Černovláska.cz

Stála jsem na prahu Rockové školy, kde se točil vzduch plný zvuků kytar a smíchu. Všude kolem mě byla spousta lidí, kteří měli peníze, úsměvy a sny. Já? Já měla jen roztrhané džíny a hladový žaludek. Ale dneska jsem měla plán. A ten plán měl jméno: Petr Kolář.

Srdce mi bušilo, když jsem vešla dovnitř. Na pódiu stál ten chlap, co mě vždycky dostával do varu svými písničkami. Zatímco ostatní se soustředili na rytmus a melodii, já se soustředila na to, abych se dostala blíž. Zatímco se z reproduktorů linula jeho známá skladba, já jsem se prodírala davem jako dravá šelma. Tak blízko k němu, jak jen to šlo.

A pak to přišlo. Z ničeho nic, Petr Kolář se na mě podíval. Byl to pohled, který říkal: „Pojď si zazpívat.“ Měla jsem na dosah ruky šanci, která by mi mohla změnit život. Vstoupila jsem na pódium, nervy mi hrály jako rozbitá kytara. Ale jakmile jsem uchopila mikrofon, všechno ostatní zmizelo. Všichni ti bohatí, usměvaví lidé byli najednou jen šum, a já? Já byla hvězda!

Jak jsem zpívala, cítila jsem, jak se mým tělem valí energie. Lidé tleskali, skandovali mé jméno, a já jsem prožívala svou chvíli slávy. Ale pak, v polovině písničky, se stalo něco nečekaného. Stalo se to, co nikdo nečekal. Na scéně se objevil jiný chlap, jehož zjevení mi vzalo dech. Byl to můj bývalý, který mě nechal kvůli penězům. Teď stál tam a díval se na mě, jak zářím na pódiu, jako by se mi snažil vrátit.

Jakmile jsem skončila, opojení z vystoupení se proměnilo v šok. Petr se na mě usmál a podal mi ruku. Ale já jsem věděla, co musím udělat. Otočila jsem se k bývalému, podívala se mu do očí a řekla: „Ne, už nikdy víc. Dneska jsem tu já, a tohle je můj čas.“ A s tím jsem se vrátila k Petrovi, zatímco se dav bouřil v potlesku. Život se mi měnil, a já jsem byla připravená na všechno.

Všechno začalo na ulici

Bylo to jedno z těch šedých rán, kdy i slunce se zdálo být lenivé. Rozeznělo se mi v uších 3305 anketa, a já věděla, že tohle bude den, kdy se nic nezmění, ale přesto se všechno změní. Zatímco jsem se snažila rozluštit tu záhadu, v uších mi zněly hlasy z ulice. Vzduch byl nasáklý vůní spáleného oleje a levných cigaret.

Pohled na schody

Pak jsem si všimla schodů. Zebrik. Na první pohled to vypadalo jako obyčejné schody, ale uvnitř mě to vyvolalo touhu. Každý schod byl pokrytý graffiti, které vyprávělo příběhy, jaké jsem sama nezažila. Kdo ví, co se tam dělo? Cítila jsem, že musím zjistit víc.

Krok za krokem

Vydala jsem se po těch schodech, každý krok byl jako výstřel do neznáma. Měla jsem v sobě adrenalin, jaký jsem dlouho necítila. Až na vrcholu mě čekala nečekaná skupinka lidí. Černé brýle, kožené bundy. Vypadali jako ti, co znají tajemství města. Startuje něco, co jsem neznala, a já chtěla být součástí toho chaosu.

Hra o přežití

Nebyla jsem tam náhodou. Přišli mě prověřit. Sázeli jsme se o to, kdo vydrží déle v tomhle bláznivém světě. Vzduch byl prosycen napětím a já věděla, že tohle je moje šance. Všichni se smáli, hráli si se svými osudy. Ale já se nedala. Vyhrála jsem. Byla jsem jedna z nich.

Nečekaný zvrat

Pak se ale stalo něco, co jsem nečekala. Z ničeho nic se zjevil starý známý – někdo z minulosti, koho jsem chtěla zapomenout. Přinesl mi zprávu. 3305 anketa nebyla jen hra. Byla to past. A já jsem se do ní chytila. Zjistila jsem, že to, co jsem si myslela, že je svoboda, bylo ve skutečnosti otroctví. Měla jsem na výběr: buď zůstat, nebo utéct. Ale co když utéct znamená ztratit všechno, co jsem vybudovala?

První Akordy

Bylo to na apríla, den, kdy se svět zdál být bláznivější než obvykle. Slunce svítilo, ale já byla schovaná v garáži, obklopená prachem a starými vzpomínkami. Kreyson hrál z DVD, které mi zbylo po jednom z mnoha rozchodů. Zvuky kytar a zpěv mě braly zpátky do doby, kdy jsem měla alespoň kousek lásky. Teď jsem tu stála, sama, bez peněz, ale s touhou po dobrodružství.

Vůně Starých Časů

Vůně benzínu a starého dřeva mě obklopovala, zatímco jsem přepínala na CD. Kreyson mě vždycky dostal. Všechny tyhle písničky o touze a utrpení. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem si uvědomila, že chci z této garáže vypadnout a žít. S každým akordem v mé hlavě rostla touha po akci.

Adrenalin v Žilách

Večer jsem se rozhodla, že vyrazím do města. Na sobě jsem měla staré džíny a koženou bundu, která voněla po dobrodružství. Vyrazila jsem ven, s Kreysonem v uších, a nechala se unášet rytmem. Ulice byly prázdné, ale já jsem se cítila jako královna, která právě dostala svůj trůn zpět.

Setkání s Osudem

Na rohu ulice jsem potkala skupinku lidí, kteří se smáli a pili. Byli to punkáči, přesně můj styl. Přidala jsem se k nim, a jak jsme pili, smáli se a zpívali, zapomněla jsem na všechno, co mě trápilo. Kreyson zněl v pozadí jako soundtrack mého nového života.

Nečekaný Zvrat

Najednou se do naší skupiny přimotal někdo, koho jsem znala. Byla to moje bývalá láska, s níž jsem se nikdy nedokázala rozloučit. Všechno se vyjasnilo, když jsem zjistila, že ani on není šťastný. Na apríla jsme si uvědomili, že láska, kterou jsme ztratili, stále existuje. Nečekaný zvrat mě vrátil zpět do reality, ale tentokrát jsem se nebála. Kreyson stále hrál, a já jsem konečně nacházela cestu zpět k sobě.

Na startu vesmírné mise

Byla jsem na dně. Bez peněz a bez lásky, ale to mě nikdy nezastavilo. Jednoho dne jsem se rozhodla, že se pustím do akce. Vzala jsem si do ruky starý holograf a na obrazovce se mi zjevil inzerát: „2309 nove spodky pro kosmonauty„. Zajímavé, pomyslela jsem si, a hned jsem věděla, že tohle bude moje šance.

Vůně dobrodružství

Vydala jsem se do opuštěné budovy, kde se říkalo, že tyto tajemné spodky leží. Vzduch byl těžký, smíchaný s prachem a starými vzpomínkami. Zatímco jsem procházela rozpadlými dveřmi, cítila jsem v sobě adrenalin. Každý krok byl jako tlesknutí v tichu. Měla jsem pocit, že se mi něco blíží. Tmavé stíny se houpaly kolem mě jako hladové kočky ve tmě.

Setkání s neznámým

Najednou jsem uslyšela šramot. Otočila jsem se a spatřila muže v podivné kombinéze. „Hledáš ty spodky?“ zeptal se s úsměvem, který mě rozesmál a zároveň vyděsil. Byla jsem na vážkách, jestli mu věřit. Tenhle chlapík vypadal jako z jiného světa – vlasy mu trčely do všech stran a jeho oči zářily jako hvězdy. „Jo, hledám je, ať už jsou kdekoliv,“ odpověděla jsem. „Ale co ty s nimi chceš?“

Vstup do vesmíru

„Potřebuju je na svou misi, chci zkusit něco nového,“ řekl. Měl v sobě něco magnetického. Rozhodla jsem se, že se k němu přidám. Na co čekat? Vzali jsme se do rukou a vyrazili na cestu. Našli jsme malou díru v zemi, která vedla do podzemí. Když jsme se dostali dovnitř, byl to labyrint plný neonových světel a podivných zvuků. Všude kolem nás se míhaly stíny, a já se cítila jako ve snu, kde jsem konečně našla své místo.

Nečekaný zvrat

Po několika minutách bloudění jsme konečně našli 2309 nove spodky pro kosmonauty. Byly úžasné – lesklé, jako by byly z vesmíru, a já věděla, že je musím mít. Ale právě v tom okamžiku se ozval výbuch! Před námi se otevřela propast a já s mužem jsme se ocitli na pokraji zkázy. „Co budeme dělat?“ vykřikla jsem, zatímco jsem se snažila udržet rovnováhu. On se na mě podíval a s úsměvem řekl: „Zatím, co jsme v tom, pojďme si to užít!“ A pak jsme skočili.

Seděla jsem na okraji Benátek a pozorovala, jak se světla města odrážejí v laguně. 3682 latexových příšer, to byl plán, který se ve mně zrodil. Všichni se připravovali na velkou noc, ale já jsem byla bez peněz, bez lásky a bez jakýchkoliv zábran. Jen já a moje odhodlání.

Oblékla jsem si svůj oblíbený latexový kostým, který se na mě těsně přilepil jako druhá kůže. Cítila jsem, jak se mi z něj potí tělo, ale to mě nepřestávalo vzrušovat. Benátská noc slibovala dobrodružství a já jsem byla připravená ho chytit za pačesy. Když jsem vyšla do ulic, vzduch byl nasáklý vůní moře a nekonečné touhy.

Jak jsem bloudila úzkými uličkami, potkala jsem skupinku lidí v maskách, kteří se smáli a tančili. Přidala jsem se k nim, můj latexový kostým svítil jako neon v temnotě. Byla jsem středem pozornosti, ale nikdo nevěděl, kdo jsem. Měla jsem v hlavě jen myšlenku na zábavu a nebezpečí. Život bez pravidel!

Náhle jsem zaslechla zvuk, který mě přitáhl k malému mostu. Tam stál chlapec, jehož úsměv mi vzal dech. „Máš ráda latex?“ zeptal se mě. Srdce mi bušilo. Nechtěla jsem se zamilovat, ale jeho pohled byl jako magnet. „Třeba víc než ty,“ odpověděla jsem s úsměvem. A pak jsme spolu skočili do noci, jako by to byla naše poslední šance.

Jak jsme tančili pod hvězdami, najednou se objevily latexové příšery. Všude kolem nás. Byli to lidé v extravagantních kostýmech, kteří se k nám přidali v rytmu hudby. Ale pak se něco změnilo. Zjistila jsem, že to nejsou jen masky. Byli to skuteční lidé, kteří se snažili utéct z reality, stejně jako já. A v tom okamžiku jsem si uvědomila, že láska, kterou jsem nechtěla, se právě vynořila z temnoty. Kdo by to byl řekl, že právě Benátská noc mi přinese víc než jen dobrodružství?

Na hřišti a na fairwayi

Než jsem zahlédla Pavla, slunce se už houpalo nad obzorem, barvy se mísily jako špatně míchaný drink. Bylo to na golfovém hřišti, kde jsem si myslela, že potkám klid. Ale tahle myšlenka byla daleko od pravdy. Město v pozadí žilo, a já jsem se snažila nevyčnívat. Dívka bez peněz a bez lásky, co má na krku jen starý batoh a pár drobných na cigarety.

Golfový švih

Pavel stál na odpališti, jeho hůl se vznášela jako kladivo. Sledovala jsem, jak se soustředí. Oči mu jakoby zářily, když se soustředil na svůj první švih. Hlava plná myšlenek, co si jen tak nevyčistíš. Kdo ví, co mu běží hlavou? Jestli je to fotbalista, nebo golfista, to mi bylo jedno. V tu chvíli byl pro mě jen ten chlap, co umí s míčem.

Vůně trávy a adrenalinu

Svět kolem mě se ztrácel. Vzduch byl nasáklý vůní čerstvě posekané trávy, a já se cítila jako v jiném vesmíru. Slunce mě hřálo na zádech, a přesto jsem se cítila chladná jako led. Pavel se pohyboval s lehkostí, a já jsem se snažila zachytit každý jeho pohyb. Všechno se točila kolem mě, a já jsem v té chvíli chtěla být jeho stínem.

Odvaha a šílenství

Nakonec jsem se odvážila a přistoupila blíž. „Hele, Nedvěde, co je lepší? Fotbal nebo golf?“ Zeptala jsem se přímo, bez obalu. Zasmál se, a já jsem se v jeho úsměvu na chvíli ztratila. „Obojí má něco do sebe,“ řekl, a pak mě překvapil otázkou: „A co ty? Kdyby ses měla rozhodnout?“ Nečekala jsem, že se mě na to zeptá. „Když není prachy, tak je to jedno, ne?“ odpověděla jsem, a on se zasmál znovu. Možná jsem mu připadala jako blázen, ale co. Blázni mají svoje kouzlo.

Nečekaný zvrat

Najednou bylo slyšet, jak někdo volá jeho jméno. Byl to fanoušek, co na něj křičel z dálky. Pavel na mě mrkl a otočil se, ale já jsem věděla, že už se nevrátí. Všechno rychle pominulo, jako by to byla jen iluze. Ale pak se stalo něco nečekaného. Pavel se otočil zpátky, a zatímco fanoušek křičel, on mě oslovil: „Můžeme si o tom pokecat později. Zůstaneš tady?“ Zůstala jsem stát, jako by mi došlo, že najednou nejsem tak bez peněz a bez lásky, jak jsem si myslela. Možná se tohle odpoledne změní, ale jak?“

Dneska je ten den. Když jsem se ráno probudila, slunce zářilo jako by chtělo říct: „Tak co, holka, jak se dneska zachováš?“ A já? Já jsem byla rozhodnutá. V kapse jsem měla tak akorát na cigára, ale to mě nezastavilo. Hlavní cíl? Zbavit se vrásek a celulitidy. Všechno to začalo v zapadlé uličce, kde jsem narazila na malý obchod s kosmetikou, který vypadal jako z jiného světa.

Vešla jsem dovnitř, vzduch byl prosycený vůní růží a levandule. Na regálu jsem spatřila galvanickou žehličku. Zářila jako zlatý poklad, který sliboval zázraky. „To je ono!“ pomyslela jsem si. Jenže cena? No, řekněme, že by mě zruinovala víc než má poslední láska, která odešla bez rozloučení. Ale co, já jsem drsná holka bez peněz, a tak jsem se rozhodla, že si ji prostě vezmu.

Ukradla jsem ji. Srdce mi bušilo jako o závod, když jsem vyběhla z obchodu. Adrenalin mi dodával sílu. Když jsem dorazila domů, hned jsem se pustila do akce. Na stole leželo zrcadlo a já jsem si říkala, že jestli tohle nevyjde, tak už nic. S galvanickou žehličkou v ruce jsem se cítila jako čarodějnice, která ovládá kouzla.

První dotek na pleti byl jako elektrické políbení. Vůně kosmetiky se mísila s mým potem, zatímco jsem hrdě manipulovala s tímto zázrakem. Každá vteřina byla jako výbuch barev a pocitů. Po pár minutách jsem se podívala do zrcadla. Cože? To není možný! Vrásek ubývalo a celulitida se ztrácela jako má láska. Byla jsem na vrcholu blaha.

Ale pak, najednou, se všechno změnilo. Vtom, co jsem si myslela, že je konečně šťastný konec, se ozval zvuk sirény. Otočila jsem se a spatřila policisty, jak míří ke mně. „Co se děje?“ zakřičela jsem a instinktivně schovala žehličku pod stůl. Ale když jsem je uviděla, uvědomila jsem si, že ta pravá akce teprve začíná. Dneska se z tohohle chaosu musím dostat, ať už to stojí, co to stojí. A tak jsem se rozhodla vrhnout do boje, protože drsná holka se nikdy nevzdává!

Bylo mi osmnáct a žila jsem v malém městě, kde se všechny sny zdály být na dosah, ale já nebyla tou holkou, co by měla peníze na splnění svých snů. Když jsem slyšela o Coca-Cola Popstar 2007, věděla jsem, že musím být součástí toho šílenství. Kdo by nechtěl být na scéně, i když jen jako nahradní kapela? To zní jako rozkošná příležitost.

Na místě se to hemžilo lidmi, kteří se snažili dostat na pódium, zatímco já jsem stála v koutě, oblečená v černém a s cigaretou v ruce. 3501 mi znělo v uších jako mantra. Ať už jsem se snažila jakkoli, vypadalo to, že všechno okolo mě je v pohybu, zatímco já jsem byla zaseknutá v čase. Když jsem konečně dostala šanci, pocítila jsem, jak mi adrenalin pumpuje do žil.

Na pódium jsem se dostala díky tomu, že jsem znala pár kluků z nahradní kapely. Všichni byli tak nadšení, že jsme se rozhodli zahrát naši vlastní verzi hitu. Byla to směsice rocku a punku, a jak jsme začali hrát, cítila jsem, jak se mi zvedá hladina energie. Všichni kolem tleskali a křičeli, jakoby jsme byli hvězdami, které na ně právě spadly z nebe.

Jak jsme hráli, vnímala jsem vůni potu a alkoholu, který se mísil s ligotem světel. Byl to ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažila. Když jsme dohráli, dav začal skandovat naše jméno, a já jsem si byla jistá, že tohle je moje chvíle. Ale pak, v tom nejlepším, se stalo něco, co jsem nečekala. Coca-Cola Popstar měla své vlastní plány.

Vlastně jsme byli jen náhradní kapelou. Naše vystoupení se zdálo být skvělé, ale nakonec nás nahradili. Přišla jiná kapela, s drahými kytarami a zpěváky, kteří měli hlasy jako andělé. A tak jsem stála zpátky, s hořkostí v srdci, ale zároveň s úsměvem na rtech. Věděla jsem, že tohle nebyl konec, ale teprve začátek. Nahradní kapela? Možná, ale já jsem se rozhodla, že se vrátím a udělám to po svém. A příště je nikdo nezastaví.

První kapka deště

Seděla jsem na okraji chodníku, zatímco mi kapky deště rozmazávaly řasenku. Ulice voněly po mokré zemi a já jsem si říkala, že jsem jako ta superstar, co se ztratila v čase. 1843 mi připadalo jako dávná minulost, ale já jsem si teď užila každý moment v téhle špinavé realitě. Bez peněz, bez lásky, ale s chutí na adrenalin.

Nečekané setkání

Šla jsem si za svým, když jsem narazila na skupinku kluků, co se smáli a popíjeli pivo. Vzduch byl těžký od jejich smíchu a já jsem se k nim přidala. „Hele, co takhle udělat nějakou akci?“ zvolala jsem. Nečekali na nic a brzy jsme byli na cestě za dobrodružstvím, které slibovalo víc než jen opilecké blbnutí.

Ve světle reflektorů

Našli jsme starou opuštěnou budovu, kde se kdysi konaly koncerty. Vybíhala jsem schody, přičemž můj hlas se nesl prázdnými chodbami. Kluci za mnou začali tleskat, a já jsem se cítila jako uniklý hit z rádiového éteru. Byla jsem v tom, co by většina považovala za ruinou, ale já jsem viděla potenciál. „Tady to rozjedeme!“

Chvíle slávy

Skočila jsem na pódium, které kdysi zářilo, a začala jsem zpívat. Melodie se linula vzduchem jako kouř z cigaret. Kluci mi dělali doprovod, a já jsem se cítila jako pravá superstar, i když jsem měla v kapse pár drobných. Všechno, co jsem potřebovala, byla ta chvíle. Byla jsem na vrcholu!

Překvapivé rozuzlení

Pak jsem si uvědomila, že tohle není můj skutečný život. Opuštěná budova, prázdné lahve a smích, co se ztrácí v noci. Když jsem se otočila, viděla jsem, jak kluci odcházejí. „Hej, kam jdete?!“ křičela jsem. Ale oni se jen smáli a mávali. Zjistila jsem, že jsem byla jen další hvězda na nebi, co na chvíli zazářila a zase zmizela. Kde jsou ti, co zůstanou, když reflektory zhasnou? Možná, že superstar nemusí být vždy ta, co je vidět, ale ta, co zůstává v srdci…

Začátek chaosu

Na ulici vonělo po dešti a cigaretovém kouři. Sníh se pomalu rozplýval, zatímco já jsem stála pod neonovými světly. Peníze? Ty byly v nedohlednu. Láska? Ta byla dávno zapomenutá. Dneska jsem se rozhodla, že se do toho pořádně opřu. Dneska to bude jinak.

Drsné rozhodnutí

Pohled mi padl na inzerát na internetu: „3681 slavni se odhalili“. Co to znamená? Zvědavost mě hnala k akci. Nejdřív jsem se musela dostat do klubu, kde se to všechno odehrálo. Tma, hluk a vůně drahého parfému mi udělaly z hlavy zmatek. Ale já jsem šla dál. Musela jsem je najít.

Vstup do víru slávy

Jak jsem se proplétala místností, viděla jsem jakési postavy v drahých oblecích. Byli to oni! Ti, co točili filmy a dělali hudbu. Zvedla jsem hlavu a nechala se unést pocitem, že patřím k nim, i když jsem neměla ani korunu. Oslovila jsem jednoho kluka s modrými vlasy. „Co děláte, když nejsou peníze?“ zeptala jsem se s úsměvem. Dostal se mi odpovědi, kterou jsem nečekala.

Nečekaný zvrat

„Náš svět je jen iluze, ale ty bys mohla být hvězdou!“ řekl. Jeho slova mě nenechala v klidu. Možná jsem to nemusela mít jednoduché, ale šance tu byla. O pár hodin později jsem stála na pódiu, s mikrofonem v ruce, a lidé tleskali. Bylo to jako sen, nebo spíš noční můra, která se stala skutečností.

Odhalení pravdy

Jak jsem spustila svůj příběh, zjistila jsem, že to, co jsem považovala za slávu, bylo jen slepé uličky. Najednou jsem si uvědomila, že jsem se stala součástí něčeho, co mě mohlo úplně pohltit. Kluci v obleku se smáli a já si uvědomila, že oni neměli chuť na pravou lásku, stejně jako já. A co teď? Měla jsem se odhalit? Kdo ví. Zůstala jsem bez peněz, bez lásky, ale s pocitem, že jsem konečně na správném místě – a to za to stálo.