Černovláska.cz

Úvod do chaosu

Představte si mě, jak sedím na rozvrzané židli v rohu temné místnosti, obklopená starými knihami a prázdnými plechovkami od piva. Můj svět je barvy šedi, ale já jsem tu, abych ho přetvořila. Emo ksicht? Takže jdeme na to. Život je příliš krátký na to, abychom se tvářili jako nudní lidé.

Oblečení jako zbraň

Když jsem se ráno probudila, do nosu mi vnikla vůně starého kouře a levného parfému. Oblékla jsem si černé triko s potiskem, který by rozesmál i smutného klauna, a roztrhané džíny, které pamatují víc než já. Bez peněz, ale s odvahou, jsem vyrazila do ulic. Každý pohled kolem mě byl jako paleta barev, které jsem chtěla proměnit na umění.

Akce na ulici

Když jsem dorazila na náměstí, uslyšela jsem hudbu. Zjistila jsem, že se tam chystá koncert. Moje srdce bušilo jako zběsilé. Skupina hrála s takovou vášní, že jsem se musela přidat. Rozhodla jsem se, že včera bylo dost. Začala jsem tancovat, házela jsem s vlasy, ačkoli mi v uších hučelo. Všichni kolem mě se začali smát a tleskat. Ten moment? Úžasný.

Nečekané setkání

A pak se to stalo. Uprostřed tance jsem ucítila dotyk na rameni. Otočila jsem se a tam stál kluk s piercingem v nose a úsměvem, který by mohl rozsvítit i nejtemnější kouty. „Hej, ty! Jsi prostě úžasná!“ zavolal. Měla jsem pocit, jako bych vyhrála v loterii. Vzájemně jsme si vyměnili několik slov, ale než jsem se nadála, zmizel v davu. Život je podivný.

Nečekaný závěr

Den skončil, já se vrátila domů, ale něco ve mně se změnilo. Bylo to, jako bych objevila novou část sebe sama. A pak jsem našla malý papírek v kapse. Byl to jeho telefonní číslo. Možná láska není tak daleko, jak jsem si myslela. Zvedla jsem telefon a napsala mu zprávu. Třeba se z toho vyklube něco víc než jen další bezcílné odpoledne.

Jednou jsem se procházela po městě, v uších mi hučela hudba a na sobě jsem měla černou bundu, která pamatovala časy, kdy jsem se ještě smála. Tehdy mě napadlo, že se musím podívat do starého archivu, co skrývá číslo 3809. O tom místě kolovaly zvěsti: prý tam najdete pravdu o sobě, nebo alespoň o svých snech. Ve vzduchu byla cítit vlhkost a smrad starých papírů, když jsem otevřela těžké dveře.

Jak jsem procházela chodbou, světlo z kandelábrů osvětlovalo prachové částečky, které vířily ve vzduchu. Všude kolem mě byly stohy starých dokumentů, lepily se na mě jako vzpomínky, které jsem nechtěla mít. „Co tu vlastně hledám?“ přemýšlela jsem. Ale pak jsem spatřila to, co mě okamžitě přitáhlo – emo ksicht, nakreslený na zmačkaném papíře, s očima plnýma beznaděje a smutku.

Když jsem se na něj podívala blíže, cítila jsem, jak mi začíná bušit srdce. Bylo to jako by mi ten obraz říkal: „Hej, jsi tady, jsi součástí tohohle chaosu!“ Všechno kolem mě najednou ožilo. Barvy stěn se staly intenzivnějšími, pachy prachu se proměnily v něco podmanivého a já jsem se ocitla v jakési transu.

Začala jsem se prohrabovat v dalších papírech, v každém jsem nacházela střípky emocí, které jsem dávno zapomněla. Tady byl smutek, jinde vztek, ale i touha po lásce, kterou jsem nikdy neměla. Čím víc jsem se nořila do těchto starých záznamů, tím víc jsem cítila, jak se mi v hrudi rozrůstá cosi těžkého.

Nakonec jsem zaslechla šramot. Otočila jsem se a spatřila stín, jak se blíží. Byl to kluk s vlasy jako vánky, který měl v ruce podobný papír, co jsem držela já. „Hledáš emo ksicht?“ zeptal se s úsměvem. A v ten moment jsem věděla, že jsem našla někoho, kdo chápe. Tak jsme tam stáli, dva ztracení v archivu, a smáli se. Místo aby mě opustila beznaděj, našla jsem spojení. Jak se říká, nejhorší věci mohou přinést nejlepší překvapení.

Stojím na rohu ulice, v ruce cigaretu, která se skoro už rozpadá na popel, a sleduju, jak kolem mě prolétávají lidi s úsměvy, jiskřícími v očích. Galavečer, vstupenky na něj se prodávají za cenu, kterou si nemůžu dovolit. Ale co na tom? Jsem drsná holka bez peněz a bez lásky, a tak jsem se rozhodla, že to vezmu do svých rukou.

Jako obvykle, jdu rovnou za tím, co chci. Zní to jednoduše, a tak to udělám. Vstupenky na Galavečer jsou teď mým cílem. Všude kolem mě je křik, smích a pach levného parfému, který se mísí s vůní piva a zapálených cigaret. Místní bar, kde se scházejí ti, co mají co říct, a já se mezi nimi chci dostat.

Na stolech se hemží lidi, a já se snažím udělat dojem. Nehodlám se schovávat za prázdné slova. Někdo u vedlejšího stolu mluví o soutěži. „Kdo chce vstupenky?“ zní jako výzva. Moje oči se zaostří na kluka, co se tváří jako king. Mám to v plánu, musím mu ukázat, že jsem tady.

Vstupuju dovnitř, a atmosféra se mění. Hlasitý smích, ale já se nebojím. „Hej, kluci!“ volám, jako kdybych byla na vrcholu světa. Všichni se otáčejí, a já se cítím jako superhrdinka. Mám plán, a ten plán je jednoduchý. Vyhrát ty vstupenky a udělat z toho show.

Minuty ubíhají. Pár drinků, pár vtipů a pak to přichází. „Soutěž začíná!“ Hlas volá z pódia. Je to moment, po kterém toužím. Adrenalín mi teče v žilách. A pak, co se nestane? Zjistím, že ten kluk, co vypadal jako king, je ve skutečnosti šéfem celého podniku. Získání vstupenek je teď otázka přežití.

Ale víte co? Hraju to na plné obrátky. Kdo by si pomyslel, že drsná holka jako já dokáže otočit situaci a nakonec odejít s víc než jen vstupenkama? Otočím se k němu, usměju se a říkám: „Tak co, budeš mě doprovázet, nebo se klidíš?“ Jeho pohled se změní, a já vím, že jsem vyhrála.

Jsem holka, co si nenechá nic líbit. Bez peněz, bez lásky, ale s pořádnou dávkou odvahy. Když jsem narazila na soutěž o vstupenky na galavečer, okamžitě mi to zapálilo adrenalin v žilách. Kdo by nechtěl být na takové akci, i když na mě nikdo nečeká?

Všude kolem mě se rozprostírala atmosféra očekávání. Zaposlouchala jsem se do šumu města – auta, která spěchala, lidi, kteří se smáli, a vůně čerstvě upečeného chleba z nedaleké pekárny. Když jsem viděla plakát s informacemi o soutěži, věděla jsem, že je to moje šance. Musím to zkusit!

Postavila jsem se k úkolu jako k výzvě. Vytvořila jsem si plán. Nejdřív jsem potřebovala zjistit, jak se do soutěže přihlásit. Obrovský úkol, ale já jsem tvrdá holka. Prohrabala jsem se internetem a našla starý odkaz na soutěž. Uprostřed noci, když mě nikdo neviděl, jsem se přihlásila. Žádné kecy, jen akce!

Poté jsem se rozhodla, že na galavečer vyrazím i bez vstupenek, pokud je nevyhraju. Vydala jsem se na místo konání, abych zjistila, co se tam děje. Měla jsem na sobě staré džíny a roztrhaný tričko. Ale to mi nevadilo. Těsně před vstupem jsem se rozhlédla po okolí a cítila, jak mi buší srdce vzrušením.

Když jsem dorazila k vchodu, cítila jsem, jak se do mě vkrádá nervozita. Ale pak jsem spatřila skupinku lidí, kteří se smáli a bavili. Oni se baví, proč ne já? Šla jsem dovnitř, i když jsem neměla pozvánku. Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že jsem na správném místě. A pak, jako blesk z čistého nebe, jsem slyšela své jméno. „Vyhrála jsi vstupenky!“ Otočila jsem se a uviděla organizátora soutěže, jak na mě ukazuje. Jaké překvapení!

Na začátku bylo ticho

Všechno začalo jednou obyčejnou nocí, kdy jsem seděla na špinavém gauči v garáži, obklopená plechovkami piva a vysušenými krabicemi od pizzy. Z okna se linula vůně deště, a já jsem si říkala, jak daleko je odtud galavečer, kde se tančí a směje. Cítila jsem v sobě touhu, i když peněženka byla prázdná, a láska se mi vyhýbala jako smradlavé ponožky.

Jedna šance, nebo nic

Na stole ležela stará brožura – Soutěž o vstupenky na galavečer. Oči mi zasvítily. To bylo ono! Adrenalin mi v žilách koloval jako blesk. Bez váhání jsem se rozhodla, že se do toho pustím. Vzala jsem si k tomu svůj oblíbený křivák, který byl prošlý lety, a vyrazila jsem do noci, jako bych šla do boje.

Na ulici

Ulice byly prázdné, ale já jsem cítila, jak se vzduch kolem mě naplňuje očekáváním. Moje boty klapaly o chodník a já jsem měla pocit, že každé zaklapání je jako úder do bubnů, které volá k akci. Na rohu jsem zahlédla skupinku lidí, kteří si povídali o tom, jaké to bude na galavečeru. Jejich smích byl jako jedovatý plamen, co mě popálil, ale zároveň povzbudil. Rozhodla jsem se vmísit mezi ně a zkusit vyrazit pár informací.

Vybírání se do akce

Po několika vtípech a vyměněných pohledech jsem se dozvěděla, že soutěž je záludná. Kdo chce vstupenky, musí splnit úkoly, které se zdají být jako něco, co vymyslel blázen. Ale já jsem drsná holka, co se nebojí výzev. No a koho by zajímal nějaký kocour v pytli, když na konci čeká galavečer? V tu chvíli jsem se už cítila jako vítězka, i když jsem měla v kapse jen pár drobných.

Nečekaný zvrat

Jak jsem se pustila do plnění úkolů, najednou jsem se ocitla v situaci, kdy jsem musela čelit svým démonům. Každý úkol byl jako zkouška, která odhalovala skryté strachy a touhy. Ale víte co? Na konci mě čekala nečekaná odměna. Když jsem konečně vyhrála vstupenky, zjistila jsem, že galavečer je pro mě víc než jen další večer. Je to příležitost potkat lidi, kteří mi rozumí, a možná najít kousek lásky v tom šíleném světě. Takže, co na tom, že jsem bez peněz? V srdci mám bohatství, které nikdo nemůže vzít.

Když jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na galavečer, nemohla jsem si pomoct. Srdce mi bušilo jako bláznivé. Všude kolem mě byly zvuky města, křik dětí, smích a vůně jídla z pouličních stánků. Vzala jsem si poslední drobáky a vyrazila na místo akce. Co na tom, že mi chybí láska a peníze? Dneska chci vyhrát!

Jakmile jsem dorazila na místo, cítila jsem napětí ve vzduchu. Lidé se shromažďovali, všichni s nadějí v očích, že vyhrají. Já jsem však měla jiné plány. Srdce mi bušilo, když jsem se proplétala mezi davem. Zaznamenala jsem, jak se ve vzduchu mísí vůně popcornu a cukrové vaty. Na stole stály lístky a já jsem se s úsměvem postavila před organizátora.

„Tady jsi, zlato! Co chceš?“ zeptal se mě a já věděla, že musím hrát za všechno. „Dám ti svou duši za vstupenky!“ zahučela jsem. Všichni se zasmáli, ale já jsem byla vážná. Měla jsem plán a ten plán se jmenoval vítězství.

Chvíli jsem čekala, než mě zavolají. Nervozita mi trhala břicho, ale pak jsem slyšela své jméno. Adrenalin mi pumpoval v žilách. Srdce mi bušilo, když jsem se postavila na pódium. Lidé mně fandili, a to byla ta chvíle, kdy jsem si uvědomila, že můj boj stojí za to. Každá vteřina strachu, každý pocit beznaděje… teď to všechno mělo smysl.

„A vítězem je…“ Nastalo ticho, až jsem se lekla. „… Černovláska!“ Zastavila jsem se. Černovláska? To jsem já! Měla jsem výhru na dosah ruky, ale v tu chvíli jsem si uvědomila, co vlastně vyhrávám. Vstupenky na galavečer, kde se schází lidé, které nikdy nechci vidět. Zasmála jsem se a s úsměvem na rtech jsem vzala lístky. Možná, že tohle byla šance, abych se ukázala – drsná holka bez peněz a bez lásky. A kdo ví, co mi to přinese dál?

Začátek všeho

Všechno začalo na prázdninovém festivalu, kde jsem měla v plánu ukázat, jak vypadá správný EMO ksicht. Vzduch byl prosycen vůní kouřových bomb a potu. Lidé se tísnili u stánků, zatímco já jsem se proplétala mezi nimi, oděná v tmavém, s eyelinerem rozmazaným po tváři. Pořád jsem se snažila vypadat skvěle, i když jsem neměla ani korunu v kapse.

Překvapení na každém rohu

Nikdo mě neznal, ale to mi nevadilo. Cítila jsem se jako královna podsvětí. Všude kolem mě byly hlasy, smích a brečení. Na chvíli jsem se zastavila, abych se podívala na jeden ze stánků. Prodejce s šíleným účesem nabízel křiklavě barevné náramky. Když jsem si jeden z nich vzala, jeho oči se na mě zaměřily – „Jestli jsi EMO, tak musíš vypadat jako EMO. To je pravidlo!“

Hra s emocemi

Chtěla jsem se smát, ale místo toho jsem si vzpomněla na všechny ty chvíle, kdy jsem se cítila jako outsider. Vztek se ve mně mísil s touhou po uznání. Rozhodla jsem se, že si s ním zahraju hru. „A co když ti ukážu, co to znamená být EMO?“ Z jeho úst vypadlo: „Tak pojď, ukaž mi, co máš!“

Nečekané spojení

Naše rivalita se proměnila v nečekané spojení. Vzali jsme si navzájem náramky, a on mi ukázal, jak správně nosit vlasy. S každým gestem jsme se dostávali blíž k sobě, a já jsem si náhle uvědomila, že i když jsme byli oba na dně, našli jsme v sobě oporu. V tom chaosu festivalu jsme si vytvořili náš malý svět.

Konec s překvapením

Na závěr večera, když nás obklopoval dav, mě najednou objal. V tu chvíli jsem pocítila, co to znamená mít někoho blízko. Vzpomněla jsem si, že život není jen o tom, jak vypadáš, ale i o tom, jak se cítíš. Jaké překvapení! Možná, že i s prázdnými kapsami a zlomeným srdcem můžeš najít spojení, které ti vrátí naději.

Úvod do pekla

Byla jsem na dně, seděla jsem na staré, rozvrzané lavičce v parku, s prázdnou peněženkou a srdcem, které si pamatuje jen bolest. Slunce pálilo jako vzpomínky, co se nechtějí vytratit. Zhluboka jsem se nadechla, vdechla vůni spáleného chleba z nedaleké pekárny. Ale ten chleba, ten byl nebezpečný. O tom jsem věděla své.

Chléb, co si hraje s ohněm

Jednoho dne, když jsem procházela ulicí, spatřila jsem ho. Starého muže, co prodával chleba, a jeho úsměv byl tak klamný, jako slib, že náš svět je v pořádku. Na stole měl hromadu bochníků, každý z nich voněl jako vzpomínka na domov, ale já věděla, že pod tímto povrchem se skrývá něco temného. V hloubi duše jsem cítila, že chléb může být zbraní.

Odvážný čin

První kousek jsem vzala bez přemýšlení. Chutnal jako svoboda, ale okamžitě se mi zvedl žaludek. Po několika dnech mi došlo, že to není jen obyčejný chléb. Lidé, co ho jedli, byli podivně klidní, jako by je něco ovládalo. Měla jsem v úmyslu zjistit víc. Našla jsem pár kamarádů ze staré party, co se taky zajímali o to, co se děje. Společně jsme se rozhodli vyšetřit tuto záhadu.

Abychom odhalili pravdu

Sledovali jsme muže, skrývali jsme se za kontejnery, zatímco on prodával dalším lidem. Cítila jsem, jak nám buší srdce, a vzduch byl naplněný napětím. Naštěstí se nám podařilo dostat se k němu, a když jsem se podívala do jeho očí, spatřila jsem záblesk něčeho, co jsem nečekala – strach. Byl to přece on, kdo šířil tu hrůzu, ale zároveň byl obětí.

Nečekaný závěr

Odhalili jsme, že jeho chléb byl prokletý, ale i tak jsem ho nechtěla nechat jít. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že to, co jsem vnímala jako hrozbu, bylo ve skutečnosti volání o pomoc. Podařilo se mi ho přesvědčit, že potřebuje pomoc, a tak jsem se rozhodla, že příběh nekončí. Otevřela jsem mu oči a společně jsme začali bojovat proti temnotě, kterou jsme oba nosili ve svých srdcích. Chléb, co byl nebezpečný, se stal symbolem našeho nového začátku.

Takže, začneme tím, že jsem drsná holka bez peněz a bez lásky. Žiju v paneláku, kde se zdi plazí a sousedi si šuškají za dveřmi. Ale jednoho dne, když jsem se vracela z práce, narazila jsem na novinku na hubnutí – Nebud rosol s EBS. Vzala jsem si ho, protože co jiného mi zbývalo?

Od prvního sousta jsem věděla, že to nebude jen tak. Ten rosol měl barvu, která jako by se vymykala realitě. Šíleně růžová, jako zázrak v konzervě. Když jsem ho ochutnala, rozlila se mi po jazyku chuť, která mě vrátila do dětství – vzpomínky na starou zahradu, kde jsem vždycky trhala jahody. Ale tady bylo něco jiného, něco podivného. Jakoby v tom rosolu byla ukrytá magie.

Po pár dnech jsem začala cítit změny. Nešlo jen o to, že mi kalhoty začaly být volnější. Byla jsem plná energie. Každé ráno jsem se probouzela jako znovuzrozená. Místo toho, abych se schovávala v garáži s cigaretou, jsem si šla zajezdit na kole. Ulice mě volaly, a já byla připravená je dobýt.

Pak přišel ten večer, kdy jsem se rozhodla, že vyrazím do klubu. Kde jinde by se dalo zapomenout na prokletí osamělosti? Vstoupila jsem do místnosti, kde mě přivítal hukot hudby a záblesky světel. Najednou jsem se cítila jako královna. Pár pohledů, pár úsměvů a já byla zpátky ve hře. Nebud rosol mi dal sebevědomí, které jsem nikdy neměla. Až do chvíle, kdy mě zahnala realita. Všichni kluci, co se kolem mě točili, byli jen na povrchu, žádná hloubka, žádná vášeň. To mě vytočilo.

Odešla jsem s pocitem zklamání, ale i s úsměvem. Jakoby ten rosol vyčistil mé oči. Čekala jsem, že mi láska zaklepe na dveře, ale místo toho jsem dostala hromadu prázdných slibů. A tak jsem se rozhodla, že už žádnou lásku nepotřebuji. Příběh Nebud rosolu mi dal víc, než jen hubnutí. Dala jsem se na cestu, kde jsem sama sobě královnou. A kdo ví, co přijde dál? Možná to nejlepší teprve přijde.

Jsem drsná holka z ulice, co nemá ani korunu, ale to mi nebrání v tom, abych se pustila do akce. Zpráva o soutěži o vstupenky na galavečer se roznesla jako požár, a já jsem byla rozhodnutá se do toho vložit. Ulice mě naučily, že život je jedna velká sázka, a já jsem připravená riskovat.

Na rozcestí, kde se setkávají opuštěné budovy a zaprášené automaty, jsem narazila na plakát. „Soutěž o vstupenky na galavečer!“ Pár lidí se už kolem něj shromáždilo, v očích jim hořela touha. Já jsem se rozhodla, že tohle nebude jen další zbytečný pokus. V mých žilách kolovala adrenalinová krev a já jsem byla připravená na všechno.

Tak jsem se postavila do fronty. Každý měl nějaký plán, ale já jsem věděla, že musím být rychlá. Někdo vedle mě mluvil o tom, jaký je galavečer úžasný, o slavných osobnostech a luxusu. Ale pro mě to byla jen další šance, jak se dostat z nudného života. A tak jsem se přihlásila. Adrenalin ve mně křičel.

Čas běžel a já jsem se ocitla v bitvě. Byla jsem v tom sama, bez podpory, bez lásky. Každý den jsem musela bojovat s nepřízní osudu. Ale když jsem viděla, jak ostatní kolem mne propadají panice, začala jsem se smát. „Takhle to přece nejde!“ zvolala jsem. Rozhodla jsem se, že použiji svůj šarm a taktickou mysl, abych dostala to, co chci.

Den D nastal. Všichni jsme se sešli na místě, kde se galavečer konal. Ulice byly nasvícené, vzduch voněl po jídle a alkoholu. Před námi se rozprostíralo moře lidí, ale já jsem nebyla nervózní. Vytáhla jsem svou poslední zbraň – úsměv, a šla do toho naplno. A pak, když už jsem myslela, že je to pro mne ztracené, stalo se něco nečekaného. Na scéně se objevil někdo, koho jsem nikdy nečekala. Někdo, kdo mi ukázal, že v tomhle světě mám místo i já.