Drsná holka v akci
Když jsem slyšela o soutěži o tři knížky, říkala jsem si, že to je šance. Šance na něco víc než jen další den, kdy se potloukám po městě jako duch. Chybí mi peníze, chybí mi láska, a tak mi nezbývá nic jiného, než se zapojit.
Soutěžící se sešli v zaplivané kavárně na rohu, pach starého kafe a cigaret se mísil s vzduchem. Každý z nás měl v očích ten stejný hlad – hlad po knihách, po příbězích, které nás vytáhnou z té naší šedi. Nebyla jsem sama, a to mě trochu vyvádělo z míry. Kdo ví, co by se mohlo stát?
A tak jsme dostali záludnou otázku, která nás měla prověřit. Kdo by si pomyslel, že se dostaneme k otázce o hlavním hrdinovi v románu, který jsem četla v noci pod peřinou? Vzpomínám si na tu knížku, jak voněla po levanduli a jak mě hřebík v podlaze neúprosně bodal do nohy.
V okamžiku, kdy jsem vyhrkla odpověď, se v kavárně rozhostilo ticho. Ostatní soutěžící na mě hleděli se směsí údivu a obdivu. Vzduch byl nabitý napětím, jako když se blíží bouřka. Vítězství se blížilo, a já se cítila jako královna, i když jsem seděla na starém, roztrhaném křesle.
Ale jak už to bývá, život mě znovu srazil na kolena. Organizátoři soutěže si vzali pauzu a já se ocitla na ulici, když jsem slyšela smích a povyk. Někdo z davu začal vtipkovat o tom, jak jsme blázni, že se za knihy pereme. A já? Já se jen smála. Nejsem blázen, jsem drsná holka. A i když jsem nakonec nevyhrála, ten pocit, že jsem se postavila a bojovala, byl víc než jakákoliv knížka.
A pak, jako by mě osud chtěl potrestat, jsem se vrátila domů a našla knížku, kterou jsem ztratila. Byla to ta, po které jsem toužila nejvíc. Překvapení na závěr? Nezáleží na tom, kolik peněz máš, ale na tom, co si v srdci nosíš. A já nosím naplno.