Procházela jsem se po pražských ulicích, když jsem narazila na starou, opuštěnou budovu. Vzduch byl těžký, plný zapáchajícího smogu a jakýchsi podivných, špinavých vzpomínek. Nebyla to normální budova, to jsem věděla. Vzpomněla jsem si na legendy o 3752, o tom, jak v noci ožívají mrtvoly. Tohle mě přitahovalo jako magnet.
Vešla jsem dovnitř, a najednou jsem měla pocit, že jsem v jiném světě. Všude kolem mě se válely staré videokazety. Odtud se ozývaly podivné zvuky. Bylo to jako z nějakého špatného hororu. Vzala jsem jednu z kazet a podívala se na název. Prahou projdou oživené mrtvoly. Zasmála jsem se. Co může být víc šíleného než tohle?
Oheň v mé duši vzplál. Vzala jsem kazetu a rozhodla se, že ji musím vidět. Vzpomněla jsem si na svůj starý videopřehrávač, který jsem měla ukrytý v garáži. Cesta zpět domů byla klikatá, ale já jsem se cítila jako královna. Mrtvoly? To bude něco, co si nenechám ujít.
Když jsem konečně dorazila domů, zapnula jsem přehrávač. Z obrazovky se začaly linout barvy: krev, stíny a vzdechy. Bylo to živé, jako bych byla součástí toho šílenství. Mrtvoly tančily, jako by se snažily ožít. To nebyl jen film, to bylo umění, které mě vtahovalo do jeho víru.
A pak, když jsem si myslela, že už nic horšího se stát nemůže, obraz se zakroutil a z obrazovky vystoupila postava. Byl to chlapík, co vypadal jako jeden z těch mrtvých. „Neutíkej, jsem tady, abych tě zachránil!“ Jako by se mě snažil vtáhnout zpět do světa, který byl dávno zapomenutý. Co to sakra mělo znamenat?