřejmě žili. Kde to jsem? Měla jsem pocit, že se mi to celé zdá. 3358 – to číslo, které jsem viděla na jedné z plechovek, mi začalo v hlavě vířit jako hypnotická melodie.

Procházela jsem mezi těmi harampádím, když jsem na zemi spatřila podivný objekt. Byl to starý notebook, špinavý, ale stále funkční. Otevřela jsem ho a na obrazovce se objevila stránka s názvem „Taky Vám Šibe z Třetího Tisíciletí?„. Měla jsem pocit, že mě někdo sleduje. HTML kód byl roztrhnutý, jako bych se dostala do alternativní reality, kde se čas a prostor spojily do jedné šílené vize.

Začala jsem prozkoumávat, co všechno tam je. Podivné texty a obrázky, které se zdály být z jiného světa. Najednou se na obrazovce rozsvítilo a já uslyšela podivný hlas. „Tyhle vize, co vidíš, jsou jen odrazem tvého nitra. Co chceš?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že to, co mě trápí, není nedostatek peněz nebo lásky, ale strach z toho, co přijde. To, co si o mně myslí ostatní.

Když jsem se konečně vrátila do reality, byla jsem jiná. Nejen že jsem si uvědomila, že jsem silnější, ale také jsem se rozhodla, že se nevzdám. Otočila jsem se k notebooku a s úsměvem na tváři jsem ho zavřela. Na stole jsem našla klíč od garáže. Jsem připravená na akci! A pak jsem si uvědomila, že ten klíč mě dovede tam, kde se peníze a láska už nebudou počítat – k opravdové svobodě.

Tak jsem si sedla na starou rozvrzanou židli s nohama přes sebe a začínám vzpomínat na tu šílenou kauzu kolem Samerova klipu. Všude se mluvilo o vydavatelství Sony BMG, jak se k tomu postavili. Bylo to jako v nějakém špatném filmu.

Na ulici vonělo po dešti a já měla v kapse pár drobáků, co mi zbyly po posledním koncertě. Když jsem slyšela, že Samerův klip vyvolal bouři, neváhala jsem a vyrazila za tím. 2566 vyjadreni vydavatelství mi v hlavě hučelo jako roj včel. Musela jsem se dozvědět, co se děje.

Překvapilo mě, jak rychle se to rozkřiklo. Klip byl plný barev a emocí, ale jakmile se dostal do rukou těch, co rozhodují, začalo to smrdět. Samer byl ve svém živlu, ale jeho tvář byla náhle na bilboardech a já věděla, že za tím je něco víc. Vydavatelství se postavilo k věci jako k těžké zkoušce.

Rozhodla jsem se, že se dostanu k Samerovi. Všichni ti lidé kolem něj, s obleky a drahými hodinkami, mi byli k smíchu. Já jsem měla na sobě starý kožený kabát a vlasy rozpuštěné jako bouřkový mrak. Zkusila jsem se dostat do backstage, kde se schovávaly všechny ty tajnosti a drby.

Když jsem konečně proklouzla dovnitř, Samer tam stál, zmatený a nervózní. „Co se stalo?“ zeptala jsem se ho, a v tu chvíli to vypadalo, jako by mi měl říct něco, co změní všechno. A pak to přišlo, nečekané odhalení: „To nebylo jenom o klipu, to bylo o naší minulosti.“ Zmrazilo mě to. Samer a já? To jsem nečekala. A tak jsem vyrazila, ale tentokrát s novým cílem – dostat se k pravdě, i když to znamenalo ztratit všechno, co jsem měla.

Byla jsem na dně. V kapse mi šustilo pár drobných, které by tak akorát vystačily na levný cigára a kafe, ale já potřebovala víc. Hlava mi hučela, jako kdyby ve mně probíhala bouře. Zase jsem stála na rohu ulice, v tom zapadlým městečku, kde se normální zázraky nekonaly.

Jednoho dne jsem narazila na starý bar, který měl na vývěsním štítu napsáno 3758 Verite. Místo jako stvořené pro drsné holky bez peněz a bez lásky. Uvnitř se pilo, kouřilo a smálo, ale já jsem ještě neměla náladu na rozmluvy. Všichni tam byli jako stíny, vibrovali na stejný vlně, ale já potřebovala vypadnout z toho šedého světa.

Odmítla jsem se nechat pohltit monotónností, a tak jsem se rozhodla, že udělám něco bláznivého. Vzala jsem si drink a zahnula k baru. Jak jsem si ho přitáhla blíž, ucítila jsem v něm vůni citrusů a něčeho hořkého, co mi rozproudilo krev. „Co kdybych zašla do garáže a pokusila se o zázrak?“ napadlo mě. Měla jsem v sobě už pár skleniček, tak co jsem mohla ztratit?

Garáž byla místem, kde se schovávaly tajemství. Byla špinavá a plná starých krámů, ale já v ní viděla potenciál. Když jsem otevřela dveře, vyvstala přede mnou směs vůní – olej, rez a něco, co se dalo nazvat nostalgií. Vzala jsem do ruky klíč od starého auta, které tam bylo zaparkované. „To je ono,“ pomyslela jsem si. 3758 Verite mi říkalo, že zázraky se dějí, když je člověk připraven udělat krok do neznáma.

Po pár minutách zkoušení se mi podařilo nastartovat motor. Zvuk byl jako hrom, který přehlušil všechny moje obavy. Byla jsem připravená na cestu, a když jsem vyjela ven, pocítila jsem vítr ve vlasech a svobodu. Zázrak se stal skutečností – já, drsná holka bez peněz, s autem, které samo o sobě bylo zázrakem. Byla jsem na cestě do neznáma, se srdcem bušícím jako o závod.

Ale pak se to stalo. Na jedné křižovatce jsem potkala jeho – kluka, který měl v očích stejný oheň jako já. Bez peněz, ale s touhou po dobrodružství. Zastavili jsme se, vyměnili si úsměvy a já věděla, že tentokrát se zázrak stal nejen v garáži, ale i v mém srdci. Což bylo překvapení, které jsem vůbec nečekala.