Jsem tady, ve městě, kde nikdo nemá nic, ale všichni chtějí všechno. Ulice voní po levných cigaretách a strachu. Všechno je šedé, až na pár neonových světel, které se odrážejí na mokrém asfaltu. Dneska budu dělat to, co umím nejlépe – hrát si na nebezpečnou holku, co se nebojí ničeho.
Na rohu jsem potkala kluka s jizvou přes tvář. Jeho oči byly jako led – chladné a neúprosné. Věděla jsem, že by mi mohl nabídnout něco víc než jen prachy nebo lásku. „Co ty a já?“ zeptal se. Takhle se to začíná – slova, co padají jako kameny z útesu. Ale já chci akci, ne kecy.
Vydali jsme se do jeho garáže, kde zapáchalo olejem a strachem. Na stole ležely věci, co by mi mohly změnit život – nebo ho zničit. Vzala jsem do ruky klíč a otočila jsem jím v zámku. Jako bych otevírala bránu do jiného světa, plného barev a zvuků. „Co s tím uděláš?“ zeptal se. „Uvidíš,“ odpověděla jsem, zatímco mi v břiše bušilo adrenalinové tornádo.
Jakmile jsem se dotkla těch věcí, věděla jsem, že se mi to vymkne z rukou. Vzduch byl hustý, jako když se chystá bouřka. Každý zvuk, každý pohyb mě nutil být ve střehu. Když jsem se konečně dostala k jádru, zjistila jsem, že to, co jsem hledala, je mnohem víc než jen pryč, ale vlastně i blíž než jsem si myslela.
A pak to přišlo. Všechno se rozpadlo jako domeček z karet, když jsem si uvědomila, že ten kluk není tím, kým se zdál být. Srdce mi bušilo jako šílené, když jsem si uvědomila, že jsem se stala součástí hry, kterou jsem nechtěla hrát. Ale co teď? Moje jméno už bylo napsáno na papíře, ať už jsem chtěla nebo ne.
Zavřela jsem oči a v duchu si říkala: „Takhle to končí?“ Ale pak jsem slyšela smích a věděla jsem, že to teprve začíná.
Takže jsem se postavila na nohy, připravena na boj. Když se město znovu rozjasnilo neonovými světly, rozhodla jsem se, že už nebudu pasivní obětí. I drsné holky mají právo na svůj příběh, a ten můj teď teprve začínal. Kdo ví, co dalšího mi přinese noc?