Na začátku všeho
Byla jsem v tom zatraceném městě, kde se na mě šklebila každá ulice. Měla jsem v kapse pár drobných a v hlavě milion myšlenek. Tabule a krida byly pro mě jako zbraň – moje jediné spojení s realitou. Vzala jsem si je z dílny, kde jsem dřív dělala, a vyrazila na ulici.
První akce
Na rohu ulice jsem se potkala s partou kluků, kteří se snažili zahrát na jakýsi krutý bingo. Vypadali jako by je měl každý moment někdo poslat do pekla. „Hej, holka, co máš v ruce?“ zeptal se ten v černé kšiltovce. Řekla jsem: „Tabuli. Co jiného?“ Chtěla jsem, aby věděli, že se nebojím. Když jsem začala psát, vzduch se naplnil napětím.
Hra o přežití
Každý se bavil, ale já věděla, že tohle je víc než jen hra. Moje tabule, moje pravidla. Každé slovo, které jsem napsala, bylo jako výstřel v bitvě. Přitahovala jsem pozornost, a to se mi líbilo. Vzduch byl plný kouře a smíchu, a já jsem se cítila jako královna. Když jsem se rozhodla udělat skok do neznáma, věděla jsem, že to bude buď úspěch, nebo pád.
Všechno se mění
Náhle jsem si všimla, že jeden z kluků se na mě dívá jinak. Jeho oči byly plné touhy, ale já jsem byla příliš ztracená ve svém světě. Nechtěla jsem nic cítit. Jen jsem chtěla hrát. Tak jsem vzala svoji tabuli a začala psát jeho jméno. Všechny pohledy se na mě upřely. Byla jsem nabitá energií, ale zároveň jsem věděla, že tohle nemůže skončit dobře.
Šok na konci
Když jsem skončila, kluci začali tleskat, ale já jsem nevěděla, co si myslet. Najednou se ozval výstřel a já jsem se ocitla na zemi. Když jsem otevřela oči, kluci se rozprchli. Byla jsem sama. Tabule ležela vedle mě, ale místo jména tam bylo něco jiného. „Kdo jsem?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem nejen hrála hru, ale stala jsem se součástí něčeho mnohem většího. Kdo by si pomyslel, že tabule a krida mohou mít takovou moc?