Byla jsem na dně. V kapse ani halíř a srdce rozervané jako stará košile. Ale tohle mě nezastavilo, ani když jsem se potkala s klukama z Čech. 3589 – číslo, které mi zůstalo v hlavě jako nějaké zaklínadlo.
První setkání proběhlo v zaplivané hospodě, kde pach piva a kouře se mísil se smíchem. Kluci měli v očích jiskru, která mě přitahovala jako magnet. „Ty jsi ta drsňačka, co si myslí, že může všechno,“ řekl jeden z nich. A já se jen zasmála. Byl to začátek něčeho šíleného.
Hned jsme se domluvili na akci. Vytáhli mě na Ibizu, místo, kde se zábava nikdy nezastavila. Všude kolem nás blikající světla, rytmy hudby, které rozvibrovávaly vzduch. Kluci z Čech se ukázali jako skvělí společníci. Měli v sobě něco, co mě táhlo dál a dál.
Každý večer jsme prozkoumávali noční život. Od skrytých barů po divoké parties na pláži. Dalo by se říct, že jsme byli jako rodina. Ale v té rodině byla jedna věc, která stále chyběla – láska. Jen adrenalin, žádné city.
Ale všechno se změnilo, když jsme se dostali do potíží. Na pláži nás obklíčili místní borci. „Co tu děláte, kluci?“ zeptali se. Napětí v ovzduší bylo hmatatelné. Ale místo strachu jsem cítila vzrušení. Kluci z Čech se postavili do řady, připraveni bránit nás. A já? S úsměvem jsem vytáhla láhev od piva a šla do akce. Všichni jsme se do toho vrhli s vervou a nakonec jsme vyšli jako vítězové.
A tak jsem se ocitla na Ibize s partou kluků, kteří byli víc než jen kamarádi. Byli to moji spolubojovníci. A když se vše zdálo být na vrcholu, uvědomila jsem si, že tenhle adrenalin a přátelství byly vše, co jsem potřebovala. 3589 už nebylo jen číslo, ale symbol našeho dobrodružství. A teď, když se dívám zpět, vím, že jsem našla něco víc, než jsem kdy očekávala. Ale co s tím udělám? To je otázka, na kterou teď musím najít odpověď.