Jsem drsná holka, co se nebojí říct, co si myslí. Na ulici se proháním v špinavých teniskách, zatímco kolem mě voní smažené hranolky a levné cigarety. Dneska je den, kdy mi dojdou nervy. Všechno se toho dne zvrhne, a já se do toho vrhnu bez okolků.
Včera v noci jsem se procházela po městě, šmrdlala jsem si prsty ve vlasech a poslouchala, jak hraje hudba z klubu na rohu. Všichni se tam bavili, smáli se, popíjeli. Já? Já jsem měla jen prázdný žaludek a hlad po adrenalinu. Když jsem uviděla skupinku kluků, co se smáli a pěli, věděla jsem, že je to moje šance.
Našla jsem se v jejich společnosti, aniž bych se ptala, jestli si mě chtějí vzít mezi sebe. Když jsem promluvila, moje slova byla jako ostré nože. Fakt jsem nešla pro slovo daleko. „Hele, borci, kdo tady má prachy?“ Zasmáli se, ale já se jen usmála. Věděla jsem, že úsměv schovává víc, než si myslí.
Po pár sklenkách jsem se rozhodla, že musím něco udělat. Na stole se objevily karty a já jsem byla připravena vsadit všechno. „Kdo se bojí?“ zavolala jsem, když jsem si sundala prsten, co jsem měla na prstu. Měla jsem v plánu vyhrát, nebo aspoň se pobavit, i když jsem nevěděla, co se stane, když prohraju.
Hra se rozjela a já cítila, jak se ve mně mísí vzrušení s horkem. Všechny pohledy na mě, žádná láska, žádné peníze. Jen já a ta adrenalinová jízda. Když jsem nakonec prohrála, vyšlo najevo, že jsem se dostala do hry, kterou jsem ani nezačala. A to, co jsem prohrála, nebyly jen peníze, ale i moje srdce. Když jsem se postavila, abych odešla, kluci za mnou volali. „Zůstaň!“ Ale já jsem už dávno věděla, že tenhle svět není pro mě. A pak jsem se otočila a byla jsem pryč.