Jsem drsná holka, co se nebojí jít na dno. Dneska večer jsem se rozhodla, že si vezmu to, co mi patří. Když jsem se procházela po špinavých ulicích, cítila jsem, jak mi vítr cuchá vlasy a s každým krokem jsem slyšela šustění odpadků kolem sebe. Město spalo, ale já ne. Měla jsem plán, a ten byl jednoduchý: získat to, co mi chybí.
Ulice, co vedly k opuštěné budově, voněly po dešti a benzínu. Všechno bylo mokré a kluzké, ale já se nedala. Vybavil se mi úryvek z jedné staré písničky, v hlavě mi hučelo, jak město pulzuje. Až do chvíle, kdy jsem dorazila k zavřeným dveřím. Byly staré, zrezivělé, ale klika se dala otočit. Byla jsem na správném místě.
Vešla jsem dovnitř, a najednou jsem se ocitla v jiném světě. Tma, šero a pach starého dřeva. Odporné, ale přitom fascinující. Vzduch byl těžký, jako by se v něm mísily všechny příběhy, které tu kdysi žily. Byla jsem sama, ale ne osamělá. Všude kolem mě byly stíny, a já jsem je chtěla prozkoumat. První, co jsem viděla, byla záhadná postava na konci chodby. Vypadala jako duch.
„Co tu děláš?“ zeptal se hlas, co zněl jako škrábání na staré desce. „Hledám něco, co mi patří,“ odvětila jsem s úsměvem, i když jsem měla chuť se otočit a utéct. Ne, já nejsem zbabělá. Otočila jsem se a podívala se mu do očí. „Ty to víš, co hledám. Dej mi to, a já zmizím.“
Hlava mi třeštila, ale já se nedala. Pohled na jeho tvář mě přiměl zamyslet se, co vlastně chci. Měl v sobě něco, co mě lákalo, něco neodolatelného. Ale já jsem byla jako stín, co se s ním nemůže spojit. „Tvoje srdce je prázdné, stejně jako moje,“ řekl. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že nepotřebuji nic, co by mi dal on. Odcházela jsem s prázdnýma rukama, ale s plnou duší. Všechno, co jsem potřebovala, jsem měla uvnitř sebe. A to byl ten nejlepší pocit, jaký jsem kdy zažila.