Život v mých ulicích je jako hra bez pravidel. Každý den je nová bitva a já jsem tu, abych vyhrála. Včera jsem zaslechla v hospodě, jak se baví o soutěži o vstupenky na Galavečer. Kdo by nechtěl vidět ty hvězdy? Ale já? Já nemám na to, abych si koupila lístek. Takže musí být jiná cesta.
Rozhodla jsem se, že se musím dostat do akce. Vytáhla jsem staré džíny, které už pamatují mnohé a tričko s nápisem „Nezajímá mě tvůj názor“. Cítila jsem se jako královna ulice. Cestou jsem potkala kámošku, která mi řekla, že slyšela o nějakém klubu, kde se soutěže konají. Tenhle klub byl pro mě jako magnet.
Když jsem dorazila, vzduch byl prosycený vůní piva a cigaret. Hudba duněla a já jsem se cítila jako ryba ve vodě. Otočila jsem se na barmana, objednala si vodku na ex a zamířila k pódiu. Všude kolem mě se hemžili lidé, kteří byli smíření s tím, že tu nejsou jen pro zábavu, ale hlavně pro výhru. Zazářila jsem, když jsem se přihlásila do soutěže. Měla jsem pocit, že dneska je můj den.
Jakmile jsem vyšla na pódium, světla mě oslnila jako blesky. Měla jsem v sobě adrenalin a touhu vyhrát. Když jsem slyšela, že ostatní soutěžící se snaží ohromit porotu svými schopnostmi, věděla jsem, že musím být jiná. Nemusela jsem zpívat, tančit nebo kouzlit, stačilo mi být sama sebou. Rozjela jsem příběh o tom, jak jsem přežila v tvrdém světě bez peněz a bez lásky. Lidé se smáli, pláč měli na krajíčku. Byla jsem sama sebou a to bylo kouzlo.
Na konci večera, když vyhlašovali vítěze, srdce mi bušilo jako splašené. A pak to přišlo. „A vítězem je…“ Ale místo toho, aby vyhlásili mé jméno, řekli jméno někoho jiného. Měla jsem na tváři úsměv, ale uvnitř mě to bolelo. Přesto jsem se postavila, zatleskala a zamířila k východu. Venku mě čekalo překvapení – někdo mě chytil za ruku. Byla to porotkyně, která mi řekla, že mám něco, co se nedá koupit. A tak jsem nakonec dostala lístek na Galavečer. Ne všechno se dá vyhrát, ale občas se zázraky stávají, když to nejmíň čekáš.