Autor: Černovláska

Vstup do arény

Včera jsem se rozhodla, že se zapojím do soutěže o vstupenky na Galavečer. Proč? Protože nemám co ztratit, prachy v kapse mi šustí jen u příležitosti výprodeje ojetin a láska? Ta je dávno na dně. Takže, co jiného mi zbývá než se postavit na startovní čáru a risknout všechno!

První krok, první úkol

Hned jak jsem dorazila k místu konání, vůně popcornu a nasládlého cukrové vaty mě praštila do nosu. Světla blikala jako šílená a já jsem na sobě cítila adrenalin. „Dneska to rozjedeme!“ říkala jsem si, když jsem se vrhla do víru davu. První úkol? Získat podpis celebrity. Jak? To už je jiná otázka. Musím se dostat blíž, a to rychle.

Proč ne, když to jde?

Vytáhla jsem mobil, zkontrolovala, jestli mám dostatek energie, a zamířila k VIP zóně. Strážníci v černých oblecích vypadali jako hradní stráže, ale já? Já jsem měla šarm a špetku drzosti. Skočila jsem do fronty a s úsměvem, který by rozesmál i největšího skeptika, jsem se snažila vypadat jako někdo, kdo tam patří. A víte co? Povedlo se mi to.

Bitva o srdce a vstupenky

Po podpisu jsem se ocitla u pódia. Hudba hrála tak silně, že jsem cítila, jak mi buší srdce. A pak to přišlo – oslnivý chlapec s úsměvem, který by rozsvítil i nejtemnější kouty. Řekl mi, že potřebuje pomoc s odnášením pár věcí. Rozhodla jsem se, že se mu budu líbit i bez peněz, a tak jsem mu pomohla. Kdo ví, co z toho vyleze?

Překvapivý závěr

Když jsme se dostali k autu, zjistila jsem, že je to jeho auto, které patří k hlavní hvězdě Galavečera! „Ty jsi blázen!“ řekla jsem mu. A on se zasmál. Vysvětlil mi, že hledá někoho, kdo by s ním šel na Galavečer jako jeho doprovod. Takže, co jsem udělala? Bez váhání jsem přikývla. Dneska jsem nešla pro slovo daleko, a tak jsem se rázem ocitla ve světě, o kterém jsem si myslela, že je nedosažitelný. Kdo by to byl řekl, že bez peněz a lásky, najdu něco jiného?

Jsem na ulici, kde se asfalt spojuje s mým srdcem. Rap zní z každého rohu, a i když nemám peníze, mám hlas, který se nenechá umlčet. Umlčeli mě kluci, co si mysleli, že mají vše pod kontrolou, ale oni nevědí, co je to žít bez lásky.

Včera jsem seděla na schodech starého paneláku, zafoukaná, jak vítr hrál svou melodii. Zvuk rapu se linul z okolních bytů, a já jsem se cítila jako součást té symfonie, i když jsem neměla ani na rohlík. Ale koho to zajímá? Můj svět je plný rytmu, a to je všechno, co potřebuju.

Jak jsem poslouchala, náhle se objevila skupinka mladých kluků, borci z ulice, co se snažili prorazit. Jedna holka, co měla na sobě kšiltovku zpátky, do mě strčila, ale já jsem se nenechala jen tak odbýt. „Hele, co potřebujete?“ zeptala jsem se, a oni se na mě podívali, jako bych byla z jiného světa.

Začali jsme spolu rapovat, a já jsem přidala své vlastní verše. Bylo to jako jiskra, co vzplála v temnotě, a já jsem cítila, jak mě to hřeje u srdce. Kluci se smáli, ale já jsem věděla, že je to víc než jen zábava. Byli jsme parta, co se snažila znovu zázračně oživit muze rapu v našem městě.

A pak, po několika hodinách, kdy jsme se smáli, rapovali a snili, jsem si uvědomila, že se na mě dívají jinak. Jako na někoho, kdo může něco dokázat. A tak jsem se rozhodla. Místo abych se bála, postavím se jim a ukážu, co ve mně je. Možná nemám peníze, ale mám něco mnohem cennějšího – hlas, který chce být slyšen.

A tak jsem se s nimi domluvila na malém koncertu na náměstí. Překvapení? Nečekali, že to udělám. Ale já jsem drsňačka bez lásky, a teď je čas, abych znovu zažehla plamen rapu v našich životech.

Když jsem ráno naskočila na svou motorku, věděla jsem, že dnešek bude jiný. Slunce se prodralo skrze mraky a já cítila, jak mi vítr hraje ve vlasech. Dneska mi to fakt sekne, pomyslela jsem si, zatímco jsem vyrazila na silnici. Ocelová kobylka pod mnou bručela jako rozzuřený medvěd, a já jsem ji šla hned naproti.

Už dlouho jsem nešla na pořádnou akci. Včera v hospodě mi kluci říkali něco o párty v bývalém kravíně na okraji vesnice. „Bude tam vše – muzika, pití, a nikdo nás nebude otravovat,“ říkali s úsměvem. Tak jsem si řekla, že se prostě musím ukázat. Na tomhle kraji je málo zábavy a já ji potřebovala jako sůl. Párty bylo přece jen něco jiného než jen sedět v garáži a ladit motor.

Když jsem dorazila na místo, byl tam chaos – stroboskopy, které mihotaly obrazce na stěny, a smích, který se mísil s rytmem hudby. Vůně piva a kouře mě omámily, a já se rozhlédla po davu. Kluci z vesnice už vypadali přátelštější, ale já věděla, že si musím dávat pozor. Měla jsem v kapse pár drobných, ale láska a peníze mi chyběly, a tak jsem raději hledala jiné způsoby, jak si užít tuhle noc.

Na parketu se mi podařilo potkat jednoho kluka s drsným vzhledem. Jeho oči mě prohlédly, jako by chtěl zjistit, co se skrývá za tou maskou drsné holky. „Co tu děláš, zlato?“ zeptal se s úsměvem a já jsem se usmála zpátky. Po několika fragmentech rozhovoru jsme se dostali k tomu, co nás vlastně hřeje. Motorky, svobodný život, a ten pocit, že na nás nikdo nemůže. Noc se rozvíjela jako barevný sen, a já jsem se nedokázala ubránit pocitu, že by to mohlo být něco víc.

Jak to tak bývá, věci se začaly komplikovat. V momentě, kdy jsem se rozhodla, že se s ním pustím do tance, najednou se v davu objevila skupinka kluků, kteří vypadali, že mají s naším flirtem nevyřízené účty. Konflikt vypukl rychle a já jsem si uvědomila, že se dostávám do situace, kterou jsem rozhodně nechtěla. Adrenalin mi pumpoval v žilách, a než jsem se nadála, byla jsem uprostřed bitvy, kde jsem nejen bránila sebe, ale i toho kluka. Kdo tušil, že dnešní večer takhle skončí?

Ve finále vše skončilo divně, ale já byla šťastná. Žádné peníze a láska pořád v nedohlednu, ale ten adrenalin a pocit svobody, co se během noci rozvinul, byl ještě silnější než předtím. Dneska mi to fakt sekne, říkala jsem si, když jsem se s úsměvem a zlitá potem vrátila domů na motorce. Kdo ví, co přinese zítřek? Možná další dávku dobrodružství, nebo zůstaneme s klukem jen v hlubinách vzpomínek.