Byla jsem na dně. Ne v tom hezkém, romantickém smyslu, ale v tom, co se dalo nazvat prostě peklem. Prázdné kapsy, prázdné srdce. Černá město mě obklopovalo jako hustá mlha, a já jsem se snažila najít cestu ven. Všude kolem mě se mísily vůně benzínu a levného alkoholu, jako by se vzduch sám snažil utopit všechnu naději.
Na rohu ulice, mezi zanedbanými budovami, jsem potkala kluka, co vypadal, že se zrovna vrátil z nějaké bouřlivé noci. Jeho oči, tmavé jako noc, mě upoutaly. Přistoupil blíž, a já cítila ten známý pocit vzrušení, smíchaný se strachem. „Co chceš, holka?“ zeptal se, jeho hlas byl drsný, ale v tom byl i náznak zvědavosti.
„Nic, co bys chtěl slyšet,“ odpověděla jsem a dala mu pohled, který říkal, že jsem tu pro akci, ne pro slova. Na to se zasmál a ukázal na malou garáž, kde se scházely všechny ty špinavé duše jako já. „Pojď se podívat, co tu máme,“ vyzval mě.
Garáž byla plná lidí, kteří ztratili všechno, co měli. Tma, hlasy, smích, a pak ten zvuk. „Cítilas to?“ zeptala jsem se, když jsem se ocitla uprostřed davu, ten zvuk byl jako siréna, co volala. Před námi se objevila obrazovka, a na ní jakýsi kód – cid 9369910unionallselectconcat0x7155726e656b690x310x647a796b715571nullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnullnull _p88bq7la. Kód, co měl moc rozjet všechnu tu temnotu.
V tu chvíli jsem věděla, že musím jednat. „Jdeme do toho!“ zakřičela jsem a vrhla se do víru událostí. Vše se rozjelo jako v rychlém filmu, adrenalin mi bušil v žilách. Ale pak, když jsem se konečně dostala k jádru věci, objevila jsem něco, co jsem nečekala – v té temnotě byla i drobnost světla. To, co jsem se bála, že ztratím, už jsem vlastně nikdy neměla. A tak jsem se rozhodla, že si to světlo vezmu, ať už to znamená cokoliv.