Jsem holka, co ví, co chce. A tohle město? Je krutý, ale já se nenechám zlomit. Když se mi pod nohama ztrácí poslední drobáky, neváhám a jdu do akce. Pár bloků od mýho bytu, v zapadlé uličce, jsem narazila na bandu kluků. Vzduch voněl benzínem, a já cítila, jak se mi zrychluje tep.
„Hele, co takhle malý dobrodružství?“ pronesl jeden z nich, jehož oči se leskly jako hladina jezera při svítání. Měla jsem na výběr – buď se otočím a zmizím, nebo skočím do téhle šílené akce.
Všichni se smáli, když jsem udělala první krok. Následovala jsem je do rozpadlé budovy, kde se staré zdi schovávaly za neproniknutelným šedým nánosem. Ale za tímto šedým se skrývaly barvy. Červená, modrá, zelená – graffiti pokrývalo stěny jako umění, které volalo po svobodě, po životě. Kluci mi ukázali, co mají v plánu.
Na stole ležela klávesnice, starý laptop a cid 9605211unionallselectnullconcat0x7e55666d6a726910x7261716c73557enullnullnullnullnullnullnullnull. Chvíli jsem si myslela, že se mi to zdá. Ale pak mi došlo, že tohle je způsob, jak se dostat k penězům. Měla jsem v sobě ten adrenalin, a tak jsem vzala klávesnici do rukou.
„Teď nebo nikdy!“ zvolala jsem, když jsem začala psát, a v tom okamžiku jsem nevěděla, co se stane. Když jsem stiskla poslední klávesu, zhasly světla a zjevil se obraz. Všechno se rozpadlo, jakoby se město rozpadalo na kusy. A pak? Potkala jsem ho. Kluka, co dělal stejnou věc, ale pro jiný důvod. Jeho úsměv byl jako slunce v noci – nečekaný a osvobozující.
Takže teď, když mám peníze a možná i nějakou tu lásku, vím, že tenhle svět je krutý, ale já se nenechám zlomit. Dostala jsem se až sem, a to teprve začíná.