Moje drsné dobrodružství s tužkou
Bylo to jedno z těch ponurých odpolední, kdy se mi v ruce ocitla tužka s číslem 3912. Měla jsem hlad, a tak jsem se rozhodla, že z ní udělám něco víc než jen nástroj na psaní. Necítila jsem lásku, ani touhu, ale vím, co dělá tužka s lidmi. Vytváří příběhy.
Vydala jsem se do starého parku, kde se stromy houpaly ve větru jako staré panny. S každým krokem jsem cítila, jak se mi dno boty otírá o zemi. Vzduch byl nasáklý vůní mokré hlíny a trávy, a já jsem hledala místo, kde bych mohla začít.
Posadila jsem se na starou lavičku, která byla pokrytá graffiti. Tužka v ruce, myšlenky v mlze. Vytáhla jsem z kapsy kus papíru a začala psát. Byla jsem drsňačka, co si nenechá nic líbit, a tužka se stala mým hlasem. Každé slovo, které jsem napsala, bylo jako úder do měkké tkáně, jako kdybych se snažila vyřknout pravdu o světě kolem mě.
Najednou, zpoza stromu, vylezl chlapec s neposlušnými vlasy a očima jako moře. „Co děláš?“ zeptal se. „Nedělej si starosti, jen se snažím zjistit, jak moc se dá poznat povaha z čísla tužky,“ odpověděla jsem mu. Nečekala jsem, že se mě chytí za ruku a zatáhne do své hry.
Pohybovali jsme se mezi stromy, zatímco on mi ukazoval, jak se dá tužka použít jako zbraň. Vytvořili jsme z ní šipku, která letěla vzduchem jako střela. Na chvíli jsem zapomněla na hlad, na chlad a na to, jak jsem sama. Bylo to osvobozující, až jsem se divila, co všechno se dá zažít s tak obyčejným předmětem. Když se slunce sklonilo, chlapec zmizel, a já jsem zůstala sama se svým příběhem.
S posledním slunečním paprskem jsem dočetla, co jsem napsala. Byla to moje pravda, ale uvnitř mě se ukrýval překvapující zvrat. Když jsem se podívala na číslo na tužce, uvědomila jsem si, že 3912 není jen číslo. Bylo to heslo k mému novému začátku, k novým příběhům. Možná, že láska a peníze nejsou všechno, co v životě potřebujeme.