Na ulici s nožem v ruce
Bylo to jedno z těch večerů, kdy vzduch voní po dešti a adrenalin se vám žene v žilách. Stála jsem na rohu ulice, na sobě hadry, které pamatují lepší časy. V ruce jsem svírala nůž, jehož čepel se leskla pod lampou. Měla jsem plán. 2272 Dolores – to číslo mi znělo v hlavě jako mantra.
Odvaha a beznaděj
Noc byla tichá, ale já měla v sobě tolik vzteku, že bych mohla roztrhnout beton. Věděla jsem, co musím udělat. Dolores – jméno, které se šířilo po Noidě jako oheň. Frontman její bandy byl chlapík, co si hrál na boha. Zabít ho – to byla moje mise. Neměla jsem nic, ale nenávist mě hnala vpřed, jako by mi někdo dal křídla.
Na místě činu
Když jsem dorazila na místo, srdce mi bušilo jako o závod. Kluci z bandy se smáli, nevěděli, co se blíží. Byli naivní, jako malé děti. Dala jsem si pár vteřin na to, abych se rozhlédla. Noční vzduch byl nasáklý vůní cigaret a levného alkoholu. Otočila jsem se, abych se ujistila, že nikdo není za mnou. Pak jsem se vrhla do akce.
Smrtelný tanec
Všechno se odehrálo jako ve zpomaleném filmu. Chytila jsem frontmana za rameno a otočila ho k sobě. „Ahoj, Dolores,“ řekla jsem s úsměvem, který by mu měl nahnat strach. Jeho oči se rozšířily, když spatřil nůž. „Co chceš? Kdo si?“ V tu chvíli jsem věděla, že jsem vyhrála. „Dlužím ti smrt, kámo,“ zašeptala jsem.
Překvapení na konci
Jak jsem se chystala zasadit ránu, něco mi v tom zabránilo. Zjevil se další chlapec z bandy, a místo abych ho zabila, mě popadl a zatáhl zpět. „Ty nejsi ta, kterou si myslím, že jsi,“ řekl. „Dolores? Ty jsi?“ A pak mi došlo, že to je můj starý známý, se kterým jsem se protloukala za lepších časů. Všechno se změnilo, a já najednou nevěděla, co dělat. Zůstala jsem stát, nůž visící v ruce, a uvědomila si, že možná zabíjení není to, co chci.