Černovláska.cz

Tak jo, jdeme na to. Sedím na staré, ošoupané pohovce, která pamět pamět staré časy. Kolem mě se válí prázdné plechovky od piva a já už delší dobu neměla pořádnou zábavu. Až do dneška. Dneska jsem se rozhodla, že si udělám radost a koupím si něco, co mi rozjasní den. A co jsem objevila? 3954 DVD od Wohnout za pouhých 50 Kč. Takže, teď mám v kapse pár drobných a v hlavě plán.

Vydávám se do malého obchůdku na rohu, kde voní staré papíry a levný benzín. Uvnitř je tma, ale já mám oči jako kočka, takže vidím všechno. Mezi starými CD a rozbitými hračkami to DVD svítí jako maják. Jaký blázen by to prodával tak levně? Okamžitě ho beru do ruky, cítím ten chladný plast a těším se, jak se budu smát nad starými kousky Wohnoutů.

Jakmile jsem to DVD vrátila domů, sedla jsem si na tu starou pohovku, zapnula televizi a začala s popcornem v jedné ruce a lahví piva v druhé. Film začíná a já se topím v nostalgii. Připomíná mi to časy, kdy jsem ještě měla nějaké sny, než mě realita srazila na kolena. Tak co, takhle by se to dalo nazvat – halucinace z garáže.

Jak film pokračuje, smích se mísí s mým křikem, když se na plátně objevují absurdní situace. Cítím se jako v jiném světě. Ale najednou se stane něco zvláštního. Na plátně se objeví postava, která mi připomíná bývalého přítele. Všechny vzpomínky se vrací jako bumerang. Ne, ne, ne, tohle nechci! Ale už je pozdě, smích se mění na slzy a já žmoulám popcorn, jako by to bylo jediné, co mě může zachránit.

Film končí a já zůstávám sedět jako zakletá. Co mám teď dělat? Zase sama, bez peněz a bez lásky. Ale pak mi dojde, že jsem si vzpomněla na něco důležitého. Ten film mi ukázal, že život je jako jízda na horské dráze – plný vzestupů a pádů. A já, drsná holka, se nevzdám. Takže jsem se rozhodla, že si tohle DVD nenechám jen pro sebe.

Vybíhám ven, cítím studený vítr ve vlasech a směřuji zpět do obchodu. Ten bláznivý obchodník musí vědět, že tahle halucinace může někomu přinést radost. Takže, co udělám? Prodám mu ho zpět, ale za víc než 50 Kč. Ať se zasměje, ať se zlobí, ať si to užije! Kdo ví, co se stane dál. Možná najdu lásku, nebo alespoň pár peněz. To bude teprve překvapení!

Úvod do špinavého světa

Jsem Tereza Šefrnová, drsná holka, co nemá na růžové brýle. Bez peněz a bez lásky – tak vypadá moje každodenní realita. Když se podívám na svět kolem sebe, vidím jen šedivé ulice, zaplivané hospody a beznaděj. Chci se s vámi podělit o to, jak jsem se dostala do situace, kdy jsem se musela postavit na vlastní nohy, a to doslovně.

Každodenní boj

Ráno se probouzím v malém bytě, který cítí jako kombinaci starého chleba a levného alkoholu. Můj žaludek se ozývá, ale co na jídlo, když v peněžence je jen pár drobných? Kdybych měla víc času, mohla bych se snažit najít práci, ale já mám jiné plány. Dneska je den, kdy potkám nějakou akci – ať už je to cokoliv.

Na scéně

Vybíhám ven do ulic. Vzduch je studený, ale já to nevnímám. Mířím do klubu, kde se scházejí lidé jako já. Zatímco ostatní slečny se snaží vypadat sexy, já to beru jako hru. Nikoho nezajímá, že nevypadám jako modelka. Mám zbraň – jazyk ostrý jako břitva. Chci si užít večer, ať už to znamená cokoliv.

Nečekané setkání

V klubu je dusno, hudba mi buší do hlavy. Najednou se mi do cesty postaví chlapec s modrými vlasy a piercingem v obočí. Je to riskantní typ, a já to miluju. Dáme se do řeči a zjistím, že má stejnou touhu po adrenalinu jako já. Zatímco ostatní se snaží pokusit o flirt, my jsme už na cestě k dalšímu dobrodružství.

Twist na závěr

Jak se noc rozjíždí, všechno se mění. Najednou se objevuje zástupce jedné místní mafie. Zjistím, že modrovlasý kluk je jeho syn, a teď máme na krku problém. Ale víte co? Právě takové situace mě baví. Nečekaně se spojíme a plánujeme útěk. Teď jsme dva drsní hráči, kteří se nebojí riskovat. A tak končí má nudná a bezcenná existence v chaosu, kterého se už nikdy nevzdám.

Tak jo, jdu na to. Včera jsem se procházela kolem Macháče, slunce pálilo jako šílené a já jsem si říkala, že by to chtělo nějakou akci. Ale co? Peněz jako šafránu, lásky nula, a tak jsem se rozhodla, že si prostě vyhraju lupeny na Macháč. Na co čekat?!

Moje první zastávka? Kavárna u břehu, kde se to hemží lidmi, co mají peníze a úsměvy na tvářích. Mě to ale nevadí. Vytáhnu mobil, najdu stránku, kde se dá vyhrát lístek. Klikačím prsty jak blázen, až najednou koukám, že se to rozjelo!

„Ahoj, ty jsi tady nová?“ ptá se nějaký kluk s blejskavým úsměvem. Což mi přišlo jako vtip, protože já jsem tu jako duch, co se snaží chytit šťastného tátu, co má peníze a já ne. Ale já si nenechám ujít příležitost. „Jo, jasně, hledám akci, tak co říkáš? Zajdeme na drink, nebo vyhraju lístky a zmizíme na Macháč!“

On se zasměje a já cítím, jak se mi rozbušilo srdce. Ale hned jsem se oklepala. Nechci si dávat naděje. Vstanu, jdu do toho. Vzduch je cítit po moři, slaná vlna mi přejede po tváři. V tom se mi na mobilu rozsvítí notifikace. „Gratulujeme, vyhrála jste lupeny na Macháč!“ Tak co, teď jsem královna akce!

Rychle naplánuju, co vzít s sebou. Sluneční brýle, plavky, a hlavně dobrou náladu. Ať už se mi zatím nic moc nepovedlo, tohle je můj den. Sbalím se a vyrazím. Na Macháči se to hemží lidmi, hudba hraje a já se cítím jako v ráji. Ale co je tohle? Kluk, kterého jsem potkala, se najednou objevuje znovu. „Ty jsi přece ta holka, co vyhrála lístky!“ říká mi.

Překvapení, co? Já si říkala, že se tohle nemůže stát. Ale ouha, začínáme si povídat a já zjišťuji, že je to naprosto skvělý člověk. Po dlouhé době mám pocit, že se něco děje. A tak se rozhodnu, že si užiju nejen Macháč, ale i to, co mi tenhle den přinesl. Kdo ví, co se stane, když se člověk nebojí a jde si za svým? Tohle je teprve začátek!

Kylie Minogue na obzoru

Zrovna jsem se procházela po ulicích, kde se každý den válí odpadky a zbytky snídaní od lidí, co si nevážejí ničeho. V hlavě mi hučela písnička od Kylie Minogue, která se mi neustále vracela, jako by to byla moje jediná kamarádka. V tom momentě jsem si uvědomila, že ta Usbecka, co o ní všichni mluví, by mohla být právě moje šance. Ano, to je ono!

První krok do akce

Vydala jsem se do kavárny, kde jsem slyšela, že se mají prodávat její desky. S každým krokem jsem vnímala vůni kávy a cukru, ale mé kapsy byly prázdné. Jakmile jsem vešla dovnitř, asi dvacet pohledů na mě upřeně zírala. Nikdo nečekal, že se taková holka objeví. No, jak říkám, nechodím pro slovo daleko.

Srdce na dlani

„Kde je ta Usbecka?“ vyhrkla jsem na barmana, co mi byl tak podobný. Jeho výraz byl směsicí zvědavosti a mírného zmatku. Odpověděl, že ji mají dnes večer uvést, a já jsem se rozhodla, že chci být u toho. Jako bych cítila, že tahle příležitost mě může posunout dál.

Konfrontace s realitou

Večer se blížil a já jsem se potáhla na místo, kde se mělo vše odehrávat. Místnost byla plná lidí, kteří se snažili zapůsobit. Vzduch byl těžký od parfému a potu, a já jsem se cítila jako ztracený pes. Ale to mi nebránilo v tom, abych se dostala k pódiu. Když jsem uviděla, jak se Kylie blíží, v mé hrudi se rozproudil adrenalin.

Nečekaný zvrat

Kylie se otočila a najednou mě oslovila! „Ty! Jsi ta drsná holka, co se nebojí říct, co si myslí!“ Všichni se otočili a já jsem cítila, jak mi srdce buší. Byla jsem tady, v tom správném místě, ve správný čas. Ale pak přišel šok – oznámila, že hledá někoho na spolupráci v jejím novém projektu. A já? Já jsem byla ta, kdo dostal šanci!

Černé nebe a neonová světla

Když jsem se včera v noci procházela po městě, proplétaly se mi v hlavě myšlenky na DJ Shauna Bakera. Všude kolem mě se ozývaly zvuky, které mě volaly. Rytmy, které pulsovaly vzduchem, mi dávaly naději na únik z mé šedé reality. V kapsách jsem měla jen drobné a nádech beznaděje, ale to mě nezastavilo.

Klub plný energie

Vstoupila jsem do klubu, kde se atmosféra dala krájet. Hlava mi třeštila od hluku, ale v srdci jsem cítila vzrušení. Světla se odrážela od stěn, a já jsem se prostě musela dostat blíž k pódiu. DJ Shaun Baker, ten borec, co umí rozproudit dav, byl v plném proudu. Ztracená mezi tanečníky, cítila jsem, jak mě energie nese. Nikoho jsem nepotřebovala, jen ten večer.

Vstupenky jako záchrana

Ale jak to tak bývá, peníze mi chyběly. V tu chvíli jsem si vzpomněla na soutěž, kterou jsem zahlédla na internetu – vyhrajte vstupenky na jeho další show! Srdce mi bušilo, a tak jsem se rozhodla, že to zkusím. Možná jsem bez peněz, ale šance jsou v mojí krvi.

Adrenalin a risk

Seděla jsem na baru a nervózně si pohrávala s telefonem. Načítala jsem stránku, nervy mi pracovaly na max. „Pojď, vyhraj! Musíš!“ šeptala jsem si. Na obrazovce se objevil formulář. Rychle jsem vyplnila všechny údaje a klikla na tlačítko. V tu chvíli jsem se cítila jako superhrdinka, která se snaží zachránit svět svým způsobem.

Překvapení na konci noci

O pár hodin později, když už jsem byla unavená a unavená tancováním, mi zazvonil telefon. „Gratulujeme, vyhrála jste vstupenky!“ V tu chvíli mi spadla brada. Bez peněz, bez lásky, ale s lístky na show, která mi změní život! A tak jsem si uvědomila, že i když je vše kolem mě šedé, v noci může být všechno barevné. Znovu jsem se usmála a s lístky v kapse jsem se vypravila domů, připravená na další dobrodružství.

Začátek dobrodružství

1889. Město je plné špinavých uliček, pachu cigaret a levného alkoholu. Všude kolem mě se hemží lidé, kteří se snaží přežít. Všichni mají své tajemství, ale já jsem ta, která si nenechá nic líbit. Dneska jsem rozhodnutá, že se dostanu blíž k Julianovi, superstar, jehož jméno se šíří jako požár. Ať už se stalo cokoliv, nikdo mi nedá na frak, zvlášť ne teď.

Setkání na rohu

Na rohu ulice, mezi rozbitými sklenicemi a prázdnými plechovkami, ho vidím. Jeho charisma mě doslova přitahuje. Když se mu podívám do očí, cítím, jak ve mně něco vzplane. Všechno ostatní mizí. Nenechám si ujít příležitost. Jdu k němu, i když vím, že to nebude snadné. „Hej, Julian! Co tady děláš?“

Rozhovor s superstar

V jeho očích je něco, co mě fascinuje. „Petra mě opustila,“ říká s povzdechem. Jeho hlas je plný bolesti, ale já nejsem psycholog. „To je mi fuk, co s ní děláš. Chci, aby ses se mnou pobavil, nebo ne?“ Odpovídá mi smíchem, který zní jak zvonění skla. Cítím, jak se mi srdce rozbuší. To je přesně to, co jsem potřebovala – trochu akce, trochu vzrušení.

Noc plná barev

Naše noční dobrodružství začíná. Procházíme městem, zatímco se kolem nás rozprostírá kaleidoskop barev. Zvuky hudby a smíchu se mísí s vůní jídla z pouličních stánků. Beru ho za ruku, a přitom cítím, jak mě pohlcuje jeho přítomnost. Julian je magnet, a já jsem jeho opora. Cítím, jak se kolem nás točí svět. V tu chvíli zapomínám na všechny problémy, na nedostatek peněz i na zklamání v lásce.

Šokující odhalení

Pak najednou, jak jsme se smáli a tančili, se stalo něco nečekaného. Z davu vystoupil muž, který se na Juliana podíval s nenávistí. „Ty jsi to vzdal, Julian! Myslíš, že tě lidi milují?“ Všechno se zpomalilo. Julian se zdál být zaskočený. Dala jsem se do pohybu, abych ho chránila. „Nech ho na pokoji!“ Zasáhnout mělo smysl. Ale co když se to otočí? Co když Julian není ten, kým se zdá být?

Překvapivý závěr

V tu chvíli, když se měsíční světlo odráží na jeho tváři, jsem si uvědomila, že Julian nebyl tím superstar, kterého jsem si představovala. „Myslíš, že mě opustila? Já ji vyhodil! Nechci být slavným blbcem,“ řekl s touhou v očích. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, se smála, protože jsem věděla, že teď už mám víc, než jsem kdy chtěla. Naše dobrodružství teprve začíná.

Jsem drsná holka, co se nebojí ničeho. Bez peněz a bez lásky, ale s odhodláním. Když jsem slyšela o soutěži 3740 o volné vstupy na Groove Coverage, moje srdce se rozbušilo. To bylo přesně to, co jsem potřebovala – adrenalin a hudba, co rozproudí krev v žilách.

Vstoupila jsem do starého klubu, vzduch byl nasycený vůní potu a alkoholu. Oči se mi rozsvítily, když jsem spatřila plakát, který hlásal 3740 soutez o volne vstupy. Kolem mě se hemžili lidé, jejichž úsměvy se rozplývaly v rytmu basů. To je moje místo, pomyslela jsem si. Všichni tady chtěli něco víc než obyčejný život.

„Tak co, holka, jdeš do toho?“ zeptal se mě jeden z kluků s tetováním na předloktí. Neváhala jsem. „Jasně, jdu na to. Co mám udělat?“ Na jeho tváři se objevil záhadný úsměv. Odvedl mě k jiné skupině, kde se chystali na neobvyklou soutěž. Měli jsme přinést něco, co by nás odlišovalo od ostatních. V tu chvíli jsem věděla, že nemám co ztratit.

Našla jsem starou kytaru, co zůstala zapomenutá v garáži mé kamarádky. Byla rozbitá, ale já jsem v ní viděla potenciál. Halucinace z garáže, to jsem si říkala, když jsem ji vzala na pódium. Každý se na mě díval, jako bych byla blázen. Ale já jsem se nebála, chytla jsem do rukou struny a začala hrát.

Zvuk se nesl klubem jako výstřel z pistole. Lidé zpívali, tleskali a já se cítila jako královna. Když jsem skončila, všichni byli v extázi. „Ty jsi úžasná!“ vykřikl jeden kluk. „Máš volné vstupy!“ Ale já jsem se na něj jen usmála. Nejde o vstupy, jde o pocit, pomyslela jsem si. A když jsem se otočila, spatřila jsem za sebou spoustu obdivovatelů, ale nikde lásku – jen nekonečné možnosti. A tak jsem se rozhodla, že to, co hledám, je mnohem víc než jen vstupenka na koncert.

Příchod do klubu

Když jsem procházela těmi zaprášenými dveřmi klubu, bylo mi jasné, že tahle noc bude jiná. Hlava mi třeštila z nedostatku peněz a lásky, ale adrenalinu bylo dost. Všude kolem mě se mísily barvy, jako by se do vzduchu vylil neonový kýbl. Oči se mi rozšířily, když jsem spatřila tu spoustu lidí, co se tlačila na parketu. Vzduch byl prosycen potem, parfémy a touhou po zábavě.

Rihanna vs. Kylie

A pak to přišlo. Na pódiu se objevila Kylie Minogue. Její energické pohyby a úsměv, který by mohl roztavit i ledovec, mě dostaly. Jako by se celý klub zastavil, když začala zpívat. Vzpomněla jsem si, jak se o ní v poslední době mluvilo jako o té, co zvítězila nad Rihannou. Kdo by si pomyslel, že tahle drsňačka z malého města, co nikdy neměla štěstí, se teď dívá na hvězdu?

Tanec a chaos

Pohybovala jsem se do rytmu její hudby, zapomněla jsem na všechny starosti. Všechno kolem mě se zdálo být bezstarostné. Chvíli jsem si připadala jako královna, dokud mě nezasáhl tvrdý loket do žeber. Otočila jsem se a viděla jsem hromadu lidí, jak se snaží dostat blíž k pódiu. Vzduch byl nabitý energií, a já jsem se rozhodla, že se do toho chaosu vrhnu. Ve vteřině jsem byla v tom – tancovala jsem, skákala a smála se, jako by svět končil.

Otočka osudu

Ale pak se to stalo. Na scénu se vynořila Rihanna a atmosféra se naplnila napětím. Srdce mi bušilo, když jsem si uvědomila, že tohle není jen o tanci, tohle je o boji. Kdo z nás vyhraje? Zbytek klubu se rozpadl na dvě poloviny, jako by to byla bitva o královnu. Zatímco Kylie zpívala, snažila jsem se najít své místo, abych byla blíž k akci.

Nečekaný konec

A pak, v nejnapínavější chvíli, se světla ztlumila a obě hvězdy se spojily v jednom momentu. Všichni zadrželi dech. Ať už jsem byla s kýmkoli, v tu chvíli jsme byli všichni na jedné lodi. Když se světla rozsvítila, Kylie a Rihanna se usmály a začaly zpívat společně. Všechno kolem mě se rozplynulo a já jsem se cítila jako součást něčeho většího. Kdo by řekl, že tahle noc skončí takhle?

Na konci jsem si uvědomila, že vítězství není vždy o tom, kdo je první. Někdy je to o tom, jak se umíš bavit, a já jsem se bavila. A to je to, co zůstává.

Na začátku byla tma

Byl to jeden z těch večerů, kdy je všechno špatně. V kapse jsem měla jen pár drobných, které stačily akorát na plechovku piva. Jamafest 2005 se blížil a já si říkala, že tohle prostě nemůžu propásnout. Cítila jsem, že tam venku je něco víc než jen další festival plný nudných lidí.

Vůně svobody a chaosu

Když jsem dorazila na místo, vzduch byl nasycený vůní grilovaného masa a alkoholu. Barevné světla blikala jako splašené, a já se hned vrhla do toho šílenství. Všude kolem mě pobíhali lidé, smáli se a tančili. Bylo to jako skok do jiného světa – zapomněla jsem na všechno, co mě trápilo.

Nezvaná hostitelka

Na jednom z hlavních pódií stál Julian Samer a jeho kapela. Jeho hlas mě dostal, jako by mě někdo vrazil do zdi. Nikoho nezajímalo, odkud jsem, prostě jsem byla součástí té energie. Rozhodla jsem se, že se k nim připojím. Tak jsem vylezla na pódium a nechala se unést.

Jak se z chaosu stává magie

V tu chvíli se všechno změnilo. Lidé kolem mě začali tleskat, smát se a vytvářet kolem mě kruh. Všichni jsme byli jednou duší. Cítila jsem, jak se mi v žilách rozlévá adrenalin. Ten večer byl o svobodě, o tom, že se nebojím být sama sebou. Na Jamafestu 2005 jsem našla, co jsem tak dlouho hledala – sebe.

Překvapivý konec

A pak se to stalo. Když jsem si užívala ten okamžik, najednou jsem se ocitla na zemi, s Julianem přede mnou. „Ty jsi ta drsna holka, co se nebojí!“ řekl a usmál se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i když nemám peníze a lásku, mám něco mnohem cennějšího – tenhle zážitek. A tak jsem odešla z Jamafestu s duší bohatší než kdy dřív.

Bylo to jedno z těch ráno, kdy se mi nechce vstávat, ale potřebuji něco vymyslet. Včera jsem prošla městem a narazila na starou mapu. 3623 zeny na ní vypadaly jako městské čtvrti, každý z nich měl svůj příběh. Vzpomněla jsem si na to, jak mi chyběly peníze a láska, ale co mi zbylo, byla moje zvědavost.

Vydala jsem se na místo, kde jsem tu mapu našla. Bylo to v zapadlé uličce, kde se mísily vůně pečeného masa a zkaženého jídla. Zdi byly špinavé, pokryté graffiti. Každý tag, každý nápis, jakoby vyprávěl příběh drsné holky, co tu žila. Život tady byl neúprosný, ale já jsem se nenechala odradit.

Procházela jsem ulicemi, jako bych hledala něco víc než jen peníze. Všude kolem mě byly zeny, které vypadaly jako mapy. Jedna mě zaujala obzvlášť. Byla jako siréna, volala mě k sobě. Přistoupila jsem k ní, její oči plné tajemství. Otevřela mi cestu do podsvětí, kde se život odehrával v rychlém tempu, a já jsem se rozhodla, že se nebudu bát.

Proplétala jsem se mezi lidmi, kteří se zdáli být stejně ztracení jako já. Každý měl svou vlastní mapu, ale já jsem chtěla najít tu svou. Všechno kolem mě se zdálo být jako virtuální svět, kde každý okamžik byl živý a přítomný. HTML kódy se mísily s realitou a já jsem se stala součástí této digitální krajiny.

A pak, když už jsem byla skoro na dně, objevila jsem poklad, na který jsem ani nepomyslela. Byla to láska, ale ne ta, kterou jsem hledala. Byla to láska k sobě samé, k těm, co jsem potkala na své cestě. A tak jsem se stala mapou sama pro sebe, s každým krokem jsem objevovala nová místa v sobě.