Byla jsem na dně. Pár špinavých dolarů v kapse a hromada nevyřízených účtů, co mi visely nad hlavou jako Damoklův meč. Sama v temnotě, bez lásky, bez naděje. Jmenuji se Káťa a nechodím pro slovo daleko. Když jsem se ocitla na okraji propasti, jediné, co mi zbylo, byla moje drzost a touha přežít. A tak jsem si řekla, proč nezkusit něco nebezpečného?
Jednoho večera, když se zlaté slunce schovalo za obzor a ulice se zahalily do šera, dostala jsem tip na jednu akci. „Nějaký kluk z města, prý má na starosti velkou jízdu s penězi a informacemi. Chceš jít?“ zeptal se mě starý známý. A já si říkala, co mám ztratit? Zase pár hodin v podsvětí, ale tentokrát s větším adrenalinem.
O půlnoci jsem se dostavila na místo srazu, malou zaplivanou uličku za barákem, kde se smísily vůně piva a levného parfému. Byla jsem nervózní, ale zároveň vzrušená. Šediví chlapíci s tetováním a cigaretami v rukou se na mě dívali, jakoby hodnotili, jestli jsem dost odvážná. Zhluboka jsem se nadechla a vstoupila do jejich kruhu.
„Ty jsi ta holka z ulice, co nemá co ztratit, co?“ zavrčel jeden z nich, jeho hlas byl jako drsný brusný papír. Ale já jsem jen přikývla. Moje slova byla ostrá jako břitva, a tak jsem začala vyprávět příběh o tom, co jsem viděla a slyšela. O tom, jak se v noci v ulicích pohybují stíny, o tajemstvích, která se skrývají mezi zdmi. Všichni poslouchali, měli zájem, a to mi dodalo sílu.
Na konci večera jsem si uvědomila, že ne všechno, co je temné, je zlé. Když jsem odcházela, jeden z chlapíků mi podal vizitku. „Zavolej, jestli chceš víc. Mám pro tebe práci.“ Moje srdce bušilo jako šílené. Možná jsem našla nový směr, ale přesto jsem věděla, že se musím mít na pozoru. To, co jsem si vybrala, byla hra s ohněm. A já jsem hrála, jako bych neměla co ztratit. Ale co když se oheň obrátí proti mně?