Moje jméno si nikdo nepamatuje, ale to je jedno. Jsem drsná holka, která se nebojí jít do akce. Když jsem zaslechla, že se koná soutěž o vstupenky na Galavečer, mé srdce se rozbušilo jako motor v závodním autě. Jenže já nemám peníze na lístek, a tak jsem se rozhodla, že si ho prostě vezmu.
Hned jsem vyrazila do města, na místo, kde se soutěž konala. Ulice byly plné barev a zvuků, ale já jsem se soustředila na cíl. Vzduch byl prosycen vůní čerstvého pečiva z nedaleké pekárny, ale to mě nezajímalo. Naproti tomu jsem viděla partu nadšenců, kteří se snažili vyhrát vstupenky. Všichni byli natěšení jako děti na vánoční dárky.
Rozhodla jsem se, že se mezi ně vmísím. Nikoho nezajímalo, kdo jsem, když jsem začala sázky. „Vsadím se, že dokážu vylézt na tu lampu bez použití rukou,“ křikla jsem. Všichni se na mě podívali jako na blázna, ale co na tom záleželo? Jen jsem potřebovala jednu věc – dostat se na Galavečer. Když jsem vylezla, crowd začal šílet. Adrenalin, který mi proudil v žilách, byl návykový. V tu chvíli jsem měla pocit, že všechno je možné.
Vyhrála jsem sázku, a tak jsem se dostala blíž k soutěži o vstupenky. Zjistila jsem, že se hrají i jiné hry. Například, kdo dokáže vypít nejvíc piva za minutu. To byla moje parketa! Když jsem se dostala k pípu, slyšela jsem, jak se lidi smíchem popadají za břicho. Já jsem si ale dala pozor, abych zůstala v klidu. Hrála jsem tu hru jako profesionálka, i když v srdci jsem věděla, že to dělám jen proto, abych získala lístek. Po několika kolech jsem vyhrála i tuhle sázku a dostala jsem se do finále.
Finálový duel byl naplánován na večer, a já jsem věděla, že tohle je má šance. Když jsem se dostala na pódium, cítila jsem se jako královna. Všichni mě pozorovali, a já jsem se rozhodla, že je překvapím. Skočila jsem do vzduchu a začala tancovat jako blázen. Lidé tleskali, smáli se, a já jsem cítila, jak mi adrenalin stoupá ještě víc. A pak, když jsem se chystala na poslední skok, ztratil jsem rovnováhu a spadla na zem. Zasmála jsem se, protože jsem věděla, že to bylo moje poslední šance.
Na konci večera, když se soutěžilo o poslední vstupenky, jsem si uvědomila, že jsem se dostala dál, než jsem kdy doufala. Ale místo toho, abych si vzala lístek, rozhodla jsem se, že tohle je mnohem víc než jen o Galavečeru. Získala jsem něco, co se nedá koupit – vzpomínku. A tak jsem se odvážila a odešla s prázdnýma rukama, ale s plným srdcem. Kdo potřebuje vstupenky, když máte takové zážitky?