Střet s realitou
Dneska je den, kdy jsem se rozhodla, že už nemůžu jen tak sedět na zadku a čekat na zázrak. Na ulici to smrdí benzínem a smutkem, nebo aspoň tak to cítím. Město je šedé, ale já mám v sobě spoustu barev. Fanynka s velkým F mi poslala zprávu, že prý mám vymyslet název na desku. Desku, kterou nemám, ale to nevadí. Jsem přece drsná holka a nehodlám se s tím párat.
Inspirace na každém rohu
Kráčím kolem starého nádraží, kde se mísí vůně rzi a opuštěných snů. Vzduch je těžký, jako by mi někdo na ramena přidal balvan. V hlavě mi víří myšlenky. „3434,“ mumlám si pro sebe. Co to znamená? Číslo, které jsem viděla na starém plátně, na kterém jsem jednou malovala. V tomhle městě se totiž všechno vrací. Všechno se opakuje. Jakoby se mi přímo pod nohama tvořila cesta z paměti.
Všechno se točí kolem hudby
Zastavím se u stánku s levnými hotdogy. Znáte ten pocit, když vám hlad dělá hlavu jako balón? Vezmu si jeden, i když na to nemám. Kousnu do něj a ta chuť mě odnáší do jiného světa. Vždycky jsem říkala, že muzika a jídlo jsou spojené nádoby. A v tomhle okamžiku mi to dává smysl. Vymyslet název je jako najít správnou notu v chaosu. Chci, aby to znělo jako výstřel, jako revoluce.
Světlo na konci tunelu
Zatímco žvýkám studený hotdog, napadne mě název: „Zbynek Drda je v mé hlavě“. Působí to šíleně, ale to je to, co potřebuju. Je to název, který mě vytrhne z té šedi. Je to jméno, které nikdo nezná, ale já ho chci vřít do světa. Jsem připravená to udělat. Vymyslela jsem název a teď ho musím dostat ven.
Překvapení na závěr
Když se vracím domů, cítím se jako nový člověk. Všechno vypadá jinak. Uvědomuji si, že ten název vlastně není o mně, ale o všech těch, kteří se snaží přežít v tomhle městě. A pak mi to dojde. „Fanynka“ není jen má fanoušek, je to moje alter ego. Jsem to já, kdo tvoří. Jsem to já, kdo se musí postavit na nohy. A tak končím ten den s úsměvem, protože jsem vymyslela něco, co mi může změnit život. A kdo ví? Možná se dočkám i lásky.