Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, ale s plnou hlavou nápadů. V tu chvíli, kdy jsem se potulovala po opuštěných ulicích města, jsem narazila na starou kavárnu, kde se scházeli programátoři. To místo mi vonělo kávou a neúspěchy, ale já jsem se rozhodla, že se nebudu bát a vrazím dovnitř.
„Hele, kámo, potřebuju tohle!“ vykřikla jsem na kluka, co seděl u stolu a krmil klávesnici svými prsty. Měla jsem v sobě chlast a adrenalin, a tak jsem se rozhodla, že si ho odchytím. Zrovna se snažil vymyslet, jak přidat timepicker k nějaké blbosti na webu. „Ty jsi expert na jQuery, co?“
On se na mě podíval, jako bych mu nabídla zlatý prsten s rubínem. „Jasně, ale za to chceš něco. Co mi za to dáš?“ Nenechala jsem se zmást. „Nehraj si na hrdinu, prostě mi to ukáž a já ti na oplátku něco vymyslím!“ Naštěstí byla jeho zvědavost silnější než jeho peněžní smysl.
Začali jsme spolu pracovat na tom timepickeru. Kód se sypal jako popcorn z hrnce a já cítila, jak mi adrenalin stoupá. Každé kliknutí klávesy mi dodávalo sílu. „Přidej jQuery UI!“ křičela jsem, zatímco se mi v hlavě honily barevné obrázky, jak to bude vypadat na webu. Všechny ty úžasné barvy, co jsem viděla na billboardech, tu ožívaly.
Po dvou hodinách jsem měla pocit, že svět patří jen nám. „Hotovo!“ vykřikla jsem. Ale pak, jako by mě někdo praštil do hlavy, jsem si uvědomila, že to, co jsem vytvořila, nebylo jen kód. Bylo to něco víc. „Tyjo, to, co jsme udělali, je úžasné!“ říkala jsem, když jsme se na sebe podívali. Jenže pak se zjevil další chlápek a začal se smát. „Co to tu děláte?“ A já věděla, že jsem se dostala do něčeho, co mi může změnit život.
V ten moment jsem si uvědomila, že i když nemám peníze a lásku, mám něco, co mi nikdo nemůže vzít. Mám talent. A ten kluk, co mi pomohl, se najednou stal mým spojenectvím pro budoucnost. Vstala jsem a usmála se. „Díky, kámo. A teď jdeme na pivo!“