Černovláska.cz

Všechno začalo v zapadlé hospodě

Byla jsem v tomhle městě jako stín. Hospoda „U černého psa“ byla moje útočiště. Vůně piva a smrad cigaretového kouře se mísily s hlasy, které se snažily překřičet zvuky starého jukeboxu. Když jsem slyšela o soutěži o vstupenky na Galavečer, bylo mi jasné, že to je moje šance. Ale jak? Kde vzít peníze na vstup?

Kde jsou ti, co pomáhají?

Všichni tady byli zabraní do svých životních tragédií. Kdo by mi pomohl? Nikdo. Rozhodla jsem se, že se do soutěže přihlásím, ať to stojí, co to stojí. Pohledy opilců mě sledovaly, když jsem se přihlásila. Vzala jsem si papír, tužku a napsala: „Chci vstupenky! Chci to za každou cenu!“

Jak jsem se dostala do akce

Soutěž probíhala v obrovské hale, plné barev a světel. Lidé kolem mě byli natěšení, každý měl svůj plán, jak vyhrát. Já? Já jsem šla rovnou k věci. Zjistila jsem, že každý účastník musí ukázat něco jedinečného. Tak jsem se rozhodla, že ukážu svou odvahu. Vystoupila jsem na pódium a začala tančit, jak nejlépe jsem uměla. Světla svítila, hudba hrála, a já jsem se cítila jako královna.

Nečekaný zvrat

Tanec mě dostal do užšího výběru. Byla jsem na vrcholu světa, když jsem zjistila, že hlavní cenou je víkendový pobyt na místě, které jsem vždy chtěla navštívit. Ale pak přišel zvrat. Těsně před vyhlášením vítěze jsem si uvědomila, že jsem zapomněla na jednu důležitou věc – zaplatit vstupní poplatek.

Kdo by to byl řekl?

Bylo mi jasné, že bez peněz jsem skončila. Ale pak jsem spatřila jednoho kluka v rohu, jak se na mě dívá. Ten pohled, plný pochopení, mi dal naději. Přistoupila jsem k němu, vyhrkla jsem: „Máš něco, co by mi pomohlo?“ A on se jen usmál a vytáhl z kapsy dva lístky. Bylo to jako zázrak. V tu chvíli jsem pochopila, že i bez peněz a lásky se můžu dostat tam, kam chci. Galavečer byl mým cílem, ať už to stálo, co to stálo.

Je mi fuk, jestli si o mně někdo myslí, že jsem drsná holka bez peněz a bez lásky. Dneska večer se mi to všechno změní. V úzké uličce mezi starými garážemi, kde se potí asfalt a vzduch voní po oleji, jsem dostala tip na Galavečer. Lístky? Ztracený poklad, co nemám. Ale já nejsem z těch, co se vzdávají. Jsem tady, abych vyhrála!

Začíná to jako každé jiné odpoledne. Když slunce svítí, zdá se, že je všechno možné. Ale s přicházejícími stíny se v mé hrudi rozbuší adrenalin. Na rohu ulice se schovává skupinka lidí, kteří také touží po vstupenkách. Cítím, jak mě ovládá touha. Soutěž! Musím se zúčastnit.

Všichni koukají na mě a já na ně. Každý z nás ví, že je to o přežití. Kdo se dostane na Galavečer, ten vyhrává. Vzduch je naplněný napětím, jako by to byla poslední šance. Ale já se nebojím. Vytahnu ze zadní kapsy svůj poslední plán. Nejde o peníze, ale o důvtip.

Soutěž začíná. Každý má svůj vlastní způsob, jak vyhrát. Někdo se snaží přetáhnout ostatní, jiný se snaží vydobýt si přednost. Ale já vím, že se musím dostat k jádru věci – k lístkům. Zvrat přichází, když zjistím, že to není jen o rychlosti, ale i o strategii. Otočím se na kluka s kšiltovkou a s úsměvem mu nabídnu pomoc. Zatímco ostatní se snaží, my plánujeme.

V závěrečném kole se mi podaří získat lístky! Cítím, jak mi v žilách koluje vítězství. Ale pak, jako blesk z čistého nebe, se objeví dívka s úsměvem, který by zabil. „Co s nimi uděláš?“ ptá se. Na chvíli znejistím, ale pak si uvědomím, že to, co jsem získala, je mnohem víc než jen lístky. Je to příležitost. Nejsem jen drsná holka bez peněz a bez lásky, teď jsem ta, co má vše pod kontrolou!

Včera jsem narazila na soutěž o vstupenky na Galavečer. Narvaný bar, neonový světla, a já mezi lidma, co se smíjí, zatímco já jen sleduju. Můj rozpočet byl na dně, jak moje srdce, když jsem si vzpomněla na všechny ty trapné pokusy o lásku, co nikdy nevyšly.

Na stole ležela leták s nápisem „Vyhraj vstupenky!“. Rozhodla jsem se, že to zkusím. Co jiného mi zbývá? Chtěla jsem zažít ten večer, kdy se ztrácí čas mezi tleskáním a smíchem. Na rozdíl od mě, která jsem měla na kontě jen drobáky a jeden horký pocit v břiše.

Všichni kolem mě byli nadšení, ale já jsem se nedala. Záda jsem měla rovná, oči jako orlice. Musela jsem se dostat na ten Galavečer, ať to stojí, co to stojí. Přihlašovací formulář byl tak jednoduchý, že jsem si říkala, že to musí být past. Ale co? Já se nebojím. Jen jsem si vzala telefon a napsala, co jsem si myslela.

Den D přišel. Všude kolem mě byla vůně pivních specialit a grilovaných mas. Všichni se chystali na večer, ale já jsem byla jen outsider. Zkusila jsem se dostat do klubu, kde se konal Galavečer, ale ochranku jsem neoblafla. Zatraceně, musela jsem mít plán B. Tak jsem se schovala za rohem a čekala, až se někdo objeví, kdo by mi dal šanci. Když se dveře otevřely, vrhla jsem se na první skupinu lidí, co jsem uviděla.

Vtlačila jsem se dovnitř, jako by mi na tom záleželo. Byla jsem jako blesk. Atmosféra byla nabitá, lidé se smáli, tančili, a já jsem se snažila zůstat v anonymitě. Ale pak se to stalo. Na pódiu se objevil DJ, který spustil takovou palbu, že jsem se nemohla ubránit. Zvedla jsem ruce a zapomněla na všechno ostatní.

A pak, najednou, uprostřed všeho toho chaosu, jsem ho uviděla. Kluka, který se smál a tancoval, jako by ho nic nezastavilo. Oči mi zasvítily. Byla jsem tak blízko, ale pak, jako by mě něco drželo zpátky. Srdce bušilo, ale já jsem věděla, že ten večer může skončit tím, že si odnesu víc než jen vstupenky. Možná i novou naději. Když se na mě podíval, usmál se. A já jsem věděla, že tohle bude večer, na který nikdy nezapomenu.

Výsledek? Nečekaně jsem vyhrála. Ale ne jen vstupenky. Vyhrála jsem i něco víc – odvahu a šanci, která se neodmítá.

Takže, co se vlastně stalo? Pár dnů zpátky jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na Galavečer. Jasně, já nemám prachy na luxusní akce, ale co na tom záleží? Kdo by potřeboval peníze, když má drzost?

Všechno začalo na tom zapadlém rohu, kde se potkávaly všechny ty podivné existence. Vzduch byl nasáklý vůní kouře a levného alkoholu. Já jsem stála opřená o zeď, černé vlasy mi vlály ve větru jako černý mrak. A v tu chvíli, když jsem slyšela o soutěži, se mi rozsvítilo. Musím se tam dostat!

Podmínky soutěže byly jednoduché: napsat příběh, který zaujme. Tak jsem vzala tužku a papír. Začala jsem psát o svém životě, o tom, jak jsem se snažila přežít v tomhle městě plném zklamání. Popisovala jsem nudné dny a beznadějné noci, ale s každým slovem jsem v sobě vnímala ten adrenalin. Jakmile jsem příběh dopsala, věděla jsem, že to bude něco speciálního.

Vyrazila jsem do centra, kde se soutěž konala. Na ulicích to žilo, lidé se smáli, hrají na kytary, hromady jídla a vůně, co se mísily jako barevný koktejl. Přesně to jsem potřebovala. Vstoupila jsem do sály a okamžitě mě obklopila atmosféra očekávání. Na pódiu stála porota, tváře plné zlatých šperků a úsměvů, ale já se na ně dívala jako na loutky. Měla jsem svůj cíl.

Když přišel můj čas, vyšplhala jsem se na pódium, mé srdce bušilo jako šílené. Příběh jsem vyprávěla s vášní, každé slovo v sobě neslo energii mého zklamání a touhy. A pak, když jsem skončila, nastalo ticho. Až po pár vteřinách se ozval potlesk. Věděla jsem, že jsem je dostala. Ale pak se stalo něco, co jsem nečekala – porota mě vyhlásila vítězkou a já dostala vstupenky na Galavečer. Srdce mi poskočilo a já jsem se nemohla dočkat noci plné lesku a tance.

Na Galavečeru to byla jiná liga. Světla, hudba, a já, holka bez peněz, jsem se ocitla mezi lidmi, kteří měli vše. Ale víte co? Já jsem si to užila naplno. A když jsem se vrátila domů, s úsměvem na tváři, uvědomila jsem si, že ten pravý galavečer se odehrává vždycky uvnitř nás. A já jsem byla ta, kdo rozhodl, že se na něj dostane. Kdo potřebuje peníze na štěstí, když máš vlastní příběh?

Život na okraji

Když se dívám do zrcadla, vidím odraz, co se mi nelíbí. Černé vlasy jak uhel, tupý pohled a make-up rozmazaný jako moje sny. Nikoho nezajímá, že mi chybí peníze. Jsem drsná holka, která se nebojí ukázat pravou tvář. Život je boj, a já jsem v něm v první linii. Hledám něco víc než prázdné sliby a falešné úsměvy. Jsem tady, abych žila, ne abych přežívala.

Rande s osudem

Jednoho večera, když jsem se potulovala po temných uličkách města, potkala jsem ho. Byl to kluk, co měl ve tváři něco, co se mi líbilo. Možná to byla ta jiskra, nebo jeho pohled, který říkal: „Neptej se, prostě jdi se mnou.“ Bez váhání jsem mu následovala. Vůně cigaret a starého asfaltu se mísila s adrenalinem, co mi proudil v žilách.

Odvážné rozhodnutí

Zavřel mě do opuštěné budovy, která byla plná graffiti a vzpomínek. Když jsme tam seděli, cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo. Mluvil o svých snech, o tom, jak chce změnit svět. Já jsem ho poslouchala, ale v hlavě mi kroužila myšlenka na to, jak moc mi chybí láska. Chci víc než tohle, říkala jsem si. Ale pak jsem se rozhodla. Co kdybych na chvíli zapomněla na minulost a prostě si užila přítomnost?

V srdci bouře

Jak jsme tam seděli, náhle se rozpršelo. Kapky deště tancovaly na plechové střeše a vytvářely melodií, kterou jsem znala. Cítila jsem, jak se mé srdce uvolňuje, jak se mění vzduch kolem mě. Byla jsem svobodná, alespoň na moment. Ale pak se něco změnilo. Kluk se najednou postavil a řekl, že musí jít. Opět mě opouštěl, jako všichni ostatní. Život je svinstvo, pomyslela jsem si.

Překvapení na konci

Když jsem se chystala odejít, něco se ve mně zlomilo. Rozběhla jsem se za ním. „Počkej!“ křičela jsem. Jakmile jsem ho dostihla, otočil se a usmál se. „Neodcházej, nechci tě ztratit.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že láska může být blízko, i když se zdá, že je všechno ztracené. Ale pak jsem si vzpomněla na to, co jsem byla. A tak jsem mu řekla: „Ale já jsem drsná holka. A srdce, které se neumí otevřít, není pro mě.“

Byl večer, kdy se na mě usmívaly neonové světla a vzduch byl nasáklý vůní piva a cigaret. Galavečer se blížil a já neměla ani na jízdenku. Kdo by se ale staral o takové detaily? Já jsem drsná holka a problémy se řídím podle svých vlastních pravidel.

Rozevřela jsem džíny a vyrazila do města, kde jsem včera slyšela o soutěži o vstupenky. Měla jsem v plánu dostat se na ten večírek za každou cenu. Na ulicích pobíhaly davy a já se cítila jako vlčice mezi ovcemi. Budeme hrát hru, kluci! pomyslela jsem si, když jsem viděla partičku mladíků s úsměvem od ucha k uchu.

Nebyla jsem žádná princezna v šatech, ale spíš generál v kožené bundě. Přišla jsem k nim a s úsměvem, který by mohl rozbít sklo, jsem se zeptala: „Kdo z vás je dostatečně bláznivý, aby mi dal vstupenky?“ Smáli se, ale já jsem věděla, že je to jen začátek. Vytáhla jsem z kapsy poslední cigaretu a zapálila si. V tom jsem si uvědomila, že tohle je moje šance.

Vybrala jsem si jednoho z nich, který se jmenoval Tomáš. Byl to kluk, co měl v očích jiskru dobrodružství. „Vsadíme se, že si na večírku zatancuju lépe než ty!“ řekla jsem mu a hned jsem viděla, jak mu tvář ztvrdla do výrazu, který říkal: výzva přijatá! Zasmál se a kývl na své kamarády. “Tak jo, ať ti to jde!”

Skončili jsme na ulici, kde jsme se snažili zaujmout kolemjdoucí. Tancovali jsme jako blázni a já se smála, i když jsem věděla, že tohle je myšleno vážně. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno. Na peníze, na lásku, na všechno. Jen já, Tomáš a ta úžasná energie kolem nás.

Na konci večera se ukázalo, že jsme se opravdu dostali na Galavečer. Tomáš mi podal lístek a já jsem se na něj podívala s úžasem. „A ty? Co děláš?“ zeptala jsem se. „Jdu si koupit pivo,“ řekl a zmizel v davu. Zůstal mi jen lístek a smích, který zněl v uších. Jsem drsná holka a dneska jsem vyhrála. Ale láska? Ta si počká. Kdo potřebuje peníze, když máte dobrodružství?

Byla jsem na dně. Peněz jako šafránu, láska se mi obloukem vyhnula, a tak jsem se rozhodla, že se prostě vezmu s větrem. Galavečer – fajn akce, ale kdo má na vstupenku? Všude kolem mě se hemžily blýskavé šaty a jemné vůně parfémů, zatímco já stála na rohu ulice, v černém tričku a roztrhaných džínách. Až do chvíle, kdy mi zafoukal vítr a přivedl mi do cesty tenhle kluk s úsměvem jako slunce.

„Co takhle to zkusit bez vstupenky?“ zamrkal na mě. Zavrtěla jsem hlavou, ale on už měl plán. Vytáhl z kapsy pár lístků, které prý vyhrál v soutěži. Mělo to být jednoduché – dostat se dovnitř, a pak se uvidí. Vzala jsem si jeho ruku a vyrazili jsme. Skoro jsem zapomněla na to, že nemám peníze. Jeho neznámý svět byl plný barev, zvuků, a já se cítila jako královna. Alespoň na chvíli.

Vstoupili jsme do haly, kde se to hemžilo lidmi v oblecích. Na pódiu se rozsvítily reflektory a hudba mě vtáhla do víru. Všichni tancovali, smáli se a já se v tom ztratila. Poslední zbytky stydlivosti zmizely, když jsem se s klukem vrhla na parket. Cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo, a adrenalin mi nahradil chybějící peníze. Byla jsem tam, v tom okamžiku, s ním, a to bylo všechno, co jsem potřebovala.

Pak přišel zlom. Kluk zmizel, a já zůstala sama u barového pultu, kde jsem si objednala vodku. „Kde jsi?“ zašeptala jsem do prázdného prostoru. Zmateně jsem se rozhlédla a mé myšlenky se začaly toulat. Zatímco jsem se snažila najít jeho ztracený úsměv, všimla jsem si, že se v davu objevila postava. Byla to ona, ta jedna holka, která měla vše, co já neměla – peníze, lásku, všechno. Mělo to být snadné. Měla jsem ji prostě oslovit.

„Hej, ty! Co máš, co já nemám?“ zařvala jsem, ačkoli jsem vůbec nevěděla, co chci slyšet. Ona se zasmála a otočila se na mě. „Vstupenky, zlato. A když se k tomu přidá trocha charismatu, můžeš mít všechno.“ A v tu chvíli, v tom bláznivém Galavečeru, jsem pochopila. Nešlo o peníze, ale o odvahu a chuť žít. Odmítla jsem se vrátit zpět k tomu, kým jsem byla. Galavečer byl pro mě teď jen začátek nové cesty. A překvapení? Kluk se vrátil s úsměvem a do ruky mi strčil další lístek – tentokrát pro nás oba.

Jsem na dně. Bez peněz a bez lásky, ale to mě nikdy nezastavilo. Když jsem zaslechla o soutěži o vstupenky na Galavečer, něco ve mně se probudilo. Nejde o nějakou nudnou akci, tohle je příležitost, jak se dostat na vrchol. Srdce mi buší jako divé, když se podívám na plakát, co visí na rohu ulice. Zářící barvy, hudba, tanec… všechno, co mi chybí.

Už mám plán. Neztrácím čas. Chci ty vstupenky a udělám cokoliv, abych je získala. Na ulici potkávám starého známého, co se vždycky motá kolem podobných akcí. Je to chlap, co zná lidi a já potřebuju nějakej kontakt. Snažím se vypadat neodolatelně, i když vím, že moje oblečení je spíš z druhé ruky. „Hele, kámo, kde se dají sehnat ty lístky?“ ptám se přímo, bez obalu.

On se jen usměje a pokrčí rameny. „Třeba v nějakém klubu, kde se dělají soutěže,“ říká. No jasně, to je moje šance. Vyrazím tam hned. Cítím, jak mi adrenalin koluje v žilách. Klub je plný lidí, tleskají, křičí, skáčou. Vzduch je nasáklý vůní potu a alkoholu, ale já se nenechám odradit. „Musím se dostat na pódium!“ pomyslím si.

Všichni se baví, ale já mám cíl. Vím, že soutěže jsou o dovednostech, a já jsem se rozhodla, že ukážu, co ve mně je. Přihlásím se na karaoke. Moje hlasové výkony bývají brutální, ale teď je to o přežití. Vystoupím na pódium, mikrofon v ruce, a začnu zpívat. Publikum reaguje, směje se, ale já to beru jako výzvu. Začínám se rozjíždět a najednou jsem v tom. Všechno kolem mizí, zůstává jen můj hlas a rytmus.

Jak se to blíží ke konci, cítím, jak se na mně dívají. Chci to vyhrát. Když skončím, publikum a porota reagují. „To bylo skvělý!“ křičí někdo. A pak, když už jsem na vrcholu, slyším, jak vyhlašují vítěze. „A lístky patří… někomu jinému?“ Zmateně se dívám. „Co to má znamenat?“ V tom se na mě usměje kluk, co byl přede mnou. A já si uvědomím, že láska a peníze nejsou všechno. Úsměv a naděje, to je to, co mi chybělo. A tak odejdu s prázdnou, ale s novým cílem. Místo vstupenek mám něco víc – příběh, který mě posune dál.

Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, na srdci tíha. Včera jsem se dozvěděla o soutěži o vstupenky na Galavečer. Galavečer! To slovo ve mně vzbuzovalo touhu, ale v realitě jsem měla na víc než na instantní nudle. Musela jsem se do toho vrhnout.

Ulice voněly po dešti, vzduch byl osvěžující, ale já jsem se cítila jako odpad. Zastavila jsem se na rohu u stánku s novinami a listovala jsem jako šílená, hledajíc cokoliv, co by mi dalo šanci. Vytáhla jsem z kapsy poslední drobné, abych si koupila místní plátek, který inzeroval soutěž. Hlava mi šrotovala.

Všude kolem mě se to hemžilo lidmi, kteří si užívali život. Ale já? Já jsem měla plán. Našla jsem na konci ulice malou kavárnu, kde se scházeli lidé z okolí. Co kdybych se tam dostala? Měla jsem v kapse pár vizitek a přemýšlela, jak bych je mohla využít. Obešla jsem několik stolů, a nakonec jsem zabrousila k jednomu stolu, kde seděli kluci, co vypadali jako, že mají známosti.

„Hele, kluci, co kdybyste mi pomohli se soutěží?“ zahulákala jsem. Jejich oči se rozšířily, a já věděla, že jsem je zaujala. Přestože jsem neměla co nabídnout, byla jsem drsná holka, co se nebojí říct, co chce. Začali jsme se bavit, a během pár minut jsem z nich dostala informace, které jsem potřebovala. Zjistila jsem, kde se koná finále soutěže a kdo je porota. Odhodlaná jsem se vypravila.

Na místě to vypadalo jako z jiného světa. Všude samé lustry, vůně drahého parfému a šum smíchu. Srdce mi bušilo, ale já jsem se nevzdávala. Musím to zvládnout! Zajímala jsem se o každou maličkost, protože jsem věděla, že právě tady se rozhodne můj osud. Ale najednou se objevila ona – dívka v nádherných šatech, se kterou jsem se neustále srovnávala. Byla to moje rivalka.

Když soutěž začala, nervozita ve mně vřela. Byla jsem připravená na všechno. V posledním kole jsem se ocitla na pódiu. Publikum bylo na nohou a já… já jsem byla na vrcholu. Když mě vyhlásili jako vítězku, nevěřila jsem vlastním uším. V ten moment jsem si uvědomila, že lásku, kterou jsem hledala, jsem našla v sobě. Na Galavečer jsem šla jako drsná holka bez peněz, ale odcházela jsem jako hvězda.

Procházela jsem ztemnělými uličkami města, když jsem uslyšela šumění crowds a povyk. Galavečer, akce, kde se točí peníze, sláva a někdo s velkým talentem, co bych já mohla mít. Ale co? Nevadí mi, že nemám prachy, ani lásku. Jsem drsná holka, která si nenechá nic líbit.

Na rohu jsem zahlédla plakát s nápisem Soutěž o vstupenky na Galavečer. Nevěřila jsem svým očím. Všichni ti snobi v oblecích, co se snaží zapůsobit, by se mohli zbláznit. Já? Já jsem měla plán. Zvedla jsem hlavu a vyrazila směrem k místu konání.

V srdci města se to hemžilo lidmi. Vzduch voněl po popcornu a levné parfémové směsi. Když jsem se dostala blíž, uviděla jsem, jak se skupina lidí hádá o poslední vstupenku. Adrenalin mi pumpoval v žilách. Musela jsem se dostat dovnitř, jinak bych to neustála.

Ohnala jsem se po jedné holce, co držela lístek v ruce. „Hele, co kdybychom si zahrály? Vítěz bere, prohrávající se vrací domů,“ řekla jsem, a srdce mi bušilo jako šílené. Odpověděla mi jen pohledem, který říkal, že jsem blázen. A já? Já jsem byla blázen.

Rvačka byla krutá. Hlava mi třeštila, ale v tu chvíli jsem necítila bolest. Jen touhu po vítězství. Po chvíli se mi podařilo vytrhnout jí lístek z ruky. S úsměvem jsem se otáčela a vyrazila k vchodu. Ale pak jsem uslyšela: „Kde je ten lístek?“ A já se otočila s úsměvem, abych zjistila, že ten, kdo mě sledoval, byl někdo z mé minulosti. Cizí tvář, ale známá bolest. Nečekala jsem to. Co teď?