Seděla jsem na rohu ulice, vůně smažených brambor mě lákala jako magnet. Na ulici se pohybovalo tolik lidí, ale já byla jen další tvář v davu. Bez peněz, bez lásky a s touhou po dobrodružství, která mě hnala kupředu. Odlila jsem si cigaretu, zatímco jsem sledovala, jak se svět kolem mě točí.
Jednoho večera, kdy neonové světla osvětlovala špinavé chodníky, jsem narazila na skupinku kluků, kteří se smáli a vyprávěli si historky o svých posledních kouscích. Byli divocí, bezstarostní a já jsem se chtěla přidat. Všimla jsem si, že jeden z nich má na sobě koženou bundu, kterou jsem si okamžitě zamilovala. Neváhala jsem a přistoupila k nim s jasnou nabídkou – „Mám pro vás něco, co vás dostane na nohy!“
Rychle jsem zorganizovala malou akci. Znalosti o pouličním životě mi pomohly sehnat pár balíčků s drogami, které jsem ukradla od jednoho místního dealera. Když jsem je položila na stůl, kluci se na mě dívali se směsí údivu a obdivu. Adrenalin mi pumpoval v žilách, když jsme začali slavit. Hudba, smích, a já jsem se cítila jako královna noci.
Všechny iluze se rozplynuly, když jsem si uvědomila, že kluci mě ve skutečnosti nechtěli jako kamarádku, ale spíš jako prostředek k zábavě. Bez jakýchkoliv skrupulí mě podvedli a během pár hodin mě vyhodili na ulici s prázdnýma rukama. „Taková jsi, co?“ Křičeli mi za zády. Cítila jsem se jako odpad, na který nikdo nemá čas.
Jak jsem se snažila zvednout na nohy, objevila se postava, která mě oslovila. Byl to starý muž s moudrýma očima, který mi podal sklenici vody a řekl: „Někdy musíš ztratit vše, abys našla sama sebe.“ Jeho slova mě zasáhla. Uvědomila jsem si, že láska a peníze nejsou všechno. Možná jsem neměla to, co chtěla většina, ale měla jsem sílu vyjít z této situace silnější než kdy předtím.