Jsem ta, co se nebojí jít do akce. Bez peněz, bez lásky, prostě já, drsná holka s úsměvem, který neznamená nic. Dneska jsem se rozhodla, že se vydám na dobrodružství, které mi ukáže, co všechno se dá v našich temných uličkách najít.
Ulice byly zahalené do šera, jak slunce pomalu klesalo za horizont. Cítila jsem vůni čerstvě upečeného chleba z nedaleké pekárny a zároveň smrad z odpadků, který mi bral dech. Všude kolem mě se ozývaly zvuky města – klapot bot, vzdálený smích, a já jsem se cítila jako královna v říši chaosu.
Rozhodla jsem se vrazit do jednoho z barů, kde se schází ta nejhorší sorta. Zrovna jsem si objednala drink, když mě oslovil chlapík s podivným úsměvem. Jeho oči byly jako dvě černé jámy, do kterých jsem se nechtěla podívat. „Co takhle trochu zábavy?“ zeptal se a já věděla, že tohle nebude jen tak obyčejná noc.
Po chvíli jsme se ocitli v temné zadní uličce, kde mě uvedl do hry, kterou jsem nikdy předtím nehrála – „Cid 9605211“. Bylo to jako z nějakého špatného filmu, ale já jsem byla ochotná riskovat. Hráli jsme na ostří nože, a já jsem se cítila jako v transu, jak jsem se snažila odhadnout, co se bude dít dál.
Na konci noci, když se mi rozjasnila hlava a já si myslela, že jsem vyhrála, zjistila jsem, že jsem se ocitla v pasti. Chlapík zmizel a já jsem zůstala sama, bez peněz a bez jakékoliv naděje. Ale pak, v hloubi srdce, jsem se zasmála. Jaká ironie – drsná holka bez peněz a lásky, a přesto jsem se cítila živější než kdy jindy.