Byla jsem na dně. Peněženka prázdná, srdce taky. Každý den se snažím přežít v tomhle městě, které se mě snaží pohltit. Ulice sténaly pod nohama, pach moči a zkaženého jídla se mísil se smogem. Jasné neonové světlo mě lákalo, ale já věděla, že mě nečeká nic dobrého.
Jednoho večera, když jsem bloudila po temných uličkách, narazila jsem na partu kluků. Byli hluční, smáli se a okolo sebe házeli zlaté mince. Věděla jsem, že to není normální, ale co na tom záleželo? Možná to byli právě ti, co mi pomohli. Přistoupila jsem blíž, abych zjistila, co se děje.
„Hele, slečno,“ zavolal na mě jeden z nich, jehož oči zářily jako překvapivě drahé šperky. „Chceš se k nám přidat? Můžeme udělat pár kšeftů.“ Usmála jsem se, ačkoli mě šlo mráz po zádech. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep. Adrenalin mi proudil v žilách. Možná to byla moje šance.
Jasné světlo lampy vrhalo stíny a já se s nimi ponořila do neznáma. Během pár hodin jsme byli uprostřed akce. Procházeli jsme se podél starých budov, kde jsme se snažili najít opuštěné sklepy, plné zapomenutých pokladů. Každý nález byl jako výstřel. Cítila jsem se svobodná, jako bych se vymkla z okovů, které mě svazovaly.
Na konci noci jsme narazili na starou garáž. Byla zastrčená v rohu ulice, pokrytá vrstvou prachu a pavučin. Otevřeli jsme dveře a uvnitř nás uvítal pach benzínu a starého dřeva. Ale to, co jsme našli, nám vyrazilo dech. Skvosty, které tam ležely, měly hodnotu, o které se mi nezdálo. V tu chvíli jsem si uvědomila, že peníze a láska, které mi chyběly, jsem našla právě tady, s lidmi, kteří byli stejně ztracení jako já.
Na závěr nás ale překvapilo, že garáž byla past. Kluci, kteří se zdáli být přáteli, byli jen podvodníci, kteří mě chtěli o vše okrást. Srdce mi bušilo, když jsem zjistila, že jsem znovu sama. Ale tentokrát jsem se nezalekla. Zvítězila jsem nad nimi, využila jejich vlastní triky a nakonec jsem odešla s pokladem a novým odhodláním, že už se nikdy nenechám zradit.