Černovláska.cz

Na okraji města

V zamlžené noci jsem stála na rohu ulice, kde se světla lamp a neonové nápisy mísily s vůní smogu a levného alkoholu. 3335 Kreyson, říkali tomu místu. Vzrušení viselo ve vzduchu jako kouř z cigaret. Tady se neřešilo, kdo jsi, ale co máš na srdci.

Příběh začíná

Dneska jsem se rozhodla, že to zkusím. Všechno, co mám, je pár drobných a hlad po dobrodružství. Ostatní holky sedí v kavárnách a sní o lásce, ale já? Já jdu rovnou do akce. Mířím k baru, kde se scházejí kluci s kytarami a touhou po slávě. Zvuk strun se mísí s mým bušícím srdcem.

Vzrušení a chaos

Na pódiu se objevila nová sestava Kreyson. Všichni byli ve svých světech, zatímco já se snažila udržet krok s rytmem. Barva světel blikala jako moje emoce – zmatené, ale živé. Každý tón, každé slovo, mě vtahovalo hlouběji do jejich příběhu. Bylo to jako hromadná halucinace, kde jsem byla součástí něčeho většího.

Bez peněz a bez lásky

Když se kapela dostala k nejsilnější písni, cítila jsem, jak mě atmosféra pohlcuje. Srdce mi bušilo jako na poplach. Kluci na pódiu byli drsní, já taky. Bez peněz, bez lásky, ale s touhou po chvíli, kdy se zapomenu. Když kytarista pohlédl mým směrem, čas se zastavil.

Nečekaný zvrat

A pak, v tom chaosu, se to stalo. Srdce mi poskočilo, když jsem uviděla, jak se kytarista naklonil k mikrofonu. „Tato píseň je pro tebe,“ zakřičel. V tu chvíli jsem si uvědomila, že v tomhle bezcitném světě může existovat moment, kdy na mě někdo myslí. Ať už to byla pravda nebo lež, ten pocit byl vzácnější než cokoliv jiného.

Konec, který překvapí

Když koncert skončil a dav se rozešel, zůstala jsem stát na prahu. Kytarista se na mě usmál a gestikuloval, abych přišla blíž. Možná, že v tomhle drsném světě nakonec najdu něco víc než jen adrenalin – možná jsem našla i kousek lásky. Ale to je už jiný příběh. Mám, co jsem chtěla, a teď je čas jít dál.

Jsem ta drsná holka, co nemá ani korunu v kapse, ale v očích plameny. Na ulici je tma jak v pekle a já se rozhodla vyrazit na malou noční misi. Měla jsem plán, ale teď mi to vypadlo z hlavy jako špatně seřízená Fabia, co mi zůstala na krku.

Včera jsem narazila na starý video záznam – 3510 video, říkali mu – a bylo to jako zázrak. Srdce mi bušilo, když jsem uviděla tu špinavou garáž, kde se to všechno odehrálo. Vzduch byl prosycen olejem a starými pneumatikami. Cítila jsem, jak mi adrenalin pumpuje do žil, když jsem přemýšlela, co všechno se tam stalo. Fabia, co byla kdysi jiskřivá, teď vypadala jako zlomená hračka.

Na místě mě přivítal pach benzínu a rezavé kovy. Měla jsem pocit, že to místo dýchá. Záhadně se mi vkradly do hlavy vzpomínky, jak jsem jako malá snila o rychlosti. V téhle garáži jsem konečně ucítila, že na mě někdo čeká. A nebylo to příjemné. Když jsem se otočila, stál tam on. Znal mě. Znal mou Fabii. A já věděla, že s ním to neskončí dobře.

„Kde máš peníze, ty holko?“ zeptal se s úsměvem, který mi nahnal husí kůži. Chladný vzduch mě procházel jako nůž. Cítila jsem, jak ve mně narůstá hněv. Ne, že bych měla v plánu mu něco říkat. Všechny ty sliby o lásce a penězích byly fuč. Chtěla jsem mu ukázat, že nejsem žádná oběť. Skočila jsem po něm jako šelma.

Na konci jsem si uvědomila, že to nebyla jen honba za penězi. Byla to bitva o přežití. S posledním úderem jsem ho poslala na zem. A tam, mezi špinavými plechy a rezavými kusy motorů, jsem se zasmála. Nevěděla jsem, co se stane dál, ale věděla jsem, že teď jsem silnější než kdy předtím. Fabia, i když zlomená, mě stále vedla. A já? Já jsem byla královna garáže.

Vánoce se blížily a já potřebovala něco, co by rozjasnilo ten šedivý svět kolem mě. Peněz jako šafránu, ale chuť na vánoční cukroví byla silná. Tak jsem si řekla, že to prostě udělám. Vzala jsem starou knížku, ve které jsem našla 2780 receptů na různé dobroty. Proč ne? Vždycky jsem si chtěla vyzkoušet něco nového, i když jsem nevěděla, jestli mě to nakonec nezruinuje.

První na řadě byly tradiční vanilkové rohlíčky. Uprostřed prázdného bytu jsem se prohrabávala pošramocenými ingrediencemi, které jsem našla v koutě skříně. Máslo, mouka, cukr – všechno to vonělo jako dětství. Zatímco jsem míchat suroviny, vzpomněla jsem si na staré časy, kdy jsme s partou dělali neplechu a smáli se nad šálkem kakaa. Teď jsem byla sama s těmi vzpomínkami a touhou po něčem víc.

S těstem na rohlíčky jsem se naučila zacházet jako s bombou. Každý pohyb byl přesný, rozhodný. Uklidila jsem si stůl, ale ne proto, abych měla pořádek. Potřebovala jsem místo na to, abych se mohla vyřádit. Po pár minutách jsem měla rohlíčky na plechu a šup s nimi do trouby. Vzduch v bytě se naplnil sladkou vůní. Bylo to jako droga, která mě konečně odtrhla od reality.

Jak se rohlíčky pekly, rozhodla jsem se, že tohle nebude jen tak. Musím udělat něco šíleného! Tak jsem vytáhla čokoládu a šlehačku, a bez váhání jsem vymyslela čokoládové truffles. Zatímco jsem se snažila, aby se mi kuličky nepřilepily na prsty, vzpomněla jsem si na kluka, kterého jsem měla ráda. Stále jsem se divila, proč jsem se s ním nerozešla dřív.

Všechno se točilo v jednom velkém chaosu, ale nakonec jsem měla na stole hromadu cukroví, které mi dodalo sílu a odvahu. Nahoře na hromadě vyčnívaly moje vanilkové rohlíčky jako královny. A když jsem se podívala na tu směsici, řekla jsem si: „Proč ne? Mám to v sobě, já to zvládnu.“ S úsměvem na tváři jsem se rozhodla, že to cukroví vezmu na večírek. Ať už se stane cokoliv. Když jsem dorazila na místo, přítomní vypadali, jako by se na mě těšili. Tak jsem vzala první kousek, a když jsem ho podala jednomu z kluků, najednou jsem si uvědomila, že nemusím být sama. Tenhle večer by mohl mít překvapivý závěr.

Chcete vědět, jak zhubnout a přitom se neochudit o jídlo?

Tak tady to máte. Žijeme v roce 2053, kde jsou peníze vzácné jako černý diamant. Všichni se snaží přežít, ale já jsem drsná holka a mám svůj styl. Bez lásky, bez iluzí, ale s touhou po dobrém jídle. Jsem královna garáže a dnes vám ukážu, jak zrat a nepribrat.

Garáž jako království

Moje garáž je moje útočiště. Všude kolem mě voní olej a staré gumy. Když si sednu na tu rozhrkanou židli, cítím se jako v paláci. Vytahuji ze zásobníku zbytek jídla, které jsem našla ve tmě supermarketu. Tohle je moje tajemství – minimalizmus. Jídlo, které mi zbylo, je jako vzácný poklad. Zelenina, která už vypadá jako zombie, ale zázraky se dějí!

Recept na přežití

Proč si neudělat polévku? Už se mi vaří v hrnci nad ohněm, který jsem rozdělal z rozpadlých krabic. Cibule, mrkev a pár zbylých brambor. Rozmixuji to, přidám koření, které jsem ukradla z vedlejší garáže, a voilà! Život je krásný! A co je nejlepší? Nezabere to žádné místo v břiše.

Podivné setkání

Jednou večer, když jsem snídala svou polévku, se objevil on. Kluk, který voněl jako čerstvě posekaná tráva, s úsměvem, co by rozdrtil i led. Přinesl mi jídlo. Měl v rukou balíček sushi. Nechápala jsem, jak to může mít, když já musím bušit ve starých krabicích. Ale v tu chvíli jsem mu uvěřila. Byl to zázrak.

Nečekaný zvrat

O chvíli později jsme seděli na zemi, jídlo uprostřed, a já si uvědomila, že mi na něm záleží. Možná je to láska? Ale v tu chvíli přiběhla parta kluků z ulice, kteří si dělali nárok na náš poklad. A víte co? Vyskočila jsem na nohy, vzala sushi a hodila ho do ohně. „To je moje jídlo, moje přežití!“ křičela jsem. Kluci se zastavili. A v tu chvíli jsem pocítila sílu. Jídlo? Láska? Nebo obojí? Nevěděla jsem, ale bylo to překvapení.

Bylo to v 3438, kdy jsem se probudila v rozpadlé garáži. Všude kolem mě byly staré plechovky a zapáchající zbytky jídla. Venku svítilo slunce, ale já jsem se cítila, jako bych byla v temném tunelu. Ne, že bych měla na výběr. Zatímco ostatní si užívali pohodlí, já jsem se musela postavit na vlastní nohy.

Moje peněženka byla prázdná, a tak jsem se rozhodla, že si něco vydělám. Možná to nebylo nejlepší rozhodnutí, ale v tomhle světě se musí člověk umět přizpůsobit. Vydala jsem se do centra města, kde jsem si našla úkol. Byla to zrada, ale co na to říct? Bylo to buď, nebo. Měla jsem v plánu vzít pár peněz od těch, co je mají dostatek.

V ulicích to vonělo jídlem a zároveň strachem. Když jsem se dostala blízko k jednomu z těch luxusních bister, viděla jsem je – skupinu bohatých kluků, co se smáli a popíjeli drahé drinky. Můj plán byl jednoduchý: přiblížit se, vyzvat je k nějaké hře a pak je okrást. Kdo by se bál? Ne já.

Hra začala. Karty se míhaly, smích se ozýval. Všichni byli až moc uvolnění a já jsem se cítila jako královna. Byla jsem v tom dobrá, ale nakonec jsem se dostala do situace, kdy mi jeden z kluků začal vyhrožovat. Jeho pohled byl jako ostrá čepel, a já jsem věděla, že musím jednat rychle.

V poslední chvíli jsem se zachovala jako pravá drsná holka. Vytáhla jsem z kapsy náhodně nalezený klobouk a hodila ho na zem s takovou silou, že se rozletěl kousek od nás. Všichni se otočili a já využila příležitosti. Rychle jsem se plížila zpět do garáže, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem si odnesla víc než jen peníze – odnesla jsem si svobodu.

Na konci dne jsem si sedla v garáži a začala počítat peníze. Překvapení bylo, že místo očekávaných drobných jsem našla balík hotovosti. Můj život se právě otočil o 180 stupňů, ale co s tím? Všechny peníze na světě mi nepřinesou lásku, ale aspoň mám šanci na nový začátek.

Na začátku byla tma

V hloubi noci, když město spí a jen pár lamp svítí na opuštěné ulice, jsem seděla na okraji chodníku. Vzduch byl cítit po dešti, ale já jsem byla v suchu. Zasněná atmosféra? Ne, to byla prostě realita. Jsem drsná holka, co si prošla peklem a zpět, a nemám čas na romantiku. Moje jméno? To není důležité. Důležité je, co se stalo, když se mi do cesty postavil Tomáš Savka, superstar z roku 1929.

Sláva, co smrdí

Když jsem ho poprvé uviděla, byl to chlapec, co měl na sobě starý kabát a jeho boty nosily víc šrámů než já. Vypadalo to, že se snaží utéct před svojí vlastní slávou. Tomáš Savka, idol, co kdysi vrážel davy do kolen. Ale teď? Jen stín srdce, co touží po něčem víc. „Chci být druhý, víš?“ povídá mi, a já jsem se zasmála. Co to znamená být druhý? Všichni chtějí být první, ale já jsem mu to neřekla. Raději jsem mu nabídla cigaretu.

Tajná dohoda

Seděli jsme tam, v kouři a šeru, a on začal vyprávět. O tom, jak mu sláva vlezla do hlavy, jak mu přátelé jeden po druhém odpadli, jak ho opustila láska, a jeho srdce plné prázdnoty. A pak přišlo to, co jsem nečekala. „Pomoz mi, udělej ze mě hvězdu znovu!“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že je to moje šance. Měla jsem plán, který byl tak šílený, že mohl vyjít. Nebo ne.

Akce, adrenalin

Zavřela jsem oči a představila si, jak se Tomáš vrací na výsluní. V noci jsme se potulovali po městě, hledali pamětihodnosti, které jsme mohli vllézt do médií. Příběhy, co zapadly prachem. Já a on, dvě ztracené duše, co se snaží najít cestu zpět. Ulice byly náš jeviště, a my byli herci bez scénáře. Každý krok, každé slovo, všechno bylo důležité. Tomášova hvězda pomalu začala svítit. Lidé si ho začali všímat, a já? Já jsem byla jeho stín.

Nečekaný zvrat

A pak, když všechno začalo vypadat jako pohádka, přišla rána. Tomáš dostal nabídku na velkou roli, ale s podmínkou, že se musí vzdát svého starého života. Zasáhlo mě to jako blesk. Chtěl být druhý, ale teď měl šanci být prvním. A já? Co se mnou? V tu chvíli jsem se rozhodla. Nenechám ho, ať mě opustí. Vytáhla jsem z kapsy poslední cigaretu, zapálila ji a řekla mu, že pokud chce být hvězdou, musí vědět, že to bude stát hodně. A pak jsem se otočila a odešla. Dneska je hvězdou, ale mě už nespatřil. A víte co? Jsem v pohodě. Dneska jsem svobodná a já jsem ta, co se vrátila do tmy.

Když jsem se jednou ráno probudila, cítila jsem se jako drsná holka bez peněz a bez lásky. Moje břicho křičelo po něčem pořádném, ale já jsem měla v kapse jen pár drobných. Co teď? Tak jsem si řekla: Naordinuj si dietu! Taková ta dieta, co působí jako zázrak a přitom nic nestojí. A tak jsem se rozhodla, že to zkusím online – Dietbox mi přišel jako ideální řešení.

Na webu jsem našla dietbox on line, a jak to tak bývá, najednou jsem byla u vytržení. Vůně zdravých jídel mě doslova uhodila do nosu. Místo chipsů a pizzy jsem měla na talíři barevné saláty, voňavé bylinky a křupavé ovoce. Cítila jsem se, jako bych se znovu narodila. Můj žaludek se sice ještě vzpíral, ale já se nenechala odradit. Musela jsem se postavit na vlastní nohy, a tohle byla první cesta, jak se dostat k něčemu lepšímu.

Začala jsem s experimentováním. Na stole mi ležely recepty z dietboxu a já se prokousávala zeleninovými variacemi, které byly tak barevné, že bych je mohla malovat. Cibule, rajčata, papriky – všechno to vypadalo jako malířská paleta. Každé sousto bylo jako výstřel na mne. A když jsem si to dala na talíř, cítila jsem se jako šéf kuchyně, i když jsem kvůli penězům neměla moc co vařit. Ale co, hlavně že bylo co jíst!

Jednoho dne, když jsem se zrovna snažila vyrobit zdravou pizzu z květáku, zazvonil telefon. Na druhém konci byla kamarádka, která se rozhodla, že se vrátí z města do mé garáže, kde jsem se po letech znovu usadila. Požádala mě, abych jí ukázala, jak to dělám s tou svojí dietou. „Přivezu ti nějaký suroviny, ať to rozjedem!“ A já se na to s úsměvem chystala, ale netušila jsem, že to bude začátek něčeho nečekaného.

Jakmile dorazila, stalo se to! Na stole se objevilo jídlo, ale také tajemství. Když jsme vařily, vyndala z batohu starý deník. A v něm? Neuvěřitelné poklady – recepty, které slibovaly bohatství a úspěch. 3595 – číslo, které mi najednou připadalo jako klíč k něčemu velkému. To číslo v sobě skrývalo tajemství, které jsme objevily na dně garáže. A tak jsme se rozhodly, že se do toho vrhneme naplno, protože v tomhle drsném světě, kde je láska nedostatkovým zbožím, jsme si našly poklad, který nám přinesl nejen jídlo, ale i smysl života.

Začátek konce

Jednoho dne jsem seděla na rozvrzané židli v hospodě, kde se pilo levné pivo a cigaretový kouř se mísil s vůní smažených brambor. Z rádia se ozývala Iveta Bartošová. Ten hlas, co kdysi roztáčel srdeční automaty, byl teď jakoby ztracený v šumu. Všichni mluvili o tom, jak Iveta mizí ze showbyznysu. Všichni, kromě mě. Já měla větší starosti než celebrity.

Peníze a zoufalství

Když se mi peněženka ztenčila na minimum, dostala jsem se do situace, kdy jsem musela počítat každou korunu. Koupila jsem si levnou kávu, abych si dodala energii na další den, ale v hlavě mi hučelo. Město se mi zdálo cizí, jako by mi někdo vzal barvy a nechal jen šedou. Kde jsou ti, co mi slibovali, že se o mě postarají? Místo lásky jsem cítila jen chlad.

Vzpomínka na lepší časy

Jednoho večera, po další zbytečné schůzce s lidmi, kteří se tvářili, že mi pomohou, jsem se vrátila domů. Zatímco jsem se snažila usnout na lůžku, vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem tančila na parketu, zatímco Iveta zpívala o lásce a zklamání. Vzpomínky na radost a úspěch byly tak živé, že jsem je téměř cítila na kůži.

Život bez iluzí

Ale realita byla krutá. Bez peněz, bez lásky, bez cíle. Dny se slévaly do jedné velké šedi. Cítila jsem, jak mě sevřelo zoufalství. Našla jsem se na ulici, kde se potulovali lidé, co už dávno ztratili naději – jako já. Rozhodla jsem se, že už nebudu čekat na zázrak, že se musím postavit sama za sebe, i když jsem se bála.

Překvapení na závěr

V ten moment, kdy jsem se rozhodla, že se nenechám srazit na kolena, se stalo něco nečekaného. Na rohu ulice jsem potkala starého kamaráda z dětství, který měl v plánu rozjet nový projekt – něco, co mělo šanci vynést mě zpět do života. Iveta Bartošová možná mizí ze showbyznysu, ale já jsem se rozhodla, že se nenechám pohltit. Všechno, co jsem hledala, bylo na dosah.

1. Nová kapitola, staré kódy

Když jsem se ráno probudila, slunce se dralo skrze špinavá okna jako zloděj do cizího bytu. Znovu jsem se podívala na číslo 3988 z minulosti. Ilona Čaková. Na jméno si moc lidí nepamatuje, ale pro mě to byl symbol. Symbol problémů a starých ran. Měla jsem v plánu zahodit všechny vzpomínky, ale pak přišel ON. Nový chlap, který mi znovu rozbušil srdce.

2. Kluk z ulice

Ten kluk byl jiný. Vypadal jako by vyšel z nějakého filmu. Tmavé vlasy, na sobě koženou bundu, která voněla po benzínu a cigaretách. Oči měl jako bledý měsíc, co se snaží prodrat skrze mlhu. Přistoupil ke mně, když jsem seděla na lavičce v parku, a řekl: „Hele, co děláš?“ Nečekala jsem na odpověď. Byla jsem naštvaná, bez peněz a bez cíle. Tak jsem se usmála a řekla: „Zrovna hledám dobrodružství. Chceš se přidat?“

3. Akce pod hvězdami

Noc padla a my jsme bloudili ulicemi, jako by nám patřily. Všude kolem nás byly barvy, hlasy a vůně. Procházeli jsme kolem barů, kde lidé tančili a smáli se, zatímco my jsme se smáli osudu. On mě vzal na místo, kde se dalo krást: malá garáž, která vypadala jako by pamět měla víc než já. Zjistila jsem, že umí krást nejen srdce, ale i peníze. A já? Byla jsem zvědavá. Chtěla jsem vědět, co se stane, když se do toho pustíme.

4. Cennosti a ztráty

Tak jsme udělali to, co se dalo. Zvládli jsme ukrást pár věcí, ale já věděla, že to není cesta. Přesto jsem se cítila živě. V té garáži jsem si uvědomila, že mám v sobě něco, co jsem dlouho hledala. Vzrušení, adrenalin, ale i strach. Nechtěla jsem, aby to skončilo, ale věděla jsem, že to nemůže trvat věčně. V ten moment mi řekl: „Ilono, co když tohle všechno skončí?“ Neodpověděla jsem, protože jsem věděla, že odpověď by byla bolestivá.

5. Překvapení podle plánu

A pak přišlo to překvapení. Zjistila jsem, že ten kluk byl víc než jen náhodná známost. Byl v tom až po uši a já jsem se stala součástí jeho plánu. Měl v úmyslu udělat z nás duo, které by mohlo ovládnout město. Ale já jsem nebyla součástí žádného plánu. Srdce mi bušilo, ale rozum mi říkal, že musím utéct dřív, než bude pozdě. Tak jsem se otočila a odešla, zatímco mě on volal zpět. Někdy je lepší zůstat sama, než ztratit vše, co máš.

Bylo to jedno z těch odpolední, kdy slunce hřálo tak, že se mi potila kůže. Na Ficaku jsem byla sama, bez peněz a bez lásky, ale to mi bylo jedno. Všechno, co jsem potřebovala, byla adrenalin a trochu akce.

Vydala jsem se na 3135 Nymburský, kde se potloukali místní zmrdi. Tohle místo mě nikdy nebralo, ale dneska to vypadalo jinak. Vzduch byl prosycený zápachem oleje a levných cigaret. Šla jsem si pro svoje.

Na rohu stál chlápek s nebezpečným pohledem. Znal jsem ho – byl to Karel, ten, který vždycky měl co nabídnout. „Co máš pro mě?“ zeptala jsem se, a jeho úsměv byl jako pěst na oko. „Něco, co by tě mohlo zajímat,“ řekl a já věděla, že jeho slova se neberou na lehkou váhu.

Podal mi balíček s něčím, co vypadalo jako drogy. „Tohle je zboží, co tě dostane nahoru. Ale pozor, holka, můžeš spadnout dolů.“ Já jsem se na něj podívala a s úsměvem řekla: „Nehraj si se mnou, já jsem už dávno na dně.“

Od té chvíle jsem se propadla do víru noci. Rychlé auta, křik, smích, a pak ta šílená jízda, která mě zanesla kamsi do temných uliček. Cítila jsem se živá. Ale co se stalo, když jsem se probudila? Ležela jsem na hromadě odpadků s hlavou jako včelí úl a kolem mě se pohybovali lidé, které jsem nikdy nechtěla potkat.

Srdce mi bušilo jako o závod a já věděla, že jsem se dostala do velkého průšvihu. Kdo by to byl řekl? Chtěla jsem jen trochu akce, ale teď jsem se ocitla v pasti. Když jsem se konečně postavila na nohy, uviděla jsem Karlova kamaráda – s pistolí v ruce. „Myslela sis, že ti to projde?“

Adrenalin mi stoupnul do hlavy a já věděla, že musím jednat rychle. Vytáhla jsem z kapsy nůž a zasyčela: „Nezastavím se, dokud nebudu volná!“

A pak se to stalo. Když jsem se vrhla na něj, něco v jeho očích se změnilo. Místo strachu tam byl respekt. A v tom okamžiku, kdy jsem útočila, jsem cítila, že jsem konečně vzala svůj osud do vlastních rukou.

Takže pokud se někdy ocitnete na Ficaku, pamatujte – bez peněz a bez lásky můžete být drsnější, než si myslíte. A co se stane na 3135 Nymburském, zůstane tam. Příběh se končí, ale já začínám znovu.