Černovláska.cz

Jsem drsná holka, co se nevzdává. Bez peněz, bez lásky, ale s neodolatelnou chutí po dobrodružství. Dneska jsem byla na lovu. Lovu něčeho víc než jen peněz. Lovu na vzrušení. Samer, Issa a Gott – to jsou jména, co se mi teď honí hlavou.

Včera jsme se sešli v zapadlé uličce, kde se vzduch mísil s vůní benzínu a cigaret. Samer, ten kluk s tajemným úsměvem, mě pozval na drink. Dala jsem si, i když jsem neměla na to, abych platila. Ale kdo by se staral? V tomhle městě jsem královna bez trůnu. Issa, jeho kámoš, se smál a říkal, že se máme seznámit se starým Gottovým příběhem o pokladu. A já? Já jsem na to kývla. Vzrušení mě lákalo jako magnet.

Vydali jsme se do opuštěného skladu, který byl plný stínů a ticha. Srdce mi bušilo jako zběsilé, když jsme procházeli mezi starými krabicemi. Vzduch byl těžký a já cítila, jak mi adrenalin pumpuje do žil. Samer mi řekl, že poklad je ukrytý pod podlahou. Zasmála jsem se, ale v hloubi duše jsem cítila, že by to mohlo být pravda. Issa začal kopat a já jsem mu pomohla. Každý úder do dřeva byl jako úder do mého srdce.

Pak to přišlo. Zaslechli jsme kroky. Zastavili jsme se a poslouchali. Kdo by sem v noci chodil? Byl to muž, jehož obličej byl zahalen ve stínu. Vytáhl nůž. „Co tu děláte?“ zeptal se. Já jsem se jen usmála. „Hledáme poklad,“ odpověděla jsem s jistotou, jakoby se nic nedělo. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že tohle je ta chvíle, kdy se rozhoduje o životě a smrti.

„Poklad? Tady nic není,“ řekl a přistoupil o krok blíž. Ale já jsem si nedala říct. Vytáhla jsem z kapsy klíč, který jsem ukradla z auta před pár dny. „Tak tohle ti bude stačit,“ řekla jsem, když jsem mu ho hodila přímo k nohám. Muž se zarazil, a než stihl reagovat, Samer mu vrazil pěstí do obličeje. Issa a já jsme se vrhli na podlahu, kde se ukrýval poklad. A víte co? Byl to balík peněz, co jsme tak zoufale potřebovali.

Na konci noci jsme stáli venku, v chladném vzduchu, s balíkem v ruce. Všechno to napětí, strach a vzrušení – bylo to jako droga. Ale místo toho, abychom slavili, jsem se podívala na Samera a Issu. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že i když mám peníze, zůstávám sama. Ale to je jiný příběh. Jenže teď? Byla jsem královnou, alespoň na chvíli. A to mi stačilo. Život je o akcích, ne o slovech.

Hlava mi třeští

Probudila jsem se s třeštící hlavou. Včera jsem se zase dostala do té hospody, kde se pilo jako o závod. Všichni jsme se smáli a já se snažila zapomenout na to, že mám v peněžence tak akorát na rohlík. Ale to nebylo důležité. Důležité bylo, že jsem tam byla s lidmi, co mě rozesmáli. Jenže, co jsem nevěděla, bylo, že jsem si „užila“ víc, než jsem chtěla.

Výběr jídla

Ráno jsem se vymotala z postele a šla do obchodu. Měla jsem hlad a peníze na jídlo? Na to bych si mohla nechat zajít chuť. Proč? Protože jsem se rozhodla koupit si balíček se slanými chipsy a nějakou plechovku s nápojem, který měl víc „éček“ než vody. Ale to mě nezajímalo. Hlavně, že jsem měla něco k jídlu.

Chipsy a jejich tajemství

Jakmile jsem si chipsy otevřela, ucítila jsem tu zvláštní vůni. Byla to kombinace soli, koření a něčeho, co jsem nedokázala přesně pojmenovat. Začala jsem je žrát jak zběsilá. Každý křupavý kus mě dostával do extáze. Jenže, čím víc jsem jedla, tím více jsem si uvědomovala, že s každým kouskem přichází i něco jiného. Odpověď na otázku, proč jsem se cítila tak blbě, se blížila.

Co to do mě nacpali?

Po pár minutách jsem začala mít halucinace. Představovala jsem si, jak se mi chipsy smíchem posmívají, jak se mi snaží vysvětlit, jaké jsem dřevo. V hlavě mi hučelo a já si uvědomila, že všechny ty „éčka“ v jídle, které jsem tak ráda hltala, mě dostaly do pekla. Kdo by to byl řekl, že taková banální věc jako chipsy mi přivede do tak bizarního stavu?

Vítězství nad chipsy

Naštěstí jsem se probudila z toho šílenství. Rozhodla jsem se, že už nikdy nebudu jíst nic, co vypadá jako chipsy a má víc „éček“ než já mám peněz v kapse. Ale co? Na světě je spousta jiných jídel. Tak jsem si vzala klobásu a šla si ji vychutnat ven. A víte co? Klobása byla bez „éček“ a byla to láska na první kousnutí. Takže, kdo říká, že jídlo nemůže být dobrodružství?

Na okraji města

Přijdu do opuštěného skladu, kde vzduch voní po rezavých trubkách a zbytcích starých aut. Nechtěla jsem tu být, ale prachy nejsou. Před pár dny jsem slyšela o nějaké akci, co se tu má konat, a zvědavost mě táhne dál.

Opuštěné poklady

Světlomety aut se odrážejí v mých očích, zatímco se snažím najít to, co jsem hledala. Všude kolem jsou natlačené krabice, staré nářadí a zapomenuté hračky. Každý krok je jako tichý výkřik, který oznamuje, že jsem tady, ale kdo by mě slyšel? Nikoho tu není, jen já a ty zaprášené stíny.

Záhada v temnotě

Když procházím dál, slyším šramot. Zastavím se. Srdce mi buší jako o závod. Všimnu si, že na zemi leží roztržený papír. Je to options tab ze staré hry. Proč by to tu někdo nechal? Otočím se a spatřím siluetu. „Kdo jsi?!“ vykřiknu, ale nikdo se neozývá.

Tvář v temnotě

Silueta se pomalu přibližuje. V koutku oka zahlédnu jiskřící nože, které se blýskají v polotmě. „Ty nejsi ten, koho hledám,“ říká postava a já cítím, jak se mi zvedá žaludek. Ale moje zlost je silnější. „Tak co tady děláš, ty zloději?“

Překvapení na konci

Najednou se postava otočí, a já zjistím, že je to někdo, koho znám. Je to Jirka, chlapec z našeho sídliště, co se vždycky motal kolem. „Dostal jsem tip na poklad,“ říká s úsměvem. V tu chvíli mi dojde, že jsme se dostali do hry, která může změnit náš osud. Kdo ví, co nás čeká?

Sedím v garáži, kouřím cigáro a dívám se na svůj laptop, který poslední dobou funguje spíš jako těžká zátěž než pomocník. Moje srdce je prázdné a peněženka ještě prázdnější. Všechno to začalo jednou, šedivou sobotou, kdy jsem se rozhodla, že si udělám web. Chtěla jsem, aby lidé věděli, kdo jsem. Abych konečně dostala svou šanci. A tak jsem nainstalovala Contact Form 7. Sice jsem neměla žádné peníze, ale hádám, že jsem měla dost odvahy.

Několik týdnů jsem se snažila přimět lidi, aby mi psali. Každý den jsem se na svůj web dívala, jakoby tam měla viset moje duše. Počítala jsem kliknutí, jako by to byly drobné v kapsách. Ale co, když jsem potřebovala víc než jen kliky? Potřebovala jsem data, abych věděla, kdo má o mě zájem. Byla jsem na dně, ale nevzdávala jsem se.

Jednoho dne jsem narazila na rozšíření pro databázi, které se spojilo s mým kontaktním formulářem. No, to mě dostalo. Pořád jsem seděla v garáži, ale teď už jsem měla plán. Srdce mi bušilo, když jsem začala instalovat to rozšíření. Měla jsem pocit, že to je moje šance na změnu.

Pak to začalo. Můj web se proměnil v živou bytost. Každé nové jméno, které se objevilo v databázi, bylo jako zázrak. Kolik lidí mi konečně psalo? Bylo to jako magnet, který přitahoval další a další. Dny plynuly, a já jsem si užívala ten pocit, když jsem viděla, jak se mé jméno objevuje v e-mailech. Všechny ty zprávy, jako by mi někdo posílal kousky své duše.

Ale pak přišel šok. Jednoho dne jsem dostala e-mail, který mě úplně vyhodil z rytmu. Byl to spam. Ale ne ledajaký – byl to nabídka na koupi mého webu! Zasmála jsem se, ale pak mi došlo, že jsem konečně někdo. Možná je to začátek, možná konec, ale já se už nebojím. Dívám se na svůj web, na databázi lidí, kteří mě už znají, a cítím, že tohle je teprve začátek.

Jsem drsná holka, která se nebojí říct, co si myslí. Zasněná romantika nebo láskyplná gesta? Ne, děkuji. Můj svět je plný barev, ale ne těch, co bys očekával. Spíš šedé, černé a jasně červené. Dnes večer jsem se rozhodla, že se vydám na lov. Lov na adrenalin, lov na vzrušení. A kde jinde začít než v mod_ariimageslidersa?

Jasné neonové světla vrhaly stíny na naše tváře. Všude kolem mě se ozývaly zvuky smíchu, ale já jsem cítila, jak se mi v žilách rozlévá touha po akci. Tenhle klub byl moje útočiště, místo, kde jsem mohla zapomenout na chudobu a samotu. Dala jsem si panáka tequily a vyrazila na parket. Každý pohyb byl jako výstřel z pistole. Rychlý, energický a bezohledný.

Najednou jsem spatřila jeho. Vysoký, s tmavými vlasy a úsměvem, který by dokázal prozářit i tu nejtemnější noc. Bez váhání jsem k němu přistoupila a bez okolků mu sdělila, že se mi líbí. Zasmál se, ale jeho oči mi daly jasně najevo, že to bude zajímavé. Byl to kluk, který žil na hraně, stejně jako já.

Společně jsme se proplétali mezi lidmi, jako by nás nic nezastavilo. Adrenalin stoupal, když jsme se dostali na terasu klubu. Vůně nočního města se mísila s alkoholem a já jsem cítila, jak mě jeho blízkost hřeje. Když jsem se naklonila k němu, abych mu něco řekla, náhle mě chytil za ruku a přitáhl blíž. Srdce mi bušilo jako šílené.

A pak přišel zvrat. Z ničeho nic se ozval výstřel. Zaslechla jsem křik a chaos se rozjel jako lavina. Lidi se snažili utéct, ale já jsem zůstala stát. Ten kluk vedle mě se vrhnul do akce, ale já jsem věděla, že nesmím zůstat pozadu. Rozběhla jsem se s ním, ale co se stalo dál, bylo jako ve snu. Zjistila jsem, že jsem se neocitla v nebezpečí, ale že jsem vlastně byla součástí něčeho většího, než jsem si kdy myslela. A na konci té noci, když jsem se podívala do jeho očí, uvědomila jsem si, že jsem našla víc než jen adrenalin — našla jsem někoho, kdo mě chápe.

Už jsem zase v té zapadlé hospodě na rohu ulice. Pivo teče jako řeka, barva slunce se mísí s temnotou. Vzduch je nasáklý smíchem a kouřem, ale já tu sedím sama, bez peněz a bez lásky. Mám v sobě vztek, co mi dává sílu. Tady se to děje, tady začínají příběhy.

První sloupec: Tma a světlo

Otočím se na barman, je to starý známý. Mám mu co říct, ale místo slov mu jen pokynu. Vím, že mě chápe. V rohu hospody sedí kluk s blonďatými vlasy. Jeho úsměv mě štve, ale něco na něm mě přitahuje. Přistoupím k němu. „Mám hlad, co máš k jídlu?“ Směje se, a já cítím, jak se mi rozbušilo srdce. Nepotřebuju lásku, ale adrenalin. Hraju o všechno.

Druhý sloupec: Zápach a vzpomínky

Kluci se kolem mě hemží, hádají se o fotbal, o holky, o život. Cítím, jak mi z úst vychází smích, zní to jako křik svobody. Ale uvnitř mě je prázdno. Zvednu sklenici a připiju na všechny, co to vzdali. Vzduch je těžký, prosycený vzpomínkami na chvíle, kdy jsem se smála naposledy. Ale teď? Teď je mi to jedno. Chci akci, ať už to znamená cokoliv.

Třetí sloupec: Náhoda a osud

Na stole se objeví nová tvář. Zelené oči a úsměv, který by mohl zabíjet. Ruka mu nečekaně sklouzne z mého ramene dolů. „Co děláš?“ zeptám se, a vím, že teď už není cesty zpět. Hrajeme hru, kde vítěz bere všechno. Naše pohledy se setkávají. Cítím vzrušení, vzduchem se nese vůně neznáma. Na chvíli zapomínám na vše, co mě trápilo.

Nečekaný závěr: Ztracení a nalezení

V tu chvíli, kdy se dotkne mých prstů, se všechno mění. Vztek, beznaděj, to všechno je pryč. Stojím na křižovatce, kde se mění chladná noc na teplou naději. Je možné, že jsem našla něco víc než jen další příběh? Všechno, co jsem znala, se rozpadá na kusy. A já? Já se jen směju a vítám to.

Bylo to jedno horké odpoledne

Představ si, slunce pálí jako blázen, a já sedím na špinavé židli u počítače. Vzduch je prosycený prachem a vůní starých knih. Můj rozpočet? Nula. Láska? Kdepak. Ale tohle není o mně, tohle je o tom, jak jsem se pustila do importu uživatelů z CSV. Kdo by si pomyslel, že to bude tak divoká jízda?

CSV na stole

Sotva jsem se dostala k počítači, rozbalila jsem ten zatracený CSV soubor jako poklad. Měl víc jmen, než mají v hospodě na stěně. Každé jméno, každý e-mail, a k tomu všechny meta informace. Rychle jsem se ponořila do kódu. Kde jsou ti, co mi říkali, že to nezvládnu? Nezvládnu? Hm, na to zapomeň!

Funky pluginy a chaos

Vytáhla jsem svůj oblíbený plugin. Jako by to byla moje zbraň v boji. Srdce mi bušilo, když jsem nahrávala ten soubor. Kódování, mapování, a pak to napětí, jestli to vyjde. „Jdi do toho, holka!“ říkala jsem si. Otevřela jsem oči, abych viděla, jak se moje databáze plní novými tvářemi. Každý řádek byl jako nový příběh.

Chyby a překvapení

Ale co to? Chybové hlášení! Můj adrenalin vzrostl. Nebudu se vzdávat! Začala jsem se prohrabovat v těch řádcích, jako když lovím poklad. Opravit, znovu nahrát, a znovu. Každý úspěšný import byl jako malý triumf. „Jsem drsná holka, tohle zvládnu!“

Šok na konci

Když jsem konečně viděla všechny uživatele v systému, cítila jsem se jako královna. Ale na konci jsem narazila na něco zvláštního. Jedno jméno mi připomnělo dávnou lásku, kterou jsem ztratila. Zatímco jsem tleskala svému úspěchu, stala jsem se svědkem toho, že i ve světě plném chaosu a nedostatku, láska může vyvstat z nečekaného místa. To mě přimělo zamyslet se, jestli jsem opravdu tak silná, jak jsem si myslela.

Bylo to jedno z těch ponurých odpolední, kdy mě mraky v hlavě nesnesitelně svíraly. Seděla jsem na zemi v malém bytě, který si pamatuje lépe časy, kdy jsem měla víc než jen prázdný žaludek. Cítila jsem se jako pozadí na obrázku – rozmazaná a bez barvy.

Pořád jsem hledala způsob, jak v tomhle světě vyniknout, jak se prosadit, když nemám ani korunu na rozjezd. A pak mě to napadlo! Background image cropper. Všichni ti grafici a umělci si s tím hrají, a já jsem si říkala, že bych mohla být jejich černá ovce. Rozhodla jsem se, že si udělám vlastní pokusy.

V noci jsem se potloukala po svém oblíbeném parku. Vzduch byl chladný a plný vůně spadaného listí. Vytáhla jsem telefon a začala fotit. Srdce mi bušilo, když jsem viděla, jak se barvy mění, jak se odráží v kalužích. Tak tohle je ten správný moment! Ořezávala jsem snímky na svém telefonu, jako bych se snažila oříznout i kousek svého vlastního života.

Když jsem se vrátila domů, měla jsem v hlavě jasnou vizi. Vytvořila jsem si účet na sociálních sítích a začala nahrávat své výtvory. Najednou se mi otevřely dveře, o kterých jsem ani nevěděla, že existují. Lidé začali lajkovat, sdílet a komentovat. Byla jsem na vrcholu a nic mě nemohlo zastavit.

Ale pak, jako by mě někdo uhodil do hlavy, přišel zvrat. V komentářích se objevily útoky. „Tohle není umění!“ nebo „Zkus to znovu!“. Cítila jsem se jako oříznutý obrázek, co ztratil svou podstatu. Naštěstí, když se mi začaly hroutit sny, našla jsem sílu. Ořezala jsem nejen své fotky, ale i negativní myšlenky. Tehdy jsem pochopila, že nejsem pozadí, ale protagonista svého vlastního příběhu. Ořezávání pozadí se stalo metaforou pro nový začátek. A nakonec jsem se smířila s tím, že každý má právo na vlastní barvu.

Všechno začalo v klubu

Když jsem poprvé uslyšela Thom Yorke zpívat, bylo to jako když mě někdo praští do hlavy. Kluby, cigarety a špatné rozhodnutí. Všude vůně levného alkoholu a potu. Přesně ta atmosféra, co mě drží naživu. Toho večera jsem neměla nic jiného na srdci, než se vymanit z každodenní rutiny. Hudba hrála tak nahlas, že jsem se málem zbláznila. Radiohead zněli jako křik duše, a já jsem byla součástí chaosu.

Setkání s podivínem

U baru jsem si objednala drink – levný, ale silný. A pak se objevil on. Vypadal jako ztracená duše, s očima plnými příběhů, které nikdo nechtěl slyšet. Měl na sobě tričko Radiohead, a já si uvědomila, že to je klíč k mému dalšímu dobrodružství. Pověděl mi, že je fanouškem, ale jeho slova byla jako rozmazané obrázky. Vzduch byl těžký, a já jsem se rozhodla, že ho nehodlám nechat odejít.

Na cestě za snem

Noc pokračovala, a my jsme se rozhodli vyrazit do ulic. Město v noci je jiná dimenze – barvy, světla, a zvuky se prolínaly. Vzali jsme si taxi, ale ten chlápek na sedadle řidiče byl evidentně šílený. Slyšela jsem, jak si mumlá Paranoid Android, a já jsem se smála. Byla jsem na vlně, bez peněz, bez lásky, ale s pocitem, že mi nic nechybí. S ním jsem se cítila živá.

Na střeše města

Dostali jsme se na střechu jednoho opuštěného domu. Pod námi se rozprostíralo město, které vypadalo jako plátno. Vzduch voněl po dešti a svobodě. Zatímco Thom Yorke zpíval ve mně, ten kluk začal tančit. Já jsem se k němu přidala. Oba jsme byli blázni, kteří utíkali před realitou. Zpívala jsem jeho jméno, zatímco jsme se smáli a skákali do noci.

Nečekaný konec

Ale pak se něco stalo. Najednou, jak se říká, všechno skončilo. Zastavil se a podíval se mi do očí. V ten moment jsem věděla, že se něco změní. A pak, s úsměvem, mi řekl, že je to jeho poslední noc ve městě. Odjíždí. Můj svět se rozpadl. Ale pak mi podal svůj telefon s číslem a řekl, že Radiohead bude hrát v nedalekém klubu. A já se rozhodla, že ho najdu znovu. Protože tohle nebylo jen tak. Bylo to kouzlo, které se musí navždy opakovat.

Včera večer, když mě pohlcovaly myšlenky na to, jak na tohle všechno nemám prachy, se mi zjevil obraz mého webu. Černovláska.cz – můj malý koutek světa, kde se točí halucinace z garáže. Ale pak mi došlo, že jsem zapomněla na zálohu a zježené vlasy mi stály na hlavě.

V tom okamžiku, když jsem seděla na zemi, s nohama zkříženýma a cigaretou v ruce, jsem si vzpomněla na WP SuperBackup. Měla jsem ho nainstalovaný, ale zatím jsem ho ani jednou nepoužila. Vzpomněla jsem si na ten pocit, když jsem ho viděla poprvé – jasný obal, jako by mi říkal: „Hele, já tě zachráním!“ Tak jsem se rozhodla, že to zkusím.

Srdce mi bušilo, jako by mělo vyskočit z hrudi. Když jsem klikla na tlačítko „zálohovat“, cítila jsem, jak se mi ulevuje. To bylo jako když se v noci nachytáte na kousku štěstí, když vám slunce hřeje na záda a vy víte, že to dává smysl. Zelené pruhy na obrazovce se rozsvítily a já jsem se vrátila do svých vzpomínek – jak jsem začínala, jak jsem bojovala s nedostatkem inspirace a teď? Teď jsem měla šanci na nový začátek.

Pak se ale stalo něco zvláštního. Když záloha probíhala, na stole mi spadla sklenice s vodou a zamáčkla cigaretu. První myšlenka: „Ne, sakra!“ Ale pak jsem se zasmála. Co bych si bez těchto malých katastrof počala? Jsem drsná holka, ne? Tak jsem to vzala jako znamení, že mě čeká něco velkého.

A když už jsem si myslela, že jsem na konci a mám vyhráno, na obrazovce vyběhla hláška: „Záloha dokončena!“ Ale pak jsem si uvědomila, že s tímhle pluginem jsem schopná udělat i víc. Můžu obnovit svůj web, když se něco posere. A tak jsem se rozhodla, že to vezmu do vlastních rukou a začnu znovu.

Když jsem se podívala na zálohu, všechno bylo na svém místě, ale já jsem se rozhodla pro změnu. V tu chvíli jsem se usmála, protože jsem si uvědomila, že i bez peněz a lásky jsem silná. A co je nejdůležitější – mám svůj web zpátky! A to je víc, než si myslíte. Takže pokud někdy přemýšlíte, jestli se do toho pustit, udělejte to. I když to vypadá beznadějně, vždycky je tu nějaký způsob, jak se postavit na nohy. A to je překvapení, které jsem na konci dne dostala – síla, kterou jsem ani nečekala.