Černovláska.cz

Když jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na galavečer, nemohla jsem si pomoct. Srdce mi bušilo jako bláznivé. Všude kolem mě byly zvuky města, křik dětí, smích a vůně jídla z pouličních stánků. Vzala jsem si poslední drobáky a vyrazila na místo akce. Co na tom, že mi chybí láska a peníze? Dneska chci vyhrát!

Jakmile jsem dorazila na místo, cítila jsem napětí ve vzduchu. Lidé se shromažďovali, všichni s nadějí v očích, že vyhrají. Já jsem však měla jiné plány. Srdce mi bušilo, když jsem se proplétala mezi davem. Zaznamenala jsem, jak se ve vzduchu mísí vůně popcornu a cukrové vaty. Na stole stály lístky a já jsem se s úsměvem postavila před organizátora.

„Tady jsi, zlato! Co chceš?“ zeptal se mě a já věděla, že musím hrát za všechno. „Dám ti svou duši za vstupenky!“ zahučela jsem. Všichni se zasmáli, ale já jsem byla vážná. Měla jsem plán a ten plán se jmenoval vítězství.

Chvíli jsem čekala, než mě zavolají. Nervozita mi trhala břicho, ale pak jsem slyšela své jméno. Adrenalin mi pumpoval v žilách. Srdce mi bušilo, když jsem se postavila na pódium. Lidé mně fandili, a to byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že můj boj stojí za to. Každá vteřina strachu, každý pocit beznaděje… teď to všechno mělo smysl.

„A vítězem je…“ Nastalo ticho, až jsem se lekla. „… Černovláska!“ Zastavila jsem se. Černovláska? To jsem já! Měla jsem výhru na dosah ruky, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, co vlastně vyhrávám. Vstupenky na galavečer, kde se schází lidé, které nikdy nechci vidět. Zasmála jsem se a s úsměvem na rtech jsem vzala lístky. Možná, že tohle byla šance, abych se ukázala – drsná holka bez peněz a bez lásky. A kdo ví, co mi to přinese dál?

Začátek všeho

Všechno začalo na prázdninovém festivalu, kde jsem měla v plánu ukázat, jak vypadá správný EMO ksicht. Vzduch byl prosycen vůní kouřových bomb a potu. Lidé se tísnili u stánků, zatímco já jsem se proplétala mezi nimi, oděná v tmavém, s eyelinerem rozmazaným po tváři. Pořád jsem se snažila vypadat skvěle, i když jsem neměla ani korunu v kapse.

Překvapení na každém rohu

Nikdo mě neznal, ale to mi nevadilo. Cítila jsem se jako královna podsvětí. Všude kolem mě byly hlasy, smích a brečení. Na chvíli jsem se zastavila, abych se podívala na jeden ze stánků. Prodejce s šíleným účesem nabízel křiklavě barevné náramky. Když jsem si jeden z nich vzala, jeho oči se na mě zaměřily – „Jestli jsi EMO, tak musíš vypadat jako EMO. To je pravidlo!“

Hra s emocemi

Chtěla jsem se smát, ale místo toho jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem se cítila jako outsider. Vztek se ve mně mísil s touhou po uznání. Rozhodla jsem se, že si s ním zahraju hru. „A co když ti ukážu, co to znamená být EMO?“ Z jeho úst vypadlo: „Tak pojď, ukaž mi, co máš!“

Nečekané spojení

Naše rivalita se proměnila v nečekané spojení. Vzali jsme si navzájem náramky, a on mi ukázal, jak správně nosit vlasy. S každým gestem jsme se dostávali blíž k sobě, a já jsem si náhle uvědomila, že i když jsme byli oba na dně, našli jsme v sobě oporu. V tom chaosu festivalu jsme si vytvořili náš malý svět.

Konec s překvapením

Na závěr večera, když nás obklopoval dav, mě najednou objal. V tu chvíli jsem pocítila, co to znamená mít někoho blízko. Vzpomněla jsem si, že život není jen o tom, jak vypadáš, ale i o tom, jak se cítíš. Jaké překvapení! Možná, že i s prázdnými kapsami a zlomeným srdcem můžeš najít spojení, které ti vrátí naději.

Úvod do pekla

Byla jsem na dně, seděla jsem na staré, rozvrzané lavičce v parku, s prázdnou peněženkou a srdcem, které si pamatuje jen bolest. Slunce pálilo jako vzpomínky, co se nechtějí vytratit. Zhluboka jsem se nadechla, vdechla vůni spáleného chleba z nedaleké pekárny. Ale ten chleba, ten byl nebezpečný. O tom jsem věděla své.

Chléb, co si hraje s ohněm

Jednoho dne, když jsem procházela ulicí, spatřila jsem ho. Starého muže, co prodával chleba, a jeho úsměv byl tak klamný, jako slib, že náš svět je v pořádku. Na stole měl hromadu bochníků, každý z nich voněl jako vzpomínka na domov, ale já věděla, že pod tímto povrchem se skrývá něco temného. V hloubi duše jsem cítila, že chléb může být zbraní.

Odvážný čin

První kousek jsem vzala bez přemýšlení. Chutnal jako svoboda, ale okamžitě se mi zvedl žaludek. Po několika dnech mi došlo, že to není jen obyčejný chléb. Lidé, co ho jedli, byli podivně klidní, jako by je něco ovládalo. Měla jsem v úmyslu zjistit víc. Našla jsem pár kamarádů ze staré party, co se taky zajímali o to, co se děje. Společně jsme se rozhodli vyšetřit tuto záhadu.

Abychom odhalili pravdu

Sledovali jsme muže, skrývali jsme se za kontejnery, zatímco on prodával dalším lidem. Cítila jsem, jak nám buší srdce, a vzduch byl naplněný napětím. Naštěstí se nám podařilo dostat se k němu, a když jsem se podívala do jeho očí, spatřila jsem záblesk něčeho, co jsem nečekala – strach. Byl to přece on, kdo šířil tu hrůzu, ale zároveň byl obětí.

Nečekaný závěr

Odhalili jsme, že jeho chléb byl prokletý, ale i tak jsem ho nechtěla nechat jít. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to, co jsem vnímala jako hrozbu, bylo ve skutečnosti volání o pomoc. Podařilo se mi ho přesvědčit, že potřebuje pomoc, a tak jsem se rozhodla, že příběh nekončí. Otevřela jsem mu oči a společně jsme začali bojovat proti temnotě, kterou jsme oba nosili ve svých srdcích. Chléb, co byl nebezpečný, se stal symbolem našeho nového začátku.

Takže, začneme tím, že jsem drsná holka bez peněz a bez lásky. Žiju v paneláku, kde se zdi plazí a sousedi si šuškají za dveřmi. Ale jednoho dne, když jsem se vracela z práce, narazila jsem na novinku na hubnutí – Nebud rosol s EBS. Vzala jsem si ho, protože co jiného mi zbývalo?

Od prvního sousta jsem věděla, že to nebude jen tak. Ten rosol měl barvu, která jako by se vymykala realitě. Šíleně růžová, jako zázrak v konzervě. Když jsem ho ochutnala, rozlila se mi po jazyku chuť, která mě vrátila do dětství – vzpomínky na starou zahradu, kde jsem vždycky trhala jahody. Ale tady bylo něco jiného, něco podivného. Jakoby v tom rosolu byla ukrytá magie.

Po pár dnech jsem začala cítit změny. Nešlo jen o to, že mi kalhoty začaly být volnější. Byla jsem plná energie. Každé ráno jsem se probouzela jako znovuzrozená. Místo toho, abych se schovávala v garáži s cigaretou, jsem si šla zajezdit na kole. Ulice mě volaly, a já byla připravená je dobýt.

Pak přišel ten večer, kdy jsem se rozhodla, že vyrazím do klubu. Kde jinde by se dalo zapomenout na prokletí osamělosti? Vstoupila jsem do místnosti, kde mě přivítal hukot hudby a záblesky světel. Najednou jsem se cítila jako královna. Pár pohledů, pár úsměvů a já byla zpátky ve hře. Nebud rosol mi dal sebevědomí, které jsem nikdy neměla. Až do chvíle, kdy mě zahnala realita. Všichni kluci, co se kolem mě točili, byli jen na povrchu, žádná hloubka, žádná vášeň. To mě vytočilo.

Odešla jsem s pocitem zklamání, ale i s úsměvem. Jakoby ten rosol vyčistil mé oči. Čekala jsem, že mi láska zaklepe na dveře, ale místo toho jsem dostala hromadu prázdných slibů. A tak jsem se rozhodla, že už žádnou lásku nepotřebuji. Příběh Nebud rosolu mi dal víc, než jen hubnutí. Dala jsem se na cestu, kde jsem sama sobě královnou. A kdo ví, co přijde dál? Možná to nejlepší teprve přijde.

Jsem drsná holka z ulice, co nemá ani korunu, ale to mi nebrání v tom, abych se pustila do akce. Zpráva o soutěži o vstupenky na galavečer se roznesla jako požár, a já jsem byla rozhodnutá se do toho vložit. Ulice mě naučily, že život je jedna velká sázka, a já jsem připravená riskovat.

Na rozcestí, kde se setkávají opuštěné budovy a zaprášené automaty, jsem narazila na plakát. „Soutěž o vstupenky na galavečer!“ Pár lidí se už kolem něj shromáždilo, v očích jim hořela touha. Já jsem se rozhodla, že tohle nebude jen další zbytečný pokus. V mých žilách kolovala adrenalinová krev a já jsem byla připravená na všechno.

Tak jsem se postavila do fronty. Každý měl nějaký plán, ale já jsem věděla, že musím být rychlá. Někdo vedle mě mluvil o tom, jaký je galavečer úžasný, o slavných osobnostech a luxusu. Ale pro mě to byla jen další šance, jak se dostat z nudného života. A tak jsem se přihlásila. Adrenalin ve mně křičel.

Čas běžel a já jsem se ocitla v bitvě. Byla jsem v tom sama, bez podpory, bez lásky. Každý den jsem musela bojovat s nepřízní osudu. Ale když jsem viděla, jak ostatní kolem mne propadají panice, začala jsem se smát. „Takhle to přece nejde!“ zvolala jsem. Rozhodla jsem se, že použiji svůj šarm a taktickou mysl, abych dostala to, co chci.

Den D nastal. Všichni jsme se sešli na místě, kde se galavečer konal. Ulice byly nasvícené, vzduch voněl po jídle a alkoholu. Před námi se rozprostíralo moře lidí, ale já jsem nebyla nervózní. Vytáhla jsem svou poslední zbraň – úsměv, a šla do toho naplno. A pak, když už jsem myslela, že je to pro mne ztracené, stalo se něco nečekaného. Na scéně se objevil někdo, koho jsem nikdy nečekala. Někdo, kdo mi ukázal, že v tomhle světě mám místo i já.

Byl to jeden z těch večerů, kdy se zdálo, že svět je rozdělen na dva tábory: ti, co mají, a ti, co nemají. Já patřím do té druhé skupiny. Zatímco všichni šli na galavečer, já jsem bloudila po městě, s prázdnou peněženkou a srdcem, které se mi svíralo.

V tomhle městě je klidně možné, že se na mě usmívají, když vidí mou rozcuchanou hřívu a odrbané džíny. Ale já vím, co hledám. Včera jsem zaslechla o jednom „Milionovém páru“. Ne, nejsou to ti z televize, jsou to lidi, co si myslí, že mají všechno – peníze, moc, a samozřejmě, lásku. Ale já vím, že je to jen iluze.

Prošla jsem kolem luxusních restaurací, kde se smích mísil s vůní grilovaných steaků. Vzduch byl hustý od parfémů a drahého vína. Zatímco já jsem se snažila necítit hlad, viděla jsem je, jak se chichotají a ukazují na mě. V tu chvíli jsem se rozhodla, že nebudu jen pozorovatel. Musím se dostat blíž.

Skočila jsem do nejbližšího baru. Všichni se tam bavili, ale já jsem měla plán. Měla jsem v kapse poslední drobné a rozhodla se je investovat do štěstí. Pila jsem levný drink, který mi spálil hrdlo, ale smála jsem se, jako bych měla miliony. A pak jsem to udělala – přistoupila jsem k Milionovému páru.

„Hele, co kdybych vám ukázala, jak se bavit bez peněz?“ Začali se smát a já věděla, že mám jejich pozornost. Vytáhla jsem z tašky staré karty, které jsem používala na triky. V momentě, kdy jsem je začala mrvit mezi prsty, zíraly na mě jako na kouzelnici. A pak, na konci večera, jsem je přesvědčila, aby mi zaplatili drink. Když jsem odcházela, měla jsem v kapse víc, než jsem kdy měla. Ale nejvíc mě dostalo, že se mi podařilo rozesmát je. Vlastně, kdo potřebuje peníze, když může mít zábavu?

Mocná touha po akci

Přesně takhle jsem se cítila, když jsem slyšela o soutěži o vstupenky na Galavečer. Nebyla jsem nikdo důležitý, jen drsná holka z ulice, která neměla ani haléř. Ale co? Dneska se rozhodnu, že si tu akci prostě užiju. Nechci žít jako kus hadru, čekající na zázrak.

Věčné dilema

Slunce svítilo tak, že jsem musela přimhouřit oči, když jsem se procházela po náměstí. Město vonělo grilovaným masem a čerstvým pečivem, ale já měla v kapse prázdno. Jako bych byla duch, co se potuluje bez cíle. Ale pak jsem je spatřila – skupinu mladých lidí, kteří se smáli a vyhrávali ceny. To byla moje šance.

Plán v akci

Přistoupila jsem blíž a poslouchala, co se děje. Soutěž o vstupenky! Musím se do toho zapojit. Bez váhání jsem se přihlásila. Jenže, abych vyhrála, musela jsem splnit úkol. Vyzvali mě, ať se postavím na stůl a předvedu něco neobvyklého.

Nečekaná show

Zavřela jsem oči a nechala se unést. Tancovala jsem, jakoby mi na nohou hořelo. Lidi kolem mě křičeli, smáli se. Byl to šílený pocit, jakoby mě to osvobodilo. Nikdo se nezajímal o moje prázdné kapsy, jen o moje pohyby. Když jsem skončila, byl to hukot aplausu.

Nečekaný zvrat

A pak to přišlo – vyhlášení vítězů. Jsem první? Ne, vyhrál někdo jiný. Ale to nebylo všechno. Ten, kdo vyhrál, se ke mně přiblížil a řekl, že se mu líbil můj tanec. Nabídl mi lístek na Galavečer. Takže nakonec, bez peněz a bez lásky, jsem přece jen dostala, co jsem chtěla.

Úvod do chaosu

Není snadné být drsná holka bez peněz a lásky, ale když máš v ruce klíč od starého auta a v hlavě plán, jak vyhrát vstupy na koncert, je to jiná liga. České Budějovice byly ten den mým hřištěm. Když jsem procházela ulicemi, voněl vzduch po čerstvé kávě a pečivu, ale já jsem na to neměla. Měla jsem ale něco jiného – odvahu.

Plán v akci

Na rohu náměstí jsem spatřila plakát – „Vyhrajte vstupy na koncert ALEX C!“ Všechno se ve mně rozproudilo. Na tohle jsem čekala! Vytáhla jsem starou, špinavou obálku a napsala na ni své jméno. Někde v hloubi duše jsem cítila, že to je moje šance. Nechtěla jsem se dívat na bezcílné dny, kdy jsem se snažila zaplnit prázdnotu bez peněz a bez lásky.

Hraní na štěstí

Zavřela jsem oči a pomyslela na všechny ty chvíle, kdy jsem se cítila jako ztracená duše. Srdce mi bušilo, když jsem stála u vchodu do klubu. Atmosféra byla elektrizující, plná barev a zvuku. Davy lidí, kteří mi byli cizí, ale přesto jsem se mezi nimi cítila jako doma. Odevzdala jsem svoji obálku a čekala na zázrak.

Šokující odhalení

Po několika minutách napětí, kdy se mi zdálo, že mi srdce vyskočí z hrudi, jsem slyšela své jméno. Sice jsem skákala radostí, ale pak jsem spatřila, kdo to vyhlásil – starý známý z ulice. Ten, co mi vždycky dlužil pár korun. V ten okamžik mi došlo, že by mohl být ten, kdo mi pomůže, pokud se mi podaří ho přesvědčit.

Nová šance

Pořád jsem neměla peníze, ale konečně jsem měla šanci. Dala jsem mu nabídku – já mu pomohu s jeho problémy, a on mi splatí dluh v podobě vstupenek na koncert. Tak se z nás stali spojenci. A když jsem pak stála na koncertě, obklopená lidmi, smíchem a hudbou, uvědomila jsem si, že i bez peněz a lásky se dá najít radost. Věci se mění, když jsi ochotná se postavit za sebe a hrát o to, co chceš.

Byla jsem na dně, bez peněz a bez lásky, když jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na galavečer. Všichni ti snobové v oblecích, co se cítí jako králové, mě nikdy nezajímali. Ale tahle akce? To bylo něco jiného. Kdo by se nezúčastnil, když se slibovaly lístky na místo, kde se točí peníze a atraktivní lidé?

Bylo to v malém zapadlém baru, kde se smích mísil s vůní levného piva a cigaret. Já jsem tam seděla, oblečená v černém saku, které pamatuje ještě závody na střední škole. Všechno bylo šedé, ale já jsem se snažila být barevná. Vzduch byl hustý, a já jsem si říkala, že tohle je má šance na útěk. Na stole ležel leták s nápisem: „Vyhrajte vstupenky na galavečer!“

Úkol byl jednoduchý. Zúčastnit se a napsat o tom, jak byste se na galavečeru cítili. Moje fantazie začala pracovat naplno. Místo nudného popisu jsem se rozhodla, že napíšu příběh o mně, jak se dostávám do centra pozornosti. Srdce mi bušilo, když jsem psala o tom, jak se procházím mezi těmi šaty, které se třpytí jako hvězdy, a jak se usmívám na muže s charismatem, který by mě na chvíli mohl zachránit.

Odeslala jsem to a zapomněla. Žila jsem život plný malých drobností, které mě udržovaly naživu. A pak, jednoho dne, mi zavolali. „Vyhrála jste!“ Když jsem to slyšela, málem jsem spadla z židle. Zatímco všichni ostatní se radovali, já jsem se cítila jako královna. Konečně jsem měla šanci ukázat, co ve mně je.

Na galavečeru jsem vstoupila jako bouře. Všechno zářilo, barvy byly živé, lidi se smáli, a já jsem byla součástí toho všeho. Ale pak, když jsem se otočila, spatřila jsem ho. Muž, který vypadá jako z plakátu. Usmál se na mě, a já věděla, že tohle je přesně ten moment, kdy se všechno změní. Ale pak jsem se probudila. Byl to jen sen. Galavečer byl pryč, ale já jsem si uvědomila, že i když nemám peníze a lásku, mám v sobě sílu a odvahu žít. A to je víc než všechno ostatní.

Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, a když mi přišla zpráva o soutěži o vstupenky na galavečer, moje srdce začalo bušit. Galavečer? To je pro mě něco jako sen, nablýskané šaty, champagne a spousta lidí, kteří se snaží být někým jiným. Kdo by to nechtěl zažít? Ale já jsem tu, v podzemní garáži, obklopená špinavými kocoury a prázdnými plechovkami od piva.

Na ten galavečer jsem neměla ani cent. Moje kapsy byly prázdné jako moje naděje na romantiku. Ale co, já se nevzdávám! Našla jsem svůj starý notebook, zapnula jsem ho a šla na archives 3176. Hledala jsem jakoukoli informaci o té soutěži, protože když už nic, tak aspoň si zkusím zahrát na štěstí.

Procházela jsem stránkami, když mě oslovil soused, ten co vždycky hraje na kytaru a smrdí jako levný alkohol. „Chceš na ten galavečer?“ zeptal se. „Co, ty mi to zaplatíš?“ odpověděla jsem sarkasticky. On se jen usmál a ukázal na svoje staré, ošoupané karty. „Můžeme to zkusit, vyhrajeme vstupenky!“ Tak jsme se dohodli, že si zahrajeme a výhra by byla naše.

O hodinu později jsme seděli v garáži, já s kartami a on s kytarou. Místnost byla zahalena kouřem a zvuky, které se mísily s naším smíchem. Cítila jsem, jak mi adrenalin pumpuje v žilách, a najednou se všechno zdálo možné. Karty se motaly v našich rukou, a když jsme konečně dosáhli na jackpot, bylo to jako výbuch barev. Vstupenky na galavečer byly naše!

Na galavečeru jsme byli jak z jiného světa. Já v úzkých šatech, on s kytarou na zádech. Lidi se na nás dívali jako na blázny, ale já se smála. Byla jsem drsná holka a nehodlala jsem se měnit. Pak, když jsem se procházela mezi těmi elegantními lidmi, uviděla jsem ho. Ten, který mi ukradl srdce, ale já mu to neřeknu. Protože já prostě nemám na lásku místo.

Jakmile večer skončil, a my se vraceli zpět do garáže, uvědomila jsem si, že jsem možná našla něco víc než jen vstupenky. Ale než jsem se mohla nadít, soused mě vzal za ruku a řekl, že na příští soutěž půjdu s ním a ne s kýmkoli jiným. V ten moment jsem se usmála, protože to bylo překvapení, které jsem nečekala. Možná, že drsná holka bez peněz a bez lásky, najde aspoň v nějakém kocourkově kousek štěstí.