Jsem na dně, ale to mě nezastaví. Včera jsem ještě měla pár drobných, ale po nákupu cigaret a piva jsem skončila s prázdnýma kapsama. Ulice jsou mým domovem a já jsem jejich královna. Když se mi naskytla šance, že se potkám s Luneticem, nezaváhala jsem. Byla to příležitost, jak si užít adrenalin a možná i něco víc.
Ve vzduchu visela vůně benzínu a spálených pneumatik. Na parkovišti pod mostem jsem spatřila jejich auto. Byli tam, smáli se, a já jsem se cítila jako magnet. „Hej, kluci, co děláte?“ zavolala jsem. Nečekali na odpověď, prostě mě pozvali dovnitř. Jejich úsměvy byly jako droga. Chvíli jsem zapomněla na to, že nemám peníze, ani lásku.
Začali jsme s pitím a já jsem se ponořila do jejich světa. Bylo to šílené; smíchem jsme se snažili překřičet zvuky města. Hudba z autorádia mi bušila do hrudi, a já jsem se cítila jako královna noci. Vzduch byl prosycený vůní cigaret, ale i něčím víc. Něco, co se dalo cítit v každém našem smíchu.
Po pár hodinách zábavy jsem se rozhodla, že chci víc. Vzala jsem kluky na tajnou stezku, kterou jsem znala z dětství. „Tady se něco děje,“ řekla jsem a ukázala na starou opuštěnou budovu. Vlezli jsme dovnitř a já jsem si vzpomněla na všechny ty příběhy, které jsem slyšela. O tom, jak tam straší duše těch, kdo nikdy neodešli. Ale teď, když jsem tam stála, jsem se necítila vyděšená. Cítila jsem se jako doma.
Najednou se rozrazily dveře a v nich stál někdo s maskou. Kluci se lekli, ale já jsem se usmála. „Kdo jsi?“ zeptala jsem se s odvahou. Odpověděl mi tichým smíchem, který se mi vryl do paměti. „Jsem ten, kdo ti ukáže pravou sílu noci,“ řekl. A v tom okamžiku jsem pochopila, že jsem se dostala do hry, ve které nebylo cesty zpět. Cítila jsem se živá jako nikdy předtím.
Na konci noci jsem pochopila, že jsem se vymkla z každodenního stereotypu. Moje prázdné kapsy mě už netrápily, protože jsem měla něco, co žádné peníze nekoupí: pocit svobody a dobrodružství. „34 vrati se lunetic,“ zašeptal ten, kdo mi ukázal pravou sílu noci. A já jsem věděla, že tohle dobrodružství teprve začíná.