Černovláska.cz

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se ve vzduchu vznášela vůně deště smíšená s kouřem z nedalekého baru. Vydala jsem se do ulic, abych našla trochu akce. Peněženka prázdná, srdce chladné, ale to mě nezastavilo.

Procházela jsem se mezi neonovými nápisy a ulice byly plné lidí, kteří se smáli a užívali si života. Nechtěla jsem být jednou z nich, ale přitahovalo mě to. Nakonec jsem zakotvila před barem, kde se z reproduktorů linula hudba tak hlasitá, že by mohla probudit i mrtvé.

Vstoupila jsem dovnitř a okamžitě mě obklopila atmosféra napětí a očekávání. Všude okolo mě se mísily hlasy, smích a vůně piva, která mi připomněla, že jsem tu sama. Ale pak jsem ho spatřila – neznámého chlapa s charismatickým úsměvem, který se na mě podíval tak, jako by mě chtěl okamžitě poznat.

Nejdřív jsem se mu vyhýbala. Proč bych se měla nechat zlákat? Ale jeho pohled mě hypnotizoval. Nakonec jsem udělala krok vpřed. „Co děláš, když se nudíš?“ zeptal se mě a já jsem se jen usmála. Nechtěla jsem mu říct, že se nudím celý život, ale touha po vzrušení byla silnější než moje hrdost.

Vydali jsme se na dobrodružství po městě, smáli se, pěli a já jsem zapomněla na všechny své problémy. Ale jak jsem se začínala otevírat, on se najednou vytratil. Byl to jen další únik, další zklamání. Ale pak jsem našla jeho vizitku v kapse – byl to majitel baru. Zůstalo mi po něm jen ticho a vzpomínka na večer, který začal tak slibně, ale skončil jako každá jiná iluze. Kdo by si pomyslel, že za náhodným setkáním se skrývá tolik tajemství?

Je ráno, slunce se drze prodírá skrze špinavá okna mého malého bytu. Cítím vůni levné kávy a cigaretového kouře, které se mísí s pachy z ulice. Dneska je den, kdy se to všechno změní. Soutěž o vstupenky na Galavečer! Zní to jako šance, kterou nemůžu nechat utéct, i když nemám ani haléř. Chci se bavit a zapomenout na všechny špatné věci.

Vybíhám ven, na nohou staré boty, co pamatují lepší časy. Ulice jsou hlučné, plné barev a smíchu. Kolem mě se hemží lidé, kteří mají na víc, než jen přežít. Je to jako by mě město vyzývalo: „Tak pojď, ukaž, co v tobě je!“ Srdce mi buší vzrušením. Kde mám ty vstupenky sehnat?

V jednom z barů, co pamatuju, je malá skupinka lidí, kteří diskutují o soutěži. Zájemce se schází, jako by se blížila bitva. Cítím, jak se ve mně probouzí bojovný duch. Jdu k nim, neváhám. „Hele, mám plán!“ říkám. Všichni na mě koukají jako na blázna, ale já se nedám. „Můžeme se spojit a vyhrát to!“

Po chvíli mě berou do svého týmu. Jsou to podivní lidé, ale já se s nimi cítím jako doma. Vytváříme strategii, přicházíme s nápady, jak získat body. Zápal je cítit ve vzduchu. Všichni jsou nadšení a já se konečně cítím jako součást něčeho většího. S každým úkolem, který splníme, se mi vrací chuť do života.

Pak přichází velký den. Všechny naše plány se stávají skutečností a my se dostáváme na Galavečer. Když vstoupíme do sály, cítím, jak mě pohlcuje atmosféra. Lidé v krásných šatech, skleničky šampaňského, barevné světla. A pak přichází moment, kdy se na mě usměje hlavní organizátor akce. „A vítěz soutěže o vstupenky je…“

Jsem napjatá, srdce mi buší jak o závod. Všichni čekají, ale já už vím, co se stane. „Naši vítězové jsou ti, kteří nám ukázali, že láska k dobrodružství je silnější než peníze!“ vyhlásí organizátor. A já se usmívám, protože vím, že jsme to dokázali, i když jsem začínala bez ničeho.

Jak jsem se dostala do soužení

Tak jo, jsem tu, drsná holka z ulice, bez peněz a bez lásky. Můj život je jako rozpadlý billboard – plný reklam na věci, které si nemůžu dovolit. Když jsem slyšela o soutěži o vstupenky na galavečer, něco ve mně se probudilo. Měla jsem pocit, že to je moje šance, jak vyrazit ven z nudného šedivého světa.

Hledání informací

Prohrabovala jsem se internetem, zkoumala html/archives/3176%20Soutez%20o%20vstupenky%20na%20Galavecer.html, zatímco kolem mě voněl levný tabák a pivo, co jsem si uložila do lednice. Každé kliknutí na stránku mi připadalo jako krok k lepšímu životu. Kdo by řekl, že vstupenka na galavečer může změnit všechno? Měla jsem takovou touhu, až jsem zapomněla na všechny své starosti.

Podivné setkání

Na ulici jsem potkala kluka s piercingem v obočí a s úsměvem, který by rozesmál i mrtvolu. Věděl o soutěži víc, než jsem čekala. Řekl mi, že vyhrát je hračka, stačí se zapojit a mít trochu štěstí. Jeho oči jiskřily jako rozbitá sklenice na slunci, a já jsem se rozhodla mu věřit. Půjčila jsem si od něj jeho starý mobil, abych se mohla přihlásit. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem posílala přihlášku.

Napětí a očekávání

Čekání bylo peklo. Každý den jsem kontrolovala svou poštu, jakoby v ní mohla najít odpověď na všechny mé problémy. Když konečně dorazil e-mail, málem jsem ho roztrhla na kusy. Byla jsem mezi vítězi! Všechno mi připadalo jako sen. Konečně jsem měla šanci vystoupit z šedi a ukázat se na galavečeru jako hvězda. Ale co to? Vstupenky přišly s podmínkou – musela jsem se zúčastnit podivného úkolu, abych je získala.

Konec, co nikdo nečekal

Úkol byl jednoduchý, až příliš. Měla jsem ukrást zlatý řetěz z místního klubu. Byla jsem v tom jako ryba ve vodě. Vnikla jsem dovnitř, srdce mi bušilo a adrenalin mi proudil v žilách. Když jsem se dostala k cíli, uviděla jsem, že ten řetěz patří klukovi s piercingem. Byl tam, smál se a mával na mě. Zjistila jsem, že celý ten plán byl jeho, aby mě dostal do problémů. V ten moment jsem pochopila, že místo galavečera jsem se ocitla v noční můře. Ale místo strachu, jsem se zasmála – aspoň jsem si ověřila, že drsná holka jako já se nikdy nenechá chytit do pasti.

Byl to šedivý den, vzduch voněl po dešti a já jsem se toulala ulicemi města. V kapse jsem měla jen pár drobných, ale to mě nezastavilo. Galavečer se blížil a já se nehodlala nechat ujít šanci na trochu zábavy. V duchu jsem si říkala, že si zasloužím alespoň na chvíli zapomenout na tenhle mizerný život bez peněz a bez lásky.

Na rohu ulice jsem zahlédla plakát vyzývající k soutěži o vstupenky. Moje srdce se rozbušilo. Bylo to jako zjevení! Musela jsem se dostat dovnitř, ale co jsem měla udělat? Samozřejmě, že jsem neměla v plánu čekat, až mi někdo vstupenky dá. Rozhodla jsem se vyrazit na lov.

Celé odpoledne jsem se potulovala po městě, snažila se najít někoho, kdo by mi mohl pomoci. Před malým barem jsem narazila na skupinku lidí, kteří se smáli a povídali si. Vzduch byl naplněný smíchem a vůní levného piva. Přistoupila jsem blíž, a když jsem slyšela, jak mluví o soutěži, věděla jsem, že to je moje šance. Během několika minut jsem už byla součástí jejich rozhovoru.

„Soutěž je jednoduchá,“ říkal jeden z nich. „Stačí udělat něco šíleného a vstupenky máš!“ Měla jsem v plánu to vzít doslova. Cítila jsem, jak mi v žilách koluje adrenalin, když jsem se rozhodla, že udělám něco, co si nikdo nedokáže představit. Když jsem si vzpomněla na poslední kousek, co jsem udělala, vrhla jsem se do akce.

Vyběhla jsem do ulice a začala tančit. Lidé se zastavovali a koukali. Moje pohyby byly divoké, neřízené, ale cítila jsem se jako královna. Když jsem skončila, všichni tleskali. „Ty jsi šílená!“ zakřičel někdo. A v tu chvíli se ke mně přiblížil organizátor soutěže. „To bylo něco! Tady máš vstupenky,“ řekl a podal mi je. Nevěřila jsem svým očím.

Na Galavečeru, obklopená lidmi, jsem se cítila jako v jiném světě. Ale jak se říká, všechno, co je na vrcholu, má svůj konec. Když jsem se podívala kolem, uvědomila jsem si, že i když jsem vyhrála vstupenky, stále jsem v hloubi duše byla ta samá holka bez peněz a bez lásky. Ale v tomhle momentu jsem si uvědomila, že někdy je lepší žít naplno, i když jsi sama. A tak jsem tančila dál, i když jsem nevěděla, co mě čeká zítra.

Byla jsem v tomhle městě jako ryba ve vodě. Když mi do uší vnikla informace o soutěži o vstupenky na Galavečer, měla jsem jasno. Nehodlala jsem sedět doma a přemýšlet o tom, jaký to je mít peníze nebo lásku. Byla jsem prostě drsná holka, která chtěla akci a zábavu.

Na ulici voněl čerstvý vzduch smíšený s trochou vzrušení a adrenalinu. Měla jsem v kapse poslední drobné, ale to mi nevadilo. Srdce mi bušilo, když jsem se dostala k místu konání. Podívala jsem se na plakát s informacemi o tom, co všechno je třeba udělat, abych se mohla zúčastnit. „Žádná sranda, jen akce!“ pomyslela jsem si.

V davu jsem se proplétala jako nymfa v květinové zahradě. Každý kolem mě měl nějaký cíl, ale já? Já měla jen touhu vyhrát. Vzduch byl prosycený nadšením a troškou nervozity. Když jsem slyšela, že stačí napsat krátký příběh o tom, co pro mě Galavečer znamená, začala jsem psát. Pohybovala jsem se rychle, jako bych měla oheň v srdci.

Každé slovo vycházelo z hloubi mé duše. Popisovala jsem, jaké to je toužit po něčem, co je tak blízko, a přesto nedosažitelné. Jaké to je sledovat, jak ostatní tančí a smějí se, zatímco já jsem tu, mezi nimi, ale přece sama. Dala jsem do toho všechno.

Když jsem příběh dopsala, odhodila jsem ho na stůl, a s napětím čekala na vyhlášení. A pak to přišlo. „A vítězem je…“ ozval se hlas, a já si přála, aby se čas zastavil. Když jsem slyšela své jméno, vrátilo se mi všechno to vzrušení. „Soutěžila jsem a vyhrála!“ Ale v ten moment jsem si uvědomila, že vstupenka není jen lístek na akci, ale také klíč k novým zážitkům a přátelům, které jsem nikdy neměla. Všechno se měnilo, a já byla připravená na další výzvy.

Všechno nebo nic

Ráno, slunce se dralo skrze špinavé okno mé garáže a já si uvědomila, že další den bez peněz a bez lásky mě rozhodně nečeká. Abych se dostala na ten galavečer, potřebovala jsem plán. Měla jsem v hlavě jen jednu věc – vstupenky. Přesně tak, nebudu sedět na zadku a čekat, až mi někdo něco dá. To není můj styl.

Zaprášené ulice a zvuk motoru

Našla jsem se na ulici, kde asfalt voněl po horkém letním slunci a vzduch byl prosycen vůní benzínu. Vzala jsem si svůj starý motorový skútr, co už měl lepší časy. Ale co na tom záleží? Hlavní je, že mě doveze tam, kde potřebuji. Cíl? Místní kavárna, kde se konala soutěž o vstupenky. A já jsem byla připravená udělat cokoliv, abych je získala.

Hlava plná plánů

V kavárně se už tlačili lidé, všichni jako ovce, čekající na šanci. Já jsem se ale nenechala odradit. Vytáhla jsem svůj plán, pohled na ostatní mi dodal energii. „Toto je moje šance,“ pomyslela jsem si a přistoupila k soutěži. Měla jsem v ruce svůj poslední trumf – drzost.

Akce, která měnila pravidla

„Všichni, kdo chtějí vstupenky, musí předvést něco bláznivého,“ znělo z pódia. Všichni se začali bát, ale já jsem se jen usmála. „To je přesně to, co umím!“. Vytáhla jsem si z batohu starý skateboard a začala jsem předvádět triky. Lidi tleskali, smáli se. V ten moment jsem se cítila jako královna.

Překvapení na konci

Po skončení soutěže jsem se setkala s organizátorem. Celý večer jsem mu připadala jako drsňačka, a tak mi nakonec místo vstupenek nabídl VIP místo na galavečeru. „Tohle je pro tebe,“ řekl s úsměvem. A já, bez peněz a bez lásky, jsem najednou měla víc, než jsem si kdy přála. Kdo by to byl řekl, že drsné holky to umějí s překvapením lépe než s romantikou?

Tak jo, tady jsem, drsná holka bez peněz a bez lásky. Město je plné světel, ale já mám v kapse jen pár drobných a v srdci prázdno. Včera jsem narazila na záhadnou soutěž o vstupenky na galavečer, a věř mi, tohle je moje šance. Oprášila jsem staré boty, našla kousek papíru, na který jsem napsala: „Nenechám se porazit.“

Vyrazila jsem do ulic, kde vzduch voněl po kebabu a levném alkoholu. Všude kolem mě se hemžili lidé v oblecích a večerních šatech, jako by se na galavečer chystali už teď. Já? Já jsem vypadala jako ztracená duše, ale to mi nevadilo. Našla jsem si kousek klidného místa, kde jsem mohla v klidu vymyslet, jak na to.

Po pár hodinách chaosu a slibů, které jsem si dávala, jsem se rozhodla, že si to zasloužím. Musím vyhrát! Měla jsem v plánu vyrazit na místo, kde se konala soutěž. Na dně láhve jsem viděla jen odlesk naděje, ale to mi stačilo. Vzala jsem si poslední peníze na jízdenku a vyrazila.

Na místě jsem se setkala s davem. Vzduch byl prosycen napětím, smíchem a taky lehkým strachem. Všichni čekali na vyhlášení vítěze. Moje srdce bilo jako o závod. Co když se mi to nepovede? Ale pak jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem byla na dně, a rozhodla jsem se, že tentokrát to prostě nevzdám. Ve vzduchu visela vůně úspěchu a já se ji chystala chytit.

Jakmile se slova „a vítězem je…“ rozlehla po místnosti, napětí dosáhlo vrcholu. Otočila jsem se na lidi kolem mě a v tu chvíli to bylo jako ve filmu. Jméno, které vyhlásili, mě šokovalo. Byl to můj bývalý, ten, který mě opustil pro jinou. V tu chvíli jsem pochopila, že i bez lásky a peněz mám sílu se postavit na nohy. Možná jsem nevyhrála soutěž, ale vyhrála jsem sama nad sebou.

Tak jo, je čas na akci. Včera jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na ten Galavečer. Ráda bych tam šla, ale peníze? Ty mi chybí jak kyslík. Takže, co udělám? Pustím se do toho s vášní, která nedá spát.

Začínám v barevném baru na rohu, kde se smíšené vůně cigaret a levného alkoholu mísí s pulzující hudbou. Všichni tancují, ale já mám jiný plán. Každý, kdo si objedná drink, má šanci vyhrát lístek. Zvedám ruku a objednávám své oblíbené – vodku s tonikem. Zatímco se mi v žilách probouzí energie, sleduji lidi okolo. Oči mi přitahuje jeden kluk s tatéry na paži, který vypadal, že by mohl mít informace, které potřebuju.

Snažím se s ním promluvit. Vím, že je to risk, ale co jiného mi zbývá? Jeho úsměv je jako slunce po bouři, ale já mu nehodlám ukázat, jak moc mi záleží. Zjišťuji, že soutěž je mnohem víc než jen o štěstí. Je to o odvaze, a já ji mám na rozdávání. Přímo od něj se dozvídám, že stačí udělat něco bláznivého na baru a vyhrajete. Takže, co udělám? Jdu do toho.

Skáču na bar a začínám tančit, jako by nebyl zítřek. Všichni se na mě dívají, tleskají, a já cítím, jak mi adrenalín stoupá. V tom okamžiku se cítím jako královna. Ale víte co? Ten kluk na mě kouká, jako bych byla podivná, a já mu ukážu, že jsem víc než jen drsná holka bez peněz. Když skončím, slyším, jak mi někdo křičí: „Ty jsi blázen!“ a já se usmívám.

Po tomhle vystoupení mi podávají lístek na soutěž. Jsem na vrcholu světa! Ale pak, když se snažím odejít, ten kluk mě chytí za ruku. „Počkej, to jsi opravdu ty? Ta, co vyhraje všechno?“ říká. A já se zasměju. Takže tohle je překvapení? Ne, ne, ne. To nejlepší teprve přijde. Když se podívám na lístek, uvědomím si, že soutěž o lístky je jen začátek. Co když vyhraju i něco víc? Co když se moje drsná duše dostane na vrchol?“

Když se mi v uších rozezvučel ten známý beat Gigi D’Agostina, věděla jsem, že mě čeká další noc bez peněz, ale s plnou náručí vzpomínek. S kamarádkou jsme se vpily do rozjeté party, která se konala v opuštěném skladu na okraji města.

Všude kolem nás se mísily barvy neonových světel s tmou noci. Lidé se tísnili na malém parketu, zlaté a bílé záře z reflektorů se odrážely v jejich potících se tvářích. Cítila jsem v sobě ten adrenalin, v tom okamžiku jsem zapomněla na všechny starosti. Všechno bylo tak živé, tak intenzivní.

Začala jsem tančit, moje tělo se houpalo v rytmu hudby. Gigi byl mým osobním terapeutem. Všechno kolem mě se rozplývalo, a já jsem byla jen já – drsná holka bez peněz a bez lásky. Srdce mi bušilo, jako by chtělo vypadnout z hrudi, a já jsem se smála, až jsem cítila, jak se mi slzy derou do očí.

V tomhle chaosu jsem spatřila kluka, který byl snad ještě drsnější než já. S jeho koženou bundou a tetováním na rukou byl jako živý sen. Přistoupil blíž, a já jsem věděla, že tohle je okamžik, kdy se nic neděje náhodou. Přes hlasitou hudbu mi zašeptal, abych ho následovala.

Vydali jsme se do bočního vchodu, obklopeni kouřem a zvuky, které se zdály být daleko. Venku jsme se ocitli na prázdném parkovišti, kde se rozhostila taková tma, že jsem v ní čelila jen jeho očím. Když se naše rty konečně setkaly, bylo to jako výbuch. Všechno ostatní zmizelo, ale já jsem věděla, že tohle nebude trvat věčně. A pak bzzzz, telefon v kapse. Byl to můj starý známý, který mi nabízel práci. To byla pro mě šance, ale také jsem věděla, že tím se končí tahle bezstarostná noc.

Když jsem se vrátila zpátky do reality, uvědomila jsem si, že i když jsem bez peněz a bez lásky, aspoň jsem žila. Kdo by potřeboval víc, když má v srdci rytmus Gigi D’Agostina a příběh, který nikdo jiný nemůže napsat?

Jsem drsná holka, co žije v městě plném snů a zklamání. Právě jsem dostala tip na soutěž o vstupenky na galavečer, a to mi rozproudilo krev. Bez peněz a bez lásky, ale s odhodláním, jsem se rozhodla, že to zkusím.

Nejdřív jsem musela zjistit, jak na to. Moje první kroky vedly do místní kavárny, kde se zdržovali lidé, co měli informace. Vzduch byl prosycen vůní čerstvé kávy a koláčů. Sedla jsem si k jednomu stolu, kde se mluvilo o archivních soutěžích. Všichni se smáli a vyprávěli si historky, ale já potřebovala něco víc. Chtěla jsem vyhrát.

Po několika minutách jsem slyšela klukovský smích, který mě přiměl zvednout hlavu. Dva kluci, co vypadali jako by právě vypadli z nějakého filmu, se prali o poslední kousek koláče. Byli to moji spojenci, nebo spíš oběti. Přistoupila jsem k nim a s bezprostředností, která mě charakterizuje, jsem se zeptala: „Hele, jak se dostanu k těm vstupenkám?“

Nečekali na nic a během chvilky mi vysvětlili, že je to všechno o tom, co uděláš, abys získala body. Vyzvali mě, abych se zúčastnila improvizované soutěže, kde se hodnotila kreativita. „Tak jo, jdeme na to!“ řekla jsem a vytáhla z batohu starý, ale funkční foťák.

Na ulicích jsem fotila všechno, co mi přišlo pod ruku. Barvy města, smích dětí, a dokonce i šedivé zdi s graffiti, které vyprávěly příběhy. Každý snímek byl jako malý kousek mě, který jsem dávala do soutěže. Když jsem se vrátila do kavárny, kluci se na mě podívali a prohlásili, že jsem hotová vítězka. A pak to přišlo. Email, který mě pozval na galavečer.

Přišel den galavečera. Měla jsem na sobě šaty, které jsem si půjčila od kamarádky, a cítila se jako královna. Když jsem dorazila na místo, zjistila jsem, že jsem vyhrála více než jen vstupenky. Galavečer byl plný lidí, kteří mi nabízeli lásku, pozornost, a dokonce i peníze. Ale já jsem se usmála a řekla: „Děkuju, ale já už mám vítězství. Nechci nic víc.“ A to bylo pro mě překvapení, že jsem našla sílu a hodnotu sama v sobě.