Černovláska.cz

Co se stalo v klubu?

Včera večer jsem seděla na stoličce v zaplivaném klubu, kde zdi pamatují lepší časy. Vzduch byl prosycen pachem cigaret a přehnaného parfému, ale mně to bylo jedno. Kolem mě se hemžili lidé, kteří si užívali, jak já nikdy ne. A pak jsem ho uviděla. Laura. S jejími tygřími tetováními a divokým pohledem, byl to pohled, který mi rozproudil krev v žilách.

Hlas jako zvon

Laura vzala mikrofon do ruky a spustila. Její hlas, i když byl dvanáctileté zpěvačky, měl sílu, která by mohla probudit mrtvé. „Kdo říká, že nemám co říct?“ zpívala a já cítila, jak se mi rozbušilo srdce. Všichni se na ni dívali, a já se cítila jako jediné stvoření, které chápe tu upřímnost. Byla jsem tu, abych se pustila do boje, ne abych se schovávala za maličkostmi.

Bez peněz, bez lásky

Neměla jsem ani haléř v kapse, ale to mi nebránilo v tom, abych se dostala blíž. Chtěla jsem být součástí toho šílenství, té energie, co v klubu panovala. Zjistila jsem, že Laura má svůj band, který se skládal z podivínů, kteří se nebojí na sobě nosit barvy a křičet do noci. Cítila jsem, že tam patřím, a tak jsem se rozhodla, že ji oslovím.

Vyzývám ji

„Hej, Lauru!“ zakřičela jsem, zatímco se vlnila v rytmu hudby. Nejdřív se na mě podívala s nedůvěrou, ale pak se zasmála. „Co chceš, holka?“

Překvapivý konec

„Chci se přidat!“ odpověděla jsem. A to byla moje chyba. Vzala mě na pódium, abych ji podpořila. Ale jak jsme zpívaly, zjistila jsem, že jsem byla víc než jen další v řadě. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že bez peněz a lásky jsem našla něco cennějšího – svobodu. Když skončila píseň, Laura se na mě podívala a řekla: „Ty jsi bláznivá! Ale líbíš se mi. Mám pro tebe plán.“

Jsem naštvaná, bez peněz a bez lásky. Ale to mi nebrání v tom, abych se pustila do akce. V Ostravě, městě plném šedých paneláků a hlučných ulic, jsem potkala podivného kluka – Jaroslava Palaty. Jeho úsměv byl tajemný, jako záhadný ostravák, jehož příběh jsem se chtěla dozvědět.

Jednoho večera, když se tma proplétala s neonovými světly, jsem ho spatřila v 3144. Místo, kde se scházejí ti, co hledají něco víc než jen prázdné řeči. Jaroslav stál opřený o bar, v ruce skleničku s něčím, co vypadalo jako absinth. Vzduch byl nasáklý vůní kouře a alkoholu. Přistoupila jsem k němu, nezájem na tváři, ale s ohněm v očích. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se. „Hledám dobrodružství,“ odpověděl s úsměvem, který by rozesmál i umírající květinu.

Byl to kluk, který se nenechal odradit. Společně jsme se vydali na procházku po Ostravě. Každý krok byl jako ránu kladivem do rozbitého skla. Město ožívalo – hlasy, smích, tumult. Jaroslav mě vzal k tajné zahradě, kde rostly květiny tak barevné, že by se za ně styděl i duhový jednorožec. „Tady je to jako v pohádce, když zavřeš oči,“ řekl a já jsem si uvědomila, že tohle je má pohádka. Bez peněz, ale bohatá na zážitky.

Pak přišla ta chvíle. Stáli jsme uprostřed zahrady, když Jaroslav vytáhl z kapsy zlatý klíč. „Tohle je klíč k tajemství,“ řekl. „Pojď, ukážu ti to.“ Vzrušení mě pohltilo. Co skrývá? Očekávání se mísilo s nervozitou. Klíč zapadl do zámku starého, opuštěného domu za zahradou. Otevřeli jsme a naše oči se setkaly s tmou, která skrývala všechny možné příběhy. Dovnitř nás vtáhl pach prachu a zapomenutých vzpomínek.

Když jsme vstoupili, vše se změnilo. Stáli jsme v místnosti plné starých fotografií, které vyprávěly příběhy lidí, kteří tu kdysi žili. Ale co mě šokovalo nejvíc, byla fotka Jaroslava. Na ní byl se ženou, kterou jsem poznala – byla to moje matka. Měla jsem pocit, že mi někdo vytrhl zem pod nohama. Jaroslav se usmál, ale v jeho očích bylo něco jiného. „Já jsem tvůj bratr,“ řekl a já jsem věděla, že tahle noc už nikdy nebude stejná.“

Dovolená? Ne, to je jen začátek!

Představte si mě, jak sedím na schodech 2727 Magma Hotelu. Všude kolem mě se mísí pach levného alkoholu a cigaretového kouře. Nejsou to žádné luxusní místa, ale tohle je moje realita. Bez peněz, bez lásky, ale s cílem. Objev soutěže Skutečná Liga je tady, a já vím, co musím udělat.

Úkol zní jasně

Vydávám se do nitra hotelu s jedním cílem: zjistit, kdo je za těmi podivnými soutěžemi. Každý účastník má šanci vyhrát, ale já vím, že v tomhle světě je to vždy o tom, kdo má lepší karty. Mým prvním krokem je najít HTML kód, který skrývá tajemství soutěže. Nezávislý hacker, co sedí v rohu baru, se zdá být klíčem.

Hra začíná

Hodím na sebe svoji nejlepší „drsnou holku“ masku a přímo k němu přistoupím. Jeho oči se mi rozšíří, když mu ukážu, co mám. Rychlý výměna informací a najednou jsem v jeho počítači, procházím kódem jako nůž máslem. Všechny ty barvy a čísla, to je moje hra. 2727 je víc než jen číslo, je to vstupenka do světa, kde se srdce nehodí.

Ve víru akce

Najednou se hotel otřásá, jak se kolem mě rozjíždí akce. Lidi křičí, někdo se snaží utéct, jiný se snaží zůstat v klidu. Já jsem ale bez emocí, jen sleduji, jak se situace vyostřuje. Skutečná Liga se rozjíždí naplno, a já to chci vidět. Z mých úst vycházejí slova, co drtí strach a napětí. Musím se dostat k vrcholu a zjistit, co se skrývá za touto soutěží.

Překvapení na konci

Jakmile se dostanu do srdce hotelu, nalézám odpověď. 2727 Magma Hotel je jen zástěrka pro něco mnohem většího. Soutěže nejsou o penězích, ale o tom, jak daleko jsi ochoten zajít, abys přežil. Jsem na správném místě v nesprávný čas. A pak, v posledním momentě, se ukáže, že ten hacker je vlastně můj dávný známý, který mě sem přivedl, abych se stala součástí jeho plánu. A já? Já jsem připravená na cokoliv.

Každé ráno je stejný boj

Ráno se probudím v malém pokoji na okraji Brna. Zapáchající stěny, roztrhané závěsy a prach, co leží na všem. Není tu nic, co by mi připomínalo domov. Jen já, moje myšlenky a noční dobrodružství, která se stále opakují.

Ulice Brna jako aréna

Venku je to jiný svět. Ulice se hemží lidmi, kteří se honí za štěstím, zatímco já se snažím přežít. Mám pár kaček v kapse a rozhodně se nechystám je utratit na nic zbytečného. Můj cíl? Najít 3515 Placebo, o kterém se všude mluví. To místo, kde se sejdou ti, kteří hledají víc než jen klid.

Vztek a adrenalin

Vstoupím do klubu a vzduch je tu naplněný emocemi. Všude kolem mě záblesky světel a vřelý smích lidí, kteří si užívají. Ale já necítím nic, jen vztek. Ten pocit, jakoby mě někdo pořádně nakopl do břicha. Předtím jsem měla lásku, ale teď? Teď je to jen prázdnota.

Všechno se mění

V tomhle chaosu najednou vidím kluka, který mi připomíná, co to znamená se smát. Je okouzlující a má v sobě něco, co mě přitahuje. Ale jakmile se naše pohledy setkají, z jeho očí cítím stejnou bolest. Vztek, zklamání, touhu po něčem víc. Nechci se nechat svést, ale ten pocit je silnější než já.

Překvapení na konci

Jak se blížíme k sobě, najednou se vše zadrhne. Všechno se rozpadá. Z klubu vyběhne skupina lidí, kteří se vztekají, a já jsem uprostřed. Ten kluk, co se mi líbí, najednou zmizí. A já? Stojím tam, ztracená, s prázdnou peněženkou a bez lásky. Ale pak, když se otáčím, vidím ho na druhé straně ulice, jak se směje. A v tu chvíli vím, že tohle město má ještě co nabídnout.

Začalo to jako každé jiné ráno. Vstala jsem z postele, která pamatuje více než já. Z okna se dral sluneční paprsek, ale já jsem moc dobře věděla, že venku čeká jen další den plný prázdna. Bez peněz a bez lásky, ale s jedním cílem: najít něco k snědku, co mi rozproudí krev v žilách.

Moje kroky směřovaly do místní tržnice. Vzduch byl prosycen vůní čerstvého pečiva a koření. Všude kolem mě pobíhali prodejci, kteří nabízeli své zboží. Jsem drsná holka, co se nenechá jen tak odradit, a tak jsem se pustila do vyjednávání. „Dám ti tři koruny a kousek svýho srdce za tenhle párek!“ zavolala jsem na zavalitého muže s bradkou. Jeho smích se mísil s aroma česneku a uzeniny.

Tak jsem se procházela mezi stánky, v ruce s párkem, který byl tak šťavnatý, že mi málem ukápla slina na boty. A pak jsem to uviděla. Na jednom ze stánků se vyjímala lákavá miska s jídlem, které vypadalo jako umělecké dílo. „Co je to?“ zeptala jsem se, zatímco jsem si olizovala prsty. „To je náš tajný recept, slečno!“ usmál se malý kuchař, který byl jak z pohádky. „3174 dny plné gastronomie a skvělých chutí!“

„Tak já si to vezmu!“ vyhrkla jsem a vytáhla poslední drobáky z kapsy. Po prvním soustu mě ochromila exploze chutí, jako by mi někdo otevřel bránu do gastronomického nebe. Každý kousek byl jako malý zázrak. Ale pak se stalo něco zvláštního. Z ničeho nic jsem se ocitla na místě, kde se vařily vzpomínky. Každý vůně mě vrátila zpět do chvíle, kdy jsem byla šťastná. Vzpomněla jsem si na chvíle, kdy jsem se smála, tancovala a milovala. V té mžiku jsem se ocitla v minulosti, ale ten okamžik byl tak křehký, že jsem se bála, že zmizí.

A pak to přišlo. Z ničeho nic se ke mně přibližoval ten malý kuchař. „Každý, kdo ochutná naše jídlo, se musí rozhodnout: zůstat v minulosti nebo jít vpřed. Co si vybereš?“ Jeho slova mě zasáhla jak blesk. Rozhodla jsem se. „Jsem drsná holka bez peněz a lásky, a tak si vyberu budoucnost!“ A s tím jsem se otočila a kráčela pryč, s vědomím, že i když nemám nic, mám aspoň chuť do života.

Když říkám, že jsem drsná holka, myslím to vážně. Bylo to jako by mě osud hodil do jezera zvaného Jessica Simpson, kde se mísili country melodie s vůní prachu a opuštěných silnic. A já? Já byla ta, co se v tom všem utápěla bez lásky a bez peněz.

Jednoho horkého letního odpoledne jsem se rozhodla, že mi už došla trpělivost. Seděla jsem na zadním sedadle starého pickupu, který měl víc šrámů než já. „Hej, kámo, je čas na akci!“ vykřikla jsem, když jsem si přehodila černou kšiltovku na hlavu. Vzduch byl plný vůně spáleného benzínu a já cítila, že se blíží něco velkého.

Moji kámoši, s kterými jsem se potloukala po městě, byli stejně drsní jako já. Dali jsme se na lov. Ne na normální lov, ale na ten, který nás vystřelí do neznáma. „Cíl je jasný, ukradneme ten starý klavír z opuštěného baru!“ Znělo to šíleně, ale to bylo to, co jsme chtěli, vzít si kus minulosti, vzít si kus sebe.

Přijeli jsme k baru, který vypadal jako z jiného světa. Dveře se zaskvěly jako zrcadlo, ale uvnitř bylo tma a ticho. „Nikoho tu není, tak co čekáme?“ zamumlala jsem, když jsem našla klíč od zadního vchodu. Vstoupili jsme do zóny, kde se dříve konaly divoké country večírky. Vzduch byl prosycen vůní starého dřeva a alkoholu, a já cítila, jak mi srdce buší.

Na scéně byl klavír – starý, ale stále krásný. „Tak, co teď?“ zeptal se jeden z mých kamarádů. „Teď ho vezmeme!“ zakřičela jsem, a s tím jsem se vrhla k němu. Když jsme ho zvedali, najednou se rozsvítilo světlo a zpoza rohu vyšel chlapík s pistolí. „Co to tu děláte?“ zeptal se, ale já byla rychlejší. „Máme tu vlastní plán!“ a v ten moment jsem se rozhodla, že se ukážu jako skutečná drsňačka.

To, co následovalo, byla akce, na kterou nikdy nezapomenu. Nejen že jsem se s pistolí postavila proti chlapíkovi, ale najednou jsem cítila, že v tom všem je něco víc. Když jsme se snažili utéct, zjistila jsem, že klavír je nejen starý nástroj, ale taky klíč k mé minulosti. A tak jsem se rozhodla, že se s ním už nikdy nerozloučím. Co na tom, že nemám lásku, když mám svůj klavír, který mi dává svobodu a sílu?! „Zpátky do ulic!“ zakřičela jsem, a odjela jsem do noci, s klavírem v náručí, s pistolí v kapse a s pocitem, že teď jsem konečně svá.

Bylo mi jasné, že dnešní den nebude nijak zvláštní. Vzduch byl těžký, jakoby se snažil udržet v sobě všechny příběhy, které se v něm za ta léta nahromadily. Když jsem se procházela po městě, vůně čerstvě upečeného chleba a levného piva se mísila s prachem ulic. Všude kolem mě se hemžili lidé, každý byl zahnán svými problémy, ale já? Já jsem měla jen jednu věc na mysli – 3536 k vodě.

Vytáhla jsem knihu z batohu, její hřbet už byl trochu ošoupaný, ale obsah? Ten byl jako dynamit. Byla to kniha o přežití, a já jsem ji potřebovala víc než cokoliv jiného. Sedla jsem si na okraj chodníku, zapálila jsem si cigaretu a přitom jsem hltala slova, která mi dávala sílu. Každá stránka byla jako návod, jak přežít v tomhle krutém světě.

Jak jsem četla, zklidnila se mi mysl a najednou jsem se cítila jako královna. V tu chvíli jsem zapomněla na prázdný žaludek a na to, že nemám na pivo. Představila jsem si, jak vylezu z města, až do lesa, kde je voda a klid. Jako by mě ta kniha vedla k nějaké odměně.

Rozhodla jsem se, že půjdu. Vzala jsem knihu a vyrazila. Cesta byla klikatá, plná nečekaných překvapení. Když jsem se dostala na okraj lesa, ucítila jsem vůni borovic a vlhkosti. Bylo to jako by mě příroda objala. Zastavila jsem se, abych se napila z potoka, a tehdy jsem uslyšela šustění. Byl tam kluk. Zřejmě ztracený, jako já.

Rozhovor s ním byl jako hra na schovávanou. Mluvil o dobrodružstvích, o místech, která jsem nikdy neviděla, a vzpomínal na život, který jsem si ani nedokázala představit. Když mi ukázal mapu, pochopila jsem, že naše cíle se protnou. Tehdy mi došlo, že kniha a ten kluk jsou klíčem k něčemu většímu. Nezůstali jsme jen u vody, ale vyrazili jsme na cestu, která nás spojila víc než jsem kdy očekávala.

Na konci dne jsme stáli na vrcholu kopce, s výhledem na město, které nám bylo cizí. A v tu chvíli, jsem si uvědomila, že láska a peníze jsou jen iluze. Skutečné bohatství je v těchto okamžicích, kdy se spojíte s někým, kdo je stejně ztracený jako vy. A tak jsem s klukem šla dál, s knihou v ruce, a já věděla, že tohle je teprve začátek.

Úvod do akce

Bylo to jedno z těch ráno, kdy jsem se probudila s pocitem, že se mi život vymyká z rukou. V peněžence pětikoruna, lásky žádná, ale odhodlání? Toho bylo dost. Potřebovala jsem změnu a rozhodla se pro zhubnutí 30 kg ve 35 minutách. To bude výzva!

Ranní adrenalín

Vyběhla jsem z baráku, vzduch byl mrazivý a já cítila, jak mi vítr čechrá vlasy. Nebyla jsem si jistá, jestli mě víc motivuje chuť na změnu, nebo pocit hladovění. Na ulici to vypadalo jako běžný den, ale já měla v hlavě jeden cíl: zhubnout a ukázat všem, že to jde.

Příprava na akci

V parku jsem narazila na skupinku lidí, kteří cvičili. Jejich smích a pot mi dodaly energii. Přidala jsem se k nim, i když mi to bylo jasné, že mě budou mít za blázna. Každé cvičení, každý skok, byl jako uvolnění z břemene, které jsem nosila. Vzduch voněl po trávě a potu, ale já cítila, jak se ze mě odplavují všechny špatné vzpomínky.

Nečekaný zvrat

Po 20 minutách jsem byla zpocená jako prase, ale to mi nebránilo v tom, abych šla dál. Najednou se mi do cesty postavil kluk, který trénoval s kettlebellem. „Hele, chceš si zkusit něco pořádného?“ zeptal se s úsměvem. Na chvíli mě jeho úsměv zaskočil, ale pak jsem si řekla: proč ne? Měla jsem pocit, že se mi zapaluje krev v žilách.

Finální výzva a překvapení

Po 35 minutách jsem se cítila jako superhrdina. Když jsem se podívala do zrcadla, byla jsem zpocená, ale šťastná. A pak to přišlo. Kluk s kettlebellem mi podal vizitku na fitness trenéra s tím, že mi rád pomůže. Zasmála jsem se a teď vím, že zhubnout 30 kg je jen začátek. Člověk nemusí mít peníze ani lásku, stačí mít odvahu a být drsný.

Když se řekne 1920 superstar, většina z nás si představí lesk, slávu a peníze. Ale já? Jsem drsná holka z ulice, co si na tyhle pohádky nehraje. Bez peněz, bez lásky, ale se spoustou touhy po adrenalinovém zážitku. Dneska se mi zjevil v hlavě plán, jak vrazit klín mezi ty, co si myslí, že mají moc. A s tímhle plánem jsem si šla rovnou pro slovo.

Jednoho sychravého odpoledne jsem seděla na rohu ulice, když jsem zaslechla, jak se mluví o Tv Nova a jejich drbárenských pomluvách o hlasování. „Cože?“ myslela jsem si, „tohle nesmím nechat jen tak!“ Vzala jsem si na pomoc pár kámošů a vyrazili jsme do akce. Moje srdce bušilo jako blázen, když jsme dorazili k budově televize, kde se schovávaly tajné plány.

Stáli jsme tam, schovaní za popelnicemi, s citem pro dobrodružství. Vzduch voněl po mokré zemi a starých papírech. Očka nám svítila jako kočkám v noci, když jsme se snažili zachytit to, co se uvnitř dělo. Všude kolem nás byl ruch, lidé pospíchali s těmi svými pohádkami a já jsem věděla, že pokud to teď neuděláme, tak nikdy.

Naše šance přišla, když se otevřely dveře a ven vyšel chlápek s obrovskou složkou. Hlasitě jsme se zasmáli, když jsme si uvědomili, že to je naše šance. Srdce mi bušilo, když jsem vykročila dopředu, chytla ho za rameno a řekla: „Hej, ty! Co víš o těch pomluvách?“ Když se otočil, jeho obličej byl bledý jako papír. Nečekal, že ho někdo přistihne.

Naše slova se mísila s jeho strachem, a jak jsem mu kladla další otázky, začal se rozpadat jako domeček z karet. Právě v tu chvíli jsem věděla, že se chystá něco velkého. A pak, bum! Všechno, co jsem si myslela, že vím, se obrátilo naruby. Chlápek se rozesmál a řekl: „Ty jsi to nevěděla? To hlasování je jen falešná hra, kterou hrajeme. Nikdo nevyhraje, jen my, co jsme v tomhle systému!“

A tak jsem se ocitla uprostřed skandálu, který by mohl změnit všechno. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem najednou měla moc, o které se mi ani nesnilo. Srdce mi bušilo, když jsem si uvědomila, že tohle je teprve začátek. Co teď? Všichni si mysleli, že mají pravdu, ale já jsem měla v rukou karty. A tohle byla jen první hra.

Kapela v srdci noci

Včera večer, když jsem procházela mlhavým městem, cítila jsem, jak mi vítr cuchá vlasy a zanechává na mě pach prachu a benzínu. Kde jinde by taková drsná holka jako já mohla najít útěchu? Všude kolem mě blikaly neonové nápisy, ale já jsem měla jedno místo na mysli – koncert Anety Langerové. Bylo mi jedno, že nemám na lístek, vím, jak se dostat tam, kam chci.

Přípravy na útok

Srdce mi bušilo jako šílené, když jsem se blížila k místu konání. Očekávání bylo cítit ve vzduchu, jak se lidé shromažďovali, smích, křik, dokonce i vůně popkornu a cigaret. Kdo potřebuje lásku, když je tu hudba? Zjistila jsem, že se dá vždycky najít způsob, jak se dostat dovnitř, a já jsem byla připravená. První pokus selhal, ale já jsem neztrácela naději. Skupina fanoušků se rozptýlila, a já jsem se vklouzla mezi ně, jako kočka v noci.

Na vlně emocí

Vnitřek klubu byl jako jiný svět. Pulzující světla, dusící se vzduch, lidé tleskali, zpívali, a já? Já jsem byla v transu. Když Aneta přišla na pódium, vzduch se naplnil napětím. Její hlas byl jako samet, a já jsem se nechala unášet melodiemi. Každá píseň byla jako zbraň, co se mi zabodávala do srdce, a přesto jsem se cítila silná. Bez peněz, bez lásky, ale s hudbou. To bylo všechno, co jsem potřebovala.

Nečekaný zvrat

V polovině koncertu, když jsem se snažila vyniknout v davu, jsem si všimla, že někdo na mě kouká. Byla to jedna z organizátorek koncertu. Zřejmě si mě všimla, jak se snažím dostat k pódiu. Když se na mě usmála, myslela jsem, že omdlím. Zřejmě jsem se jí zalíbila, nebo co. Vytáhla mě z davu a zavedla mě za kulisy. V tu chvíli jsem nevěděla, co si myslet. Srdce mi bušilo, ale nebyla jsem si jistá, jestli je to kvůli hudbě nebo tomu, co se právě dělo.

Odměna v podobě příležitosti

Když jsem se ocitla v zákulisí, Aneta mě přivítala jako starou známou. Nevěřila jsem vlastním uším. Nabídla mi místo v její doprovodné skupině. „Dneska jsi to ty, kdo si zaslouží odměnu,“ řekla. Byla jsem šokovaná. Od té chvíle jsem věděla, že koncerty Anety Langerové nejsou jen o hudbě, ale o příležitostech, které se můžou zjevit v nečekaných chvílích. Sice jsem přišla bez peněz a bez lásky, ale odcházela jsem s něčím mnohem cennějším – s nadějí a novou cestou, kterou jsem si nikdy nepředstavovala. Kdo by to byl řekl?