Autor: Černovláska

Bylo to obyčejné odpoledne v městské džungli, když jsem poprvé potkala tu superstar, Vendulku Matulovou. Cítila jsem, jak se vzduch v okolí naplnil jakýmsi neuchopitelným napětím, když jsem se proplétala mezi lidmi. Všichni se dívali na tu holku, co měla úsměv jako slunce, ale mně to bylo jedno. Já jsem měla svoje starosti, a to se nezměnilo ani s příchodem téhle hvězdy.

Vendulka byla jako magnet, ale já jsem nebyla z těch, co by se nechaly přitáhnout. Měla na sobě oblečení, které vypadalo, jako by ho sebrala přímo z kontejneru, ale na ní to vypadalo jako haute couture. Světla reflektorů ji osvěcovala, zatímco já jsem se snažila prodrat skrze dav. Cítila jsem, jak se mi vkrádá do hlavy myšlenka, že bych s ní mohla něco zažít, ale co? Život bez peněz a lásky se nedal jen tak posunout na druhou kolej.

Najednou jsem uslyšela, jak někdo křičí. „Vendulko! Vendulko!“ Z davu vyběhl kluk s vlasy jako vánky, a já jsem se rozhodla, že ho zastavím. „Hej, ty! Co chceš od té holky? Co jí můžeš nabídnout, kromě šílenství?“ Všichni se na mě podívali, jako bych spadla z Marsu. Ale já jsem se nenechala zastrašit. Musela jsem ukázat, že i drsné holky mají svůj názor.

Jak jsem se dostala blíž k Vendulce, ucítila jsem vůni jejího parfému. Byla to směsice citrusů a něčeho neuchopitelného, co mi připomnělo svobodu. „Ty jsi drsná holka, co? Co takhle si jít zahrát?“ zeptala se najednou s úsměvem, který by rozplakal i tvrdého chlapa. Nevěděla jsem, co říct. V tom okamžiku jsem si uvědomila, že bych mohla mít šanci na něco, co by mohlo změnit můj život.

Tak jsem se rozhodla. Řekla jsem jí, že si s ní zahraju. A tak jsme se ocitly na jevišti, křičící a tancující, a já jsem se cítila jako superstar, i když jsem v kapse neměla ani vindru. Ale pak přišel ten šok. Uprostřed našeho vystoupení, když jsme se snažily okouzlit všechny okolo, Vendulka zakopla a spadla. Všechno kolem ztichlo. Jak se zvedala, její úsměv zmizel a najednou jsem viděla, že to, co vypadalo jako hvězdný život, je ve skutečnosti jen iluze. A já jsem tomu byla součástí, aniž bych to tušila. Takže jsme skončily jak drsné holky, co se snaží přežít, ale tentokrát s novým příběhem, který nám dal ještě větší sílu. A to byla ta nejlepší lekce, kterou jsem mohla dostat.

Stojím na prahu garáže, kde se mísí pach oleje a prachu. Všude kolem mě se válejí zmačkané plechovky a odpadky. Všechno je špinavé, ale já to miluju. Tady je to moje království. Jsem drsná holka, co se nebojí ničeho. Vendulka Matulová – to jméno zná málokdo, ale v noci na ulici jsem superstar.

Jsem bez peněz, bez lásky, ale s hromadou adrenalinu. Každá noc pro mě začíná stejným způsobem: sháněním informací. Dneska to vypadá na slibný úlovek. Slyšela jsem o týpkovi, co má v kapse balík. Vystřelím jako šíp a mířím k baru, kde se scházejí ti správní lidé.

Bar voní po cigaretovém kouři a levném alkoholu. Všude kolem mě se hemží tváře, které byste se báli potkat i ve snu. Zvedám hlavu, vidím ho. Ten blázen, co má prachy. Dívám se mu do očí a vidím, že je ztracený. Moje šance. Rychle se k němu přibližuji, puls mi buší jako zběsilý.

„Hej, zlato, co říkáš na malou hru?“ říkám mu s úsměvem, co by mohl zabít. Jeho pohled se změní, je nervózní. V tu chvíli cítím, jak mě ovládá síla. Zvedám ruku, jako bych mu chtěla nabídnout drink, ale místo toho mu vrazím nůž do boku. Adrenalin mi proudí v žilách, jak cítím jeho teplou krev na mé ruce.

Skoro v okamžiku, kdy si uvědomím, co jsem udělala, vtrhnou do baru policajti. Rychle se stáhnu do stínu, ale je pozdě. Na mě už se dívá zlověstný pohled. Všechno se točí, když mě chytnou. A v tom okamžiku se mi rozjasní. Superstar? Možná. Ale teď jsem jen drsná holka, co se nebojí riskovat pro svou svobodu.

Všechno nebo nic

Včera večer jsem se procházela po městě, když jsem narazila na plakát s nápisem „Soutěž o vstupenky na galavečer“. Vzduch byl prosycen vůní čerstvého pečiva, a i když jsem neměla ani halíř, ta myšlenka na galavečer mě nutila se usmát. Byla jsem jako kočka v koutě, připravená na skok.

Adrenalin v žilách

Rozhodla jsem se, že se do toho pustím. Na internetu jsem našla archiv s informacemi o soutěži. Nebylo to snadné, ale já jsem drsná holka, takže jsem to vzala z gruntu. Vybavila jsem se notýskem a tužkou, jako bych šla do boje. Rukama jsem projížděla špinavé stránky, zatímco mi v hlavě vířily myšlenky. Měl to být galavečer, ale já jsem v tom viděla šanci na lepší zítřky.

Život je hra

Byla jsem naštvaná, když jsem zjistila, že většina lidí už o soutěži ví. Ale já neměla co ztratit. Můj plán byl jednoduchý: dostat se tam a udělat dojem. Měla jsem v sobě vášeň a odhodlání. Zatímco ostatní se snažili dostat na galavečer s úsměvem, já jsem se za nimi plížila jako stín. Hlad a touha byly mými nejlepšími přáteli.

Bitva o vstupenky

V den soutěže jsem se dostavila na místo s odvahou a troškou štěstí. Atmosféra byla elektrizující. Lidé se tlačili, smáli a já jsem se snažila najít své místo. Když jsem konečně dostala šanci, vyrazila jsem kupředu, jako by šlo o život. Vstupenky byly na dosah, ale já jsem potřebovala víc než jen šťastnou náhodu. Měla jsem v plánu vyhrát!

Překvapení na konci

Když jsem si myslela, že už nic nemůže být horší, dostala jsem se do finále. Ale místo vítězství jsem se ocitla tváří v tvář známému. Byl to kluk, kterého jsem milovala, ale který mě nechal na holičkách. A tak jsem mu ukázala, že i drsná holka má srdce. Myšlenka na galavečer se rozplynula a já jsem se rozhodla, že se postavím za sebe. Nakonec jsem odcházela s pocitem vítězství, i když jsem žádné vstupenky neměla.

Všechno se to rozjelo v garáži

Byl to obyčejný den. Zase jsem seděla v garáži, koukala na ten bordel kolem, a přemýšlela, jak se mi to všechno vymklo z rukou. Různé nástroje se povalovaly po zemi, olejové skvrny na betonu, a já? Já jsem si zapálila jednu cigaretu. Vzduch voněl spáleninou a benzínem, a věděla jsem, že dneska to opravdu bude stát za to.

Náhodná schůzka

Najednou se otevřely dveře a do garáže vtrhl on. Kluk, který měl v očích něco nebezpečného. V ruce držel starý notebook, a jeho úsměv byl jako blesk. „Dneska mi to fakt sekne!“ vyhrkl a rozložil ho na stole. Hned jsem věděla, že tohle nebude jen tak.

Hra na život a na smrt

„Co to máš?“ zeptala jsem se s nezájmem, ale ve skutečnosti mě to zajímalo. „Něco, co ti změní život!“ odpověděl. A já, drsná holka bez peněz a lásky, jsem si uvědomila, že tohle je šance. Všechny moje problémy mohly zmizet, pokud se mi podaří dostat to, co on má. Vzduch se zahušťoval napětím, a já jsem věděla, že teď už není cesty zpět.

Riziko a odměna

Jakmile jsme se pustili do hraní, dostali jsme se do situace, kdy šlo o všechno. Kódování, hackování, a já jsem se cítila jako v akčním filmu. Čas utíkal a já jsem zapomněla na všechno ostatní. Stíny se prodlužovaly kolem nás, a já jsem byla ráda, že se mi to všechno daří. Ale pak, když jsem se otočila, zjistila jsem, že ten kluk už není tak bezstarostný.

Nečekaný zvrat

Vzápětí do garáže vtrhli další lidé. Měli zbraně a jejich úsměvy nebyly přátelské. „Tohle je naše hra!“ zakřičel jeden z nich a já jsem se cítila, jako bych se ocitla na pokraji propasti. Ale místo strachu jsem ucítila adrenalin. Možná tohle byl ten okamžik, kdy se všechno změní. Kdo si pamatuje na lásku, když jde o přežití?

Závěr s překvapením

A pak se to stalo. Ten kluk, o kterém jsem si myslela, že je na mé straně, se otočil a ukázal na mě. „Ona je ta, co to všechno zkazila!“ A najednou jsem stála sama proti nim. Nevěděla jsem, jestli mám utíkat nebo bojovat. Ale mohla jsem se smát, protože ten okamžik byl přesně to, co jsem potřebovala. Adrenalin, strach, a ta nepředvídatelnost života. Možná jsem bez peněz a lásky, ale dneska mi to fakt sekne!

Naštvaná a bez peněz

Jsem drsňačka, co se nebojí jít za svým. Bez peněz, bez lásky, ale s jasným cílem v hlavě. Když jsem slyšela o soutěži o vstupenky na galavečer, něco ve mně se rozproudilo. Byla to šance, kterou jsem nemohla nechat ležet.

Hlava mi šrotovala

V ulicích města byl vítr, co mi cuchal vlasy, a já se proklouzávala mezi lidmi jako stín. Stálo to za to. Všude kolem mě vonělo jídlo z pouličních stánků, ale já neměla ani korunu. „Musím to zkusit,“ říkala jsem si, zatímco jsem se snažila vymyslet plán.

Jeden z mnoha pokusů

Vydala jsem se do místní kavárny, kde se konala soutěž. Lidi se scházeli, smáli se a já jsem si říkala, že tady by mě nikdo neměl poznat. Zapletla jsem si vlasy do drdolu a nasadila na sebe sluneční brýle, které jsem ukradla z obchodu. Bylo to riskantní, ale kdo se bojí, nesmí do lesa.

Co se stalo na galavečeru

Našla jsem se v davu. Vstupenky v ruce, adrenalin v krvi. Když jsem vstoupila dovnitř, byl to jako krok do jiného světa. Lidé v elegantních šatech, smích, hudba, co rezonovala v každé buňce mého těla. Cítila jsem se jako královna, přestože jsem byla jen zlodějka snů.

Překvapení na závěr

A pak, když jsem už byla na vrcholu, mě oslovil chlapík v obleku. „Ty jsi ta, co vyhrála soutěž o vstupenky?“ A já na něj jen mrkla. „Jo, a teď ti ukážu, jak se tančí na galavečeru.“ Nikdy jsem nečekala, že se z toho večera vyklube víc než jen zábava. Zjistila jsem, že když se člověk nebojí riskovat, může získat víc, než si kdy představoval. Z chlapíka v obleku se stal můj nový spojenec a já jsem se usmála, protože náhoda je prevít.

Život je o překvapení, tak se nebojte skočit!

Začátek dobrodružství

Včera večer jsem se procházela po městě, když jsem uslyšela podivné zvuky z garáže na konci ulice. Zvedla jsem obočí. Co se tam děje? Kdo by se odvažoval dělat nepořádek v takovém prázdném koutě? Měla jsem v sobě trochu adrenalinu z posledního pádu na motorce, a tak jsem se rozhodla zjistit, co se skrývá za těmi zavřenými dveřmi.

Neobvyklá setkání

Otevřela jsem dveře a uvnitř se rozprostřela vůně starého benzínu a oleje. Bylo tam tmavo a jen slabé světlo svítilo ze staré lampy. První, co mi padlo do oka, byl chlapík s brýlemi a bradkou, který se snažil opravit nějakou starou motorku. „Co chceš, holka?“ zavrčel, aniž by se na mě podíval. „Dneska mi to fakt sekne, tak bych ti mohla pomoct,“ odvětila jsem s úsměvem a vkročila dovnitř.

Akce ve vzduchu

Chlápka to evidentně překvapilo. Zatímco se snažil vyplnit mezeru mezi šrouby, já jsem se postavila k němu a začala mu radit, jak to udělat rychleji. Vzduch byl naplněný vzrušením a já cítila, jak se mi zvedá adrenalin. Když jsme dokončili motorku, chlapík se na mě podíval s úsměvem. „Možná bys mohla zkusit jezdit s námi,“ navrhl. „Ale já nemám peníze na benzín!“ odpověděla jsem. „To nevadí, dneska to platím já!“

Všechno má svou cenu

Vytáhla jsem klíče a naskočila na motorku. Cítila jsem vítr ve vlasech, jak jsme vyrazili do noci. Město se kolem nás rozprostíralo jako barevná mozaika, světla blikala, a já se cítila jako královna silnic. Ale jakmile jsme se dostali na okraj města, vyskytly se problémy. Kde je ta zábava bez nebezpečí? Zastavili jsme na opuštěné silnici a já jsem si uvědomila, že něco není v pořádku. Motorka začala divně hučet, a já věděla, že to není dobré znamení.

Překvapivý závěr

Chlapík se podíval na motorku, a já jsem se podívala na něj. „Tohle není dobré, co teď budeme dělat?“ zeptal se. „To je jednoduché, vezmeme to jako výzvu!“ odpověděla jsem a vymyslela plán. Nakonec jsme se dostali zpět do garáže, ale tentokrát už jsme neřešili motor. Měli jsme víc než jen motorku, měli jsme příběh. A to, co se stalo dál, bylo mnohem víc než jen zábava – bylo to přátelství, které se zrodilo z benzínu a adrenalinu. A já jsem se cítila, že dneska mi to fakt sekne víc než kdy jindy.

Byla jsem na dně. Peněz jako šafrán, a navíc bez jakékoliv lásky. Všude kolem mě jen šedé zdi a smog z městských ulic, které mi bránily v dýchání. Ale pak jsem natrefila na soutěž o vstupenky na galavečer. Jako by mi někdo hodil záchranný kruh.

Kupodivu, v tomhle městě se našli blázni, kteří organizovali takové akce. Vzala jsem si posledních pár korun a vyrazila do kavárny, kde se soutěž konala. Vzduch byl prosycen vůní čerstvě mletého kávy a sladkého pečiva, ale já měla v hlavě jen jedno – vstupenky.

Postavila jsem se do fronty a snažila se vypadat jako někdo, kdo má všechno pod kontrolou. Kolem mě se hemžili lidé v elegantních šatech, zatímco já jsem si vzala džínsy a roztržené tričko. Nezajímalo mě to, měla jsem jiný plán. Vytáhla jsem telefon a začala se šťourat v pravidlech. Bylo tam napsáno, že kdo první odpoví na otázku, vyhraje.

„Jak se jmenuje hlavní hvězda galavečera?“ zněla otázka. Pár lidí se rozhlíželo, já ale hned vyhrkla: „Karla Svoboda!“. Odpověď vyletěla z mých úst jako kulka z pistole. Lidé se za mnou otočili, ale já už byla na vlně úspěchu. Moderátor se na mě usmál a oznámil mi, že jsem vyhrála.

Jak jsem si užívala ten pocit vítězství, nevěděla jsem, co mě čeká. Galavečer byl jako z pohádky, plný tance, smíchu a blýskavých šatů. Ale najednou, uprostřed tance, jsem se setkala s někým, kdo mi vzal dech. Byl to on. Víš, ten typ, co má charisma a hned tě dostane do kolen. V tu chvíli jsem zapomněla na všechno, co jsem si do té doby myslela. Zjistila jsem, že i když nemám peníze a lásku, tenhle večer mi dal něco mnohem cennějšího – naději.

A jak to skončilo? Po tanci jsme si vyměnili pohledy, které mluvily víc než slova. Když mě vzal za ruku, uvědomila jsem si, že někdy to nejlepší přijde, když to nejméně očekáváš. A co se stalo s těmi vstupenkami? Vypadly mi z hlavy, když mě jeho úsměv vtáhnul do jiného světa.

Nečekaná cesta

Byla jsem na dně. Bez peněz, bez lásky, bez naděje. Zatímco město bujelo, já se potloukala uličkami a snažila se najít smysl ve svém šedém životě. Zastavila jsem se u modrého loga na zdi, které mi připomnělo, jak jsem se kdysi smála. Teď jsem ale byla jen drsná holka bez cíle.

Setkání s osudem

Když jsem se k logu přiblížila, ucítila jsem vůni páleného oleje a uhelné brikety. Z nedaleké garáže vycházely zvuky, které mě přitáhly k sobě. Otevřela jsem dveře a uvnitř jsem spatřila partu kluků, kteří se smáli a dělali blbosti. Měla jsem chuť se k nim přidat, ale co bych jim mohla nabídnout?

Nezvaný host

Ale pak se stalo něco nečekaného. Jeden z kluků, s tmavýma očima a úsměvem, který mohl rozpustit led, mě pozval dovnitř. „Pojď, holka! Zde nejsi sama!“ Pohlédla jsem mu do očí a najednou jsem se cítila jako královna. Všichni se otočili, smáli se a já jsem se cítila jako nezvaný host, který ale přesto patří.

Adrenalin a akce

Začali jsme hrát hazardní hru, a i když jsem neměla peníze, našla jsem způsob, jak se zapojit. Vsadila jsem svou odvahu a drzost. Když jsem vyhrála, kluci byli ohromení. „Jak to děláš?“ zeptal se ten s tmavýma očima. „Nehraju, jen žiju!“ Odpověděla jsem s úsměvem. Adrenalin mi pulzoval v žilách, a já cítila, že se blíží něco velkého.

Šokující zvrat

Pak přišla policie. Bouchli do dveří a já se s kluky rozběhla ven, jako by nám šlo o život. V chaosu jsem se ocitla sama, utíkala jsem uličkami a cítila, jak mi srdce buší jako šílené. Když jsem se zastavila, uvědomila jsem si, že všichni kluci zmizeli. Ale já jsem byla volná, konečně jsem se cítila naživu. Modré logo svítilo na zdi za mnou, jako by mi ukazovalo cestu. Možná jsem byla sama, ale nebyla jsem bez cíle.

Byla jsem na dně, bez peněz, bez lásky a bez šance. Ale jedno mi bylo jasné – galavečer se blíží a já musím být u toho. Na ulici jsem slyšela šepoty o soutěži o vstupenky, a to mě nakoplo. Chci se dostat z tohoto zapadákova!

Večer jsem se usadila na starém, roztrhaném gauči s notebookem na klíně. Otevřela jsem stránku 3176 Soutez o vstupenky na Galavecer a nervózně jsem pročítala podmínky. Kdo by to řekl, že stačí jen napsat krátký příběh a mít trochu štěstí? Koho to zajímá, že jsem bez peněz? Teď je důležité jen jedno – vstupenka.

Začala jsem psát. Kde jinde by se mi mohl splnit sen než na galavečeru? Srdce mi bušilo, když jsem popisovala, jak se na mne lidé dívají s údivem, jak na mne svítí reflektory a jak se kolem mě točí barvy a vůně luxusu. Na chvíli jsem zapomněla na realitu.

V den vyhlášení jsem se postavila na rohu ulice, v ruce papírek s číslem. Adrenalin mi pumpoval v žilách. Z davu se ozývaly výkřiky, a když jsem uslyšela své jméno, spadla mi brada. Jsem vítězka! Vyrazila jsem, jako by mi za patami hořelo, a smířila se s tím, že dneska se musím postavit na nohy.

Galavečer byl přesně takový, jaký jsem si ho představovala: šampaňské, elegantní šaty a jiskřící oči. Na chvíli jsem zapomněla na svoje starosti. Ale pak jsem uviděla jeho – kluka, který mi připomněl, co jsem chtěla zapomenout. Jak to, že jsem se dostala sem, když jsem neměla nic? Otočila jsem se a vyrazila ven. Zatímco jsem se vzdalovala od haly, uvědomila jsem si, že to, co jsem zažila, nebyla jen soutěž. Byla to šance, která mě posunula dál. Ale co když jsem měla vyhrát víc než jen vstupenku?

Vstup do arény

Včera jsem se rozhodla, že se zapojím do soutěže o vstupenky na Galavečer. Proč? Protože nemám co ztratit, prachy v kapse mi šustí jen u příležitosti výprodeje ojetin a láska? Ta je dávno na dně. Takže, co jiného mi zbývá než se postavit na startovní čáru a risknout všechno!

První krok, první úkol

Hned jak jsem dorazila k místu konání, vůně popcornu a nasládlého cukrové vaty mě praštila do nosu. Světla blikala jako šílená a já jsem na sobě cítila adrenalin. „Dneska to rozjedeme!“ říkala jsem si, když jsem se vrhla do víru davu. První úkol? Získat podpis celebrity. Jak? To už je jiná otázka. Musím se dostat blíž, a to rychle.

Proč ne, když to jde?

Vytáhla jsem mobil, zkontrolovala, jestli mám dostatek energie, a zamířila k VIP zóně. Strážníci v černých oblecích vypadali jako hradní stráže, ale já? Já jsem měla šarm a špetku drzosti. Skočila jsem do fronty a s úsměvem, který by rozesmál i největšího skeptika, jsem se snažila vypadat jako někdo, kdo tam patří. A víte co? Povedlo se mi to.

Bitva o srdce a vstupenky

Po podpisu jsem se ocitla u pódia. Hudba hrála tak silně, že jsem cítila, jak mi buší srdce. A pak to přišlo – oslnivý chlapec s úsměvem, který by rozsvítil i nejtemnější kouty. Řekl mi, že potřebuje pomoc s odnášením pár věcí. Rozhodla jsem se, že se mu budu líbit i bez peněz, a tak jsem mu pomohla. Kdo ví, co z toho vyleze?

Překvapivý závěr

Když jsme se dostali k autu, zjistila jsem, že je to jeho auto, které patří k hlavní hvězdě Galavečera! „Ty jsi blázen!“ řekla jsem mu. A on se zasmál. Vysvětlil mi, že hledá někoho, kdo by s ním šel na Galavečer jako jeho doprovod. Takže, co jsem udělala? Bez váhání jsem přikývla. Dneska jsem nešla pro slovo daleko, a tak jsem se rázem ocitla ve světě, o kterém jsem si myslela, že je nedosažitelný. Kdo by to byl řekl, že bez peněz a lásky, najdu něco jiného?