Černovláska.cz

Bylo to jedno z těch večerů, kdy se v ulicích rozléhal smích a hluk. Galavečer, na který jsem neměla ani cent, se blížil. Ale já nejsem holka, co by se vzdala bez boje. Tak jsem se rozhodla, že se pokusím vyhrát vstupenky.

Našla jsem soutěž na internetu. Odkaz vedl na stránku Černovláska.cz. Kdo by si pomyslel, že se dostanu k takovému pokladu? Odpovědi na otázky byly jednoduché, ale hloubka mé chudoby mě nutila snažit se víc. Představovala jsem si, jak se obléknu do šatů, které bych normálně neviděla ani z rychlíku.

Večer jsem šla do hospody. Zasnila jsem se, když jsem seděla na barové židli a pozorovala ostatní. Všichni se smáli, pili, flirtovali. Já měla v kapse poslední drobáky a v hlavě plán, jak vyhrát. Připadala jsem si jako gladiátor v aréně. „Kdo nezkusí, nevyhraje!“ říkala jsem si a začala jsem přemýšlet, jak na to.

Další den jsem se rozhodla vsadit na štěstí. Zaslala jsem svůj příspěvek do soutěže. Srdce mi bušilo, když jsem klikla na tlačítko „Odeslat“. Zůstalo mi jen čekání. Zatímco jsem snila o galavečeru, venku se rozpršelo. Kapky deště se odrážely od oken jako drobné diamanty, ale já jsem se svým životem byla stále na dně.

A pak to přišlo. E-mail s předmětem „Gratulujeme!“ mi vyrazil dech. Vyhrála jsem! Vstupenky na galavečer byly moje! Ale když jsem je viděla, uvědomila jsem si, že ten večer nebude tak jednoduchý, jak jsem si představovala. Zjistila jsem, že galavečer je plný lidí, které jsem znala, a že já jsem ta, kdo nemá co ztratit. Srdce mi bušilo, ale na tváři se mi rozlil úsměv. Měla jsem šanci, ať už to dopadne jakkoli.

Když jsem dorazila na galavečer, měla jsem v sobě směs nervozity a vzrušení. Ale místo očekávané pohádky jsem se ocitla v chaosu. Všude kolem mě se pohybovali známí. Nejprve mě přepadl strach, ale pak jsem se rozhodla, že se nenechám odradit. Na konci večera jsem zjistila, že jsem nejen vyhrála vstupenky, ale i nové přátele. A jak se říká, v nejmenším je největší radost. Jaké překvapení, že někdy i bez peněz a lásky můžete najít štěstí!

Jsem drsná holka, která se potlouká ulice. Peníze? Na co? Můj život je o tom, jak se postavit na vlastní nohy, i když je to občas jako balancování na laně nad propastí. Včera večer jsem se dostala do černobílé džungle města. Ulice voněly po smažených klobásách a levném alkoholu, když jsem zahlédla skupinku mladých kluků, jak se snaží složit tričko na nějakou soutěž. Vzbudilo to ve mně zvědavost. Skládat trička? To je přece blbost, říkala jsem si. Ale něco mi říkalo, že tohle by mohl být začátek něčeho nového.

Rozhodla jsem se je sledovat. Kluci se smáli, a když viděli, jak se jim nedaří, spustili salvu nadávek. „Hele, co takhle se vsadit, kdo to složí líp?“ navrhl jeden z nich. Kdo by odolal takové výzvě? Zasmála jsem se a přistoupila k nim. „Dám vám lekci, chlapci!“ vykřikla jsem a cítila, jak mi v žilách koluje adrenalin.

Vzala jsem tričko, které se mi dostalo do rukou. Příjemná látka, barvy se na slunci třpytily jako drahé kameny. „Skládání trik je umění, kluci! Musíte cítit tu látku!“ říkala jsem, zatímco jsem ho skládala jako profík. Měla jsem pocit, že mě pozorují s otevřenými ústy. Vzduch byl plný napětí. Když jsem tričko dokončila, kluci jen zírali. „Tohle je jasný vítěz!“ smál se jeden z nich. Hlava se mi točila, a já jsem si uvědomila, že tohle je moje chvíle. Možná to není o penězích, ale o pocitech a adrenalinu.

Pak přišla další výzva. „Co kdybychom se vsadili, že na to tričko napíšeme něco cool?“ navrhl jeden z kluků. „Tak jo!“ odpověděla jsem. Vytáhla jsem fix a začala psát. „Život je jako tričko, když se ho nesnažíš složit, budeš mít nepořádek!“ Kluci se smáli a já cítila, jak se atmosféra mění. Najednou jsme byli parta, která se na ničem nedohodla, ale přesto jsme se spojili.

Na konci večera jsem se rozloučila s kluky. Odhodila jsem tričko, které jsme složili, a řekla si, že tenhle zážitek si určitě zapamatuji. Myslela jsem si, že život bez peněz a bez lásky je prázdný, ale teď jsem věděla, že to tak není. Je to o okamžicích, které nás spojují, a o tom, jak se umíme bavit. A víte co? Ten večer mi dal víc, než jsem čekala. Takže, kdo ví? Možná se do města vrátím znovu, tentokrát s novými tričky a ještě většími příběhy.

Bylo to jedno z těch večerů, kdy smog z města pálil do nosu jako levná cigareta. Vzduch byl tak těžký, že jsem si musela přitáhnout kapuci hlouběji k obličeji, abych se nenechala pohltit tímhle zmatkem. Ve vzduchu visela vůně smaženého jídla, ale moje žaludek byl prázdný a neměl čas na takové blbosti. Dneska jsem měla jiný cíl – soutěž o vstupenky na Galavečer.

Na rohu ulice se shromáždila skupina lidí, každý z nich měl v očích jiskru naděje, ale já jsem věděla, že musím být rychlá. Můj plán byl jednoduchý – dostat se dovnitř, vyhrát a pak se postavit na pódium. Cítila jsem, jak mi adrenalin koluje v žilách, zatímco jsem se probíjela davem. Žádné kecy, žádné zdržování.

Vstupenka stála víc, než jsem si mohla dovolit, ale co na tom záleželo? Zjistila jsem, že soutěžící měly předvést nějaký talent. Představa, že bych tam šla a ukázala, co umím, byla lákavá. Vytáhla jsem z kapsy kousek papíru s rychlým skicováním toho, co bych mohla udělat. Rychlá akce – zpěv, ať už to zní jakkoliv.

V ten moment se najednou otevřely dveře, a já jsem se dostala dovnitř. Místnost byla osvětlená neonovými světly, vzduch byl cítit po parfému a potu. Na pódiu stála holka s kytarou, a zatímco zpívala, já jsem se připravovala na svůj okamžik. Když jsem konečně přišla na řadu, stoupla jsem si na prkna a vychrlila z sebe všechno, co jsem měla. Lidé se začali smát, někteří tleskali, a já jsem se cítila jako královna.

A pak přišel šok. Zrovna když jsem skončila, vyšel na pódium moderátor. „A vítězem se stává…“ a ukázal na mě. Nechápala jsem. Tohle byla ta změna, kterou jsem potřebovala. Vzala jsem si vstupenky a s pocitem vítězství jsem se otočila. Ale co když tohle byla jen iluze? Co když jsem jen hrála hru, kde jsem sama sobě nepřítelem? Tak či onak, já jsem dneska vyhrála a to bylo to, co se počítalo.

Byla jsem na dně. Peníze mi chyběly, láska byla jen prázdným pojmem, a tak jsem se rozhodla vyrazit na místo, kde se setkávají ciganski diabli a vyzývavé melodie Lucie Bílé. Noc byla teplá a vzduch voněl po opuštěné dálnici, zatímco já jsem šla do akce.

Na zaprášeném parkovišti se shromáždila skupina lidí. Jejich tváře byly osvětleny barevnými světly, která blikala jako mé myšlenky. Vzduch byl prosycen vůní grilovaného masa a koření. Na scéně se zjevil muž, jehož pohled byl tak intenzivní, že jsem se na chvíli zastavila. Dlouhé vlasy, fialové tričko, a na krku měl řetěz s nějakým podivným amuletem. Věděl, co dělá, a já jsem cítila, že se blíží akce.

Nebyla jsem sama. Vedle mě stála holka s černými vlasy, která se zdála být stejně drsná jako já. Naše pohledy se protnuly a bez jediného slova jsme si rozuměly. Jakmile hudba začala hrát, atmosféra se změnila. Všichni se rozprchli do tance, jako by nás něco spojovalo. Já jsem se ale nechtěla jen bavit; chtěla jsem vědět, co se skrývá za tímto podivným setkáním.

Po chvíli jsem se rozhodla prozkoumat. Dovedla mě to k malému stánku, kde se prodávaly podivné amulety a talismany. Prodejce, starý chlapík s šedými vlasy, na mě mrkl jako by věděl, co chci. „Hledáš něco víc než jen zábavu?“ zeptal se mě. „Jasně, co bys mi mohl nabídnout?“ odsekla jsem. Ukázal na amulet, který byl vyrobený z jakéhosi neznámého materiálu. „Tenhle ti přinese nejen štěstí, ale i lásku,“ řekl, a já jsem se zasmála. Láska? V tu chvíli jsem neměla čas na takové blbosti.

Když jsem se vrátila k tanci, obklopila mě euforie. Ale něco bylo jinak. Muž, který mě zaujal, se ke mně přiblížil a vzal mě za ruku. „Pojď, ukážu ti něco, co změní tvůj pohled na svět,“ zašeptal. Věděla jsem, že tohle je teď nebo nikdy. A tak jsem šla. Jak se ukázalo, ten amulet měl moc. Po několika minutách jsme se ocitli na opuštěné pláži, kde se zjevil úžasný pohled na město pod námi. Cítila jsem vítr ve vlasech a na tváři, jako by mi někdo dal novou šanci. Ale co se stalo dál? To, co následovalo, bylo mnohem víc než jen zábava. Bylo to dobrodružství, které mi ukázalo, že láska a štěstí nejsou jen prázdné pojmy. Ale o tom už jindy.

Jsem na kraji města, u staré, opuštěné budovy, kde se povídá, že se schovává poklad. Poklad? Ne, spíš poklad v podobě filmových podvratáků. Moje peněženka je prázdná, ale to mě nezastaví. Zrovna jsem si koupila starý CD s názvem Filmovi podvrataci. Zní to jako cenný úlovek. Vydávám se na lov.

Vcházím dovnitř. Cítím vlhkost a zkažené dřevo. Zdi jsou pokryté graffiti, které mluví o svobodě a rebelii. Můj břich mě varuje, že by to tu mohlo být nebezpečné, ale adrenalin mě žene vpřed. Filmovi podvrataci – co to vlastně znamená? Zřejmě něco, co by normální lidi odradilo. Ale já nejsem normální, jsem drsná holka, co ví, co chce.

V srdci budovy je malý sál, osvětlený slabým světlem. Na podlaze leží hromada CD, všechny pokryté prachem. Zvedám první a zjišťuji, že je prasklé. Naštvaně je odhodím a hledám dál. Vzduch je cítit starým papírem a něčím spáleným. Vzpomínám na příběhy o tom, jak se tu natáčela podvratná díla, co šokovala publikum.

Najednou uslyším zvuk. Otočím se a vidím siluetu. Kdo to sakra je? Než se stihnu pohnout, vidím, že má v ruce Filmovi podvrataci. „Hledáš tohle?“ směje se. Jsem překvapená, nečekala jsem, že tu potkám někoho. Rychle se snažím udržet klid, ale uvnitř mě to vře. „Jo, a co s tím uděláš?“ ptám se sarkasticky. Jeho úsměv se rozšiřuje, a já cítím, že tohle bude zajímavé.

Než se naděju, jsme v diskuzi o tom, co film představuje. On je fanoušek podvratné kultury, já jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, ale s vášní pro dobrodružství. Zjistíme, že máme společné zájmy, a v ten moment se mi zdá, že se možná nemám tak špatně. Ale jak se rozproudí debata, najednou se zjeví další postava, která vypadá jako zloděj. A než se naději, ocitáme se ve víru akce, která mění všechno.

Na konci, když se prach usadí a já se snažím zorientovat, uvědomuji si, že jsem nejen našla CD, ale i něco mnohem cennějšího – příběh, který mě posunul dál, a možná i novou přátelství. A kdo ví, co ještě na mě čeká?

Bylo chladné odpoledne, když jsem se ocitla na rohu ulice v Českých Budějovicích. Město, které zná každé špinavé zákoutí a každou zapadlou hospodu. Když se na mě v ulicích podívaly kolemjdoucí tváře, věděla jsem, že dneska to bude jízda. Americký rap zněl z jednoho z těch malých barů, kde se normálně scházejí lidé bez peněz, ale s velkými sny.

Vstoupila jsem dovnitř a vzduch byl prosycen pachem cigaret a levného alkoholu. Na pódiu stál kluk s kšiltovkou, co měl v očích plameny. Rappoval o životě, o ulicích, o tom, co znamená přežít. V tu chvíli jsem věděla, že se musím dostat na jeho radaru. Hudba mě přitahovala jako magnet a já se rozhodla, že nenechám nic náhodě.

Vytáhla jsem ze svého batohu starý blok a propisku. Zapsala jsem pár veršů, co mi běžely hlavou. Měla jsem na to cit, i když jsem nikdy nepsala pro nikoho jiného než sebe. Každé slovo bylo jako střela, která se vrhla do vzduchu. Oči všech v pokoji se obrátily k mně, když jsem se nakonec postavila na barovou stoličku a začala rapovat. Cítila jsem, jak mě to pohlcuje, jak mi adrenalin pumpuje do žil.

To, co následovalo, bylo jako film. Z lidí se stali fanoušci, z fanoušků spojenci. Každý verš, který jsem spustila, byl jako kouzlo. Rozpoutala jsem bouři, která byla tak silná, že i starý barman se usmál. Nešlo o peníze ani o lásku, šlo o tu energii, co šíleně vibrovala vzduchem. Cítila jsem se živa, konečně jsem našla místo, kde patřím.

A když jsem skončila, aplaus byl hlasitější než kdy jindy. Ale pak se to stalo. Kluk z pódia, co mě předtím neznal, přišel blíž. „Ty, holka, máš talent. Chceš se přidat k naší crew?“ V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo brečet. Život bez peněz a bez lásky mi najednou nabízel něco, co jsem nikdy nečekala. A takhle jsem se dostala do víru hip-hopu, kde jsem našla nejen své místo, ale i něco víc, než jsem kdy hledala.

Vstup do hry

Přijela jsem do Českých Budějovic a první, co mě zasáhlo, byla vůně smažených langošů a zvuk rapových beatů, které se linuly z klubu na rohu. Ulice byly plné lidí, ale já jsem šla jen za jedním cílem. Neměla jsem peníze, ani lásku, ale měla jsem hrdost a chuť ukázat, že jsem tu já, drsná holka z ulice.

Na scéně

Vstoupila jsem do klubu, kde se konal rapový battle. Místnost byla naplněná kouřem a smíchem, ale já jsem cítila jen adrenalin. Pod pódiem stál typ, který vypadal jako král, s velkým zlatým řetězem na krku. Ten kluk mě zaujal natolik, že jsem se rozhodla, že se mu ukážu. Bez rozmýšlení jsem se postavila do fronty pro ringu. Lidi okolo mě šuškali, ale já jsem je ignorovala. Chtěla jsem, aby mě slyšeli.

První kolo

Když došlo na mě, vyrazila jsem vpřed. Beat se rozjel a já jsem začala. Můj hlas byl silný, jako když se rozléhá hrom. Slova se sypala jako z praku a já jsem cítila, jak mě energie naplňuje. Mluvila jsem o tom, jak je život těžký, jak se snažím přežít v městě, kde láska je jen pro ty, co si ji mohou koupit. Lidi začali tleskat a já v tom okamžiku věděla, že tohle je moje chvíle.

Nečekaná rivalita

V druhém kole se proti mně postavil kluk s neuvěřitelně rychlým jazykem. Jeho slova byla jako kulky, ale já jsem se nenechala zastrašit. Odpověděla jsem mu, že jeho rap je jako prázdná láhev – hezky vypadající, ale uvnitř nic. Publikum šílelo, a já jsem pocítila, jak se mi srdce rozbušilo. Ale najednou se něco stalo. Z davu se ozval smích, a já jsem se otočila. Byl to ten kluk s řetězem, s kterým jsem počítala jako s protivníkem.

Nečekaný zvrat

Když battle skončil, kluk s řetězem přistoupil blíž. „Ty máš koule, holka,“ řekl a já jsem nevěděla, co na to říct. Očekávala jsem, že mi vychválí výkon, ale on místo toho vytáhl z kapsy peněženku a podal mi ji. „Tady, na pivo. Jsem rád, že jsem tě potkal.“ V ten moment jsem pochopila, že v životě nejsou jen peníze nebo láska, ale i překvapení, která ti změní život. S úsměvem jsem mu poděkovala a vyrazila s ním do noci, kde mě čekal nový příběh, který se teprve měl začít.

Když jsem se ocitla na ulicích Českých Budějovic, byla jsem bez peněz a bez lásky. Vzduch byl nasáklý pachy z fast foodů, nočního života a levného piva. Kolem mě se hemžili lidé, kteří si užívali večer jako by to byl jejich poslední. A já? Já jsem byla drsná holka, která nešla pro slovo daleko.

Na rohu ulice, kde se mísily zvuky rapové hudby s křikem opilců, jsem se rozhodla, že tohle je můj večer. Zpoza rohu vyšel kluk v kšiltovce, jehož styl mi okamžitě padl do oka. Přišel blíž, jeho oči mi říkaly, že má něco na srdci. Ale já jsem neměla zájem o nic jiného, než o akci.

Slyšela jsem, jak z nedalekého klubu vychází beat tak silný, že jsem ho cítila v břiše. „Pojď, jdeme to rozjet!“ křikla jsem, aniž bych věděla, co přesně mě čeká. Kluk se zasmál a šel za mnou. Nechal mě vést, a já jsem si užívala pocit, že mám kontrolu.

Uvnitř klubu to bylo šílenství. Americký rap burácel ze všech stran. Lidé tančili, smáli se a pili, jako by zítra mělo být po všem. Já jsem se připojila do víru, hodila jsem na sebe všechno, co jsem měla, a rozjela to naplno. Každý beat mě hnala kupředu, každý verš mě povzbuzoval, abych byla víc drsná.

Najednou se stalo něco nečekaného. Z davu se vynořil DJ, který se na mě podíval a usmál se. „Ty jsi ta, co umí žít, co? Pojď na pódium!“ Bez přemýšlení jsem se vydala k němu, ale místo toho, abych se stala hvězdou večera, stalo se něco nečekaného. Kluk, co mě sledoval, se postavil vedle mě a řekl: „Mám pro tebe nabídku – pojď se mnou na turné.“

Než jsem stihla zareagovat, DJ mě vyzval, abych improvizovala. A tak jsem udělala to, co umím nejlíp – nechala jsem se unést rytmem a dala mu vše, co jsem měla. A co se stalo? Publikum mě milovalo. Večer skončil, ale já jsem si uvědomila, že láska, po které jsem toužila, nebyla to, co jsem potřebovala. Nešlo o peníze nebo romantiku, šlo o ten pocit – být na vrcholu a být sama sebou.

Úvod do chaosu

Život na okraji města, tam kde smrad z odpadků a prach z ulice splývá s rytmem amerického rapu. V Českých Budějovicích je to tak, že když nemáš prachy, nemáš ani lásku. A tak se toulám, bez cíle, s ušmudlaným notýskem v ruce, přičemž každé slovo je jako rána pěstí.

Srdce města

Procházím kolem starého nádraží. Vzduch je tady nasáklý příběhy, které nikdo nevypráví. Když slyším beaty, všechno ostatní mizí. Rap je moje mantra, moje zbraň. Přímo uprostřed jedné z těch špinavých uliček potkávám partu kluků, co se snaží prorazit. Každý z nich má svůj sen, ale já? Já jsem jen tady, abych se ujistila, že nezapadnu.

Nečekaná šance

Kluci mě vidí, když vcházím do jejich světa. „Co máš?“ ptá se jeden z nich, zatímco si hraje s tlustým řetězem kolem krku. Odpovídám, že nemám nic, ale moje slova mají váhu. Začínám rapovat. Až do teď jsem byla jen pozorovatelka, ale teď? Teď jsem středem pozornosti. Všichni se dívají, a já cítím, jak se mi zrychluje tep.

Bitva na mikrofonech

O pár minut později se to změní v bitvu na mikrofonech. Kluci se smějí, když vidí, jak bojuju, ale já vím, že mám co nabídnout. Každé slovo je jako výstřel, každý verš je další šrám na duši. Vzduch je naplněný energií, která mě pohání. Zatímco rapuji, zapomínám na prázdno kolem mě, na bolest, co mě svírá. Jsem královna ulice, i když bez trůnu.

Nečekaný konec

Po skončení bitvy se ozve potlesk. Kluci mě berou mezi sebe, ale já vím, že tohle je jen iluze. Žádná láska, žádné peníze, jen další kolo. Ale pak, najednou, jeden z nich mi podává ruku a říká: „Ty jsi naše budoucnost.“ A v tu chvíli, mezi špinavými zdmi, cítím, že i když nemám nic, mám sílu. A to je víc než jakákoli láska nebo peníze.

Temné ulice a neonové světlo

Bylo to pár týdnů, co jsem naposledy viděla slunce. Ulice města se zdály být mým útočištěm a zároveň vězením. S každým krokem jsem cítila, jak mi pod nohama praskají zbytky naděje. Měla jsem pár drobných, ale na kafe v místním bistru mi to stačilo, a to už byl úspěch. Vzduch voněl po pálených gumách a levném alkoholu, když jsem se rozhodla, že si udělám výlet do míst, kde se scházejí ti, kteří nemají co ztratit.

Chinaski a jeho svět

Vešel jsem do baru, kde se zdálo, že čas přestal existovat. Chinaski se zrovna hrál na pódiu, jeho hlas se rozléhal jako hrom. Cítila jsem, jak se mi rozbušilo srdce. S každou notou jsem se propadala hlouběji do jeho textů, které vystihovaly všechno, co jsem kdy cítila. To byl ten moment, kdy jsem zapomněla na všechno ostatní.

Nečekaná setkání

Po koncertu jsem se potloukala po baru, když jsem narazila na kluka s tetováním, které se vinulo kolem jeho předloktí jako had. Oči mu žhnuly, když mi nabídl drink. „Jsem tady, abych se bavil, ne abych šetřil,“ řekl a já se usmála. S ním jsem cítila, že se svět kolem mě rozjasňuje. V tom okamžiku jsem zapomněla na prázdnotu, kterou jsem s sebou nosila.

Riziko a akce

Rozhodli jsme se, že si uděláme noční dobrodružství. Vyrazili jsme do uliček, které byly pokryté graffiti, a já jsem se cítila jako královna. Zastavili jsme se na rohu, kde se prodávaly drogy a sny. Cítila jsem vzrušení, ale také strach. Když jsem na něj pohlédla, věděla jsem, že jsme na tenkém ledu.

Šokující odhalení

Najednou se ozval křik a já spatřila, jak kluk s tetováním zmizel do tmy. Srdce mi bušilo. Byl to jenom kluk z baru, nebo jsem se dostala do nebezpečné hry, kterou jsem nechtěla hrát? Když jsem ho konečně našla, stál nad někým, kdo ležel na zemi. „Ne, to není možné,“ zašeptala jsem. Otočil se ke mně, oči mu plály. „Tohle je svět, ve kterém žijeme. Tady se rozhoduje vteřinou.“