Jsem drsná holka, co se nebojí promluvit. Bez peněz, bez lásky a bez zbytečných keců. Tak to prostě je. Když jsem zrovna hledala skrýš, aby se mi vyhnul ten chlápek, co mě chtěl stáhnout na dno, narazila jsem na něco nečekaného. Vzduch byl cítit po benzínu a starých gumách, když jsem vkročila do garáže, kde se schovávaly halucinace ze života.
V rohu stála stará dodávka, učiněná památka na lepší časy. Z jejího motoru ještě šlehaly poslední plameny, ale já jsem se na ni nedívala s lítostí. Měla jsem jiný plán. Jako drsná holka jsem věděla, že každá krize je příležitostí. Vytáhla jsem z kapsy zapalovač, na kterém byla nakreslená lebka. Zvedla jsem ho k dodávce, ale pak mě něco zarazilo.
Ocitla jsem se tváří v tvář své minulosti. Na palubní desce ležela stará fotka, na které jsem byla s klukem, co se mi tehdy líbil. Dokonce i tenkrát, kdy jsem mu dala poslední šanci, jsem netušila, jak moc mě zradí. Cítila jsem, jak se mi do žaludku vlévá vztek a bezmoc. Měla jsem chuť rozbít všechno okolo, ale místo toho jsem se smířila s tím, že musím jít dál.
Venku se rozpršelo. Kapky deště na mé kůži působily jako ledové jehly. Otočila jsem se a rozhodla se vzít osud do svých rukou. Chtěla jsem najít toho blbce, co mi zničil život, a ukázat mu, že se s drsnou holkou nikdo nemazlí. Ale než jsem stihla vyrazit, zjevil se tam on. Ten chlap, co mě dovedl až sem. Jeho pohled byl plný překvapení, a já jsem si uvědomila, že i on je bez peněz a bez lásky.
„Co tady děláš?“ zeptal se, a já jsem se usmála. Odpověď byla jednoduchá. „Jdu si pro své peníze, blbče!“ A zatímco jsme stáli tváří v tvář, v dešti, v tomhle šíleném chaosu, uvědomila jsem si, že i bez peněz a bez lásky mám něco, co mě žene kupředu. Získala jsem svobodu, a to je víc, než všechny peníze světa.