Černovláska.cz

Když se mi v kapse uhnízdilo pár drobných, ani jsem si neměla co koupit. Ale to mě nezastavilo. Rychle jsem si uvědomila, že pokud chci, aby můj web konečně vypadal jako něco jiného než digitální odpad, musím se naučit něco nového. Tak jsem se vrhla do jQuery. Verze 3.7.1 byla mojí první volbou, i když jsem moc nevěděla, co to vlastně znamená.

Seděla jsem v malém, špinavém bytě, na stole hromada prázdných plechovek a cigaretové nedopalky. JQuery min.js byl můj nový kamarád. S každým kliknutím myši jsem se snažila porozumět, co ta tajemná magie dělá. Kód se mi motal v hlavě jako včelí roj, ale já byla odhodlaná.

Jednoho dne, když jsem se snažila rozšířit svůj web o pár efektů, přišel kamarád, který byl expert na kódování. Byl to ten typ kluka, který má v očích jiskru, a já ho neměla ráda. Ale teď jsem potřebovala pomoc. Začal mi ukazovat, jak správně implementovat jQuery, a já se mu snažila vyhnout pohledem. Byla jsem odhodlaná se naučit sama, ale i tak jsem mu naslouchala. Mělo to své kouzlo – najednou jsem viděla, že i když nemám peníze, mám alespoň šanci na něco víc.

Jednoho večera, když jsem byla hotová s učením, zkusila jsem aplikovat všechno, co jsem se naučila. Měla jsem pocit, že jsem na vrcholu světa. Když jsem klikla na tlačítko, animace, kterou jsem vytvořila, se spustila. Bylo to jako malé kouzlo. Připadala jsem si jako alchymistka, která objevila tajemství proměny. Ale pak se něco pokazilo. Můj web se zhroutil jako domeček z karet.

Naštvaná a s pocitem bezmoci jsem se rozhodla, že se na to vykašlu a půjdu si zapálit. Když jsem však vyšla ven, uviděla jsem, jak se na ulici sešla parta lidí. Byla to malá akce, kde se mluvilo o technologiích. Rozhodla jsem se zůstat, a když jsem se s jedním z lidí začala bavit, zjistila jsem, že i on má problémy jako já. Nakonec jsme se spojili a vytvořili jsme spolu něco, co nakonec přilákalo pozornost. Byla to ironie – bez peněz, bez lásky, ale přesto něco skvělého.

Život na hraně

Jsem drsňačka, co se nebojí říct, co si myslí. Bez peněz, bez lásky a srdce mi bije v rytmu městské džungle. Tohle místo je moje hřiště. Lidé tu nesedí v kavárnách a nevyprávějí si pohádky, tady se žije naplno.

Na ulici

Včera večer jsem se potulovala po ulicích, vzduch byl cítit po dešti a asfalt se leskl jako zrcadlo. Slyšela jsem hudbu z klubu, tak jsem se rozhodla skočit dovnitř. Otevřela jsem dveře a vůně potu, alkoholu a svobody mě okamžitě obklopila.

Rvačka

Než jsem se stihla posadit k baru, slyšela jsem hádku. Dva kluci, co si mysleli, že jsou frajeři, se začali strkat. V tu chvíli mi bylo jasné, že se to musí vyřešit. Nečekala jsem na svolení, prostě jsem se vrhla mezi ně. Všichni se na mě podívali jako na blázna, ale já jsem věděla, že musím zasáhnout.

Na útěku

Rvačka skončila rychle, kluci se odtáhli, ale já jsem si tím vybojovala respekt. Chvíli se mi dařilo, ale pak mě vyhodili ven. Ulice byla prázdná, ale já jsem si řekla, že se nevzdám. Rozhodla jsem se, že si najdu způsob, jak přežít. Pěšky jsem šla na místo, kde se prodávaly tajemné věci, které se daly prodat dál.

Překvapení

V tomhle temném koutě městské džungle jsem narazila na starého známého, který měl pro mě nabídku. Místo peněz jsem dostala něco mnohem cennějšího – nový začátek. Pochopila jsem, že bez peněz a bez lásky se dá žít, pokud máte odvahu a chuť bojovat. A tak jsem se postavila na nohy a připravila se na další výzvu.

Bylo to jedno z těch šedých ráno, kdy slunce se snažilo prosadit mezi mraky a já jsem se snažila prosadit v tom svém životě. Bez peněz, bez lásky a s pocitem, že mě svět znovu a znovu zkouší. Slyšela jsem o Apple App Site Association – něco jako kouzelný klíč, který otevírá dveře do digitálního ráje. Jenže já neměla ani klíč, ani dveře. Tak jsem se rozhodla, že to zkusím po svém.

Vzala jsem si starý telefon, který pamět měl jako já – hodně. Vytáhla jsem ho z kapsy a zapnula ho. Když se obrazovka rozsvítila, vzduch byl cítit jako po bouřce, ale já jsem věděla, že tohle nebude bouře, ale něco, co mě může dostat z tohohle marasmu. Zkusila jsem najít aplikaci, co by mi pomohla. Kde jinde začít, než na internetu? Tak jsem se vrhla do víru vyhledávání.

Proklouzla jsem mezi stránkami jako kočka mezi nábytkem v opuštěném bytě. Bylo to jako hledání pokladu. „Apple App Site Association, co to do prdele je?“ říkala jsem si. Všude kolem mě se rozprostíraly barvy, zvuky a pachy – smrad z ulice, vůně pečených jablek z nedalekého stánku a hlasy lidí, co si povídali o svých životech jako o filmech. Ale já jsem byla v akci.

Nakonec jsem našla, co jsem hledala. Aplikace, která mi slíbila, že mi otevře svět. Srdce mi bušilo, když jsem ji stáhla. Teď už jsem nebyla jen drsná holka bez peněz, ale drsná holka s plánem. Vzala jsem telefon do ruky jako šperk, který jsem nikdy neměla. Jenže pak, když jsem se pokusila aplikaci spustit, telefon se zasekl. To, co mělo být mým východiskem, se stalo mým prokletím.

Byla jsem naštvaná, ale nevzdávala jsem se. Osud mi dával lekce. V tu chvíli jsem si uvědomila, že život je jako ta aplikace – občas se zasekne, občas jde všechno snadno, ale nakonec to záleží na tom, jak se s tím poperu. A tak jsem jen tak seděla na chodníku, smála se a čekala, co přijde dál. A víte co? I bez té aplikace jsem se cítila jako vítězka, protože jsem konečně začala žít svůj život naplno.

Byla jsem na dně. Zase. Bez peněz, bez lásky a bez jakýchkoliv nadějí. Cid1687kkratochvilova byla jen další adresa, kterou jsem si zapisovala na papírky, když jsem se snažila vymyslet, jak se dostat ven z toho bludného kruhu. Tak jsem se rozhodla, že se vypravím ven. Na ulici byl smog, vzduch byl těžký, a já jsem šla jako chodec v betonové džungli.

Na rohu ulice jsem narazila na skupinku kluků. Všichni byli drsní, v kožených bundách, a smáli se, jako by věděli, co dělají. Takhle to vypadá, když se sejde parta, co nemá co ztratit, pomyslela jsem si. Zrovna v tom momentě se mezi nimi objevil Uriel. Jeho oči jako modrý oheň mě okamžitě strhly. Měl charisma, které mě přitahovalo jako magnet, ale věděla jsem, že nemůžu podlehnout.

„Co tady děláš, holka?“ zeptal se s úsměvem, který vypadal jako by byl stvořen pro film. „Hledám způsob, jak se dostat z města,“ odsekla jsem. Vůně cigaret a potu se mísily s jeho parfémem. Zazubila jsem se, ale uvnitř jsem se cítila jako v pasti.

Uriel se smál, jako by byl pánem světa. „Tak pojď, ukážu ti něco, co ti otevře oči.“ Nevěděla jsem, co očekávat, ale šla jsem za ním. Proplétali jsme se uličkami, až jsme dorazili k opuštěnému skladu. Všude kolem nás byly barvy graffiti, které křičely příběhy. A pak to přišlo – zvuk, který mi rozproudil krev. Byli tam. Rychlé auta, motorky, a ti drsní kluci, co se smáli, byli teď vážně zaměřeni na něco, co vypadalo jako závod.

„Chceš se přidat?“ zeptal se Uriel, a já věděla, že tohle je moje šance. Adrenalin mi vystřelil do hlavy, a já jsem si připadala neporazitelná. Vzala jsem si klobouk, nasadila brýle a připravila se na akci. Ačkoliv jsem neměla nic kromě ulice, teď jsem měla pocit, že mám všechno.

V závodě jsme se proplétali mezi auty, vzduch byl plný prachu a víru. Když jsem vyhrála, zdálo se, že se svět zastavil. Uriel mě objal a já jsem věděla, že jsme něco začali. Ale pak mě vytrhlo z mých myšlenek: policie! Všude kolem nás se objevily modré a červené světla. Uriel se na mě podíval a já věděla, že tohle je teprve začátek. Nezůstanu jen tak bez peněz a bez lásky, protože jsem se dostala na cestu, ze které není návratu.

Ve městě, kde se tma stává královnou a ulice voní po zaprášených snech, jsem se procházela s pocitem, že mi nic nebrání. Všechno, co jsem měla, byl můj starý kožený kabát a odhodlání, které by zahnalo i ten nejtemnější stín. Passwdimportinline1? Co to jako má být? Jméno, které mi znělo v hlavě jako špatně zahraná melodie, mě vedlo k místu, kde se schovávali ti, kdo hledali něco víc.

Byla to noční tržnice – místo, kde se prodávalo všechno, co si jen můžeš představit. Zápach smaženého jídla a levného alkoholu se mísil s těžkým vzduchem plným prachu a tajemství. Každý stánkař měl své vlastní historky, ale já jsem tam byla, abych se dostala k jádru věci. Až na to, že jsem neměla peníze, což nebylo poprvé, co jsem se ocitla na dně. Každý cent se počítá, ale já jsem se naučila, že slova mohou mít větší hodnotu než mince.

Všimla jsem si muže ve stínu. Jeho oči byly jako dva ledové kousky, které mě zkoumaly, a já jsem se mu nehodlala vyhýbat. Přišel blíž, jeho krok byl tichý jako smrt. „Hledáš něco, co ti změní život?“ zeptal se. Jeho hlas byl jako zvonění v uších. „Možná,“ odpověděla jsem a cítila, jak mi srdce buší. „Jaké máš v ruce eso?“

Ten chlapík vytáhl z kapsy malou krabičku. Byl to wasminit, něco, co vypadalo jako klíč k neznámým světům. „Toto ti otevře dveře, o kterých jsi nikdy nesnila,“ řekl a já jsem se musela smát. Cožpak jsem si mohla dovolit další iluze? Ale něco v jeho pohledu mě donutilo zvažovat. Možná bylo načase riskovat, i když jsem neměla co ztratit.

Všechny barvy se rozmazaly, když jsem vzala krabičku do ruky. Byla těžká, jako by v sobě nesla celou moji minulost. Zvedla jsem hlavu, abych se podívala do jeho očí, a v tom okamžiku jsem si uvědomila, že jsem se dostala do pasti. Místo, které mě mělo osvobodit, se stalo mým žalářem. „Co si s tím počnu?“ zeptala jsem se. „Není to tvá otázka, ale tvá odpověď,“ pronesl, a já jsem věděla, že jsem se dostala na křižovatku, ze které není návratu.

Když jsem se otočila, abych odešla, krabička mi spadla a otevřela se. Z ní vyletěly zlaté jiskřivé paprsky a já jsem si uvědomila, že místo slibného úniku jsem právě uvolnila chaos. Passwdimportinline1 – jméno, které mi mělo změnit život, se stalo mým prokletím. A já, drsná holka bez peněz a bez lásky, jsem zjistila, že někdy je lepší zůstat na dně, než se pokoušet o vzestup.

Včera jsem stála na rohu ulice, v ruce cigáro a v břiše prázdno. Zima mi šla pod kůži, ale to mi bylo jedno. Hledala jsem něco, co by mě na chvíli zahřálo, a pak mi to došlo. Byla jsem bez peněz a bez lásky, ale to mě nezastavilo. Začala jsem se smát. Věděla jsem, že mám co nabídnout, i když to nebyla žádná romantika.

Náhle mě oslovil chlapík s pomačkanou bundou, jehož tvář byla posetá jizvami. Vytáhl z kapsy malou krabičku. „Mám něco, co by tě mohlo zajímat,“ řekl. Očima jsem mu přejela přes ruce, které se mu třásly. „Nechci žádné triky, kámo, chci jen teplo,“ odpověděla jsem. On se však jen usmál, jako by věděl, co se chystá.

Zastavil jsem se na moment, abych zhodnotila situaci. Všude kolem mě se rozprostíraly neonové světla, které tancovaly na špinavých ulicích a provázely je pachy z fast foodu a levného alkoholu. Bylo to místo, kde se sny mění na noční můry, a já jsem byla jednou z těch, kdo se snažil přežít. Město mi nabízelo adrenalin, a já jsem si ho vzala.

Když jsem se rozhodla, že do toho půjdu, krabička se otevřela a já spatřila zlaté náušnice. „Chceš to? Můžeš mít, co chceš, ale je to risk,“ řekl. Zatímco jsem je zkoumala, uvědomila jsem si, že tohle je má šance, jak se dostat z téhle špinavé reality.

Jak jsem je vzala do ruky, pocítila jsem, jak mě něco zasáhlo. Nejen, že jsem byla bez peněz, ale i bez jakékoliv naděje. A pak, když jsem se podívala na jeho tvář, spatřila jsem v jeho očích strach. Zjistila jsem, že to, co jsem chtěla, mělo svou cenu. A v tu chvíli jsem se rozhodla. Nechci být další obětí tohoto města. Později jsem zjistila, že ty náušnice byly ukradené. Ale já jsem byla ta, kdo se stala lovcem. Takže pokud chceš něco, musíš si to vzít. Na to nezapomenu!

Úvod do akce

Mám chuť na změnu, a to hned. Dneska ráno jsem se vzbudila, měla jsem v ústech pachuť starých chyb. Snídaně? Ne, díky. Mám jiný plán. Vytáhnu ze skříně svůj starý zápisník, na stránce 3919 je napsáno pouze jedno slovo: dieta. Ale ne ledajaká, tahle je turbo. Chci zhubnout 10 kg za měsíc. A co že nemám peníze? To mě nezastaví.

Pohyb jako lék

Nejdřív se musím rozhýbat. Zatnu zuby a vyběhnu ven do parku. Zima mě praští do obličeje jako facka. Boží pocit! Běhám mezi stromy, cítím, jak mi srdce buší jako šílené. Každý krok je jako výstřel z pistole. Cítím, jak se ze mě splachují všechny nepříjemnosti. Všude kolem se nese vůně mokré trávy a zmrzlého vzduchu. Nikdo mě nezastaví.

Jídlo? Zapomeň!

Po běhu se cítím jako královna. Jídlo? To není pro mě. Místo toho si dám hrst ořechů a zapiju je vodou z fontány. Je to jako v pohádce! Všechno, co mi dřív chutnalo, teď vypadá jako jed. Bude to těžké, ale já jsem tvrdá holka. Zbytek dne strávím na kole, popojíždím po městě a cítím, jak mi síla narůstá. Každý pohyb je jako šlehačka na dortu.

Přátelé a překážky

Ale co přátelé? Ti si ze mě dělají legraci. „Zbláznila ses?“ říkají. Ale já se jen usmívám a jdu dál. Včera večer jsem seděla na schodech s jednou z nich, když mi ukázala svůj burger. To byla past! Ale já jsem odolala. Cítím, jak mě trhá touha po vítězství. Můj cíl je na dosah.

Nečekané odhalení

A teď, po měsíci, jsem na váze. 10 kg dolů! Když se podívám do zrcadla, vidím jinou holku. Skvělý pocit! Ale najednou mi dojde, že jsem se na cestě ztratila. Ztratila jsem sama sebe, své přátele a spoustu zábavy. Tak co teď? Rozhoduju se, že život není jen o hubnutí, ale i o tom, co dělá nás šťastné. Mějte se rádi, ať jste jakékoliv velikosti!

Tak jo, jdu si po svým. Ulice jsou moje, já jsem ta, co se nebojí. V kapse mi šustí jen pár mincí a v srdci prázdno, ale to mě nezastaví. Včera jsem potkala frajera, co se tvářil jako superstar. Urickovacid1742</b. Jeho jméno znělo jako z nějakýho sci-fi filmu, a já se rozhodla, že ho dostanu. Naštvaná holka, co nemá co ztratit, je nebezpečná. A já jsem přesně taková.

Ve vzduchu se nesla vůně grilovaného masa a levného piva. Všude kolem mě se hemžili lidi, kteří se snažili zaplnit svoje prázdné duše. Ale já jsem měla cíl. Našla jsem ho v tom klubu, kde se mísily barvy jako na paletě malíře – modré neonové světlo, červený kouř a občas záblesk bílého. Urickovacid1742 stál na pódiu, v ruce mikrofon, a jeho hlas byl jako hladký bourbon – hřejivý a opojný. Měla jsem chuť ho vzít za ruku a utéct s ním daleko.

Přemýšlela jsem, jak mu říct, co cítím, ale pak jsem se rozhodla, že na slova kašlu. Vzala jsem si drink, prošla kolem spousty lidí a udělala to. Přišla jsem blíž, až jsem mohla cítit jeho vůni. Byla v tom směsice potu, parfému a něčeho neuchopitelného – touhy, nebo možná jen slávy? Když se na mě podíval, jeho oči mě pohltily.

„Hele, superstar, co ty na to, abychom to vzali na ulici?“ zeptala jsem se s úsměvem, co jsem se snažila maskovat jako drsnou holku. Okamžitě se mu rozjasnily oči a já věděla, že jsem ho zaujala. Po pár vteřinách váhání přikývl a já se cítila jako královna.

Venku nás obklopil chladný noční vzduch. Ulice byly tiché, jen šumění města v pozadí. Urickovacid1742 se mi smál a já mu ukazovala, jak se dá tančit mezi lampami. Byla jsem šťastná, ale jen do chvíle, než se objevil chlap, co chtěl vidět, kdo se to opovažuje vyzvat jeho superstar. A pak bylo všechno v háji. Když se vznášel nad námi, já jsem věděla, že tohle bude buď skvělá vzpomínka, nebo konec.

A pak, když jsem si myslela, že už nic horšího nemůže přijít, Urickovacid1742 se postavil mezi mě a toho chlapíka. „Nechte ji být. Je silnější, než si myslíte,“ řekl. A já jsem se rozesmála. Nevěděla jsem, jestli je to pravda, nebo jestli se jen snaží ukázat, jak je statečný. Ale v tu chvíli jsem cítila, že jsem našla něco víc než jen superstar – našla jsem někoho, kdo mě vidí jako víc než jen drsnou holku bez peněz a bez lásky. A to byl začátek něčeho, co mohlo změnit všechno.