Jsem černovláska, co se vydala na drsnou cestu. Bez peněz a bez lásky, ale s kouskem papíru v kapse. Dopis, který jsem napsala, měl vyřešit všechny moje problémy. Kdo by to ale řekl? Dělo se to takhle…
Tehdy jsem seděla na špinavém rohu ulice, s očima upřenýma na šedé mraky nad hlavou. Vzduch byl nasáklý smutkem, zatímco jsem se snažila vymyslet, co napsat. Problémový zákazník – to jsem si říkala, když jsem si uvědomila, že ten dopis bude muset být drsný, bez zbytečných keců.
Odešla jsem do místního internetového kafé, kde nabízel Wi-Fi i kafe, co chutnalo jako zředěný benzin. Každý úder na klávesnici byl jako výstřel do prázdna. 3439 – to číslo jsem opakovala, jak mantra. Bylo to číslo mého účtu, ale v ten moment to pro mě znamenalo víc. Bylo to číslo, které mě drželo na uzdě.
Pak se to stalo. Telefon zazvonil – starý, zrezivělý model, co jsem si koupila na bleším trhu. Na druhém konci se ozval chlapík s hrubým hlasem. „Tvoje zpráva, holka. Je to vážný. Přijď za mnou.“ Zkrátka, v ten moment jsem věděla, že musím riskovat. Vstala jsem, vrazila si do kapsy ten dopis a vyrazila do noci.
Na místě jsem našla opuštěnou budovu, co vypadala jako z hororu. Všude kolem mě byla černá tma a hnilobné pachy. Když jsem vešla dovnitř, stalo se něco nečekaného. Zase se ozval telefon a já zvedla sluchátko. „Dopis, co jsi napsala? Je to víc, než jen slova.“ Zmrazilo mě. Co to znamená? Zatímco jsem se snažila zorientovat, viděla jsem siluetu. A pak mi došlo, že ten dopis nebyl jen pro zákazníka. Byl to vzkaz pro mě samotnou. Moje rozhodnutí, moje budoucnost.
Na konci té noci jsem se rozhodla. Ten dopis změnil všechno. Moje problémy se nevyřešily, ale já jsem se rozhodla bojovat. Dopis nebyl jen o penězích nebo lásce. Byl to můj začátek. A tak jsem se postavila na nohy, připravená čelit světu. Kdo ví, co mě čeká?