Byl večer a já jsem se procházela po temných ulicích města, kde se světla z neonů odrážela v kalužích jako ztracené sny. 3243</b byl adresou, kde se měl konat koncert Badly Drawn Boye, a já jsem měla pocit, že se tam musím dostat. Bez peněz a bez lásky, ale s touhou po hudbě, která mě nenechá chladnou.
Dostala jsem se k vchodu, kde stál typický bouncer. Z jeho pohledu jsem vyčetla, že mu je jedno, jestli jsi někdo nebo nikdo. „Nemám na lístek,“ řekla jsem bez obalu. Jeho úšklebek mi naznačil, že tohle nebude jednoduché. Ale já nejsem holka, co se vzdává. Chytla jsem se myšlenky na to, že zvuk kytar a melodie jsou silnější než jakékoli pravidlo. Nakonec jsem se zamíchala mezi kluky, co vypadali jako z ulice, a jak jsem se dostala dovnitř, bylo mi jasné, že tady začíná něco velkého.
Atmosféra byla nabitá. Slyšela jsem jak kytara hraje první akordy a na jevišti se objevil Badly Drawn Boy. Jeho tvář byla schovaná pod kloboukem, ale to, co se z něj linulo, bylo jako magie. Zpíval o lásce, zklamání a o tom, jak je život na houpačce. Všichni okolo zpívali s ním, ale já jsem se cítila jako v jiném světě. Jeho slova byla mým únikem.
Najednou jsem ucítila, jak mi někdo klepe na rameno. Otočila jsem se a spatřila kluka s piercingem v obočí a tattoo na krku. „Zdravím, jsi tady sama?“ zeptal se s úsměvem, který mi připomněl, že možná existuje i jiná láska než ta romantická. Zasmála jsem se, protože co jiného mi zbývalo? „Jasně, že jsem sama, ale teď mám koncert, tak se mi vyhni.“ Chlapec se zasmál a zmizel v davu.
Koncert skončil a já jsem se rozhodla, že neodejdu bez toho, abych se neproplétala mezi těmi, co tleskali a křičeli. Uviděla jsem ho znovu, jak se snaží dostat k pódiu. Na chvíli jsem zapomněla na všechny svoje starosti a byla jsem součástí něčeho většího. A pak to přišlo – překvapení. Na jeviště přišel další, úplně nečekaný host. Byl to místní DJ, kterého jsem znala jako „Král noci“ a začal hrát remix jedné z Badly Drawn Boyových písniček. Koncert se proměnil v party a já jsem se ocitla uprostřed víru.