Černovláska.cz

Všechno to začalo na rohu ulice

Bylo to jedno z těch rázných odpolední, kdy slunce praží a vzduch voní jako čerstvé pečivo. Zrovna jsem seděla na zídce, oslintaná od snídaně, když mě oslovil chlápek v obleku. „Hele, slečno, potřebuju pomoc,“ říkal, jako by měl na srdci něco vážného. Měla jsem chuť mu říct, ať vypadne, ale něco mě zdrželo. Možná jeho zlaté hodinky nebo ten pohled, co říkal, že má v plánu něco velkého.

Bobosikova? Kdo to je?

„Jde o Bobosikovou,“ vysvětloval, zatímco mi ukazoval fotku ženy z europarlamentu. „Je to muzeum roku, ale teď se potřebuje dostat do Europarlamentu a já… já nemám čas.“ Někde v hlubině mého srdce se rozsvítila malá žárovička. Takže se jedná o nějakou akci? Něco, co by mohlo být zábavné? Rozhodla jsem se, že mu pomůžu.

Plán v akci

Vybavena pouze svým odhodláním a touhou po adrenalinu, jsme vyrazili. Představ si to: já a frajer v obleku na cestě na místo, kde se rozhoduje o osudech. Jenže co s Bobosikovou? Chtěla jsem ji vzít na místo, kde by jí lidé konečně viděli. Naše cesta vedla skrz město, kde se vůně kebabu mísila s prachem z ulice a já se cítila jako královna.

Na poslední chvíli

Byli jsme skoro v cíli, když mě napadla šílená myšlenka. Co když ji vezmu na pódium? Chlápka jsem přesvědčila, ať mě nechá oslovit dav. „Bobosikova, pojď sem! Chci, aby tě lidé viděli!“ Když se ta žena objevila na pódiu, dav ztichl. Všichni se dívali, jako by viděli zjevení. A pak, najednou, se ozval potlesk. Ale to nebylo všechno.

Nečekané rozuzlení

Jakmile Bobosikova vystoupila na pódium, začala mluvit o svých plánech, o budoucnosti a o tom, jak změní svět. Já jsem stála vzadu a smála se. Kdo by řekl, že z malého odpoledního plánu se stane taková show? A pak mě napadlo, že už nikdy nebudu sama. S tím pocitem jsem se otočila a zmizela v davech, s úsměvem na tváři a pocitem, že tohle byla teprve začátek. Zjistila jsem, že i bez peněz a lásky můžu změnit svět, pokud se k tomu postavím čelem.

Vzbudila jsem se na podlaze garáže, všude kolem mě ležely staré kytary a plechovky od piva. 3932 – to číslo mi stále znělo v hlavě. Šlo o adresu, kde se měl konat legendární rockový večírek. Nevěděla jsem, jak se tam dostanu, ale nemohla jsem to nechat jen tak. Rockové pozvánky se šířily jako požár a já se musela dostat dovnitř.

Skočila jsem do džín a roztrženého trička, které pamatuje lepší časy. Cítila jsem vůni benzínu smíchanou s cigaretovým kouřem, když jsem vyrazila na ulici. Ráno bylo chladné, ale adrenalin mi hřál krev v žilách. Každý krok mě přibližoval k místu, kde se měly zrodit vzpomínky, o kterých se bude mluvit ještě dlouho po tom, co poslední akordy utichnou.

Všude kolem mě se rozprostírala barevná směsice lidí, kteří byli naladěni na stejnou vlnu. Hlasitá hudba, smích a výkřiky tvořily dokonalou kulisu. Z dálky jsem slyšela zvuk kytary, který mě přitahoval jako magnet. Když jsem se přiblížila k místu, kde se měla akce konat, cítila jsem vlnu vzrušení. Na dveřích visela rocková pozvánka, ale já jsem neměla žádnou. Nevadilo mi to, rozhodla jsem se nečekat na svolení.

Jakmile jsem prošla dveřmi, vnikla do mě energie, která byla tak silná, že jsem ji málem mohla osahat. Lidi tancovali, skákali a já jsem se přidala. Bylo to jako bych se vznášela, všechno kolem bylo rozmazané. Najednou jsem spatřila kluka s dlouhými vlasy a kytarou. Byl to on – hvězda večera. Naše pohledy se protnuly a já věděla, že ten večer nebude obyčejný.

Po hodině tance a skotačení jsem se k němu dostala blíž. „Hej, ty! Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se, zatímco jsem mu ukazovala, jak se dává hlava do rytmu. Odpověděl mi jménem, které jsem si zapamatovala, ale co víc? V tu chvíli jsem zjistila, že to není jen o muzice. Byla jsem na pokraji něčeho, co by mohlo být velké. Ale pak mě jeho pohled odhalil – viděl mě až do morku kostí.

„Mám pro tebe nabídku,“ usmál se. „Pojď, ukážu ti něco, co změní tvůj pohled na svět.“ Když mě vzal za ruku, cítila jsem, jak se všechno kolem nás zastavilo. Na konci večera jsem odcházela s novou rockovou pozvánkou, ale ne na akci. Byla to pozvánka do jeho života, plného nečekaných zvratů. A já? Já jsem byla připravená na všechno, co přijde. Žádné peníze, žádná láska, jen rock a adrenalin.

Byla to jedna z těch nocí, kdy měsíc vylézal jako zloděj a já se potulovala po městě, hledajíc něco, co mi dodá ten správný adrenalin. Noc byla studená, vzduch voněl po dešti a já jsem slyšela, jak mi šumí v uších. 3388 radio frekvence mi hrálo v hlavě jako nějaký zapomenutý hit z devadesátek.

Na rohu ulice jsem zahlédla zaparkované auto s otevřenými dveřmi. Z něj vycházela hudba, která mě přitahovala jako magnet. Přistoupila jsem blíž, a ucítila silnou vůni cigaret a levné koly. Vzduch byl kontaminovaný, ale já jsem se s tím smířila. Takový je život na okraji, že jo?

Seděl tam chlapec se zlomeným úsměvem a v ruce držel starý rádio přehrávač. „Hledáš něco?“ zeptal se, když si mě všiml. Jeho oči zářily jako neonové světlo, ale já jsem věděla, že to může být klam. Kontaminované vlny, které vysílal, byly více než jen zvuk. Byly to příběhy, které ožily ve tmě.

Začali jsme mluvit o tom, co děláme, a já jsem mu vyprávěla o svých nočních toulkách. 3388 se stalo naším tajným kódem. Bylo to jako heslo k odemčení světa, kde jsme mohli být kýmkoli. Z každého slova se zrodila myšlenka. Z každé myšlenky se zrodila akce.

Najednou se na ulici objevila černá dodávka. Zastavila vedle nás a z ní vystoupil chlapík s kapucí. „Máš to?“ zeptal se s pohledem, který mluvil o nebezpečí. Chlapec se na mě podíval, jako by hledal záchranu. Kontaminované frekvence kolem nás začaly pulsovat a já jsem věděla, že tohle není jen hra. Otočila jsem se a vzala věci do svých rukou. Cítila jsem, jak mi v žilách proudí vzrušení. Tohle byl moment, kdy jsem se rozhodla, že se nenechám zatáhnout zpět.

Chlapec s kapucí zmizel v noci a já jsem se s úsměvem vrátila k chlapci v autě. 3388 mi ukázalo, že žít se dá i bez peněz a bez lásky, jen s adrenalinovým nábojem. Ale jaký byl únik, když jsem se otočila a viděla, že chlapec s kapucí se vrací s dalšími lidmi? Kdo ví, co se stane dál. Noc teprve začínala.

Teď, když sedím na tom ošoupaném sedadle v zaplivané kavárně, přemýšlím, jak se mi to mohlo stát. Město je plné neonových světel a já nemám ani korunu v kapse. Tele na Radiu Express hraje v pozadí, zvuk hlasu moderátora se mísí s vůní spálené kávy a cigaretového kouře. To je můj svět, svět bez peněz a bez lásky, ale to mi nevadí.

Jsem drsná holka, co si umí prosadit. Snažím se přežít, a tak jsem se rozhodla zúčastnit se místního soutěžního pořadu. „Kdo vyhraje, ten dostane šanci vystoupit na hlavní scéně festivalu!“ oznamují v rádiu. Vzrušení mi běhá po zádech. Cítím adrenalin, když se blížím k mikrofonu. Hlas je mi jediným společníkem, který mi zbyl.

Čas se mi zdá jako vyměřený. Jakmile se začnu vyjadřovat, vlny zvuku se šíří jako příboj. Mluvíme o všem, o lásce, o zradě a o tom, jak je život krutý. Zatímco se ostatní smějí, já jsem přímá, nemám co ztratit. „Kdo potřebuje lásku, když máš odvahu?“ říkám s úsměvem, zatímco se v davu ozývá potlesk.

V ten moment se zjeví on. Tajemný neznámý, který mě fascinoval svou energií. Jeho oči mají barvu bouřkového nebe a já cítím, jak mi srdce buší. „Myslíš, že nás může spojit jen rádio?“ zeptá se. Jeho slova mě zasáhnou, ale nedám na sobě nic znát. Musím být silná, nemohu dovolit, aby mi někdo ublížil.

Ale jak soutěž pokračuje, zjistím, že ten kluk není jen další tvář v davu. Zazní moje jméno jako vítězky a já se ocitám na vrcholu. Všechny oči jsou na mě a já najednou cítím, že láska a peníze nejsou to, co chci. Chci svobodu, adrenalin, a právě tenhle kluk, co se mi dostal pod kůži. Když se zvedáme k oslavám, nečekaně mě chytí za ruku. „Tak co, jdeme na to?“ zeptá se. A já vím, že to, co začalo jako hra, se může změnit v něco víc. Takový život bez peněz a lásky, a přesto plný překvapení.

Došlo k chybě při komunikaci s OpenAI API.cURL error 28: Operation timed out after 30001 milliseconds with 0 bytes received

Kdo potřebuje lásku, když má narozeniny?

Dneska jsem se probudila s pocitem, že tohle bude den, kdy se všechno změní. Moje narozeniny? Jo, ale co na tom záleží, když nemám nic kromě neúprosného pocitu prázdnoty. Když mi zbyly jen pár korun na účtu a ještě míň na duši, rozhodla jsem se, že si udělám radost sama.

Vylezla jsem z postele a oblečená v černém triku, které jsem nosila už roky, jsem vyrazila do ulic. Město vonělo jako starý benzin a grilované klobásy – ta vůně, co vás přiměje zapomenout na všechno. Měla jsem v plánu najít něco, co mi zvedne náladu, a tak jsem se vydala do oblíbeného obchodu s uměním.

Pohled na 3946 obrazů na stěnách mě fascinoval. Každý z nich vyprávěl příběh, který jsem chtěla slyšet. A najednou jsem to uviděla – Vilda – obraz, který na mě volal. Jeho barvy byly jako exploze v noci, temné, ale přitom tak živé. Cítila jsem, jak mi srdce buší, jako bych našla ztracenou část sebe.

„To chci,“ řekla jsem prodavačce, která na mě koukala jako na blázna. Ale co na tom? Měla jsem v plánu ukrást ten obraz, ať už to znamenalo cokoliv. Moje srdce mi říkalo, že tohle je ten okamžik, kdy se věci začnou měnit.

Po hodině nervozního čekání jsem se konečně odvážila. Vytáhla jsem obraz, a když jsem ho ukradla, cítila jsem se jako královna. Ale pak jsem uslyšela sirény. Všechno se točilo kolem mě, a já jsem se snažila utéct. Když jsem se dostala na ulici, myslela jsem, že už je konec. A pak jsem se otočila… a spatřila ho. Vilda – obraz v mých rukou, a za mnou policie.

Co mě ale překvapilo nejvíc? Někdo mě chytil za ruku. Byl to kluk, který vypadal jako z jiného světa. „Pojď se mnou, mám plán,“ řekl a já jsem nemohla odolat. Zjistila jsem, že ten obraz byl jen začátek. A já? Já jsem konečně cítila, že mám někoho, kdo mě chápe. Kdo potřebuje lásku, když máte dobrodružství?

Začátek dobrodružství

Tak jo, takže já, drsná holka s prázdnýma kapsama a srdcem bez lásky, se chystám na akci, která má šanci změnit všechno. 3568 soutěž o vstupenky na koncert Evy Pilarové – to je moje jízda. Všude kolem mě se válejí flakony s levnými parfémy a prázdné plechovky od piva, ale to mi nevadí. Dneska to chci zabalit jinak, chci zažít něco, co mi rozproudí krev v žilách!

Hlava plná plánů

Stojím na rohu ulice, vzduch je prosycený vůní smažených klobás a kávy. Je to moje oblíbená část města, plná barev a zvuků. Srdce mi buší jako blázen, když si představím, jaké to bude, když vyhraju. Vstupenky na koncert? To by byl zázrak! Ale soutěžení není pro slabé. Musím být chytrá, musím být rychlá.

Hra začíná

Našla jsem odkaz na soutěž. Rychle klikuji, srdce mi bije jako o závod. Formulář, který musím vyplnit, mi dává zabrat. Odpovědi na otázky? Jasně, tady není prostor na chyby. Ale pak se objeví problém. Jak mám sdílet tenhle odkaz na sociálních sítích, když nemám ani cent na kredit? Tak jsem se rozhodla to vzít jinak. Obleču se do svého nejlepšího zmačkaného trika a vyrazím na ulici.

Úspěch nebo prohra?

Ulice jsou plné lidí, kteří se hrnou na koncerty, jako by to byla poslední šance. Cítím se jako v pasti, ale nevzdávám se. Zastavím se u pár známých, kteří mají klíče k mým šancím. „Hele, pomozte mi, mám šanci vyhrát vstupenky, ale potřebuju sdílet tenhle odkaz!“ A víte co? Fungovalo to! Mí kamarádi mi pomohli, a já jsem se dostala do hry.

Překvapení na závěr

Když jsem se vrátila domů, srdce mi bušilo jako o závod. Zpráva přišla, že jsem vyhrála! Neuvěřitelné! Ale pak mi došlo, že koncert je za dva dny, a já nemám co na sebe. Všechno, co jsem si myslela, že se změní, je teď na mě! Takže jsem se rozhodla, že si vyrobím vlastní outfit. Vyhrála jsem vstupenky, ale teď musím vyhrát i svou vlastní hrdost!

Ten večer, co jsem ho potkala

Všechno se to stalo jedné špinavé noci, kdy jsem bloudila ulicemi jako ztracená duše. Hlava mi třeštila, peněženka byla prázdná a srdce taky. Ale víte co? Měla jsem v sobě víc adrenalinu než kdy jindy. Celine Dion zpívala v pozadí, její hlas se mísil s hukotem města, a já byla připravená na akci.

Vůně nebezpečí

Stála jsem u stánku s kebabem, když jsem zahlédla jeho. Měl na sobě černou koženou bundu a v očích plamenné odhodlání. Když se na mě podíval, jako by se zastavil čas. „Hej, ty! Chceš si zapařit?“ V tu chvíli jsem věděla, že tohle bude jízda. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem si uvědomila, že život je příliš krátký na to, abych přemýšlela.

Párty, co neměla konce

Zavřeli jsme se do zaplivaného klubu, kde se dým linul ze všech stran a hlasy se mísily jako barvy na plátně. 3600 lidí tančilo, smálo se a žilo, zatímco my jsme se proplétali mezi nimi jako námořníci na bouřlivém moři. Jak mě objímal, cítila jsem vůni jeho parfému, smíchanou s potem a alkoholem. Byla jsem v tom, hluboko, bez zábran.

Probuzení z opojení

Ráno mě probudil sluneční paprsek, který se prodral skrz zamračené okno. Když jsem se otočila, zjistila jsem, že vedle mě leží cizí chlapík. Cítila jsem, jak se mi žaludek svírá. Nechtěla jsem další zklamání, další ztracenou lásku. Jak se ukázalo, ani on nebyl tím, koho jsem hledala.

Život je jako víno

Ale pak jsem si vzpomněla na slova Celine Dion: „Láska je jako víno, zraje s časem.“ Možná jsem neměla peníze ani lásku, ale měla jsem příběh. A ten příběh, ten bude zrádnou lahví vína, kterou si otevřu, až budu připravena. Nečekaně jsem se zasmála, uvědomila si, že tenhle život je jen moje scéna. A to, co se stalo, bylo jen začátkem.

Otočila jsem se k cizímu chlapovi, který se v tu chvíli probudil. „Dneska se mi nechce vypadat jako ztracená duše. Tak co, jdeme na kebab?“

Na vlně beatů

Bylo to v noci, kdy se město probouzelo k životu. 3497 – to číslo mě stále pronásledovalo. Slyšela jsem ho, jak se odráží od stěn klubu Misch Maschi. Alex Gaudino hrál, a já jsem se rozhodla, že tohle prostě nemůžu propásnout. Měla jsem prázdné kapsy, ale jak mi říkal jeden starý kámoš: „Peníze nejsou důležité, hlavně že bude sranda!“

Neonové světlo a vůně potu

Dveře se otevřely a uvnitř mě oslnila neonová světla. Hudba bušila do mé hrudi, a já jsem se cítila, jako bych byla součástí něčeho většího. Lidi kolem tančili, smáli se a já? Já jsem se prostě vmísila mezi ně. Vzduch byl prosycen vůní potu a parfémů, a já jsem se rozhodla, že se nebudu bát. Pustila jsem se do tance, jako bych se snažila osvobodit od všech svých problémů.

Setkání se starou známou

Když jsem se otáčela, málem jsem vrazila do holky, kterou jsem znala z dřívějška. „Co ty tu děláš?“ zeptala se mě. „Co asi, snažím se zapomenout na to, že mi chybí peníze a láska!“ Odpověděla jsem s úsměvem, i když jsem v duchu věděla, že tohle je jen únik. Během pár minut jsme se dostaly do víru tance a smíchu.

Nečekaná nabídka

Jak jsme se pohybovaly v rytmu hudby, najednou se vedle mě objevil kluk s tmavými vlasy a na těle vytetovanými příběhy. „Ty jsi ale zajímavá. Co kdybychom to vzali na další level?“ řekl mi, když jsme se na chvíli zastavili. V tu chvíli mi to přišlo jako šílený nápad, ale proč ne? Vždyť jsem tu byla, abych si užila.

Všechno se změní

S ním jsem vyrazila ven, kde se noční světlo mísilo s hvězdami. Ale místo toho, abychom se dostali na nějakou další párty, přivedl mě k autu. „Jedeme na místo, kde to bude ještě lepší,“ řekl. Tak jsem naskočila. Kdo by tušil, že místo, na které míříme, bude tak překvapivé? Bylo to staré skladiště, plné barevných světel a hudby. Otočila jsem se na něj a usmála se. „Tak co, co teď?“

Ale místo odpovědi se mi jen podíval do očí a řekl: „Tady se setkáváme s lidmi, kteří nemají co ztratit. A víš co? Občas se tu najdou i ti, kteří hledají něco víc.“ A v tu chvíli jsem pochopila, že 3497 není jen číslo. Byla to cesta, která mě zavedla k něčemu dalšímu, možná i k něčemu, co jsem nikdy nečekala – naději a novému začátku.

Na startu

Bylo to jako vždycky. Já, drsňačka bez peněz, jsem se procházela po městě a hledala cokoliv, co by mi mohlo přinést aspoň kousek vzrušení. A najednou jsem narazila na číslo 3406 na opuštěném domě. Místo, které vypadalo jako z hororu, ale já jsem neměla co ztratit.

Hlava v oblacích

Otevřela jsem dveře a vpustila do sebe vůni prachu a starých knih. Vzduch byl těžký a já jsem byla hladová po dobrodružství. Uvnitř jsem našla starý počítač, pokrytý prachem, a na něm se objevila stránka s nápisem HTML. Co to sakra je? Zvědavost mě popadla, tak jsem začala klikat.

Život v kódech

V tu chvíli jsem zapomněla na svět venku. Kódování se stalo mým novým adrenalinem. Každé číslo, každá značka HTML, kterou jsem psala, byla jako droga. Barvy, které se objevovaly na obrazovce, mi připomínaly, jak moc jsem toužila po životě mimo šedivou realitu. Takhle jsem si představovala svobodu.

V křeči kódu

Čas plynul a já jsem se propadala hlouběji do kódování. Závěrečné hlavičky, odstavce a tajemství 3406 srandicky se staly mým cílem. V tu chvíli jsem netušila, že se blížím k něčemu většímu, něčemu, co by mohlo změnit můj život. A pak, když jsem stiskla Enter, obrazovka se rozsvítila.

Překvapení na konci

Na obrazovce se objevila zpráva: „Jsi pozvána na tajnou párty pro kódéry.“ Cože? Otočila jsem se a uviděla další holku, zřejmě také drsňačku, jak se směje. Byla jsem v tom sama? Tohle bylo moje šance. Možná že tenhle svět bez lásky a peněz měl i své výhody. Otočila jsem se k ní a s úsměvem jsem řekla: „Tak co, jdeme do toho?“