Včera jsem se procházela po městě, když jsem zaslechla ten zvuk. Motor burácel jako rozzuřený býk a já věděla, že se něco chystá. Adrenalin mi začal kolovat v žilách, a tak jsem se vydala za tím zvukem. Nezajímalo mě, co si o mně kdo myslí, jen jsem chtěla být součástí něčeho většího.
Před starou továrnou se shromáždila banda lidí. Chlapi v kůži, holky v krátkých sukních. Vzduch byl prosycený spálenou gumou a něčím, co se dalo nazvat adrenalinem. Všichni byli napnutí jako struny. Zjistila jsem, že se chystá závod. Jasně, to je ono! Srdce mi bušilo a já se vmísila mezi diváky.
Oči mi svítily, když jsem viděla, jak se auta rozjíždějí, jako by je poháněla sama pekelná síla. Vůně benzínu a motorů mi nabila mysl. Každé auto mělo jinou barvu, ale já byla fascinovaná jedním – černým muscle car, který vypadal jako něco z filmů. Jako by měl duši a já chtěla, aby mě vzal na jízdu.
Jak závod pokračoval, vítr mi vlál ve vlasech. Nezajímalo mě, jestli vyhrajeme nebo prohrajeme, chtěla jsem jen cítit tu rychlost. Křičela jsem a povzbuzovala řidiče, jehož jméno jsem neznala. V tu chvíli jsem se cítila jako královna. Nic jiného mi nezáleželo. Všechny problémy zmizely, jako by je pohltil vír motorů.
Když závod skončil, pocit vítězství byl v ovzduší. Lidé skandovali, já jsem skákala radostí. Ale pak jsem si všimla, že ten černý muscle car se zastavil. Řidič vystoupil a zamířil přímo ke mně. Byl to ten kluk s pohledem, který mě dokázal zahřát i na nejchladnějším místě. V ten moment jsem si uvědomila, že to, co jsem hledala, nebylo jen vzrušení, ale i spojení. Ale pak mě vytrhl ze snění jeho úsměv, když se otočil a zamířil k jinému fanouškovi. Bez lásky, bez peněz, ale plná adrenalinu.